 |
 |
|
o něm
|novinky |koncerty |diskografie |další
tvorba |kontakt
|
|
|
|
|
|
|
|
Vladimír Vysockij a
Jaromír Nohavica? Proč? Co mají kromě písničkaření při
kytaře společného?
Když jeden hrál Hamleta v tehdy nejslavnějším moskevském
divadle Na Tagance, druhého špatně učili slovíčkům z
učebnic. Když jeden hrál své písně nadšeným příznivcům v
nabitých klubech, v hangárech v tajze i na vyprodaných
stadiónech, hřměl a chrčel z miliónů amatérských
nahrávek nemožné kvality v reproduktorech magnetofonů po
celém Sovětském svazu a už i za jeho hranicemi, ten
druhý asi svoje písně zpíval nanejvýš bláznivé Markétě v
podchodu těšínského nádraží. Jeden zpívá chraplavě,
vzrušeně, až exaltovaně, hlas mu drnčí jako příliš
napjatá struna těsně předtím, než praskne, a druhý
používá hlasové expresivity velmi úsporně. své úvahy o
věcech zdánlivě bezvýznamných i nebetyčně důležitých
dokáže sdělovat střízlivě. někdy se mi zdá, že i s
potlačeným úsměvem, ať už pobaveným nebo ohromeným,
melancholickým nebo jízlivým.
A přece mají něco zásadně společného. Je to schopnost
nacházet a zakreslovat bílá místa v srdcích i myslích
lidí, přesně pojmenovat a nahlas říci to, co ostatní
začínají teprve tušit. Takoví lidé jdou odjakživa, před
deseti stejně jako před sto nebo tisíci lety, obtížnou
cestou. Dříve než se dostanou do učebnic, ze kterých je
bude někdo špatně vyučovat, ale zato přísně zkoušet,
pořídí si ve světě kolem sebe kromě spousty nadšených
obdivovatelů a příznivců také dost odpůrců, kteří se
sice také často od srdce zasmějí jejich ostrovtipu, ale
běda, když je některá špička bodne. To pak dokážou
smrtelně zvážnět a rezolutně prohlásit: "Tak tohle snad
ne!" My lidé jsme už takoví, že nás těší, když někdo
trefí cizí hřebík rovnou na hlavičku, ale pobouří nás,
když se opováží tnout do našeho živého.
Když Vladimír Vysockij došel po té trnité cestě až na
její trpký konec, Jarek Nohavica na ni teprve vstoupil.
Minuli se v čase i prostoru, ale sešli se už mnohokrát
na scéně i v srdcích mnoha lidí, mezi které počítám také
sám sebe. A tak jsem za sebe i za všechny sobě podobné
upřímně rád, že se scházejí i na desce, že se potkají
alespoň v té uzoulinké drážce, když už se nepotkali na
té nelehké pouti životem.
Milan
Dvořák, 1988 |
|
|
