JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ČLÁNKY
 

Jaromír Nohavica
MF DNES - 23. 8 .2001
 

Slavnější než dřív

Nerad se fotí, rozhovory poskytuje jen výjimečně. Přesto nepůsobí nafoukaně. Naopak skromně, chvílemi až plaše, přitom mile. Teď na prahu padesátky dosahuje úspěchů, po jakých touží většina zpěváků. Přeplněné koncertní sály, ceny za desítky tisíc prodaných desek, pochvalné kritiky. Vypadá však pořád stejně jako v době, kdy začínal zpívat na folkových festivalech a opíjel se v ostravských hospodách z bezmoci nad tím, jak mu komunističtí cenzoři střídavě zakazovali a povolovali vystupovat.

Je to už minulost, kdy hrával pro folkaře a kdy si lidé půjčovali kazety s mnohokrát podomácku namnoženými nahrávkami jeho koncertů. Jít na Nohavicu, je teď prestižní záležitost. Na koncertech sedí dámy v kostýmech, podnikatelé, úředníci. Vyprodáno je dlouho dopředu. V Praze, Ostravě, na Slovensku, v Polsku. Jaký vlastně je textař, písničkář a básník, kterému se daří už dvacet let posluchače stále víc a víc okouzlovat? Jeho písničky zná většina lidí. Jaký je ve skutečnosti, to ví jen úzký okruh jeho blízkých. A ti o něm nemluví. Vědí, že Jaromír Nohavica drby nesnáší. "On na ty rozhovory moc není. Už je prostě takový," shrnuje jeho manažerka Jana Švejdová.


Noviny nepotřebuje

"Vytváříte virtuální svět," říká Jaromír Nohavica novinářům. Je krátce před koncertem v ostravském klubu Parník. Nohavica popíjí u baru kafe a pročítá texty. Redaktor jedné kulturní rubriky ho přemlouvá k rozhovoru. Říká, že zpěvák přece noviny potřebuje. "Vždyť jsme zveřejnili, že máte tady ten koncert, aby vám na něj přišli diváci," přesvědčuje. "No to vám teda děkuju. Já už ho měl vyprodaný dva měsíce předtím," směje se Nohavica na celý sál. Nezdá se, že by jeho přísně chráněné soukromí a nechuť svěřovat se byl promyšlený image. Spíš to působí jako snaha zůstat normální. "Bojím se Hollywoodu, bojím se pádu na dno," zpívá. Je v tom i jistota sebou samým. Ví, že lidé na jeho koncerty chodí, i když se neobjevuje na stránkách barevných časopisů. Vždycky to tak bývalo. Zná to z dob, kdy ještě časopisů u nás vycházelo poskrovnu a kdy mu tehdejší režim zakazoval vystupovat. "K čemu to je?" odmítá žádosti o focení a povídání. "Není to důležité. Důležité je jen toto," ukazuje rukou na sál. Když začne zpívat, je jasné, co slovem důležité myslí. Jako by se celý rozzářil. Zaklání se dozadu. Vypíná břicho a spokojeně se usmívá na celé kolo. Podupává nohou a prohrabuje si své řadu let stále stejné dlouhé slámové vlasy. "Mý vlasy jsou lék na největší nářky, čarovnou moc skrývají, závidí mi i baby kořenářky, takovou bylinu nemají," složil o nich písničku.


Chystá se film

Když mu při koncertu blýskne do očí fotograf, aniž mu to Nohavica předem dovolil, zpívání přerušuje a dotyčného nemilosrdně, i když velmi slušně vyhání. Stejně tak jednou vykázal ze sálu televizní štáb, který sice měl natáčení předem domluveno, ale přišel pozdě, když se už hrálo. Teď se však rozhodl tajemno kolem sebe trochu narušit. Režisér Petr Zelenka o něm natáčí celovečerní film. Bude se jmenovat Rok ďábla. "No, to jsem si dal," komentuje to Nohavica. Proč přistoupil na to, že ho na části následujícího turné bude natáčet filmový štáb a pak se na plátně objeví momenty z jeho osobního života? "Odolejte Petrovi Zelenkovi. Mám ho moc rád," říká s tím, že filmování považuje za novou zkušenost. Tvůrci snímku na svých internetových stránkách vysvětlují, že se film bude skládat z fikce i rekonstrukce skutečných událostí v jeho životě v letech 1992 až 2000. Začíná scénou, kdy Jaromír Nohavica před tisícovým publikem zapomíná text své písničky. Diváci slova znají, napovídají mu. Nohavica se nechytá. Po několika neúspěšných pokusech začít se nakonec potácí pryč z pódia. Druhý den ho na vlastní žádost přijímají do protialkoholní léčebny. Tato část filmu není fikce. Jaromír Nohavica skutečně má léčení za sebou. Od té doby nepije, nekouří. V rozhovoru v Mladém světě z roku 1994 to nazval slovy "očistil jsem harddisk."


Heligonku koupil děda

Prvním výrazným úspěchem, kterým se Jaromír Nohavica stává známý v hudebním světě, je text k písničce Lásko, voníš deštěm. Napsal ho v roce 1981 pro Marii Rottrovou. K hudbě měl blízko už v rodině. Heligonku, se kterou dodnes vystupuje, pořídil už jeho dědeček.
Jaromír Nohavica vystudoval střední knihovnickou školu. Zkusil i Vysokou školu báňskou, ale nedokončil ji. Před vojnou a pár let po ní pracoval v knihovně v Českém Těšíně, kam se přestěhoval z Ostravy za svou manželkou. Začátkem osmdesátých let se živil jako textař na volné noze. Své vlastní písničky zpíval jen kamarádům, přátelům. Veřejně s nimi poprvé vystoupil na festivalu Folkový kolotoč.
V osmdesátých letech začal být velmi populární, přestože nevydal žádnou desku. Zpíval písničky o lásce, o historických událostech, o vojně, ale také v mnohých narážel na tehdejší společenskou situaci. Texty byly poetické i trefné, a tak se Nohavica stal podobně jako jiní písničkáři s příliš velkou popularitou podezřelý pro tehdejší režim. První velké album s názvem Darmoděj vydal v roce 1988. Skládá se z nahrávek jeho koncertů předešlých let. O rok později vyšla další deska s názvem V tom roce pitomém.
"Pitomé Nohavicovy roky" vyvrcholily tím, že přestal vystupovat. Své deprese a pití se rozhodl léčit. Uklidňoval se, odpočíval, přemýšlel co dál. Po roce 1989 se jeho jméno objevilo na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti zveřejněném Petrem Cibulkou. Nohavica tuto událost nazval plivnutím. "Mohl jsem ho čekat. Do stromu na kopci taky bijí blesky," říká. Zatímco někteří z jeho příznivců byli zaskočeni, jiní nevěřili, že by se jejich idol mohl "namočit". Nohavica, tak jak je jeho zvykem, o tom nemluví. Snad nejobsáhlejší vysvětlení tohoto období svého života podal v rozhovoru pro Reflex v roce 1993. Tvrdí v něm, že jej v polovině osmdesátých let pozvali na policii kvůli prodloužení občanky. Prý to byla finta a jeden z policistů se mu tam představil jako pracovník kontrarozvědky. "Ukázal mi časopis Pavla Tigrida, kde vyšly mé texty. Chtěl vědět, jak se tam dostaly. Opravdu jsem to nevěděl," vysvětluje písničkář. Popisuje, jak mu poté občas telefonoval muž, který se představoval jako poručík Liberda. Přiznává, že se s ním občas scházel. "Nešlo jim o informace. Všechno věděli. Účelem bylo dát najevo svou existenci," míní. Na otázku, proč se s dotyčným přesto vídal, odpovídá: "Pohodlnost, možná zbabělost. Neschopnost poslat je do háje. Ale mám čisté svědomí." Jeho fanouškům však prapodivná skvrna na zidealizovaném hrdinovi nevadí. Naopak, blíží se doba jeho největších úspěchů. Odmlčuje se a pak o sobě dává vědět v roce 1993. Vychází jeho deska Mikymauzoleum. Poprvé nejde o záznam jeho koncertních vystoupení. Vzniká ve studiu, podílí se na ní Nohavicův přítel, písničkář Karel Plíhal.


Dobré roky

Tři roky poté už Nohavicovy písničky poslouchají i lidé, kteří původně folkovému zpěvákovi příliš neholdovali. Deska Divné století je jiná než to, co dělával dříve. Na aranžování se podílejí další muzikanti. Album získává ocenění nejlepší české desky roku 1996. Prodává se jí více než sto tisíc kusů.
Nohavica začíná vystupovat s kapelou a s písničkami z Divného století absolvuje úspěšné turné po České republice, Slovensku a Polsku. Hudební kritici tvrdí, že Nohavica je stále lepší a lepší. Za následující album s názvem Moje smutné srdce přebírá dvojitou platinovou desku. Prožívá zřejmě své nejlepší roky. S manželkou Martinou - stále stejnou, s níž překonal všechna období, dcerou Lenkou a synem Jakubem se z Českého Těšína stěhuje zpět do Ostravy.
V jednom z mála rozhovorů říká, že si váží svobody, které se mu dostalo, a využívá ji. Tvrdí, že jen hlupák pracuje deset hodin denně a neudělá si čas na rodinu i koníčky. Mezi ty jeho patří například stolní hra scrabble založená na slovní zásobě, komunikačních schopnostech, postřehu a pohotovosti. V ní získal v roce 1997 titul mistra republiky.

**

Jaromír Nohavica
Narodil se 7. června 1953 v Ostravě. Otec byl novinář, matka pochází ze šestnácti dětí z Valašska. Pracoval jako knihovník, dělník, neúspěšně zkusil studovat na Vysoké škole báňské. V roce 1981 napsal text k písni Marie Rottrové Lásko, voníš deštěm. Poté se začal živit skládáním textů. V roce 1982 poprvé veřejně vystoupil s vlastními písničkami na festivalu Folkový kolotoč. V roce 1988 vydal album Darmoděj. O pět let později vychází další deska Mikymauzoleum, pak Tři čuníci. V roce 1996 získalo jeho album Divné století titul česká deska roku. Za následující album Moje smutné srdce převzal dvojitou platinovou desku. Je ženatý, má syna Jakuba a dceru Lenku.

 

Scarlett Wilková
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů
rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu