JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ČLÁNKY
 

Vzácný i lidový Nohavica
MF DNES -  15. 3 .2003


Prodává desky po desetitisících. Potichu, bez reklamy, stranou společenských show. Písničkář JAROMÍR NOHAVICA, který se nemusí podbízet vydavatelským firmám.

Po všech karambolech i salvách slávy řídí Jaromír Nohavica svou písničkářskou loď klidně, vyrovnaně. Ostravský rodák, který zůstává doma v moravském Slezsku, prodává tisíce desek, jeho koncerty jsou stále vyprodané. I při náročné kariéře umí žít zcela civilním i soukromým životem. Tatínek z něj chtěl mít houslistu, ale neuspěl a jako bývalý novinář směroval syna k psanému slovu. Devítiletý Jaromír dostal psací stroj, měl přístup do redakcí časopisů, ale novinařinu mu prý doma nakonec rozmluvili. Tradici pospolitého muzikantství v rodinném kruhu, ve kterém se rodilo Nohavicovo showmanství, zosobňuje ohmataná harmonika heligonka. Hrál na ni nejdřív Nohavicův děda, pak otec a nyní ji Jaromír vozí na koncerty. „Jednou ji předám dál,“ říká. Když se před jedenadvaceti lety postavil na pódium ostravského festivalu Folkový kolotoč, měl v rukách kytaru. Takhle - jako folkaře - si publikum Jaromíra Nohavicu zaškatulkovalo. A jeho připravený talent okamžitě zazářil.


Z hutí na pódium

Mohl z něho být systémový inženýr. Z Vysoké školy báňské chtěl přestoupit na „pajdák“, aby byl blíž ženě Martině. Nevzali ho asi kvůli „nevyhovujícímu“ kádrovému profilu otce, vyhozeného v sedmdesátých letech z rádia. A tak šel Nohavica do továrny.
Na expedici v podniku VŽKG vyhazoval na vagony železná pluhová ostří. Nebavilo ho to. Vždycky rád četl, možná proto se přihlásil na dálkové studium střední knihovnické školy a stal se knihovníkem.
Tehdy povinné dva roky vojny si „odkroutil“ převážně v Uherském Hradišti. Opušťák domů dostal zásluhou písně Letěl jsi se sokoly, kterou reprezentoval svůj útvar na festivalu v Martině. Písničky pro kapelu Majestic, Marii Rottrovou a další ostravské zpěváky Nohavica textoval zprvu ze záliby, která přerostla v zaměstnání. Když vláčnou píseň rockové skupiny Black Sabbath opatřil slovy „Lásko, voníš deštěm...“, stal se spolutvůrcem jednoho z největších hitů Marie Rottrové. Díky textařským zakázkám si Jaromír Nohavica pěstoval zručnost, slova mu přicházela na mysl zároveň s melodií. Chtěl stát na pódiu sám za sebe a tehdejší folkové festivaly mu poskytly jedinečnou příležitost.
Na sólovou dráhu vyrazil ve třiceti. Byl ve věku, kdy řada hvězd obvykle dohasíná, zatímco on rychle vylétl na folkové nebe a usadil se vedle Karla Kryla, Vladimíra Merty či Jaroslava Hutky. Poprvé jsem ho slyšel začátkem osmdesátých let na vojně v Bohumíně. V sále, který byl zároveň kinem, Nohavica zazpíval Když mě brali za vojáka a drsní mazáci zatlačovali slzy. Už tenkrát měl dar uhranout. Zaplnil prostor jiskřičkami emocí: melancholií, steskem, bujarostí či hravostí.
Dodnes Nohavica umí v člověku rozeznít vnitřní struny citlivosti. Snad každý si nadosmrti zapamatuje čas a místo, na kterém slyšel poprvé rusovlasého barda z Českého Těšína, který zpíval „o lásce, o zradě, o světě ... o smrti, se kterou smířit nejde se“.
Nohavica obdivoval ruské zpívající básníky Bulata Okudžavu a Vladimíra Vysockého, jejichž písně překládal a hrál, měl rád šansony, poslouchal i jazzmana Chicka Coreu. Zajímaly ho osudy postav z těšínského nádraží stejně jako velké fresky dějin. Nechtěl být jenom zpěvákem protestních písní, i když protestsongy také skládal a hrál. Přivolal tím hněv tehdejší moci a zákaz vystupování. Stačilo zanotovat: „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva.“ Z festivalu Porta, který byl největším setkáním trampských a folkových písničkářů, Nohavica musel odjet předčasně domů málem jako protistátní živel. Koncem osmdesátých let se vrátil jako vítěz. Totalitní režim padl spolu s cenzurou a písničkáři přestali nahrazovat práci politických komentátorů.


Tichá hvězda

Závěr roku 1989 byl pro Jaromíra Nohavicu vysvobozením stejně jako pro každého normálního člověka. Oblíbený písničkář se navíc uvolnil z role kulturního bojovníka, která neodpovídala jeho šansoniérským představám. „Někdy jsem hrdina, ale občas i dezertér,“ napsal Nohavica s romantickou nadsázkou. Přesto musel vést mnoho válek, hlavně sám se sebou.
Zůstávaly za ním baterie vypitých lahví a rozpaky publika, které občas přistihlo svého hrdinu mimo formu. V novém, Českými lvy oceněném filmu Rok ďábla se bitva s démonem alkoholu obrací v žert ve známé scéně o Nohavicově teorii alkoholického kopce. Podstatné je, že Nohavica nad alkoholismem vyhrál, aniž ztratil písničkářskou jiskru. Když slaví narozeniny, rozdá přátelům lahve whisky, zatímco sám pije kafe nebo minerálku, aniž se při zábavě nudí. „Nepít je těžká pohoda, nic k tomu nemusím ani dodávat,“ říkal očištěný Nohavica, který vydal v devadesátých letech skvělé desky Mikymauzoleum nebo Divné století. Patrně letos na jaře mu vyjde další album.
Za dvacet let koncertování Nohavica několikrát projel Česko, Slovensko, část Polska. Opírá se o široké publikum, pro které je trochu vzácný a zároveň dostupný na deskách nebo vystoupeních. „Nohavicu chtějí ti, kdo znají jeho písničky, prostě mít, bydlet s ním pohromadě v létě i v zimě. Není na prodej, je jejich,“ všiml si novinář František Horáček. Písničkář, který prodává desky po desetitisících takřka potichu, bez velké reklamy, se nemusí doprošovat žádné gramofonové firmy. Jsou to naopak vydavatelé, kteří se jej snaží získat do svých stájí. Jaromír Nohavica neztratil sílu jako vyhaslí bratři Nedvědové, kteří spálili spoustu energie v marné touze být všemi „doceněni“ a „uznáváni“.
Nohavica se drží stranou velkých společenských akcí, televizních show nebo diskusních pořadů, i když má na spoustu problémů jasný názor. Obává se zkreslení svých slov, agresivní demagogie. Novou píseň Pane prezidente, ve které zpívá o bezradnosti lidí tváří v tvář nezaměstnanosti či tunelaření, nechtěl natočit na desku. Uvádí ji jen na koncertech. Nohavica je bytostný, sečtělý intelektuál, obdivovatel ruské literatury, poezie a mistr rychlých slovních skládaček. Ve hře zvané scrabble, při níž hráči sestavují z vylosovaných písmen co nejvíce slov, se Nohavica stal v roce 1997 mistrem republiky.
V rozhovorech s novináři neodkrývá ze svého nitra víc, než chce. Střídmou komunikací s médii chrání soukromí své rodiny a v zázemí připravuje další projekty. Je tichá hvězda, která se lidem necpe na nebe. Září rovnou mezi nimi. Jaromír Nohavica oslaví 7. června padesátiny.


„Nepít je těžká pohoda, nic k tomu snad nemusím dodávat“

Uznávaný písničkář Jaromír Nohavica po třicítce rychle vylétl na folkové nebe vedle Karla Kryla, Vladimíra Merty či Jaroslava Hutky. V červnu oslaví padesátiny.

JAROMÍR NOHAVICA
Narozený 7. června 1953 v Ostravě, skládá písně, zpívá, hraje na kytaru a heligonku. Po maturitě (1971) studoval Vysokou školu báňskou, kterou přerušil, pracoval ve Vítkovických železárnách i jako knihovník. Dálkově vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně (1978-81). Zpočátku publikoval básně, hádanky a křížovky. Psal písničky pro skupinu Majestic, Marii Rottrovou a další ostravské sólové zpěváky. Od roku 1982 vystupuje veřejně. První album Darmoděj vyšlo v roce 1988, následovaly tituly V tom roce pitomém, Osmá barva duhy, Mikymauzoleum, Tři čuníci, Divné století či Moje smutné srdce. Nohavica spolupracoval s doprovodnou Kapelou i skupinou Čechomor. O jeho písně se opírá soundtrack k filmu Rok ďábla (2002), ve kterém písničkář hraje sám sebe. Nohavica žije s manželkou Martinou, mají syna Jakuba a dceru Lenku.

 

Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů
rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu