JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ČLÁNKY
 

Půl divného století
REFLEX 22/2003

Předtím a zejména potom jsem o Jarkovi Nohavicovi mnohokrát psal (taky tajemníkovi komunistického ÚV Fojtíkovi), mluvil o něm, uváděl ho na koncertech, korespondovali jsme. "Pětatřicet let mě provázíš, aniž to víš. Jednou za pár let se mne vždy nějak dotkneš," vzkázal mi loňskou esemeskou po televizním pořadu Sněží. On se mě dotýká co chvíli, každým albem...
Předtím a zejména potom jsem o Jarkovi Nohavicovi mnohokrát psal (taky tajemníkovi komunistického ÚV Fojtíkovi), mluvil o něm, uváděl ho na koncertech, korespondovali jsme. "Pětatřicet let mě provázíš, aniž to víš. Jednou za pár let se mne vždy nějak dotkneš," vzkázal mi loňskou esemeskou po televizním pořadu Sněží. On se mě dotýká co chvíli, každým albem. Cesta o osmi zastaveních, jež se vryly do často smutných srdcí snad každého z nás, budiž svědectvím proměn "malého muže s kytarou", jenž 7. června oslaví přesně půl (divného) století svého věku.


První alba chtěl Nohavicovi ještě za totality vydat semaforský Jonáš klub, alespoň pro své členy. Obě jsem tehdy sestavil z koncertních snímků, jedno nazval Jakube, druhé Z Domoviny. Nevyšlo žádné. Už předtím rakovnický železniční dělník Stanislav "Houla" Zárybnický uspořádal samizdatový sborník Nohavicových textů a umluvil mě v roce 1986 k úvaze Pokora nepokořeného. Rychle ji otiskl Strožův exilový čtvrtletník Obrys, u nás oficiálně nevyšla dodnes.

(Jeho vstupní část, zachycující vůbec první setkání písničkáře s autorem prochází v kurzívě následujícím textem - pozn. red.)

...Všechny vzestupy českých folkových hvězd jsem viděl zblízka, i Nohavicův. Byl nejrychlejší -- a už proto nejnebezpečnější. Zástupy si novou hvězdu zamilovaly naráz, Nohavicovi budoucí kolegové z oboru téměř bez výjimky zrozpačitěli a některé jejich úsudky z té doby mě jen znovu utvrzují v dávné zkušenosti, že málokdo je tak bytostně neschopný postřehnout a pochopit nové umění jako ten, kdo cosi znamená v tom starém ...

DARMODĚJ (1989)

Když tehdejší zakázaný dramatik Václav Havel hrával autostopařům kazety s českým folkem i rockem, zjistil, že daleko nejvíc znají Nohavicu. To v Pantonu věděli také, ale než šestatřicetiletému písničkáři vydali po několika malých deskách i první album, bojovali s nadřízenými dva roky. Nahrávky z předem vybraných koncertů (I/1987; I--II/1988) měly méně napětí než pokoutně kolující kazetové záznamy polozakázaných klubových večerů a také repertoár procedila obvyklá cenzura. Kvůli ní byly i Nohavicovy poznámky k písničkám na pokraji srozumitelnosti. Třeba ta ke Krajině po bitvě, kterou autor "poslal do autorské soutěže Porty a dodnes si myslím, že tam měla zaznít". Je z toho jasné, že tehdy bylo prostě tabu už samo jméno Nohavica?

I tak je Darmoděj ostrým obrazem talentu tvarovaného mimo tehdy běžné dylanovské a donovanovské vlivy, syceného poslechem Poláků, Okudžavy, Vysockého, a především Kryla. Nohavica ho prý celého uměl zpaměti už v patnácti letech. Ale zatímco Kryl měl svého poetického guru v Nezvalovi, Plíhal v Kainarovi a ti mladší ve Skácelovi, Nohavica si inspiraci pro svou mnohovrstevnatou titulní píseň našel u básníka, který se vymyká uctívání a jehož čas přichází krok po kroku, u Karla Šiktance a jeho Adama a Evy.

V roce 1995 Nohavica písničky přeskupil, některé přidal a pod názvem Darmoděj a další dosáhl za Plíhalovy pomoci ve studiu lepšího zvuku. Právě, že jen zvuku, nikoli ducha.

 

...Tradiční písničkářské potíže se schvalovateli, povolovateli, zkoušejícími, stěžovateli a nechápavci různých stupňů svou tragikomickou účinností posléze zastínily někdejší zákulisní spor o Nohavicu, aniž by ho jakkoli třeba jen zpřehlednily. Bojiště se ještě zúžilo: každá publicistická zmínka, i pouhé jmenování ve výčtu jiných, každé plakátované vystoupení, natož pak taková Lucerna nebo Palác kultury se počítají jako výhra, každé neuskutečněné vystoupení (z jakýchkoli důvodů), agenturní odřeknutí, křivé slovo kulturního činitele šestého okresního řádu jako prohra. Je v tom mnoho dobré vůle, statečnosti publicistů a pořadatelů, ale i přibližnosti, opatrnosti, hýčkání a plakátovosti. Samozřejmě: když pomáháme tonoucímu, nevyčítáme mu při tom, že často chyběl při hodinách plavání ...

 

OSMÁ BARVA DUHY (1989)

Původní kazeta, zreedovaná v roce 1994 i na CD, vyšla překotně, jakoby z rozčilení nad prolomením vydavatelských ledů: opakuje i pár písniček z Darmoděje. A pavučinově jemná lyrika Košilky nebo Písně psané na vodu víc zasvítila v pozdějších verzích. Jako pamětníka dob, kdy udavačství bylo výnosné a vyžadované, se mě dodnes dotýkají Dopisy bez podpisu; neumím posoudit, co mohou říci generaci, pro kterou je žádost o devizový příslib španělská vesnice.

V TOM ROCE PITOMÉM (1990)

"Oni nás nutí znova sežrat, co už jsme jednou vyblili," říkali jsme si nevěřícně za husákovské normalizace. "Kapitán zpil se rumem ...pasažéři blijí," zpívá Nohavica (Na jedné lodi plujem). Teprve jeho první porevoluční album smělo být beze všech tematických zábran a logicky se tak stalo i první bilancí písničkářova života. Málokdo dokázal citlivěji zpívat o polsko-českých a vůbec pohraničních vztazích (Jacek), o smutném ponížení vynucených mávátkových manifestací (O Jakubovi) nebo o věčném traumatu stříhaných branců (Když mě brali za vojáka). Téměř na každou situaci měl Nohavica písničku. Pro teenagery byl i náhradní učebnicí historie.

Těsně před svou operací v září 1984 jsem si v nemocnici pouštěl z kazety Pochod marodů. Dostal jsem bojovnou náladu, operace dopadla skvěle, jen ošetřovatelé se opatrně ptali, co prý jsem to v narkóze pořád počítal. "Do kafe rum, dvě vodky a fernet a teď, doktore, čum."

Obraz Nohavici osmdesátých let doplňují přesné a dokonalé zpěvné překlady: písničkářův vlastní text Okudžavovy A líto mi je a Vysockého Pravda a lež od Milana Dvořáka. (Teprve Nohavica vytáhl tohoto nepatřičně skromného rusistického fenoména na světla ramp.) Ani v ošidné kategorii písniček o vlastních dětech neudělal dvojnásobný otec malému Kubovi ostudu (O Jakubovi, Kopačák).

Seřazené je to všechno trochu halabala, ani titulní písnička, majestátně deklamovaná bez doprovodu, není typická. To mi však u puntičkáře, jemuž někdy hrozívá krylovské strnutí ve formální dokonalosti, skoro nevadí.

 

...A Nohavicova hvězda stoupá k legendě bezmála villonovské.

Když mi během Folkového kolotoče v Porubě v březnu 1982 Milan Kaplan řekl, že mezi účinkujícími musím uvést i Jaromíra Nohavicu, polknul jsem a ukázněně šel za člověkem, jehož texty pro Marii Rottrovou jsem předtím v Melodii rád schválil, ale poprvé v životě bych se s ním raději sešel za jiných okolností. Ze zpívajících skladatelů, natož textařů, mám hrůzu. Pokoušejí se o to zřejmě všichni, někteří jen o půlnoci, jiní naneštěstí veřejně. Vyslovený trapas to vlastně není nikdy; pouze uctivá nuda, to hlavně. Devět z deseti vyslovuje, jako kdyby chodili do kursu k Jiřímu Suchému a skončili u páté lekce

 

MIKYMAUZOLEUM (1993)

Nohavicovo nejsilnější album je plné písniček, které žádný rozhlasový redaktor nebude hrát, ledaže by chtěl rychle změnit zaměstnání a pustil třeba do ranního bloku Mikymauze, bezbřehou beznaděj odumírajícího vztahu, se zívavě bolestným "Rána bych zrušil ...lásku bych zrušil". Jsou zde verše, nad nimiž nejeden i výtečný textař ustrne překvapením, závistí a uznáním. Třeba: "Možná si k tobě někdo přisedne/a možná to bude zrovna muž který/osobně znal Egypťana Sinuheta/dřevěnou nohou bude vyťukávat do podlahy/rytmus metronomu/který tady klepe od počátku světa/nebyli jsme nebudem" (Muzeum). Čtyřicetiletý Nohavica zvítězil nad vysycháním melodických nápadů a metafor, nad alkoholem, cigaretami, nad opojením ze slávy -- ale tím se spustil jen hlouběji do trýzně z času a veškeré pomíjivosti. Došel k poznání, že exponát ve Slezském muzeu není příliš odlišný od živého muzikanta, jehož uvádějí do Síně slávy. Jestliže snad někdy podvědomě chtěl být dokonalý a srozumitelný jako Kryl a zároveň celý rozevřený, rozdaný a bezbranný jako Vladimír Merta, pak v Mikymauzoleu se této nedosažitelné dvojosobnosti operovaného a operatéra přiblížil strašlivě blízko.

Jakoby jen tak levou rukou, ve skutečnosti poctivě, neuspěchaně a skromně se Nohavica posunuje i ve svém pohledu na víru a Boha. Ty tam jsou časy, kdy církev používal -- podobně jako Hutka -- coby náhražku tam, kde chtěl kritizovat komunistickou byrokracii a útisk. "Nad hlavou měl kruh a v ruce džbán", tak ladovsky a zvesela přichází do Dolní Lhoty nový Bůh Nohavicova prostinkého popěvku. (Ten by se snad přece jen do ranního vysílání vešel.)

 

 ...Byl jsem připraven na částečnou ztrátu iluzí. Hlučná srdečnost, rámovaná rezatými splihlými vlasy, věštila předstartovní amatérskou energii a z rukávu sypané životopisné údaje spíš než na skromnost ukazovaly na intelektuálskou sebejistotu, jíž jsem si už v naší populární hudbě užil dost. Znervózněl jsem a v duchu odsoudil porubský patriotismus, který cpe do velkého sálu každého polotalenta, co měl úspěch na pořadatelském mejdanu. (Nohavica mi později přiznal, že to všechno ze mě cítil, i když jsem o tom nemluvil.) ...

TŘI ČUNÍCI (1994)

Písničky o zvířátkách mají své autorské mistry v Suchém, Plíhalovi a Skoumalovi; jim se Nohavica vyrovnává zřídka. Jenomže Tři čuníci míří jinam. Nejsou albem pro děti, zato však jedním z našich nejrozpoutanějších koncertních záznamů. Pohání je především interpretova energie, za mlada nevybouřená v ostravských bigbítových skupinách. Po vyčkávavých úvodních Zajících s jejich mírnou nadějí, "že všichni malí budou velcí", se Nohavica hned v Lachtanech rytmicky rozehřívá (lach-lach-lach) a vede své radostně vyladěné, inteligentně předjímavé publikum stezkami originální hlasové komiky k objevům téměř šlitrovským. Nejchechtavější zdaleka není populární čuníkovské uí-uí, nýbrž melodie, kterou autor předzpívává na nemožné vrrrrr a ještě napomíná diváky "Intonovat!" Nohavica s menším přispěním Plíhalových textů i hudby a svého staršího, nedostižně sžíravého Trampa ("prý se můžu vrátit zpět až dám se do cajku/a odříkám jim nazpaměť akordy na Vlajku") staví pevnou hradbu mezi jemnou ironií a estrádami televizního bulváru. Vlastně poráží Mládky na jejich hřišti. Jeho prohřešky proti intonační čistotě jsou přijatelné, síla alba je v živosti, nepodbízivosti a nepředvídatelnosti zpěvákovy komunikace s lidmi. Je to víc než One man show. Je to večer jedinečného publika; včetně jednoho umělce.

 

...Co se dělo pak, na to nemohu zapomenout. Taky proto, že jsem to zažil pak při Nohavicově vystoupení ještě několikrát (ne vždy), naposled před pár dny na svojšickém Letorostu. A jestli se teď pokouším v pár poznámkách Nohavicu rozebírat, musím poctivě předeslat, že tehdy v Porubě jsem během Okudžavovy písně Setkání s Puškinem a Nohavicovy vlastní Když mě brali za vojáka žádného rozboru nebyl schopen ...

DIVNÉ STOLETÍ (1996)

V brněnském televizním sestřihu odpověděl: "Proč na téhle desce nehraji sám? Protože je to příjemné." Nohavica vysvětluje svou tvorbu nerad a opravdu mu to nejde. Jako mu ostatně není přirozené žádné jiné veřejné předvádění než ryze hudební. (Tím si vysvětluji i rozpačitost jeho herectví v Zelenkově Roku ďábla, zvláště ve srovnání s rozeným naturščikem Plíhalem.) Právě kvůli jeho nepřetržité snaze po řemeslné dokonalosti jsem čekal, že vědom si vlastní hráčské průměrnosti i zvukové čistoty Mikymauzolea, opět svěří aranžmá i doprovod brilantnímu kytaristovi Plíhalovi. Místa ve studiu však nečekaně zaujali hráči soustředění kolem hlavního aranžéra Víta Sázavského. Trefili se do pestrého výběru Nohavicových hudebních i textových nálad a vymalovali mu projekt o tolika barvách, že by mohl svými nejvýraznějšími čísly propagovat odvěké propojení Evropy. (Zejména slezsko-polsko-židovsko-německou Těšínskou s vinárensky stylovými houslemi Nohavicova otce a cohenovským šansonem Danse macabre s Jarkovou heligonkou.) Pozoruhodné je, kolik Nohavica vstřebává hudebních vlivů a na kolik způsobů umí ve svých písničkách stárnout: jako frajerský havíř (Až to se mnu sekne; s Dobešem coby spolutextařem), čínský mudrc (Starý muž), bloudivý osamělec (Podzemní prameny).

 

...Duše mi začala světélkovat radostí nad tichým pokorným prostorem, který jako by se vytvářel ne uvnitř písničkáře, ale kdesi kolem něho. Nemělo to nic společného s extázemi, jež vyvolává Dáša Andrtová nebo Iva Bittová, asi s šerosvitnými hlubinami Mertových nebo Janotových úvah. Písničkář sedící na pódiu byl na rozdíl od svého druhého, křečovitého já ze šatny teď prostota sama, lidová písnička z dob, kdy se jí ještě říkalo národní a usmívala se z Alšova Špalíčku ...

KONCERT (1998)

Pokračování Sázavského spanilé aranžérské jízdy pod značkou Jaromír Nohavica & Kapela naplňuje třiadvaceti většinou známými melodiemi dvaasedmdesát muzikantsky úctyhodných minut. Nejenže úvodní "Dokud se zpívá, ještě se neumřelo" vyznívá pochopitelně jinak než v dobách, kdy slezský bard občas zpívat nesměl; celé album by mohlo mít podtitul Nohavica pro instrumentalisty. Kromě písniček z Divného století všechny ostatní mají nový zvukový háv, bez výjimky zajímavý a občas mimořádně působivý. Heligonka dodává autentickou obhroublost Fotbalu i Když mě brali za vojáka, kdysi nebezpečně odvážné protiestébácké Jdou po mně, jdou se mění v psaneckou country music, klavír a hlavně hoboj vyjevují zpod Darmoděje i jeho hudební lákavost. Perlou celého Koncertu je díky objevnému využití houslí, kalimby a hranové píšťaly Píseň psaná na vodu. Někdejší pocta japonským překladům Bohumila Mathesia se mění v průhled do nejvzdálenější tišiny Nohavicovy citlivosti.

 

...Z chrámového ticha v sále jsem poznal, jak se nás všech Nohavica dotknul. Není to důležité, myslím však, že stejné vlhko v očích jsem měl jen jednou ve Velké nad Veličkou, když pódiem zvolna přecházeli v horňáckých krojích děti, dospělí a staří lidé. Nikdy jsem nebyl hrdý na to, že jsem Čech, a taky jsem se za to nikdy nestyděl. Člověk zkrátka někam patří. A já jsem v těch chvílích jakoby pocítil kam ...

MOJE SMUTNÉ SRDCE (2000)

Sestupnou křivku mikymauzovské drásavosti na pomyslném grafu posledních čtyř alb zaměňují někteří posluchači za hodnotovou. U Nohavici jsme zvyklí chytat se okamžitě a Moje smutné srdce tak nefunguje. Napoprvé jakoby opravdu postrádalo víc napětí i písničkářova nasazení a Sázavský zvolil ze svých aranžérských nápadů příliš komorní a úpravnou variantu. Teprve opakovaným a soustředěnějším poslechem ke mně dolehlo, že "už pofoukal vítr rány/Po dlouhé noci/Blíží se ráno" (Každý si nese své břímě). Nohavica předchozími albovými zpověďmi rozlomil pár obručí svého svědomí. Může se nadechnout i něčeho tak "obyčejného" jako je vzpomínka ("A Vlado Merta hrál nám blues"), láska ("A ty jsi krásná/Jako réva v Boršicích/Když zem se slévá/S oblohou hořící") a víra ("A díky odvaze/Přivedla na svět kluka jako obrázek/Maria Maria panna/Která byla na všecko sama").

U Nohavici je výjimečné propojení modlitby s vyznáním lásky Jako jelen když vodu chce pít, variace na biblický žalm dvaačtyřicátý. Mezi ryzími milostnými se skví známá Košilka s dvanácti verši, jaké si v živočišné prostotě básnivé obraznosti nezadají s lidovou poezií. ("Červánky na nebi rudá krvi/Budeš má prvá a já tvůj prvý"). Kdo má talent a štěstí, složí něco takového jednou za život. Dokonce se o něm píší bakalářské práce. I ve Švédsku.



Jiří Černý
Zdroj: REFLEX


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů
rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu