JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ČLÁNKY
 

Podivné století očima Jaromíra Nohavici
LISTY 2/1998
 

Žijeme na sklonku podivného století. Nestačíme se ani rozkoukat, a je tu nová zkušenost, nový prožitek. A jaký! Od traumatu holocaustu k radosti nad Leksellovým gamma nožem, od bolesti totality k vděčnosti za její pád, od vychutnávání svobody k nechápajícímu hněvu na její zneužívání. Od radosti ze života k bezradnému potáceni se mezi stresem a depkou. Od nadějí mládí k beznaději téhož mládí, od stáří plného a vděčného k plytkému překlepávání dnů předposledních. Od životů zachráněných před interrupcí nebo před osudem azylového odkladiště pro postižené k šoku nad zmařením jiných životů v tělech s barevnou kůží.

Od pocitu naplnění v hudbě a písničkách k smutku nad koncem Jima Morrisona, Kurta Cobaina nebo Mikiho Volka.

Někteří vidí víc světla, jiní spíš stíny a tmu. A také vyzařují a rozdávají - buď světlo, nebo spíš stíny a tmu. Ti, kteří vidí jen světlo a rozdávají je, jsou milí, ale rychle nevěrohodní. Ti, kteří vidí jen stíny a tmu, jsou také leckdy milí, ale bez budoucnosti. Někteří pak vidí i světla i stíny a tmu, obojího hodně, až to zapálí a zamrazí - a kupodivu vyzařují světlo. Světlo ovšem pronikající stíny i tmou, světlo nepřímočaré, lomené mnohou zkušeností podivného století. Takový je i prostor písniček Jaromíra Nohavici.

Dva motivy se v jeho písničkách stále vracejí. Básník je nenechá na pokoji, obě veličiny se mu stále připomínají a on jim. Bůh a smrt. Dva motivy z nejzazších, obehrané a zase odstrkované pro svou neproniknutelnost. Oba hrozivé a zase vítané, jak den dá. Někdy dokonce v provokativním nietzscheovském spojení: mrtvý bůh. Je to bůh nebo Bůh, smrt nebo Smrt? Kdo je tady u vesla, kdo je tu pánem? To se zatím neví.

Zatím je tu jen člověk se svojí přepestrou, vpravdě postmoderní zkušeností. Kristus pán vystřídaný na trůnu láskou něžnou a sladkou (Stodoly), Pánbůh vyspávající opici a napomenuvší jít do práce, biblická Eva i Marie jako archetypy ženy krásné, svůdné a čisté uprostřed nepochopitelného kontextu (Dance macabre), věčný život, nabízený panem farářem, ale odmítaný nepokornou ovečkou. Ježíš, myjící nohy učedníkům, ale nenásledovaný obyčejným člověkem (Možná, že se mýlím), Bůh, který není (Až to se mnou sekne), to vše uprostřed plynových komor nebo válčícího Sarajeva, co je to za boha? A smrt vítaná (Až to se mnou sekne), neobávaná ("Ne, opravdu se nebojím marné smrti" - autor nad písničkou Dokud se zpívá), tušená v temných koutech života jako druhé já (Před dveřmi), co je to za smrt? Takový bůh i taková smrt se pak setkávají v Litanii u konce století, bůh slepý, hluchý a mrtvý se smrtí válečných obětí, oběti hladomorů i morů, totalit a genocid, bloudění i svedení.

Ale nejde o smrt, ani o mrtvého boha. Jde o život, a to bytostně, žhavě, existenciálně. Jde o člověka, jeho vztahy i jeho třinácté komnaty, o siločáry, které se o něho přetahují, o porozumění tomu, čemu těžko porozumět. Za odpovědí o smrti se skrývá otázka po životě, za odpovědí o mrtvém bohu otázka po živém základu, na němž by bylo možno stavět. Za obojím pak jako spodní proud zahlédneme touhu poodhalit oponu „za", nikoli deskriptivně nebo analyticky, nikoli oponu času a prostoru, nýbrž tak, že na sebe necháme jsoucno působit do hloubky, naplno. Poodhalit oponu smyslu, významu, oponu pravdivosti, konečně i Pravdy, je-li. A svůj nález za oponou sdělit - bez keců, bez velkých slov, bez absolutizací a dalekosáhlých závěrů.

Církev všech jmen tady může najít velikou výčitku a výzvu k pokání. Za všechno, co si vymyslela o Bohu, za všechno, čím zabarvila a překreslila obraz muže z Nazaretu i jeho Otce. Za všechny objížďky i falešné zkratky, jež nastavěla do cesty, takže básník a s ním jeho posluchači mají o to delší cestu. A mají-li dnes Nohavicovu Litanii za blasfemii, pak nepochopili. Protože i modlitba k mrtvému bohu je modlitbou, chce se říci dokonce pravověrnou modlitbou. Biblické žalmy dosvědčují úplně stejný zápas o perspektivu, o to, co má budoucnost, o to, co nepomíjí. I v nich je Bůh nejen dobrý a spravedlivý, ale také nepochopitelný, odvrácený, zapomínající i strašlivý.

A smrt není v básníkových očích hrozná paní, přebírající konečně to, co jí patří, do svých rukou. Smrt, patřící k životu, je konec jedné epochy, pravda, jediné dostupné lidskému poznání, ale nikoli docela uzavřené. Než by však řekl slovo nepravdy, vzchopí se básník k obrazu cimry, kde se dá docela dobře vegetovat s dobrými lidmi okolo (Až to se mnou sekne). Poctivá odpověď, střízlivá a nadějná. A dost, vždyť jde o život, nikoli o smrt.

Vidí tmu i světlo, stíny i záblesky. Stínů a tmy možná vidí víc. Ale rozdává světlo. Mrtvý bůh ani smrt v Nohavicových textech i v našich očích ať nás nematou:

Snad vesmír nad vesmírem
Snad lístek na věčnost
Naše touho ještě neumírej
Sil máme dost.
 

(Divocí koně)

A ostatně:
Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa
zvedl jsem telefon a ptám se: lidi, jste tam?
a z veliké dálky do uší mi zaznělo
že dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

(Dokud se zpívá)

Citace přesné i volné jsou převzaty z alb Darmoděj (Panton 1988) a Divné století (Monitor -EMI Records s.r.o. 1996)

 

Autor je farář českobratrské církve evangelické.
 

Pavel Klinecký
Zdroj:
LISTY


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů
rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu