JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ČLÁNKY
 

VZPOMÍNKA: Jaromír Nohavica zapomenutý
NEVIDITELNÝ PES – 19.11.2009
 

Chladné zářijové ráno vyhnalo z orosených spacáků všechny, kteří přenocovali v blízkosti svojšického amfiteátru a nyní se snažili zabrat co nejlepší místo na svahu před pódiem. Jednodenní folkový Letorost byl komornější alternativou megafestifalu Porta a pro příznivce žánru znamenal symbolické zakončení léta. Hlediště se plnilo civilně vyhlížejícími študáky ve vytahaných svetrech a botaskách, folkovými princeznami s korálky ve vlasech, příležitostnými i skalními trempy v maskáčích, nechybělo ani pár pivních skautů se psy, upíjejících z kelímků pivo a halasně otravujících ostatní, zkrátka se jednalo o průřez nesourodou částí české populace, trávící občas večer s kytarou u ohně.

První kapely a písničkáři začali hrát kolem poledne, ale většina návštěvníků byla zvědava hlavně na večerní program, kdy mělo dojít na hvězdy folkového nebe - Žalmana, Dášu Andrtovou-Voňkovou, Plíhala, Dobeše, Jahelku, Redla, Nerez, ale především...Od rána kolovala fáma, že by se snad mohl objevit ON. Ten, který nesměl hrát, démonizovaný i skandalizovaný, úřadující folkový král Jaromír Nohavica.

Konferenciéři fámu přiživovali různými narážkami a tak nebylo divu, že očekávání nepravděpodobného ovládlo publikum. Ale kolem desáté večer bylo už téměř jasné, že zázrak se dnes konat nebude. Jako blesk z čistého nebe proto zapůsobila nečekaná věta z reprobeden - "...a dovolte mi přivítat na pódiu Jaromíra Nohavicu!" Před mikrofon se s kytarou postavil mohutný Jarek ve sněhobílé košili a kalhotech, vánek si pohrával s jeho rusými vlasy, když do tmy spustil: "Až zítra ráno v pět..." Jindy výřečný Nohavica mezi čtyřmi melancholickými píničkami, které zahrál, vůbec nemluvil, nepolitizoval ani nenaznačoval, přesto jeho entrée bylo třeskutým politickým manifestem. Dojmy z vystoupení ostatních interpretů z oné zářijové soboty v roce 1988 vyprchaly, ale zážitek Nohavicova zjevení zůstal jasný a ostrý dodnes.

Přidržíme-li se terminologie písničkářského nebe, pak byl-li Karel Kryl mezi českými písničkáři Bůh otec, Nohavicu každý chápal jako Boha syna, jenž zapovězeného Kryla ctil a veřejně vzýval. Ostatní folkaři jim coby apoštolové chtě nechtě sekundovali. Ovšem Kryl byl vzdáleným starozákonním Hlasem, znějícím odkudsi z nebes, kdežto Jarek byl mesiášem živým, bojujícím s démony v přímém přenosu, denně konfrontovaným s tajnou policií a lahví vodky. Jeho uhrančivé písničky byly vždy stoprocentně upřímné, ve svých textech nikdy nezaškobrtnul ani neuhnul, kál se i žaloval na sebe, rozdíral svou slovanskou duši a nikoho nenechával na pochybách, že opravdoví básníci už dávno nevydávají sbírky...

Dnes je Nohavica jedněmi bezvýhradně oslavován, dalšími haněn coby konfident StB, někteří berou obě tyto polohy jako dvě strany jedné mince, které se nevylučují, ale doplňují. Málo nebo prakticky vůbec se nemluví o roli, kterou sehrál v osmdesátých letech při destrukci komunismu. Jeho drzé a troufalé písničky jako Haleluja, Blues o malých bytech, buřičská Mávátka, anarchistická Na jedné lodi plujem a svobodou vonící Divoké koně měly daleko větší dopad na probouzející se sebevědomí lidí, než prohlášení Charty 77, která se běžnému člověku nikdy nedostala do ruky.

Nohavica byl bez nadsázky tribunem lidu. Ale nikoli programovým, protestsongy pro něj byly v podstatě jen okrajovou záležitostí, hrál a zpíval o všem. Revolta v jeho případě nebyla žádná póza, jen vynucená okolnost a výzva, před kterou necouvl, ale nakonec jej vehnala do osidel Státní bezpečnosti. Byli statečnější folkaři, třeba nekompromisní Vladimír Merta, ovšem jeho dokonalá hra na kytaru a v dobrém slova smyslu intelektuální texty neměly potenciál k oslovení tak široké masy lidí. Dávno před vydáním LP Darmoděj se kopírovaly záznamy desítek Nohavicových koncertů z kazety na kazetu a jeho písničky se hrály ve vlacích, na táborech i studenstkých brigádách. Nohavicovy songy byly srozumitelné a přitom mimořádné, melodie neotřelé a současně snadno zapamatovatelné. I slovní hříčky a rýmovačky, které by, recitovány kýmkoli jiným vyzněly lacině, byly v případě Nohavici brány jako odlehčení drásavých existenciálních písní. Dokonce i ruština zněla v Nohavicově podání docela lidsky a přátelsky.

Nohavica se ve slabé chvilce upsal dotěrnému ďáblu, ale troufám si říci, že jen proto, aby ho mohl nadále veřejně vymítat. To je ta zaschlá kapka krve, kterou má na dlani, to je ten havran, na rameni skřehotající never more... Ale jeho veřejné angažmá, snad usnadněné avantýrou s Mefistem, napomohlo velkou měrou v probouzení lidí z letargie. Nebýt Nohavici a samozřejmě ostatních písničkářů, patrně by ztotožnění se s revolucí nebylo tak samozřejmé a všeobecné. Mnozí, kteří byli tehdy v závětří, se dnes pohoršují nad jeho morálním selháním. Copak snad vynucený exil mravního arbitra Jaroslava Hutky nebyl také důsledkem nesnesitelného tlaku Státní bezpečnosti? Nebyla to jen jiná forma podlehnutí? Neměl by právě on soucítit se svým souputníkem Nohavicou, kterého semlelo stejné soukolí? Ale jak víme, snadněji se háže kamením a píská...

Dvacet let po převratu se každý dere o svůj díl zásluh. Nohavica se stáhl do pozadí už v době revoluce a vavříny přenechal jiným. Jistě, sám nejlépe věděl, že je diskvalifikován. Jeho talent a pracovitost jej vynesly na druhý vrchol, už výhradně umělecký. Přestal pít a složil své nejlepší věci. Zůstala mu jizva na rtu a mně vzpomínka na jeho zjevení. Takže, díky Jarku.



Štěpán Votoček
Zdroj: Neviditelný pes


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů
rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu