Hodina ďábla -
Portrét českého
písničkáře Jaromíra
Nohavici
ČESKÝ LIDOVÝ KALENDÁŘ
(CHORVATSKO) - 2010
|
Toto je příběh, o který jsme nedočkaví podělit se s vámi. Jde o příběh o úspěchu a o tom, jak se mu vyhnout bez nadbytečných proč. Je to příběh o životě v tlamě neřesti a vyváznutí z ní. Příběh o slávě a pádu na dno pod břemenem její bezcitnosti, o strachu před všemi neštěstími, minulými, současnými i budoucími. Příběh o hrůze alkoholických kopců, o návratu do legendy a zase zpět. Toto je… |
|
Hodina ďábla
Těmito slovy začal ve
čtvrtek 5. ledna roku
2006 v radiu Daruvar
pořad, který nikoho
nenechal lhostejným. Šlo
o hodinový hudební
portrét známého českého
písničkáře Jaromíra
Nohavici. Bylo to
povídání neumyté,
nekompromisní, bez
celofánu, a titul Hodina
ďábla byla parafrází
filmu Petra Zelenky Rok
ďábla, který mluvil o
Nohavicově léčbě
alkoholismu. Přestože
jde o Daruvar, středisko
české menšiny, a o
rozhlas, ve kterém více
než čtyři desetiletí
běží pravidelný pořad v
češtině, málokdo věděl,
kdo je Nohavica a
málokdo poslouchal jeho
písničky. Pořad stejně
zaujal pozornost nejen
krajanských posluchačů,
ale také všech
ostatních. Autor Mato
Pejić, nyní novinař
Jednoty, shromáždil
obdivuhodné množství
údajů, ilustroval je
ukázkami z písniček a
přebásnil kolem dvacet
básní,
charakteristických pro
Nohavicovou tvorbu,
které si nyní můžete
přečíst v dvojjazyčné
podobě. Pořad vyvolal
mnoho reakcí, vbrzku byl
reprizován v českém
vysílaní, a nakonec
získal cenu Zlatý
mikrofon chorvatského
sdružení lokálních medií
HURIN.
Legenda českého folku – jedna z legend – téměř mýtická osobnost – folkový mučedník, svou i vinou jiných – bohém, snad první po Jaroslavu Haškovi – zrzavý pihovatý povaleč – nezkrotitelný, nedosažitelný, tajemný, nepokořitelný - persona non grata – trubadúr tulák – básník lidové prostoduchosti – jasný, vytříbeně jednoduchý – dovedný pisatel textů – kouzelník slova i mysli, občas šarmantně povrchní – prostořeký skákač do vlastních úst - patetik a posměváček – zpěvák slabého, ale neuvěřitelně okouzlujícího hlasu – kytarista samouk – autor chorálů pro mše a křehkých intimních veršů – jedinečný překladatel a propagátor Vysockého a Okudžavy – zhudebnitel poezie Bezruče a Blocka – legenda české kultury osmdesátých let, jedna z nich…
Kdo je ten tak významný
činitel, že si zasloužil
tolik komplimentů a
takové bohatství epitet?
Jaká je to osobnost, že
se kvůli ní dokonce
vymýšlejí nové formy
hudebně-literární
kritiky, jako je tento
popis bez sloves a
rukavic. Je možné, že
jde o jen jednu osobu,
je to vůbec člověk a
žije-li?
Papoušek arara
zobáčkem z krabičky
vytáh mi na pouti los
stálo tam Čeká tě kytara
sláva a písničky
smůla a rozbitý nos
Řek jsem mu Máš krásné
peří
papoušku hlupáčku
pouťový čaroději
ale kdo by dnes věřil
osudům za kačku
poukázkám na naději
Osud se nepíše přes
kopírák
osud se na pouti
nevybírá
osud je malůvka na lemu
talíře
vystydlá polévka chudého
malíře
malíře hm
Papiga arara
Kljunom iz škrabice
Na vašaru izvuče loz
I proreče: Čeka te
gitara
Slava i pjesmice
Smola i razbiti nos
Rekoh joj: lijep si mi
svat
I za priču imaš dara
Ti vašarska lucprdo
Ali tko će još vjerovat
U fatum za pet para
U nadu s potvrdom
Sudba se indigom ne
kopira
Sudba se na vašaru ne
bira
Sudba je na rubu tanjura
šara
Hladna juhica sirotog
slikara
Slikara hm
Je to Jaromír Jarek
Nohavica, český
skladatel a autor textů,
šansoniér, zapisovatel
kruté skutečnosti,
tlumočník aktuálních
událostí, který zvedal
hlas proti
nespravedlnosti a lidské
hlouposti, poslední
romantik tohoto světa a
idol armády
zbožňovatelů, který
nenávidí armádu. Ne,
nemějte strach.
Nepodstrčili jsme vám
žádnou dokonalost,
sterilitu, monotónnost a
nudu. Toto je příběh
plný zvratů a vzrušení a
není ani trošku
příjemný. Má sice
šťastný konec, ale vede
k němu cesta dlouhá,
protože jsme ještě na
samém začátku, cesta
útrpná a pochmurná,.
Je lepší způsob pro
začátek než – konec,
obraz aktuálního stavu
věcí? A potom se dáme na
flach-backy. Poslední
album Jaromíra Nohavici
je Babylon z roku 2003.
Ukázalo, že se zpěvák s
konečnou platností stal
všenárodním majetkem a
zároveň platidlem pro
zúčtování, které si
každý přivlastňoval, a
nedotknutelná ikona i
předmět nekritického
slintání. Poněvadž jsme
v demokracii a každý
může zveřejnit své
mínění, - nebo cizí -
stejně bez milosti a
slitovaní, taktéž bez
respektu a studu, o
Nohavicovi se z jedné
strany mluví s
patetickým nadšením, a z
druhé se zveřejňují
analýzy textů, v kterých
se lékárnickou váhou
váží každé slovo. Říká
se například, že ten a
ten text není nic moc,
protože se v něm jedno
čtyřslabičné slovo kvůli
rýmu a metrice nesprávně
změnilo do slova
tříslabičného. K
takovým, ale i mnohým
jiným, Nohavica
promlouvá na Babylonu
písní Nic moc:
Píšu co chci co se mi
chce
co mé srdce žádá
a pan kritik hudební
znalec
z toho strádá
Já ho chápu já mu
rozumím
já jinak písně skládat
neumím
možná že umím ale nechci
možná jsem propadl v
poslední lekci
Pišem što hoću, što mi
srce želi
Što mi se prohtije, i
kvit
A gospon kritičar nek'
veli što veli
I neka ide v rit
Ali, razumijem njegove
teze
Jer ja sa skladanjem
nemam veze
Možda i imam, boli me
briga
Tko zna što me je
naučila knjiga
Je to ono Šenoovo Hej,
buď svůj, vždyť stvořen
jsi celý/ V hrudi nosíš,
bratře, srdce celé/
neklesej na mysli a abys
nebyl mdlý/ K jasnému
nebi své čelo pozvedni a
je-li pro to
ospravedlnění a jaké,
anebo mají pravdu ti,
kteří mluví o naduté
přetvářce. Jedni tvrdí,
že toto album v trvání
pouhých třiceti osmi
minut kromě nedostatkem
množství trpí i
nedostatkem kvality.
Jiní zatím nadšeně
deklamují o hudebním
kouzlu, pěvecké zralosti
a suverénních rýmech,
mezi které každopádně
patří i věnování Karlu
Krylovi, předčasně
zesnulému bardovi české
šansony:
Já ženich a ty má
nevěsta
co nás to potkalo na
cestách
neptej se stejně ti
nepoví
za stromy dva vlci
hladoví
Dva vlci s jizvami na
těle
z oblohy svržení andělé
nepoví mlčí mají hlad
jediný na světě já tě
mám rád
Vyšplhám větvemi do
koruny
cestu nám osvětlí oko
Luny
přes rokle výmoly přes
jámy
půjdeme a milost nad
námi
přes rokle výmoly přes
jámy
půjdeme hm-hm-hm-hm hm
hm-hm
Ja ženik, ti moja
nevjesta
Što nam je donijela ta
cesta
Ne pitaj, svejedno ne
znaju
Vukovi koji nas gledaju
Dva teško ranjena
kurjaka
Anđeli svrgnuti s oblaka
Šute, gladna su obadva
Jedini na svijetu volim
te ja
Uspnem se granama sve do
krune
Cestu nam osvijetli oko
Lune
Sve preko gudura i jama
Idemo, a milost nad nama
Sve preko gudura i jama
Idemo hm-hm-hm-hm hm
hm-hm
Jak to ale všechno
začalo? Jaromír Nohavica
se narodil 7. června
1953 v Ostravě v rodině,
ve které byly písnička a
hudba každodenním jevem,
a otec – novinář a
básník – mu otevřel
dveře k místní
inteligenci. Prázdniny
trávil na vesnici a
poměrně brzy se mu
vyskytla příležitost
psát texty pro ostravské
popové zpěváky; zvlášť
dobře a dlouho
spolupracoval s Marií
Rottrovou.V mezičase
neuspělo studium na
Vysoké škole báňské,
oženil se a odstěhoval
do Českého Těšína,
vysloužil vojnu,
narodila se mu dcera
Lenka, pracoval jako
manuální pracovník a
knihovník. A pak se,
právě jako v onom vtipu,
všechno přihodilo
najednou. A všechno se
dalo jiným směrem kvůli
ani míň ani víc než –
Ozzy Osbournemu a
skupině Black Sabbath.
Je to píseň, která zcela změnila život a dílo Jaromíra Nohavici - She's Gone je málo známá skladba skupiny Black Sabbath z alba Technical Ecstasy z roku 1976, o kterém převládá mínění jako o neúspěchu a brzy se na něj zapomnělo. Nohavica píseň přebásnil jako Lásko voníš deštěm, a nová věc v provedení Marie Rottrové se stala velkým hitem a divem přebásnění a překonala bohemizovanou verzi Simon/Garfunkel standardu Bridge Over Troubled Water, kterým začala veřejná spolupráce Nohavica – Rottrová. Považuje se za nejdůležitější cover v celých dějinách české populární hudby.
Jde déšť a já jdu s ním
jdu městem jenž znám
a hledám stopy včerejší
včerejší
jdu stejným směrem jak
dřív
a vzpomínám
a všechno zdá se
krásnější
Jak dlouho dlouho ještě
půjdu ti vstříc
člověk je velmi krátce
živ krátce živ
má Lásko voníš deštěm
jsi z plískanic
však hřeješ stejně jako
dřív
I déšť jak dřív je
stejný
i já já jsem táž
Jen cosi skříplo v
orlojích orlojích
Byls tu a stále jsi
jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých
šlépějích
ó má Lásko
Ide kiša i ja s njom
hodam
Poznate ceste me grle
I tražim tragove blijede
blijede
Idu istim smjerom k'o
onda
Sjećanja hrle
I slike odmah više
vrijede
… … …
Koliko još ću i da li
sve više
Pred tebe u daljine
Čovjek na svijetu dugo
nije, dugo nije
Moja ljubav kišom miriše,
Od bljuzge je i
fajhtnine
A ipak grije baš kao
prije.
Kiša je uvijek ona stara
I ja ja sam jednaka
To se sata čuje štropot
blag, štropot blag
Bio si tu i uvijek si,
samo od sebe ne daješ
znaka
Po kiši pratim tvojih
stopa trag
O, moja Ljubavi.
….
Prosím nesmrtelné autory
o odpuštění, že jsem se
odvážil kulhat onou
cestou, po které oni
kráčeli svým božským
krokem, je myšlenka –
přiměřená pro takové
situace – kterou
používal Julius Zeyer,
český básník, dramatik a
prozaik, autor
neoromantických
parafrází starých
porovnání a mýtů. Ale
Jaromír Nohavica, který
také umí do nového
kontextu vložit
historický fakt, nemusel
psát květnatá věnování,
protože se během noci
stal idolem celé
generace, předmětem
zbožňování a
napodobování. Dříve než
se mu podařilo
zorientovat se, octl se
na piedestalu a zároveň
a stejně rychle a náhle
se mu na krk pověsil
veškerý boží
establishment, špehové,
fízlové, politika a
služba bezpečnosti, a
tak se naplnilo to, o
čem zazpíval jeden
zdejší rádobyskladatel a
kytarista o jistém
notorním Božovi zvaném
Pub – jedni ho chválí,
jiní litují, třetí
říkají: ehm, můj brácho,
ten byl zkažený jak
děravý zub.
Ale, jak je to možné? Jak se mohlo stát, že bezelstný bavič, který si jako stovky jiných vytvářejí image podle Boba Dylana, Pete Seegara a Donovana, bardů hudebního protestu generace šedesátých let, který kromě kytary a heligonky nepoužívá žádné jiné nářadí ani náčiní a v textech nemá těžší témata než je mír a láska, se stal nebezpečným pro stát a společnost? A ještě navíc Jaromír Nohavica, který vlastně mnohem méně napodoboval západní básníky vzpoury a odporu, než se mechal inspirovat hlavně mudrci z Východu, zvlášť Bulatem Okudžavou a Vladimírem Vysockým. Jak mohl vadit soudruhům ze socialistického vrcholu tehdejšího Československa? Jednoduše – komunistický režim nemohl zůstat lhostejný vůči tak velké popularitě. Vadilo mu Nohavicovo charisma, takže básník dostával zákazy a povolení, podle turbulence tehdejšího schizofrenického stavu, v kterém se už dlouho sovětským impériem nesla ozvěna Gorbačovovy glasnosti, a v Čechách stále trvala hluboká normalizace.
V té, zřejmě, nebylo
moudré posmívat se
takovým svátostem jako
jsou vojsko, armáda,
ozbrojené síly, ale on
to všechno usilovně
dělal. Přebásnění
pacifistické skladby
Dezertér Francouze
Borise Viana mu přineslo
velký úspěch na
festivalu Porta. Už
dříve, na svém prvním
vystoupení, když po
dlouholetém odmítání
postavit se před
popravčí četu silných
reflektorů, jako vážný
devětadvacátník
debutoval s kytarou v
ruce, s překladem
Okudžavova Setkání s
Puškinem, zazpíval i
vlastní grotesku Když mě
brali za vojáka.
Když mě brali za vojáka
stříhali mě dohola
já vypadal jsem jako
blbec
jak i všichni
dokola-la-la-la
jak i všichni dokola
Kad sam išao u vojsku
Na nulu me šišali
Ličio sam na debila
Kao i svi ostali li li
Kao i svi ostali.
Stalo se v březnu 1982
na manifestaci Folkový
kolotoč v ostravské
čtvrti Poruba: začal
závratný vzestup
Jaromíra Nohavici do
postavení nedotknutelné
veličiny. Publikum ho
přivítalo s otevřenou
náručí možná právě kvůli
bystrému odstupu od ikon
světového folkového
hnutí a nabídky Bulata
Okudžavy a Vladimíra
Vysockého v originále
nebo v cizích či
vlastních přebásněních
anebo proto, že na
rozdíl od jiných, kteří
tápali v tomto žánru, na
scéně nepůsobil
nedospěle a diletantsky,
ale jako vyspělý
profesionál.
Jaromír Nohavica vlastně
na české veřejné scéně
obsadil místo básníků,
kteří museli emigrovat,
což samo o sobě bodalo
do očí, a jeho
popularita nezadržitelně
bujela vzdor tomu, že
jeho písně vůbec nebyly
zapsány na zvukových
nosičích. Byly jen
koncerty a ústní podání
a teprve roku 1985 maxi
singl Cesty se čtyřmi
písněmi. Mezi
následovníky kolovaly
kasety s kopiemi
pirátských snímku živých
vystoupeni, často
pochybné kvality.
Dlouhohrající desku
natočil až v roce 1988,
a zase to byla sbírka
koncertních zápisů z
toho a předchozího roku.
Jmenovala se Darmoděj.
Šel včera městem muž
a šel po hlavní třídě
šel včera městem muž
a já ho z okna viděl
na flétnu chorál hrál
znělo to jako zvon
a byl v tom všechen žal
ten krásný dlouhý tón
a já jsem náhle věděl
ano to je on
to je on
…..
Celý se strachem chvěl
když jsem tak k němu
došel
a v ústech flétnu měl
od Hieronyma Bosche
stál měsíc nad domy
jak čírka ve vodě
jak moje svědomí
když zvrací v záchodě
a já jsem náhle věděl
ano to je Darmoděj
můj Darmoděj
Išao gradom muž
Sred glavne ulice gazio
Išao gradom muž
S prozora sam ga spazio
Na frulicu je svirao
Ječalo kao zvon
Sve je u srce dirao
Taj lijepi dugi ton
A ja sam odjednom znao
Da to je on
To je on.
…..
Sav je od straha treptao
Kao promrzli klošar
U ustima frulicu imao
Hieronimusa Bosha
Mjesec stajao nad kućama
K'o patka što zuri u
vodu
Baš kao što radi moje ja
Kad povraća na zahodu
Odjednom mi je bio znan
Da, to je Zgubidan
Moj Zgubidan
Darmoděj je ještě jedno
věnování Karlu Krylovi,
legendárnímu písničkáři
a básníkovi, který
většinu života strávil v
Německu, v Mnichově, s
nímž měl Nohavica
několik společných
vystoupení jednak na
folkových festivalech,
jednak na koncertech.
Přímo se napojuje na
jeho Divného knížete.
Název přejal z básně
Modlitba k bohyni paměti
Karla Šiktance, kterému
Nohavica také věnoval
píseň. Analytikové v
připomínce Hieronimuse
Bocshe poznali
reminiscence na
Vladimíra Mertu,
Nohavicova českého
spolupracovníka, v
hudebním smyslu, že
Nohavicova melodie občas
připomíná Jiřího Suchého
z legendárního dueta z
divadla Semafor. V
impresum novějších
projektů se nejčastěji
uvádějí jména Karla
Plíhala, autora skvělých
veršů, taktéž skladatele
a textaře a výborného
instrumentalisty na
akustické kytaře, jakož
i Radka Pastrňáka ze
skupiny Buty. Zvláštní
tón Nohavicovým
posledním albům dávají
aranžmá a produkce Víta
Sázavského, kdysi člena
kultní skupiny Nerez, s
kterou získala slávu
zesnulá autorka a
zpěvačka Zuzana Navarová.
Většina z nich byla i v
písních, v nichž se
připomínají mnohé
historické osobnosti
jako kníže Václav,
markýz Gero, Poncius
Pilát... a zase
současníci – Jarkova
manželka Martina, děti
Lenka a Jakub, ba i
jejich telefonní číslo
56109, na které se v
písni Pro malou Lenku
nikdo neozývá.
V jeho původním žánru, české folkové hudbě, Nohavica nemá takové postavení jako například Slávek Janoušek nebo Pavel Dobeš, kteří jsou považováni za velké novátory. Na Šansonfest do Záhřebu zvou, řekněme, Jiřího Dědečka, pravá jména skladbové a textové scény jsou však Hana Hegerová a Hana Zagorová, a Věra Martinová, která zpívala Nohavicovy písně, také není daleko. Ale přece, nikdo nemá takové charisma jako on, je jeden a zvláštní Jaromír Nohavica, který zároveň spolupracuje se všemi, pro všechny píše, vstřebává vlivy a sám ovlivňuje a překonává žánrová rozdělení.
Kdo jsou jeho nejdůležitější vzory?
Jsou to dva vicemistři.
První z nich je
každopádně Edgar Allan
Poe, básník tísně, hrůzy
a mystiky, hluboké
zádumčivosti a hlubokého
smutku, zvučného a
muzikálního verše, první
mezi autory krátkých
povídek horroru, které
předcházely moderní
kriminalistické a
detektivní novele. Poe
vykukuje téměř z každé
Nohavicovy písně, které
jsou plné těžkých a
chmurných rozmýšlení o
smrti a mizení, i když
někdy v obalu humoru,
sarkasmu a grotesky.
Věnování Poeovi je píseň
přiměřeného názvu Never
more, čili přímá
asociace na Havrana.
Za kapku krve tě zahrnu
vším
co budeš žádat
vidět to co jiní nevidí
tě naučím
a slova k slovům v písně
skládat
Co za to žádáš? ptal
jsem se ptal
jsem jen nuzný tvor
a havran v rohu zakrákal
Never more
Za krvi kaplju dat ću ti
sve
Što god kažeš
Da vidiš više od drugih
naučit ću te
I kako da riječi u
pjesmu slažeš
Upitam: Što tražiš za
uzvrat
Ja sam tek bijedni stvor
Gavran će na to
zagraktat
Never more!
Druhý je – Leonard Cohen,
s nímž Nohavicu často
srovnávají, a nachází se
i na soupisu těch,
jejichž práce přebásnil.
Jak jsou ta srovnání
bolestivě vhodná dokládá
i tento výňatek z
recenze dokumentárního
filmu o Leonardu
Cohenovi: Depresi, která
ho doprovázela během
života, často využíval
při práci, jakož i motiv
sebevraždy, což
ospravedlňuje přezdívku
Obchodník zoufalstvím a
známý komentář, že by se
spolu s jeho deskami
měly dávat žiletky.
‚Vůbec si nemyslím, že
jsem pesimista. Myslím
si, že pesimista je
osoba, která čeká na
déšť. A já jsem už zmokl
až na kůži’, říká Cohen.
James Joyce není mrtev.
Žije v Montrealu pod
jménem Leonard Cohen, je
jedním z řady nadšených
komentářů Cohenova díla,
které zanechalo takový
dojem, že byl navržen na
Nobelovu odměnu. Básník
se vždy nachází v
hlubokých konfliktech,
střetech a jeho práce je
způsob jak je zmírnit.
To je jeho přístav. To
neuspořádá svět, víš, to
vlastně nic nezmění. Je
to jen druh přístavu,
říká sám Cohen, jehož
písně s patřičnou úctou
zpívali Chris Rea, Joan
Baezová, Elton John,
Sting, Joe Cocker, U2 i
R.E.M, a u nás Arsen
Dedić a Ibrica Jusić.
Pro Nohavicu je to zcela
logická volba, jemu
věnuje svou píseň Danse
macabre:
Mé děti pochopily hledí
na mě úkosem
třetí oko je prázdný
prostor nad nosem
pánbůh se klidně opil
levným balkánským
likérem
a teď vyspává
jinak to smysl nedává
Moja djeca shvaćaju te
što me gledaju ukoso
Treće oko to je tek
prazan prostor nad nosom
Svevišnji se lijepo opio
jeftinim balkanskim
likerom
I sada mirno drijema
Inače to smisla nema
Jihovýchodní Evropa je
ještě jedním oblíbeným
Nohavicovým tématem.
Zdejší toponyma
připomíná na několika
místech, jako například
v Babylonu, v kterém
dostává signály z
vesmíru a obrazy z
Kosova. Můžeme mu nalézt
pandány v těchto
oblastech? Možná v
Arsenu Dedićovi, který
si také vážil, překládal
a zpíval Okudžavu, ba
osobně s ním
spolupracoval, což
Nohavica bohužel nemohl,
protože se během
Okudžavova pobytu v
Čechách léčil na
alkoholismus. Nebo v
Đorđe Balaševićovi,
který s podobnou
dovedností zachází s
rýmy a fantastickými
obrazy ze snů a fantazie
a má v oblibě etno
motivy. V Plíhalově
kytaře, ale i v
Nohavicově podivném a
zároveň podivuhodném
hlase a nadreálných
motivech, v jeho písních
tuším i příměs Marka
Brecelje, a na místě je
i srovnání s Kemalem
Montenem, který se
stejným zanícením zpívá
o svém Sarajevu jako
Nohavica o Ostravě a
Těšíně, a na konci – hle
div – právě o samém
Sarajevu jménem a
příjmením.
Přesto, první Nohavicův
vzor je největší mezi
největšími – Petr Bezruč,
slavný český poeta,
autor Slezských písní,
které Jarek vždy vyjímal
z plejády veličin, ba
dokonce i nad takové
mistry pera jakými jsou
Prévert, Saint- Exupéry,
Babel, Bulgakov a
Gellner, které polykal,
dokud pracoval v Brně v
knihovně. Bezruč,
vlastně pravým jménem
Vladimír Vašek, byl
hédonista, epikurejec a
bonviván. Seskupil kolem
sebe turistický spolek
Smečka, který se v druhé
polovině dvacátých let
minulého století
rozpustile bavil u
jistého hostinského Edy
v Černé Hoře. Nohavica
zhudebnil i proslulá
poema Maryčka Magdonová
a na samém začátku
kariéry i Bezručovu
autobiografickou
miniaturu Kdo na moje
místo.
Tak málo mám krve
tak málo mám krve
tak málo mám krve
a ještě mi teče z úst
Až bude růst
nade mnou tráva
až budu hnít
kdo na moje místo
kdo zdvihne můj štít?
Tako malo imam krvi
Tako malo imam krvi
Tako malo imam krvi
A još mi teče iz usta
Kad bude rasla
nada mnom trava
kad prah ću bit
tko će na moje mjesto
dići moj štit
Tato verze básně Kdo na
moje místo?, to
plnokrevné rockerské
dělostřelectvo je ze
soundtracku filmu Rok
ďábla. Nohavicu
doprovází skupina zvaná
Čechomor, což je
odvozeno z jejich
bývalého plného jména
Česko-moravská hudební
společnost. Jde o
největší český etno rock
band bez konkurence,
hrající české, moravské
a slovenské lidové písně
v rockovém zpracování.
Jeho spolupráce s
Nohavicou započatá před
filmem, pokračovala i
později v řadě koncertů.
Tuto spolupráci někteří
srovnávají se spoluprací
Boba Dylana a skupiny
Band z časů alba
Basement Tapes. Sám film
Rok ďábla je zajímavá a
trpká epizoda ze života
Jaromíra Nohavici - jde
o jeho svéráznou
biografii. protože
hovoří o zpěvákovi,
který se léčí na
alkoholizmus. Nejen že
je jasné, že Nohavica na
plátně hraje sebe, v
tomto filmu Petra
Zelenky, který měl
výborný úspěch u publika
i kritiky, dostal mnohá
lichotivá ocenění a
odměny na festivalech,
se objevují i
nejvěrnější Nohavicovi
spolupracovníci.
Všichni, kteří si myslí, že nemají problém s alkoholem, by se měli podívat na tento film a zjistili by, jak jsou vysoké naše kopce, jak na ně vyšplháme a jak z nich padáme s rozbitými nosy, říká Nohavica.
Spolupráce s Čechomorem
měla za výsledek řadu
nových verzí všeobecně
známých písní klasického
Nohavicova zpěvníku, ba
i písně Kometa:
Spatřil jsem kometu
oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat
ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa
v remízku
v očích mi zbylo jen pár
žlutých penízků
Penízky ukryl jsem do
hlíny pod dubem
až příště přiletí my už
tu nebudem
my už tu nebudem ach
pýcho marnivá
spatřil jsem kometu
chtěl jsem jí
zazpívat
O vodě o trávě o lese
o smrti se kterou smířit
nejde se
o lásce o zradě o světě
a o všech lidech co kdy
žili na téhle
planetě
…
Velká a odvěká tajemství
přírody
že jenom z člověka
člověk se narodí
že kořen s větvemi ve
strom se spojuje
krev našich nadějí
vesmírem putuje
Ugledah kometu, oblake
dosegla
Htjedoh joj zapjevat,
ali je pobjegla
Pobjegla netragom k'o
plaha ovčica
U oku osta tek par žutih
novčića
Novce sam sakrio pod
hrastom u blatu
Kad opet doleti, nećemo
biti tu
Nećemo biti tu, ah diko
ništetna
Ugledah kometu, htjedoh
joj zapjevat
O travi, o šumi, o vodi
O smrti s kojom se nitko
ne nagodi
Ljubavi, izdaji, o
svijetu
I svim ljudima što su
kad bili na tom planetu
. . .
Tajna je prirode najveća
dovijeka
Da čovjek postane samo
od čovjeka
Da stablo korijenje
vezuje s granama
Krv nade putuje
kosmičkim stranama.
Ještě jeden
multimediální projekt
poznamenal i tak velmi
bohatou kariéru Jaromíra
Nohavici – Těšínské
nebe, divadelní
představení, které pro
prkna divadla v Těšíně
společně připravily
česká a polská scéna
tohoto divadla. Tento
divadelní kus vypovídá o
dějinách a lokálních
pamětihodnostech tohoto
zajímavého města, které
leží na řece Olši,
hraniční čáře mezi Čechy
a Polskem a prostírá se
na obou říčních březích.
Dvě části města ve dvou
sousedních státech
spojuje Most přátelství.
Základem pro děj hry
jsou písně Jaromíra
Nohavici, které byly pro
potřeby hry
přepracované, z části
přeložené do polštiny a
němčiny a zpívají je
herci Těšínského
divadla. Titul byl
převzatý z písně
Těšínská. V písních
muzikálu Nohavica
připomíná ve dvacíti
devíti z nich nebe v tom
nebo onom smyslu nebo
kontextu. Někteří
kritikové zastávají
mínění, že se teprve
díváním na toto
představení získá plný
dojem o projektu, který
okouzlil i festivalové
posudkové komise a
získal důležité
divadelní odměny.
Některým v projektu
chybí Nohavicův
neodolatelný zpěv. Věřte
ale, ze písně zní velmi
dobře i v tomto podání,
jako ostatně i v mnohých
jiných verzích, o
kterých se mluví i v
televizním pořadu Jiní
zpívají Nohavicu a který
se několikrát promítal v
České televizi.
Kdybych se narodil před
sto lety
byl bych vazačem knih
u Prochazků dělal bych
od pěti do pěti
a sedm zlatek za to bral
bych
Měl bych krásnou ženu a
tři děti
zdraví bych měl a bylo
by mi kolem třiceti
celý dlouhý život před
sebou
celé krásné dvacáté
století
Večer by zněla od
Mojzese
melodie dávnověká
bylo by léto tisíc devět
set deset
za domem by tekla řeka
Vidím to jako dnes
šťastného sebe
ženu a děti a těšínské
nebe
ještě že člověk nikdy
neví
co ho čeká
Da me pred stoljeće
rodila majka
Kod Prohazke bih vezao
knjige
Radno vrijeme od jutra
do mraka
Al sedam cekina u džep
stigne
Imao bih troje djece i
ženu bajnu
Trideset godina,
kondiciju sjajnu
Cijeli dugi život pred
sobom
Ugodu čitavo stoljeće
trajnu
...
Uvečer bi dopirala puna
sjete
Melodija davnovjeka
Bilo bi ljeto
devetstodesete
Za kućom bi tekla rijeka
I vidim kao danas
sretnoga sebe,
Tješinsko nebo, djecu i
tebe
No srećom čovjek nikad
ne zna
Što ga čeka.
Mezi mnohými věnováními,
které nalézáme v písních
Jarky Nohavici, jedno má
zvláštní místo – Pane
prezidente, zvané také
Dopis panu prezidentovi.
Napsal ho v prosinci
roku 1999, tedy na
desáté výročí sametové
revoluce, kterou
zahájili čeští studenti,
jenž 17. listopadu na
padesáté výročí
studentských
protifašistických
demonstrací pozvedli
hlas proti
komunistickému
totalitarizmu. Řada
protestů, které měly ve
svém vyvrcholení pět set
až sedm set padesát
tisíc účastníků
zakončila volbou Václava
Havla za prezidenta
Československa 29.
prosince téhož roku.
Zajímavé je, že Nohavica
tuto píseň, o které
říkají, že je tak silná,
že by mohla utáhnout
vlak, nikdy nenatočil.
Jediný snímek je na
soundtracku představení
Těšínské nebe. Je to
příběh malého člověka
zklamaného životem po
takzvaných
demokratických změnách,
který píše dopis
prezidentovi a táže se O
tohle jsme
bojovali,vlastně proč
jsme zvonili klíči na
náměstí svatého Václava.
Pane prezidente a ještě
stěžuju si
že mi podražili pivo
jogurty párky i
trolejbusy
i poštovní známky i
bločky na poznámky
i telecí plecko Řecko i
Německo - prostě všecko
Vy to pochopíte
vy totiž všechno víte
vy se poradíte vy to
vyřešíte
vy mě zachráníte
pane prezidente
já chci jen kousek
štěstí
pro co jiného jsme přeci
zvonili
klíčema na náměstí
Pane prezidente - moje
Anežka kdyby žila
ta by mě za ten dopis co
tu teď píšu patrně
přizabila
řekla by: Jaromíre
chováš se jak malé děcko
víš co on má starostí s
celú tu Evropu s
vesmírem a vůbec všecko
Gospodine predsjedniče,
žalbi još dodajem:
Poskupili su mi pivo,
jogurt, parizer i vožnju
tramvajem,
I poštanske tarife i put
na Tenerife,
Kotlete, odreske,
pretplatu za te-ve, i
jednostavno – sve.
Vi to sigurno shvaćate
Vi, naime, sve znate
Pitajte savjetnike,
rješenje dajte
Spašavajte
Gospodine predsjedniče
Ja tražim tek malo sreće
Zašto smo inače tamo na
trgu
Zveckali ključevima
svaku večer.
Gospodine predsjedniče,
moja Aneška kad bi živa
bila
Ona bi me za to pismo
što vam pišem vjerojatno
udavila
Rekla bi: Jaromire
ponašaš se k'o mala beba
Znaš koliko on ima briga
s tom Europom, svijetom
i zvijezdama s neba
I promoce alba Těšínské
nebe byla zvláštní –
vlastně to byl křest s
poléváním kompaktního
disku vínem; ceremonii
vykonali pracovníci
celní služby uprostřed
Mostu přátelství.
Na druhém břehu řeky
Olše žije
Jacek
mám k němu stejně blízko
jak on
ke mně
máváme na sebe z říční
navigace
dva spojenci a dvě
spřátelené země
jak malí kluci hážem z
břehů žabky
kdo vyhraje má z
protějšího srandu
hlavama kroutí
česko-polské babky
děláme prostě vlastní
propagandu
Na mostě Přátelství se
tvoří dlouhé fronty
všelikých věcí za
všelikou cenu
já mám však na to velmi
úzké horizonty
a Jacek velmi nenáročnou
ženu
týden co týden z říční
navigace
máváme na sebe Chlapče
hlavu vzhůru
jak je to krásné moci
vykašlat se
na celní předpisy a na
cenzůru
Na drugoj strani rijeke
Olše živi Jacek
Ja blizu njega, a on
blizu mene
Mašemo s nasipa
nasmijane face
Dva saveznika i
partnerske zemlje
Bacamo žabice što po
vodi žure
Tko pobijedi drugog
okreće na ražnju
Glavama vrte češko-poljske
cure
Mi samo na sebe
privlačimo pažnju
Na mostu prijateljstva
formira se dug red
Makarkakve stvari za
budkakvu cijenu
Ja na to imam vrlo
skučen pogled
A Jacek vrlo nezahtjevnu
ženu
Tjedan za tjednom, sa
svog kućnog praga
Mahnemo drugom: momče,
glavu gore
Pa to je krasno kad sve
daš do vraga
Carinske mjere, zakone,
cenzore.
Tento idylický obraz,
kdy dvě osoby v
turbulentních časech
společenských změn, pádu
politických soustav,
režimu a železných
záclon, stojí každá na
své straně řeky, která
rozděluje dva státy,
kamarádí a pěstují
hluboké přátelství, se
možná nezdá ničím
zvláštním. Ale jen do
okamžiku, dokud si
nepoložíte otázku: je
možný podobný obraz na
kterékoliv naší vodní
státní hranici, ať jde o
Dunaj, Sávu, Drávu, Muru
nebo dokonce Sutlu?
O čem všem básnil a zpíval Nohavica? A o čem ne? Od filozoficko osudových moudrostí Abych tedy přešel "in medias res" / všechno, co se dělo včera, děje se i dnes, sociálních porovnání jako tobě dali učit třicet dětí, já šel k lopatě / chodíš domů o půl třetí a já o páté, poetických etud tipu Když ji vzal do náruče mlátila ho Bezručem / a dusila Baudelairem / dvě modřiny pod nosem schytal Janisem Ritsosem / a jednu Jacquesem Prévertem. Nebo Bílý papír černá tužka poetické nálady / daleko máš kamaráde do Viléma Závady / Žena štká a dítě pláče vydělávat na čase / daleko máš kamaráde do Františka Halase. Zpíval i o Voltairovi a Diderotovi a Shakespearovi, smál se a vysmíval, střílel si ze všeho, zesměšňoval a posmíval se lidské hlouposti, bral v ochranu slabé a utiskované a vždy se vracel k základnímu strachu před samotou, který ve svých písních nikdy nedokázal schovat. Při heligonce muzeální hodnoty, staré téměř jedno století, která se v rodině dědí z kolena na koleno, zpíval dokonce i o mentalitě fotbalových fanoušků. Frantu Šišku poslal k českému Tarikovi v Milionáři, aby se mu uskutečnil životní sen odpovědí na jednu jedinou otázku – co je ukulele?. Jednomyslné pochvaly oboru a lidu získal za dětské písně na albu Tři čuníci. Jen tři dny po ostudné intervenci policie na technoparty ČechTek koncem července roku 2005 reagoval písní Už zase bijou děti, v které říká Z ulice do pokoje zní píseň obehraná /neptej se lásko moje komu teď zvoní hrana./ Ta hrana zvoní tobě nad loukou plnou smetí / v téhleté divné době, kdy zase bijou děti, / kdy zase bijou děti, kdy zase bijou děti...
Nohavicovo dílo se
uzavírá na místě, z
kterého jsme vyšli – na
light motivu beatové
generace, věčné
inspiraci všech
svobodomyslných básníků
- antimilitarizmu,
pacifizmu a nesmyslnosti
války
Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a hlavy ozdobíme
Ve městě jménem... ale
to je jedno
na sklonku historie
miliarda Pilátů
zase si ruce myje
Isto je nadgrobno
znamenje
Druga su tek imena
Kada poleti kamenje
Na ustima je pjena.
Onda padnu isprike,
Postavimo spomenike,
A na glave lovorike.
…
U sumrak čovječanstva, u
miru bez buke
Milijarda Pilata
Još jednom pere ruke.
Celkem 407 básní, z toho
359 zhudebněných a 144
natočené a oficiálně
zveřejněné, některé i ve
čtyřech verzích, jsou
resumé dosavadní tvorby
našeho autora. Mnohým a
přemnohým se dostalo
chvalozpěvů kritiky a
všechny řadou nalezly
cestu ke svému věrnému
publiku. Jedna je přece
ale první z celého díla,
bez konkurence, a v tom
jsou zajedno všichni i z
řad odborníků i z řad
konzumentů. Jmenuje se
Mikymaus
Tato píseň byla titulní
písní alba Mikymauzoleum,
nedosažitelné
vyvrcholení alba
Koncert, soundtracku Rok
ďábla, jakož i projektu
Těšínské nebe. Je mnoho
těch, kteří říkají, že
je nejlepší z celého
Nohavicova díla a jeho
nejlepší píseň vůbec.
Nedávno jsem si ji v
jedné kavárničce na
džuboxu pustil osmkrát
za sebou a někteří lidé
se na mě mračili.
Nežádejte ale ode
mne,abych ji analyzoval,
napsal jeden český
novinář. Ani ode mne,
dodávám já:
Ráno mě probouzí tma
sahám si na zápěstí
zda mi to ještě tluče
zdali mám ještě štěstí
nebo je po mně a já mám
voskované boty
ráno co ráno stejné
probuzení do nicoty
Není co není jak není
proč není kam
není s kým není o čem
každý je v sobě sám
vyzáblý Don Quijote
sedlá svou Rosinantu
a Bůh je slepý řidič
sedící u volantu
Zapínám telefon -
záznamník cizích citů
špatné zprávy chodí jako
policie za úsvitu
jsem napůl bdělý a napůl
ještě v noční pauze
měl bych se smát ale mám
úsměv Mikymauze
rána bych zrušil
Dobrý muž v rádiu pouští
Chick Coreu
opravdu veselo je asi
jako v mauzoleu
ve frontě na mumii mám
kruhy pod očima
růžový rozbřesk fakt už
mě nedojímá
Povídáš něco o tom co
bychom dělat měli
pomalu vychládají naše
důlky na posteli
všechno se halí v šeru
čí to bylo vinou
že dřevorubec máchl mezi
nás širočinou?
Postele rozdělené na dva
suverénní státy
ozdoby na tapetách jsou
jak pohraniční dráty
ve spánku nepřijde to
spánek je sladká mdloba
že byla ve mně láska je
jenom pustá zloba
dráty bych zrušil
Prokletá hodina ta
minuta ta krátká chvíle
kdy věci nejsou černé
ale nejsou ani bílé
kdy není tma ale ještě
ani vidno není
bdění je bolest bez
slastného umrtvení
Zběsile mi to tepe a
tupě píchá v třísle
usnout a nevzbudit se
nemuset na nic myslet
opřený o kolena
poslouchám tvoje slzy
na život už je pozdě a
na smrt ještě brzy
Co bylo kdysi včera je
jako nebylo by
káva je vypita a není
žádná do zásoby
věci co nechceš ať se
stanou ty se stejně
stanou
a chleba s máslem padá
na zem vždycky blbou
stranou
máslo bych zrušil
Povídáš o naději a slova
se ti pletou
jak špionážní družice
letící nad planetou
svlíknout se z pyžama to
by šlo ještě lehce
dvacet let mluvil jsem a
teď už se mi mluvit
nechce
Z plakátu na záchodě
prasátko vypasené
kyne mi zatímco se kolem
voda dolů žene
všechno je vyřčeno a
odnášeno do septiku
jenom mně tady zbývá
prodýchat pár okamžiků
Sahám si na zápěstí a
venku už je zítra
hodiny odbíjejí signály
Dobrého jitra
jsem napůl bdělý a napůl
ještě v noční pauze
měl bych se smát ale mám
úsměv Mikymauze
lásku bych zrušil
Ráno mě probouzí tma
sahám si na zápěstí
zda mi to ještě tluče
zdali mám ještě štěstí
nebo je po mně a já mám
voskované boty
ráno co ráno stejné
probuzení do nicoty
Zorom me probudi mrak,
hvatam se za zapešće
tuče li to još uvijek,
da li još imam sreće
nebo je iza mene – to mi
se nije snilo
jutro za jutrom isto
buđenje u ništavilo.
Nema što nema tko nema
idi nema stoj
nema s kim, ni o čemu,
svatko je samo svoj
ozebli Don Quijote kreće
na vjetrenjače,
a Bog je slijepi šofer
za našim upravljačem.
Podižem telefon –
bilježnik osjećanja
loše vijesti dolaze k'o
žandari – u svitanja
malo sam još u snu, a
malo ipak bdijem,
smiješno je, ali se k'o
Miki Maus smijem.
Jutra bih ukinuo.
Na radiju Chick Corea
svira zvuk moga doba
i stvarno, veselo je,
k'o usred hladnog groba
u redu za mumije –
krugovi pod očima,
a rumena svanuća? Ma,
nemam ništa s njima!
Govoriš nešto kao što
bismo možda htjeli
Već su nam posve hladni
otisci na postelji
sve to raspline sumrak,
il' u tom je nesreća
što među nama crtu
povuče drvosječa.
Granica država dviju
prolazi sred ložnice
Uzorci na tapeti su
pogranične žice
San je tek slatka
nesvijest, u snu to nije
jasno
Da pun sam puste zlobe,
za ljubav sad je kasno
Žice bih ukinuo.
Prokleti sat, minuta,
taj odveć kratki časak
Kad stvari nisu crne, a
bijeloga ni dašak,
Kad više nije mrak, niti
je svjetlost danja
Bdijenje je teška bolest
bez slatkog umiranja.
To bjesomučno tuče,
preponu bode tupo
Zaspat', ne buditi se,
mislit' na nešto glupo
Na koljenima slušam tvog
plača vodopad
Za život već sam prestar,
a za smrt još sam mlad.
To što je bilo jučer kao
da bilo nije
Kava je popita, a druge
nema da se pije
Upravo to što nećeš,
sudbina ipak skuha
Na zemlju pada uvijek
namazana strana kruha
Namaz bih ukinuo.
O nadanjima pričaš, a
riječi ti se pletu
K'o špijunski satelit
što vršlja po planetu
Sad, skinuti pidžamu –
to bi se još i moglo
Nakon dvadeset ljeta, ne
priča mi se mnogo.
S plakata na zahodu
debelo gleda prase
Namigne, dokle voda u
ponor obara se
Izrečeno već sve je, i u
kloaku ode
Samo, ja moram disat'
još neko vrijeme ovdje.
Pipam se po zapešću, a
vani već je sutra
Sat otkucava signale
Dobrog jutra
malo sam još u snu, a
malo ipak bdijem,
smiješno je, ali se k'o
Miki Maus smijem.
Ljubav bih ukinuo.
Zorom me probudi mrak,
hvatam se za zapešće
tuče li to još uvijek,
da li još imam sreće
nebo je iza mene – to mi
se nije snilo
jutro za jutrom isto
buđenje u ništavilo
Když vynecháme projekt
Těšínské nebe, v kterém
nejsou nové písně, i
když jsou v něm některé
staré, které se poprvé
objevují na zvukovém
nosiči, jako je hymnická
Pane presidente, a kde
se hlasem objevuje jen v
úvodní miniatuře Nebe je
tu, Nohavica už od roku
2003 nic nenatočil,
možná i proto že kvůli
neustálým turné – z
nichž poslední ještě
trvá – nemá čas pro
studio a nová vydání.
Jakož i pro stará,
protože jsou i ti, kteří
prosazují vydání
antologie s výběrem
ranných prací, o kterých
jsou přesvědčeni, že
jsou autorovými
nejsilnějšími trumfy.
Doufám, že se toho
dočkáme dříve než …víte
už za jakých se
okolností vydávají
takové kompilace, napsal
recenzent soundtracku
Rok ďábla. Samozřejmě,
že budou i taková, ale i
jiná vydání s novými
písněmi a s ještě
novějšími, i se staršími
i těmi středními,
protože kdyby se
natočila jen polovina
těch už napsaných a
zhudebněných, je třeba ó
ho hóóó´… všechno se to
určitě stane ještě dříve
než Jaromír Nohavica
odejde do nirvány ze
svého autobiografického
filmu, a v míru a idyle
leže na zemi ožralý se,
zatímco se ten
nesnesitelný klid valí
na něj a převálcuje ho
na placku, stane –
středem vesmíru.
Mato Pejić
Zdroj: Český lidový kalendář 2010 (Chorvatsko)
