Mnoha
barvami dýchá Nohavicovo Divné století
MF DNES - 25.11.1996

Nenávratně
ztracenou dobu, jež začala a končí Sarajevem a během níž
byla rozmetána národnostně pestrá pospolitost střední
Evropy, nazval písničkář Jaromír Nohavica divným
stoletím. Tak se jmenuje jeho nová deska, která dnes
vychází.
Dvě starší a čtrnáct nových písní dozrálo přirozeně:
stejně jako dospěla Nohavicova umělecká dráha do stadia
klidné vyrovnanosti. Nejprve skladatel a textař Marie
Rottrové, později furiant, kejklíř i nepohodlný glosátor
napsal téměř dvě stovky skladeb, z nichž většinu mohl
zaznamenat na desky až po pádu starého režimu. Zvláště
předchozí dvě alba, osudově pronikavé Mikymauzoleum a
hraví Tři čuníci, tvoří s novinkou Divné století jakousi
trilogii.
Zatímco doposud se Nohavica přikláněl spíše k
úspornějšímu kytarovému doprovodu, nová deska hraje
všemi barvami. Zní tu šalmaj, hoboj, roztodivné bicí
nástroje Pavla Plánky, klávesy Petra Freunda, kytara
Radka Pastrňáka, sbory i konkrétní zvuky. Ale hudebním
symbolem nové desky je pro Nohavicu stará harmonika
heligonka. "Je z dvacátých let," říká Nohavica. "Koupil
ji děda. Hrával na ni, a když umřel, dostal ji můj táta.
Teď se dostala ke mně. Nechal jsem ji opravit a hraje
skvěle. Až budu starý, musím ji dát svému synovi
Kubovi." Některé písně jsou inspirovány jejím zvukem.
"Ta dřevní harmonika je mostem naší rodiny k počátku
století," vysvětluje písničkář, jenž si k natáčení
písničkové vize Těšínská, ve které vidí sám sebe před
šestaosmdesáti lety, přizval vlastního otce, aby mu
zahrál na housle.
Další Nohavicovou inspirací je město Český Těšín, ve
kterém žije dvacet let a odkud pozoruje svět. "Cítím, že
tu stále ještě jsou stopy někdejšího Rakousko-Uherska,
které se rozpadlo na tak říkajíc etnicky čistá území,"
míní Nohavica. A tak se mu v písních stýská po židovské,
polské, německé i slovanské hudbě, která tu kdysi běžně
zněla. Jeho autorský zájem se ovšem rozpíná ještě dál:
na západ ke Kanaďanu Leonardu Cohenovi, jemuž věnoval
píseň Danse macabre, i na východ k dávnému ruskému vzoru
Vladimiru Vysockému. Tomu je zasvěcena starší skladba
Divocí koně, sugestivně rozdychtěná doprovodným sborem.
Album Divné století je plné hudebních, osudových i
osobních souvislostí, každá písnička otáčí k posluchači
jinou tvář. "Zpočátku jsem z toho měl obavu, ale nakonec
jsem zjistil, že celek drží mnou - že já jsem ten
svorník," říká Nohavica o kompaktnosti alba. Proti
vášnivě milostné skladbě Planu, rozjitřené trubkou
Miroslava Surky, nebo proti tajemné písni Podzemní
prameny postavili Nohavica a jeho hlavní aranžér Vít
Sázavský "chacharský šlágr" Až to se mnu sekne, který
album uzavírá.
"Nechtěl jsem udělat ponurou desku," dodává Nohavica.
"Toužil jsem všechno říct, ale pak se ještě ve dveřích
otočit a trošku se na lidi usmát." Jaromír Nohavica se
těší, až bude hrát nové písně před publikem. Nejprve je
představí na křestu v ostravském klubu Parník - ten
proběhne pozítří a odstartuje sérii prosincových
koncertů. Na jaře příštího roku pak Nohavica spolu s
Vítem Sázavským, Zdeňkem Vřešťálem a Pavlem Plánkou
postaví kapelu, přiberou dvě zpěvačky a vyrazí na turné.
"Mým vzorem je Cohen. Má malou skupinu a jeho písně
znějí přirozeně," říká Nohavica. Podobně si představuje
živou podobu desky Divné století, která má hrubější, ale
zároveň velmi laskavé rysy. "Asi jako když dřevo dýchá,"
vysvětluje písničkář.
Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ
FRONTA DNES |