Století v sedmnácti obrazech aneb Svět podle
Nohavici
FOLK&COUNTRY, 1996?
Čekání na Godota
"Bude
to dobrá deska," řekl mi Karel Plíhal, když jsme se
bavili o chystané novince Jarka Nohavici. Kdo zná
Plíhala, ví, že kladnými hodnoceními práce svých
kolegů šetří jak šafránem (a kladným hodnocením
práce své šetří jak pozlaceným šafránem).
"Bude to skvělá deska," tvrdil mi i Zdeněk Vřešťál,
což by samo o sobě možná až tolik neznamenalo, ale
měl v očích něco, že jsem pochopil, že si to opravdu
myslí a že nemluví jako producent, chválící svého
koně. |
 |
Když
se deska točila ve studiu v Jablonci, volal jsem tam
Jarkovi, abych se s ním domluvil na interview.
Kroutil se jako had, vysvětloval mi, že se rozhodl,
že rozhovory letos poskytovat nebude, tak ať se
nezlobím. Nezlobil jsem se, neboť si myslím, že si
každý může vybrat, s kým se bavit nebo ne a
nechce-li se bavit se mnou, s tebou nebo s nikým, je
to jeho věc. Ale přiznám se, že jsem byl pekelně
zvědavý, jaká ta deska bude.
Do Jablonce na natáčení odjížděli na den - dva různí
ti Plíhalové, Pastrňákové, Vavříkové a další, které
na desku předepsal Vít Sázavský, kuloární zprávy se
množily, dělily, protiřečily si a když byla deska
dotočena, sháněl jsem se po její kopii, protože už
jsem to nemohl vydržet. Desku jsem si za tři dny
pětkrát poslechl a volal Jarkovi, jestli by přece
jen se mnou o ní nechtěl mluvit. Přiznám se, že mi
snad ani v první řadě nešlo o to, dosáhnout s ním
rozhovoru pro noviny, to bylo jen alibi, ale chtěl
jsem mu říci, jak jsem některé písničky pochopil.
Nakonec jsem aspoň něco oddrmolil do telefonu a
domluvili jsme si předběžně sraz. Znovu jsem si
párkrát poslechl desku a zavolali jsme si znovu,
abychom upřesnili hodinu a den.
"Nezlob se, ale já to fakt nechci. Teď ne, za pár
měsíců se sejdeme a budeme si povídat," překvapil
mne Jarek. "Já jsem opravdu utahaný, lidi možná ani
nebudou věřit, kolik mne to stálo sil..."
To jsem si dovedl představit. Četl jsem kdysi báseň,
kterou napsal Fischer po dokončení překladu Fausta,
a sám si pamatuji, jaké to je, když člověk odevzdá
scénář něčeho, do čeho dal duši, nebo třeba jak mi
letos bylo po vyjití Bokomarií...
"A pak si myslím, že všechno, co jsem chtěl říct, je
snad na té desce. A nechce se mi to teď rozebírat."
Myslím si, že každý, kdo si Divné století Jarka
Nohavici poslechne, musí jeho postoj pochopit. A
protože F&C vyjde zhruba stejně s deskou, možnost
máte. A takhle jsem to slyšel já.
Je jaká je
Když
jsem přemýšlel o názvu tohoto článku, napadly mne
dva odkazy na jiná díla. Na Okupaci v 26 obrazech (a
tento nápad jsem s Nohavicou konzultoval, a jemu se
to líbilo) a Svět podle Garpa.
Dobrá deska by měla být víc než množinou dobrých
písní. Kromě prvků by měla obsahovat i vztahy. Měl
by to být celek, který má jakousi vlastní
dramaturgii, kde do sebe některé věci zapadají
hudebně, myšlenkově, pocitově. Na druhé straně, to
podstatné jsou písničky. Pokud deska neobsahuje
písničky, které dokáží obstát samy o sobě, je to s
ní vždy všelijaké.
Nohavica si nasadil laťku velmi vysoko už předchozím
Mikymauzoleem. (Tři čuníci jsou natolik mimo rámec
Nohavicovy standardní tvorby, že je neuvažuji.) To
vznikalo u Karla Plíhala (který pochopitelně nebyl
jen hudebním režisérem, ale díky tomu, že se s
Jarkem dlouho znají, dokázal přeložit některé
Jarkovy názory do svého hudebního jazyka a mimo jiné
nahrál všechny kytary) a pokud se Nohavica rozhodl s
novým albem jít do jiného studia (Mirek Klus) a k
jinému hudebnímu režisérovi (Vít Sázavský), byl to
tah, který by fotbaloví fanoušci těžko pochopili.
Neboť zde platí železné: Nikdy neměň vítězný tým.
"Já jsem měnil tým a neměnil metodu. Metoda je v
tom, že připravím materiál a odevzdám ho člověku,
kterému věřím. A ten na něm pracuje dál. Jsou sice
písničkáři, kteří si udělají na desce všechno,
včetně obalu, bez ohledu na to, jestli tomu
rozumějí, nebo ne. Mně připadají spíš než jako Ferda
mravenec, práce všeho druhu, jako brouk Pytlík. A
tak jsem si po Karlovi vybral Víta. To neznamená, že
bych byl jakkoli s Karlem nespokojen," vysvětlil mi
Nohavica do telefonu.
Témata a pochybnosti
Pokud
má autor na svědomí - jako Nohavica - téměř dvě
stovky písniček, které znám, a u každé znám i
přibližnou dobu vzniku, už si mohu jeho tvorbu
rozdělovat do všelijakých kategorií podle témat a
jejich vývoje. A asi si nebudu myslit, že Jestli
jsi, tak se mi ozvi, je píseň o hledání dívky snů.
Navíc vím (a ví to každý, kdo sleduje rozhovory s
Nohavicou), že jeho velkým tématem je (především
moderní) historie. Přečetl si třeba takové
tlustospisy jako Paralelní životopisy Hitlera a
Stalina, Johnsonovy Dějiny 20. století a takový
skvost etické filosofie jako lmihy Erasima Koháka.
Zatímco Plíhal je ve většině písní na Králících,
ptácích a hvězdách pozorovatel nadčasový, sledující
s jistým sebeironickým a zároveň poetickým nadhledem
sám sebe a jeho měnící se čas je časem, který
proměňuje lidi dnes stejně jako před pár tisíci lety
faraonova písaře, Nohavica je kronikář doby, kterou
se snaží zapsat na dílčích osudech. Skládá zprávu o
ní z obrazů časově podmíněných a z obrazů věčných,
tedy v jeho interpretaci ze zachycení lásky a smrti.
Na počátku byl logos
Deska
začíná Divokými koni. Písničkou z erbovních, která
možná je jedním z nejdůležitějších po-jmenování
tohoto století. Není to možná století svobody, už
proto ne, že je v něm Osvětim, apartheid, Hitler,
Stalin a Mao, ale je to století, které se snažilo
svobodu pro člověka definovat jako základní právo.
Střídmá aranž dělá z úvodní písničky zaříkadlo,
jakýsi prvotní úhel pohledu. Vzpomínka na uvědomění
si svobody, vzpomínka na Divoké koně bude asi mírou
všech věcí. Tehdy člověk dospěje, když si uvědomí, o
čem je běžet bez uzdy a sedla.
V následné Těšínské se zpívá naděje svobody na
začátku tohoto století. Těšín je multikulturní
město, kde se stýká svět polský, český a židovský
(skvělé názvuky klezmer muzik). Radost člověka,
který se narodil před sto lety a kolem roku 1910 byl
jeho svět v podstatě idylický. "Ještě že člověk
nikdy neví, co ho čeká."
Jako kontrast hned v prvním řádku další písně za
kopci hoří stodoly. A objevuje se zde Kristus Pán
sekerou tesaný. Ten, který na vše hledí a bude
hledět do konce desky. Ten, který je, či není, ale
neozývá se. Ale přesto, že se za kopci něco děje, je
to píseň milostná a ještě naděje plná, neboť havrani
vyplašení ze země se pod nebem stanou bílými anděly.
Proč tak krásné jsou, ó ženy, ženy
Deska
přechází spíš do polohy oslavy ženské krásy. V
následující písni Ženy, která je sice odlehčená
humornými veršíky a aranží barové latiny, je
krásných přirovnání a nad vším prostý fakt, že chlap
dělá všechno pro ženy.
Následující Ještě se mi o tobě zdá dokazuje, že
milovat ženu a milovat ženy je rozdíl. Píseň o lásce
skončené, ale ještě neobolené, o chlapovi, který
zůstane sám, trochu námětově připomene třeba
olympickou Jasnou zprávu. V každé věci kolem tebe je
ta, která prostě jinde s jiným je.
Nohavica je východňan, ve smyslu, že jej i v době
všelijakých keltských boomů inspiruje víc kultura
východní než západní. Spíš než k Dylanovi se jeho
tvorba obrací k Vysockému a Okudžavovi. Ani těch
blues nenapsal tolik jako většina písničkářů. Zato
umí klasickou ruskou "romans". Jeden z vrcholných
kousků tohoto žánru je Petěrburg s ruskou melodikou,
instrumentací i sbory a krásně starosvětským
sdělením, že "vy jste tím vina Naděždo lvanovno, až
mě zítra najdou s dírou ve spánku."
Vrcholem této části desky je následná Planu. Pokus o
popis chvíle lásky mezi dvěma lidmi, lásky, která v
této chvíli navzdory Kainarovi "nemuškaří". Basa,
sordinovaná trubka a nějaký perkusní zvuk
přesýpaných mušlí či čeho a popis aktu lásky v
básnivých slovech s oním jednoslovným pocitem
"planu" jako refrénem po celou dobu. Střídmost slov,
vkusnost, se kterou se nejde za hranu věčnosti a
chvíle.
Proč?
A
znovu se ozývá názvuk chasidské muziky. Orient. Je
válka, či nenávist a z Haliče utíkají ti, kterým
nezbylo než to, co mají s sebou. Ale utekli do země,
kde lze žít v míru. Jsou neurčitá léta tohoto
století a tam za kopcem je multikulturální svět, kde
se vezmeme a postavím ti dům z bílého kamení, dům na
věky. My na zemi a nebe nad námi a tam za kopcem ta
zaslíbená zem. Proto ta laskavá píseň idylky, neboť
tam za kopcem nám bude krásně. Tam za kopcem je
Sarajevo!
Kulhavé a dýchavičné harmonium v následné písni
Novorozeně je ostrým kontrastem. Zase jedno věčné
téma o tom, že se člověk rodí do světa nepoznačený a
přitom poznačený. Neboť, aniž by to vědělo, má na
čele hvězdu nebo kříž. A běda, jestli jsi se narodil
v nepravý čas s nepravým znamením na čele. A jsou
jiní, kteří mají právo dělat znamení jak lesáci na
stromy. Podtít, ještě nechat. Novorozeně leží na
seně jako Ježíšek, jenže nejsou vánoce. Je čas
třídění před osvětimskou pecí, před jakoukoli pecí
kdekoli. A falešné slavobrány vás k nim za zvuků
trumpet vedou. Ale pozor, ve slovech to je
pozakryto, hledejte za nimi. A nepoznačení budou
spaseni.
Šest miliónu srdcí vyletělo komínem a tančí se Dance
macabre. Tanec smrti. Někomu zvonila hrana, ale na
návsi u nás ještě možno tančit. Tanec života, tanec
smrti. Vlezle zpívá jedovatý ženský hlas. Dnes
tančím, dnes mám předtuchu. A kde je Bůh? Toho
můžete vidět jen třetím okem, jenže "třetí oko je
prázdný prostor nad nosem," Bůh se opil a vyspává a
vše je povoleno. Dneska mě zabijí.
Za nehet naděje
Jenže
v tom světě se přesto musí žít dál. Proč musí, nikdo
neví. Ale musí, to se ví a jedná se podle toho. A
když už se musí, tak se hledají dodatečné důvody. Po
tanci smrti následuje tanec života, neboť to tak je
v tanečním programu. Zatanči, vyzývá milý milou,
zatanči a pak ke mně pojď. Jako bych z této části
desky znovu vnímal ódu na svobodu. Nebo na
osvobozenost. Proto je Zatanči tak trochu cikánská,
neboť svoboda může znamenat i pohyblivost, volnost.
Ne vždy však.
Podobný pohled pak nabízejí Potulní kejklíři, jedna
z mála starších skladeb na nosiči. Volnost však
těžkne sněhem a nuzotou. Svět zde není ani příliš
dobrý ani příliš špatný, ale je a jde se jím
všechno, co chceme, leží před námi.
A poslední z písní tohoto triumvirátu je Starý muž.
Až budu starý muž, budu lépe chápat, lépe vidět,
lépe patřit na svá místa, lépe padnout do svých
šatů, svých snů a svého života. Je to vlastně
optimistické vyznění desky, pohlazení pře tím, co
přijde.
Litanie neznabohova
Jen
zvuk zvonů a kroků odnikud nikam. A do toho zpívaná
Litanie na konci století. Jako by kazatelova marnost
nad marnost. Těch mrtvých, těch zavražděných, těch
uctívaných. Pane můj, copak neslyšíš? Jak jsi to
mohl dopustit? A proti Bohu, který dopustí, co
člověk neunese: ty malé dírky do kabátů, studně
zasypané v písku, jícny jam na mrtvé... má člověk
jedinou obranu. Rouhat se. Nevěřit. Ten, kdo je dva
roky nezvěstný, o jehož existenci po dva roky nic
nesvědčí, je podle našich zákonů prohlášen za
mrtvého. Tato píseň je asi na velké hádání mezi
věřícími a nevěřícím
Ale není to provokace vůči věřícím. Možná je
takovéto rouhání provokací vůči Němu, aby to mlčení
porušil, aby už nemohl neposlouchat. Ale z toho
všeho zaznívá doufání, že On se ozve, On se zjeví,
On nastane.
Před dveřmi je každou noc velké oko, a když
otevřete, On tam není. Pozoruje nás, vidí nás, ale
komunikovat s ním nedokážeme. Vlastně si nejsme
jisti, jestli tam je, jestli nás pozoruje, nahé jak
rybičky v akváriu, ale ten pocit, že tomu tak je, v
nás vyvolává pocit tíže, žití a tvorby. Ani
s ním, ani bez něj to není žádná sranda. Deska spěje
k závěru.
Podzemní prameny. Jak stárneme, stále víc se
obracíme k zemi: jak nám bude slušet? Jaká nám bude.
To, co zde žijeme, skončí a je to stejně jak slova
jen znamení, ne význam. To nejdůležitější se děje
pod zemí, neviditelně, za znameními. Je nám jen
bloudit, až...
Až to se mnou sekne. Závěrečná, smiřující písnička
desky. Jen hospodská harmonička - zříci se
intelektuálního nadhledu a pěkně plebejsky,
ostravským nářečím se těšit, jak to bude pěkné, až
to se mnú sekne. A život po smrti bude jen
pokračováním života zde. Je třeba vzít s sebou
kouření a rum a já vím, že Bože nejsi, ale jestli
přece jen jsi, tak mě strč na stejnou cimru se
starým kamarádem. Vlastně optimistické vyznění.
To všechno rouhání a pochybování před tím, to byla
upřímná skepse, na popírání věcí pro hrdost srdce,
ale obrana toho, jenž nechce příliš věřit tomu, pro
co není důkazů.
Nehaň dne před večerem
Divné
století napsal Nohavica čtyři roky před jeho koncem.
Možná, že se za ty čtyři roky odehraje něco, co nás
donutí podstatně jeho hodnocení změnit ve smyslu
dobré nebo špatné. A možná, že žádné století není
ani dobré ani špatné, protože je svým pobíháním
zaplnili lidé. Ale i tak to asi bylo, je a zůstane
století divné. Na tom nic nemění, že se Nohavica o
účet pokusil před posledními rundami. A taky je to
hledání osobního účtu, kde po poslední rundě už
budou podtrhávat a sčítat jiní.
Když jsem poslouchal Mikymauzoleum, měl jsem pocit,
že to je jakási Dantova božská komedie. Nejsilnější
a nejobsáhlejší tam, kde se líčí peklo. Neboť peklo
je výtvarné. Potemnělé plochy, rudá barva a
šerosvit. Ráj je nuda. Esoterická hudba, světle
modrá barva a ženy netělesně průhledné.
Divné století je o osudu lidí, o lásce milostné,
která je pojmenována, a o neznámých místech, kde
vzniká neláska, naplňující svět. Nenajdete zde
jedinou písničku o lidech, zvířátkách a věcech pro
děti. Nenajdete také jedinou reflexi technického či
vědeckého pokroku, televize, kosmických lodí a
transplantací srdce. Tato divnost století, na jehož
začátku se svítilo petrolejkou a průjezd auta obcí
byl událostí, nechává Nohavicu lhostejným. Zatímco
Mikymauzoleum, jako ten Dante, jde od pekla k nebi,
k Vlaštovce, letící přes čínskou zeď, na Divném
století říká Nohavica upřímně na konci, že neví. A
lásky se drží jako pevného bodu, díky kterému lze
pohnout zemí. Doufejme.
Abych se přiznal, jsem člověk, který nemá rád příliš
fyzického kontaktu, zvlášť s muži ne. Dokonce ani
když jsem sportoval, nikdy jsem nesnášel, když se po
vítězství objímalo. Ale po poslechu téhle desky jsem
měl chuť vzít ho kolem ramen. I když věřím, že je tu
jiný, který jej kolem ramen vezme. Jsem hrozně
zvědavý na příští desku Jaromíra Nohavici, neboť
věřím, že bude podobně inspirativní jako tato. A
doufám, že jako třetí sudička přijde před koncem
tohoto století, a když už nebude moci úplně
odstranit všechny ty zlé sudby, které jsme dostali
do vínku, aspoň je zmilosrdní.
Jiří Moravský Brabec
Foto: Antonín Volf, Jan Šilboch, Michal Moučka
Zdroj:
Folk&Country