JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Jaromír Nohavica překročil práh divného století
MF DNES - 9.6.1998



Všechno, co Jaromír Nohavica dosud dokázal a naznačil předchozím titulem Divné století, shrnuje jeho nová deska nazvaná prostě Koncert. Titul splňuje roli alb, která bývají označena jako The Best Of... a jichž by mohl těšínský písničkář, autor více než sto padesáti songů, natočit několik. Podstatný je však rozměrný hudební i výrazový prostor, který se mu podařilo - jako dosud nikdy - tímto Koncertem obejmout.

Na ploše třiasedmdesáti minut a v sestřihu z několika loňských vystoupení Nohavicovy Kapely zazní zlidovělá balada Když mě brali za vojáka, milostná dumka Bláznivá Markéta, povzbudivá píseň Dokud se zpívá, vlajkonošská satira Fotbal, sebezpytná skladba Muzeum i "chacharský" výsměch smrti Až to se mnu sekne. V takto ohraničeném území se Nohavica, folkový bard, velký kejklíř a stále lepší hráč na heligonku, pohybuje naprosto suverénně.

Má dar uhranout: jeho zralý hlas, jemuž s léty přibývají další barvy, chuti a pocitové nuance, prostoupí i skálu a spolehlivě rozechvívá vnitřní struny. Nohavicovo charisma zmenší prostředí koncertního sálu na rozměry hospůdky či domácké kuchyně a lidem, kteří se nikdy neviděli, tak zprostředkuje pocit společně sdíleného soukromí, kde se i chyba může obrátit v hravost (Nohavica dvakrát zkazí píseň a rozesměje lidi, když je vybízí ke zvolání: "Fuj!").

Brnkání na duši publika má samozřejmě své meze a Nohavicovy kontrolní senzory jsou stále ve střehu. Nebahní se v řehotu, neždímá další potoky slzí. Střídá nálady a veze publikum nahoru i dolů - jako v písňové lochnesce. K jistotě Nohavicova výrazu přispěla i škála stylových chutí doprovodné Kapely. Z písně Těšínská vystupují hudební kontury slezskopolského pomezí, Jdou po mně, jdou je rozčepýřený country valčík, píseň Petěrburg má příchuť ruské "veselé deprese". V Darmoději se všichni vzepnou k výkonu hodnému malého symfonického orchestru, naopak všeobjímající Kometu ("o lásce, o zradě, o světě, o smrti, se kterou smířit nejde se"), odehraje už jenom Nohavica a trombonista Filip Jelínek. Objeví se tu bossa-nova, jazz i big beat - aniž je jakkoli narušena hudební celistvost desky. Jejím svorníkem je především rozevlátý Nohavica a potom také nerezovští veteráni Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský (aranžér většiny písní), citlivá, všestranná houslistka Vladislava Hořovská nebo bubeník Pavel Plánka.

S takovým hudebním záběrem, písničkářským zázemím a s touto výtečnou deskou může Nohavica směle vstoupit i do příštího století.
 

Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu