|
V obavách
i radostech jde Nohavica srdeční krajinou
MF DNES - 6.6.2000
I v devadesátých letech si Jaromír Nohavica udržel
schopnost být vzácný, aniž by to znamenalo ztrátu
popularity. Na přelomovém titulu Mikymauzoleum ze sebe
setřásl osmdesátá léta, vydal hravou desku Tři čuníci a
znovu přetočil staré písně z alba Darmoděj. Správně
vycítil, že potřebuje bohatší, kapelový zvuk a písně
přibližující se k prostšímu jazyku. Provedl to na titulu
Divné století, který s ním natočila skupina kolem
aranžéra Víta Sázavského a producenta Zdeňka Vřešťála.
Všichni pak veleúspěšné Divné století zúročili na živém
albovém projektu Koncert.
Novinka
Moje smutné srdce sice opět sází na prověřené partnery,
ale komorním vyzněním se odlišuje od panoramatického
Divného století. Je to převážně procházka srdeční
krajinou, deska o lásce, která má spoustu odstínů a
významů: od nenaplněné snivosti ve Sněženkách až po
mučivě stupňované vzrušení v písni Líbíte se mi, zatímco
kratičká zamilovaná vzpomínka Silueta, omalovaná
melancholickou kytarou Milana Kašuby, se jen mihne
ušima. Šanson Mrtvá včela zase připomíná situaci
vytrženou z toku času a výstižně ilustrovanou detaily,
jako jsou "sladké rohlíčky, bílé rakvičky, nanukový
dort". Píseň má kouzlo i vůni starých poctivých filmů,
jejichž scénky se vryjí do paměti. Nohavica je typ
šansoniéra, který vstupuje do písní celý a zaplní je
svým uhrančivě kejklířským hlasem. V Košilce, výzvě k
milování, již Nohavica zpíval už za totality, by jiný
hudební nástroj než housle byl asi zbytečný.
Ovšem v
písních, které se povznesly nad intimní obrys jednoho
vztahu, dostala slovo kapela a pokaždé to dopadlo
výtečně. Housle, akordeon, kytara a rytmika
Českomoravské hudební společnosti vtiskly valčíku Maria
Panna lidovkový říz i nadpozemskou radost. Tato hymnická
píseň, která velebí ženskou samostatnost a sílu, je
opakem rozverné ostravské lidovky V jednym dumku na
Zarubku. Žena potřebuje občas seřezat, aby muže
milovala, zpívá se zde v lehkém tónu a opět s přispěním
Českomoravské hudební společnosti. Nohavica si uhlídá i
texty, které by se u jiných interpretů zřítily do
propasti kýče. Zastřená balada Jako jelen když vodu chce
pít, podržená temným bzučením violy či flétny, zní
opravdu jako zoufalé volání tvora prahnoucího po lásce.
Od té se Nohavica dostává k dalším asociacím. Nejlépe mu
to vyšlo ve skladbě Vánoce v Bratislavě. Rozloučení se
slovenskou milenkou provází jemně naznačený rozpad
společné republiky, jež přece měla být založena na
vztahu mezi dvěma národy. Vlnivé jazzové aranžmá ovane
skladbu nostalgickým oparem a jako dávná smutná ozvěna
zní hlas hostující Silvie Josifoské, která zpívá "A
Vlado Merta hrál nám blues"...
Smutku je
na této desce dost, neboť, jak Nohavica říká, správná
láska nemůže být veselá. Avšak šero prozařují záblesky
světla. Tento princip Nohavica nastolí hned na úvod alba
v obecnější písni Každý si nese své břímě. Co je na nebi
psáno, stane se, ale i to zlé nakonec spláchne příval. V
pečlivě dávkovaném střídání tmavších a jasnějších barev
dostává tok písní balanc, ale stá čí se i k nečekaným
polohám, když uprostřed desky náhle zazní Strach. Zpěvák
vypočítává své obavy z pravdy, která zvítězí, z nahoty
za dne, špinavých prachů či "lidí, kteří jsou moc happy".
V
předposlední a zároveň titulní písni Moje smutné srdce
pak Nohavica vysloví větu, která překoná všechny jeho
civilní strachy: "Ptám se lidí, proč se nemilují." Je to
píseň o velkých obavách ze ztráty lásky, která zůstává,
jakkoli to zní neobjevně, principem světa. Deska tím
dostává jakýsi vyšší kompoziční rámec, který však nijak
neruší samostatnost jednotlivých skladeb, ilustrovaných
v příloze alba fotografiemi sněženek - rozvinutých i
zasmušilých, vždy podle nálady příslušné melodie.
I ve
znamenitém grafickém provedení Michala Cihláře je Moje
smutné srdce nejsourodější deskou Jaromíra Nohavici,
promyšleným celkem s mnoha přesahy.
Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ
FRONTA DNES |
