Přestože "divné století" letos končí, Jarek Nohavica
v něm po stejnojmenném albu (podle ankety Rock &
Popu pátá nejlepší deska devadesátých let) stihl
ještě jednu nahrávku. Dlužno hned zkraje poznamenat,
že hudebně pozoruhodnou, vysoce koncepční a
koncepčně melancholickou. O lecčems vypovídá už její
název.
Ptát
se po důvodech nemocné "hercny" páně Jarka bylo by
pouhou spekulací, fakt ale je, že z ní vytěžil velmi
sugestivní představení, které prostupuje hra o jeho
city, kde sem tam proskočí hororový prvek a kam
nakonec - pochopitelně - zavítá smrt. Jestliže
kolega recenzent váhá, jak vlastně končí píseň
Kosatá a Zubatá, pak já si verš "mně začala neděle"
musím vyložit jednoznačně.
Nad
kolekcí, tentokrát až na výjimky sestavenou z nových
věcí, se sešla první lajna Nohavicova týmu
posledního desetiletí (tak se sami označují), tedy
autor a duo Vřešťál-Sázavský. Posledně jmenovaný (svátečně
jej střídal Karel Plíhal) dal hudebním číslům sporý
kabát hojně protkaný línou basou a vířivými bubny.
Nad těmito spodními proudy doplněnými ryzí barvou
jazzového Gibsona, poznávacím znamením alba, se
klene Nohavicova recitace, jež plně slouží textu a
je - vezmeme-li v úvahu, že se nezřídka ocitne a
capella - až neuvěřitelně jistá v intonaci. Jako by
chtěl Jarek vyzkoušet, jak dlouho a jak pestře lze
těžit z úspornosti, kterou použil na Divném století
v písni Planu. Sugestivní je v tomto ohledu doprovod
v Jako jelen když vodu chce pít, postavený na
minimalistickém zkřížení flétnového sýčka a
kontrabasové přiznávky, či Charónův přívoz vyjádřený
mollovou figurou sestavenou z piana a kytary, silně
navozující neodvratnost v Kosatá a Zubatá.
Celá deska se mi vtělila do podoby nezdobeného
jazzového klubu, na jehož pódium smí pouze ten,
jehož výkon někam posouvá celek. Vrcholem takového
session, během kterého se mohl klidně objevit Tom
Waits i Dexter Gordon, mohl by být nádherný kus
Vánoce v Bratislavě. Tak jemnou metaforu o rozpadu
federace těžko jinde uslyšíte: "A byla zima/Sníh od
Dunaje fučel/A čo za ženu Vezmeš si ma/Já mlčel/A
Vlado Merta hrál nám blues/Je mi to líto/Navždy je
to tak/Žádná moc nevrátí to/Pak mi jel vlak/Domů/A
Vlado Merta hrál nám blues."
Subjektivní dojem z výsledného komorního, leč
nenudného tvaru vede mne k pochybám jen v písni
Strach, kde swingující spodek odvádí pozornost od
báječného a opravdu závažného textu, v redlovsky
laděné melodii Strakapúd snad mohl aranžér naopak
sáhnout do barevnějšího instrumentáře. Ale zřejmě
věděl, co dělá. Prostá kytarovka - Nohavica, jaký
byl - se okamžitě stala nejhranější písní několika
rádií.
Jestliže Jarek doopravdy opouští pozici osamoceného
folkového písničkáře, pak tím, že struktura jeho
nových písní jakoby už automaticky počítá "pomocníky".
Nohavica se často vzdaluje formě tradiční folkové
epiky i v textech, víc věří instrumentálnímu sólu,
síle hudební plochy. V textu si pak vystačí s
načrtnutím zpola viděné, zpola tušené situace, tak
jako v překrásné Siluetě, ve skladbě Moje smutné
srdce či ve Sněženkách. Například v nich je pro
dosažení účinku a nálady v repetici celá polovina
písně. Naprosto mistrovsky je napsaný text k Líbíte
se mi, kde autor dohnal posluchače až k nejistotě
pod tíhou hrozby brutálního samčího útoku. Ani pouty
spoutaná dívka a nad ní nakloněný hrdina nakonec
nepřekročí hranici erotického dusna, a hlavně
nohavicovského hřiště. Stačí si vzpomenout na
archívní verš - "na největší loupež ve mně se střádá."
Skvělým, protože velmi slyšitelným producentským
tahem bylo přizvání silného partnera, Českomoravské
hudební společnosti, jejíž lídři (Holas, Černý,
Pobořil) jsou slyšet hlavně v ostravské lidovce V
jednom dumku na Zarubku, parádní příspěvek odvedli v
aranžmá a sborech v Marii Panně.
Tato pašije končí odchodem z Betléma. Něco začíná a
to je naděje tvořící protipól k nejásavosti většiny
písní na albu Moje smutné srdce. Umocňuje ji
závěrečné sebejisté tvrzení "nebe je všude/kde jsme
my". Po hitovém, staronovém mixu Divné století
stvořil Nohavica neuspěchaný, sevřený tvar, aniž by
v sobě zabil výsostného písničkáře. Takže nakonec to
přece jen všichni přežili.
Milan
Tesař
Zdroj:
Reflex