Po rozervaném,
ačkoli vnitřně soudržném, a především
umělecky velmi přesvědčivem albu Divné
století, kde se vypořádával se světem, zde
zpívá Jaromír o sobě a především sám k sobě,
velmi intimně. Na první pohled takový
přístup nelahodí; už ten nazev desky! V
jiném případě bychom nejspíš populárního
umělce odkázali do patřičných mezí - tak
nazí chlapi na světlo boží nelezou, jenže
Nohavica má kdesi cosi, snad v tom srdci...,
a tak je album Moje smutné srdce krásné.
Většina z
šestnácti písní je na první poslech až
úporně neefektní, přes všechny přidané
smyčce i sbory velmi komorní a snad, což k
Nohavicově dřívějšímu naturelu příliš
nesedí, také mírně odtažitá. Jako by se
písničkář, který celý život zpíval "já" a
nabízel se "vám", už zřetelně obrátil od
obecně sdílených radostí a strastí do
dobrodružných hlubin vlastní duše. Jinak (ve
smyslu úvodní písně) řečeno - každý si
neseme své břímě sám. Nohavica je příliš
vychovaný, aby řekl "já už to vaše nějaký
čas nesl," ačkoli by mohl. Takový postoj je
pro posluchačské ztotožnění se s významy
písní paradoxně mnohem přitažlivější: buď
každý na dvě minuty Nohavicou. A jedním
dechem dodejme - také sám sebou; Jaromírovy
příběhy či obrazy jsou nám v jeho laskavém a
zároveň jedinečnem podání tak blízké, jistě
jsme podobné prožili.
Začíná s
nejjednodušším kytarovým doprovodem a
vstřícným, hojivým hlasem, který nám napoví,
že pětačtyřicetiletý zpěvák nalezl vnitřní
mír, smířil se s osudem: "na zemi se děje
to/Co bylo na nebi psáno" a možná i "twainovský"
smír s blížícím se stářím a smrtí: "už jsou
komety za půlkou letu".
Jiná zásadní
sebezpytná píseň Kosatá a zubatá s téměř
sebevražednou řádkou v textu: "Kam jsem to
vlastně zašel?" nás už tolik neděsí, víme-li,
jak Jaromír změnil své životní návyky. Dotyk
smrti: "Já cítil divnou bolest v hrudi/Jak
bych měl ránu sečnou," je už jen vzpomínkou
- poslední sloka děsuplné písně, datované
1986, je evidentně připsána později: "A
někde vedle zvonil mobil."(!) Většinový
aranžér Vít Sázavský už minule dokázal cit
pro uměřenost a vstřícnost (poslechněte si
ozvěny baskytary ve Sněženkách), v Siluetě
se však jeho láska k latinskoamerickým
rytmům nezapře také díky strhující a velmi
stylové hře Milana Kašuby na kytaru Gibson.
Zároveň tahle miniatura (1:26) může být
téměř fotografickým záznamem chemických i
duchovních procesů při náhlém a většinou
neopětovaném milostném vzplanutí. Dík
Nohavicově obraznosti k nám tahle skica
promlouvá; jistě jsme něco podobného taky
prožili. Totéž se týká skladby Vánoce v
Bratislavě s roztomile nostalgickým refrénem:
"... a Vlado Merta hrál nám blues" a se
skoro "limonádovým" dívčím vokálem (Silvia
Josifoska). Myslím, že každý "přesčtyřicet"
alespoň jednou držel na koncertech Šafránu
za ruku nějakou slečnu, která pak musela
rychle domů. Naše kýčové vyprávění o letmém
setkání by jen stěží obstálo v kavárně, ale
Nohavica nám tu příhodu vylíčí
vybalancovanou na hranici mezi sladkým a
hořkým s tak osudovou tíhou, jakou známe z
filmu Muž a žena. František Uhlíř tu sílu
tvrdí "údery srdce" na kontrabas a bubeník a
perkusionista Pavel Plánka zrychlenými a
nepravidelnými tepy. Ostatně tihle dva v
dobrém poznamenali mnoho dalších písní.
Milostnou jakoby říkanku Líbíte se mi s
legračně napruženým siláctvím v textu,
naopak téměř hysterickou hymnu o úzkosti,
opuštěnosti a touze po spřízněné duši Jako
jelen když vodu chce pít se znervozňujícím
brumláním violy da braccio Jiřího Kotouče a
podobně laděný Strach s nádhernou trubkou
Radka Pobořila - Nohavicovy obavy jsou z
tohoto světa, v kontrastu k úvodní písni
strach o své milé, o svět, v němž žije, o
vlastní čest je víc než odevzdání se osudu.
Nesedí mi
Maria Panna, Nohavicova "verze" dávného
Mertova tématu Pravda o Marii s keltsky
skočnými houslemi Karla Holase či
Pavlíkovými dudy a Pobořilovým akordeonem v
hudbě i v textu čpí jakousi sousedskou
vlezlostí, figurkařením ("A Josef bambula").
A nemůžu pominout ani starobylou misogynní
moralitu V jednym dumku na zarubku; z
různých dobových kazetových nahrávek mně
vyplývá, že s větším odpalem Jaromír zpíval
s dvěma promilemi.
Naopak
vrcholem alba jsou pro mne lyrické písně, v
nichž se Nohavica dotýká Seifertovy
obraznosti, prostoty lidové písně či
Skácelovy "nesnesitelné tíhy" žití. Myslím
už letitou Košilku (zde riskantně, ale s
úspěchem téměř a cappela), Unaven a titulní
Moje smutné srdce s úvodními verši téměř
zhrzeného mesiáše: "Nad mou hlavou černé
mraky plují/Ptám se/Proč se lidé nemilují".
Možná bych jiného umělce takto nevydýchal;
co je ti do toho, firemní jezukriste, ptal
bych se, jenže ten Nohavica má kdesi cosi,
asi v srdci.
Hodnocení: 8
hvězdiček z 10-ti
Vojtěch
Lindaur
Zdroj:
Rock & Pop