Pražskou Pálenou jsme už probrali co do distribuce , mail zase funguje a právě nastal čas nahlédnout pod pokličku stažených kilobitů. A povědět si o tomto počinu pár slov.

Celá „deska“ obsahuje 23 tracků, které Vám umožní vzpomenout na chvíle minulé i současné a s notnou dávkou poezie Vám mnohdy navodí podněty na dlouhé přemýšlení. Na albu lze nalézt písně z dob, kdy se stály fronty na banány, z doby kdy lidé nadšeně nosili na klopách trikolory a samozřejmě není zapomenuta ani současnost.

Kvalita záznamu je mnohými strhávána, ale je třeba si uvědomit, že se cena desky rovná nule a náklady bylo třeba minimalizovat. Takže je pochopitelné občasné zakolísání hlasitosti. Nicméně existují volně stažitelné programy, které Vám hlasitost upraví, srovnají a vyhladí dle libida tak, že i fajnšmekři si mohou přijít na své.
O vyvážení zvukových stop „kytara versus zpěv“ nemá cenu ani diskutovat, neb někdo rád hovězí a někdo zase prase. Navíc jsem přesvědčen, že Nohavicova díla mají vypovídající hodnotu zcela jinde. Tolik snad co se týče regulérní kritiky….

Písně Jarka Nohavici jsou velmi osobní a tak i já si dovolím být osobní….
Vzhledem k obsáhlosti Pálenky se nezastavím u každého songu zvlášť a jen občas přibrzdím, aby jste se mohli pokochat okolními tóny…

Popravdě řečeno, nejvíce mi v žaludku leží píseň „Staré dobré časy“.
Jarek rekapituluje a zároveň konfrontuje minulost se současností a s humornou nadsázkou Vás provede časoprostorem, jenž překypuje změnami až z toho mrazí v zádech.
Ve zdánlivě jednoduché písni se setkáváme s jakousi „názorovou rozdvojkou“ (nevím jak to jinak nazvat), která velmi nenápadně umožní vypnout hruď jak pánovi, tak i soudruhovi. A ačkoliv se publikum usmívalo, věřím, že je mnohým do pláče… Už vidím soudružku ředitelku jak ve sklepě hledá bystu Klementa Gottwalda a z Masarykovy ZŠ se stává ZŠ Fučíkova.

Raději zařadím zpátečku a ohlédnu se po „Bahama rum(u)“. Je zvláštní co všechno lze říct v necelých dvou minutách…. Jednoho večera před mnoha lety, jsem projížděl s kamarádem staré pásky na kotoučáku a narazil na tuhle pecku. Opilí levným vínem jsme si jí pouštěli pořád dokola… a já, snad ještě donedávna s útrpným výrazem na ní balil holky. Jo, jo dobrý to song :o).

Mezi další srdce lamy bych zařadil „To co nemám, ti nemůžu dát“. Dvě minuty plné lásky a touhy po pochopení.

Poslední zastávku na téhle fiktivní placce uděláme u písně „Dopis panu prezidentovi“. Ačkoliv Jarek dlouho tvrdil, že se tato píseň nikdy neobjeví na jeho nahrávce, Vy si jí můžete právě tady poslechnout. Poslední regulérní píseň na této kompilaci Vám umožní zamyslet se nad dnešní dobou, nad generací lidí, kteří dlouhá léta žili v nařízených kolejích, nad generací, která se z ničeho nic musela přizpůsobit našemu tempu a je neúprosně bičována mnohými z nás. Dlouho jsem míval u této písně husí kůži a doufám, že jí budete mít i VY.

Závěrem….
Je více než těžké hodnotit tak rozmanité dílko jako je právě „Pražská pálená“, zvlášť když písně evokují spoustu hezkých chvil, které jsem každý zažívali. A tak bych chtěl panu Nohavicovi poděkovat, že nám poskytl tak vzpomínkově naplněný materiál.