Pražská pálená Jaromíra Nohavici není hudební album. Je to performance. To, že umělec uspořádá poměrně rozsáhlé „turné“ v jednom jediném městě, na každém koncertě nahraje jednu píseň a tyto skladby pak vystaví na svém webu zdarma ke stažení, dějiny českého (nejen) folku ještě nezažily. Soutěž o nejlepší obal a řádné recenze alba v důležitých hudebních časopisech už byly pouze třešničkami na pomyslném dortu, se kterým fanoušci a publicisté gratulovali písničkáři k průkopnickému činu. A Nohavica skutečně průkopníkem je, i když tři roky před ním celé své album Drtivé jistoty zveřejnil zdarma na svých stránkách Jan Burian. Nohavica byl totiž první, komu se ze zdarma nabídnutých písní povedlo udělat událost minimálně ve svém žánru.

A jaké že písně velmistr mezi českými písničkáři na vypalovaném albu nabízí? Jde samozřejmě o „odpad“, tedy to, co se na Nohavicova řádná cédéčka nevešlo. Což ale neznamená, že by to byly písně špatné a nepovedené. Spíše bychom mohli v řadě případů mluvit o písních neaktuálních. To, co fungovalo v 80. letech, dnes nemusí mít stejně velkou sílu. A tak třeba pro mne zůstanou Sarajevo nebo Na zídce staré kašny tím nejlepším z Nohavicovy tvorby, zatímco píseň Halelujá se do mé hitparády nedostane. A to i přesto, že do ní písničkář ukryl řadu vtipných obratů, za které by většina jeho kolegů platila zlatem. Vždyť třeba „Pochválen byl od Rottrový jak prý lásko voníš deštěm / ale v páté řadě na Mertovi vykřikoval Vláďo, ještě!“ je geniální kombinace sebeironie s jen tak mimochodem vzdanou poctou kolegovi Vladimírovi.

Téměř v každé písni Pražské pálené najdeme nějakou narážku na minulý režim. Zatímco ve Starých dobrých časech stojí „nostalgické vzpomínání“ v prvním plánu (i zde však s originálními obraty typu „mezi vajíčkama byly skryty / pilníky, ba i libri prohibiti“), jinde je skrytější. Například Hvězda ve stejnojmenné nejpoetičtější písni alba má „pět rudých cípů“. Ve Stanici Jiřího z Poděbrad figuruje Rudé právo, podle Nechte to koňovi se na fildě dávalo „šest bodů minus za původ“ a v Pavlilonu č. 5 se zpívá za v minulém režimu oblíbených „papírech na hlavu“.

Dále na albu najdeme písně se sportovní tematikou: Cyklistiku (zdaleka ne tak „ulítlou“ jako oblíbený Fotbal) a Ragby, pouze zdánlivě apolitickou kramářskou Píseň o té revoluci 1848 nebo legrácku Kdyby, podle mne jednu z nejzbytečnějších písní v Nohavicově tvorbě. Ke slabším momentům alba řadím také ty písně, ve kterých autor nadměrně využívá citoslovce („na na na na“ v Životě, „cha cha cha cha“ v Pavilonu č. 5).

Naopak za píseň nejtrvalejší hodnoty pokládám Hvězdu (i přes rudé cípy a jistou podobnost s hitovou Kometou), kterou mimochodem o něco později Nohavica zařadil – v polské verzi! – na své oficiální CD a DVD Doma. Velmi pěkná je také Svět je malý pomeranč s veršem „Racek je úředníkem mořské ambasády“. A pak samozřejmě Pane prezidente, hit 90. let, který autor odmítal vydat na svých oficiálních albech. V tomto případě je tedy zveřejnění písně na internetu splacením dlouholetého dluhu vůči fanouškům.

Pražská pálená je tedy album s momenty silnými i slabšími. Chvílemi na mě působí jako generálka na zmíněné oficiální koncertní CD Doma (například když Nohavica trošku nervózně, ale s netajenou radostí zvolá po skončení písně k divákům: „A máme to tam! Jste tam se mnou!“). Brát ji můžeme i jako čáru za jedním obdobím tvorby, které se autor (možná) styděl vydat na řadovém albu, protože si sám uvědomuje, že hodnota písní není vždy nejsilnější. Můžeme ji považovat za dárek pro sběratele kuriozit i pro nejnadšenější písničkářovy fanoušky. Při tom všech bychom ale neměli zapomínat, že nejde jen o album, ale také o performanci. O průkopnický čin. Už jenom za něj si Jaromír Nohavica zaslouží obrovský potlesk a dort s třešničkami.

Rok vydání: 2006
Vystaveno na stránkách www.nohavica.cz k volnému stažení
Žánr: folk
Celkový čas: 66:15