JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Jaromír Nohavica - Průvodce po Ikarovi
MUSIC 3/2008 - 28.2.2008
 


 


Nová deska vznikla rychle. Nohavica ji natočil v druhé polovině ledna 2008 na osmi koncertech v Ostravě. Zpíval, doprovázel se na kytaru, všech patnáct písní nahrál s občasnou výpomocí saxofonisty a fIétnisty Michala Žáčka a pianisty Dalibora Cidlinského mladšího. Od 11. února už putovaly první kopie Ikara k posluchačům.

Deska lkarus začíná pěkně zostra. Už to není nezávazná legrace jako v čase vtipné satiry Ladovská zima. Loni média Nohavicu propírala na svých stránkách v souvislosti s písní Jaroslava Hutky Udavač z Těšína, Nohavica nechtěl dát žádným novinám rozhovor. Nejspíš jim nechtěl zvyšovat náklad. V úvodní písni Já si to pamatuju odpovídá Nohavica novinářům, nikoli Hutkoví. "Nějací přizdisráči se mi tlačí do mé vlastní ložnice a tvrdí, zvědaví prdi, že je to pro mé dobro, že jsou na svou čestnou prácí hrdí." Nohavica ze sebe sype slova a drtí je mezi zuby. "To už tu bylo, já o tom něco vím, zasrané STB, já si to pamatuju, tu hrůzu pamatuju." A pokračuje: "V novinách zahlédl jsem vlastni podobiznu, narozen v komunizmu, umřu v komunizmu. Na četu ČT četují si mačetami četné čety, jako před léty ty samé věty. Lidé se radují se, jak je ta pravda prostá, dobře mu tak, však on ví, za co dostal. A mezi všemi těmi darebáky jeden z mnoha: nějaký Vicanoha, nějaký Vicanoha." Polemická a znamenitá píseň, doprovázená rytmickou kytarou, končí Nohavicovým vysvětlením, proč nechce, aby se ocitl v mocí médií. Neměl by pod kontrolou svůj osud, stejně jako v éře totality. Vlastně neví, co by z něho novináří udělali. "Uděláme z tebe vyvrhele, televizního Jú a Hele, uděláme z tebe tibetského dalajlámu, Václava Havla nebo jeho první dámu, uděláme z tebe hloupého valacha, čistého anděla i špinavého raracha"

Po velmi osobní písni, již lze přirovnat třeba k Mikymauzovi z roku 1993, následuje balada Ty ptáš se mě. Tempo zvolní, melodie se mírně pohupuje, je to smutná píseň o odcizení, neporozumění. „Sedíme v jednom pokoji, s květinou v umyvadle, slavkovské pole po boji, sedíme v jednom pokoji a počítáme padlé."

Třetí píseň Noe přeskočí do veselejší roviny. Nohavica si hraje s tématem potopy, vzniklé z oteplení. A Noe, podobně jako v biblických časech, zachraňuje lidstvo. Ve svižné melodii, s odlehčeným hlasem, Nohavica vypráví tento aktualizovaný příběh. "Už jsme v tom, veškeré podrobnosti, ww.potopa.com. Vousatý Noe, už volá Hoe hoe a bije na lodní zvon."

Od Vladimíra Vysockého, jehož propagoval už v osmdesátých letech, si Nohavica vypůjčil Píseň o příteli a sám ji přebásnil do češtiny. Nálada se promění podle Vysockého ruské šansonové melodiky. Je to píseň o věrnosti, přátelství, jež prověří jen krizová situace vysoko v horách.

Ježíšek je vlastně koleda, ovšem netypická. Nohavica ji zpívá ve swingovém rytmu, náladu a la "svatí pochodují" přivolává soprán saxofon hostujícího Mícbala Žáčka. K Nohavicově vánoční náladě patří i třetí album kapely Queen, vůně černé mleté kávy a zapálená svíce. "Celý svět čeká na boží znamení a on si zatím lítá kdesi v Mléčné dráze, a dole v městě za Domem umění jde Santa Klaus převlečený za Dědu Mráze," zpívá Nohavica veselejším hlasem, v němž se ovšem míhají tmavější, náladové stíny.

Smutná, rozbolavělá píseň Co se to stalo, bratříčku, může a nemusí souviset s Karlem Krylem. Nohavica zpívá o zklamání a ztrátě, používá zdrobnělá slova: "má duše pláče v hrníčku a neví o naději. Já chtěl jsem zpívat písničku, aby se všichni lidi smáli, o trávě, vodě, sluníčku, já chtěl jsem zpívat písničku a oni mi ji vzali."

Po teskné notě přichází první dějinné panorama, které rámuje jeden lidský osud, je to píseň Do dne a do roka. "Do dne a do roka za zvuků rokoka se rodí secese, do noci hledíme a všichni musíme, ale nechce se," zpívá Nohavica ve výrazném, chytlavém rytmu. Jeho slovní obraty navozují dramatické situace: "Výstřel protrhl tmu jako rybářům síť." Klíčová věta zní: "Kdo má na spoušti prst, jo vrah."

Aby dal posluchači vydechnout, písničkář dává k lepšímu skladbu Pro Martinu s pod titulkem "věnováno Jiřímu Suchému," Na albu Divné století vzdal Nohavica poctu Leonardu Cohenovi v inspirované skladbě Danse macabre, Mařenku z desky Babylon zase věnoval Karlu Krylovi. Jiřího Suchého nyní Nohavica uctívá veršem "na břehu pod cypřišem jsem našel pramínek vlasů" nebo "zpívám pod okny Martině písničku o rose, která mi na nose v té zimě sublimuje." Hra se slovy, významy, i postavami. Martina je žena Jaromíra Nohavici.

A pak písničkář naváže na téma z první skladby. Vrací se strach, který Nohavica rozvádí do černé grotesky v písní On se oběsil' "Přišel mi poštou dopis a v něm tři slova... a podle toho, jak stavěna je ta věta, myslím, že píšou mi slušní tohoto světa: Běž se oběsit!" Ve smutně pobaveném tónu Nobavica dovádí tuto výzvu do konce a představuje si, že "nekrolog napíše někdo z Lidových novin.“ Rozvedený scénář pak písničkář utne slovy: "A dost!"

Další náladový střih přináší milostná balada Ona je na mé zlá, jedna z nejprostších a melodicky nejčiřejších skladeb na albu, ve které Míchal Žáček přizvukuje na flétnu. Melodii si Nohavica vybral od Ludwiga van Beethovena. Podle textových obrazů"jen co se zítra rozední, vezmu svůj dukát poslední, zajdu na rynek, koupím prstýnek," by tahle skladba mohla zaznít i v pohádce. Píseň Ona je na mě zlá by mohla také zlidovět.

Ve skladbě Prošel jsem hlubokým lesem se objevuje motiv osudu. "Prošel jsem hlubokým lesem, vyšel ven a nevím, kde jsem," zpívá Nohavica. Melodie jakoby neodpovídala dramatickému vyznění textu, je spíš zvonivá, příjemně plyne. Nohavica zpívá spíš překvapeně, udiveně, jako člověk, který opravdu neví, co ho ještě potká.

Do sbírky ostravských songů písničkář přidal Ostravian Pie. Je to zábavné vyznání "hloupému kotěti", což je míněno něžně, Nohavica má nejspíš na myslí svou dceru Lenku, pro kterou je on sám: "Dle vlasů Ir a podle nosu Valach, ten bohatýr, co žije tam ve vysokých skalách. Já jsem tvůj vir, jsem tvoje Happy New Year."

Spojení dávného symbolu, velkých panoramatických kulis a příběhu drobného jedince nabízí titulní skladba lkarus. "Svobodný jak lkarus, z křídel mi kape vosk, a dole bliká Rus, opodál Evropa a já jsem pánem svého života. Je sobota, dole malé tečky jako lidi, bílí, černí, žlutí, Arabi i Židi. Ti, co slepí jsou i ti. co vidí, navzájem se nenávidí." Deska dospěla ke svému vrcholu. Vždyť podobně, od velkých témat k "malým" postřehům či hříčkám, se pohybují i Nohavicovy písně.

Ve skladbě Sloní hřbitovy Nohavica vysloví romantické přání, které dal přetisknout na červený obal Aleše Najbrta: "Až mi hvězdy přestanou svítit, až mi slunce přestane hřát, chci se s vámi vesmírem řítit napořád."

A poslední skladba Mám jizvu na rtu, doprovázená pianem Dalibora Cidlinského, je dojemnou výpovědí o lásce, přáních a roztodivných chutích. A zase: velké tématické celky vroubí drobné detaily. "... chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu a kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál."
 

 

Vladimír Vlasák

Zdroj: MUSIC


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu