|
To nechte být
LIDOVKY.CZ - 31.10.2009
Po 21 týdnů skládal Jaromír Nohavica aktuální písně na
serveru Virtually.cz. Ale pálit v rychlém tempu kousavé
songy je pekelný úkol i pro soutěživce typu Nohavici.
Před listopadem 1989 věnoval Nohavica jednu svou
písničku Václavu Havlovi. Jmenovala se To nechte být a
písničkář v ní s jistým patosem prohlašoval, že i když
mu seberou „šaty i chléb“, na vnitřní svobodu
nedosáhnou. S touto svobodnou nezávislostí letos přijal
Jaromír Nohavica nabídku serveru Virtually.cz,
„názorového internetového deníku“ Jany Dědečkové, aby
sem pravidelně přispíval kulturními vložkami. Je to
zvláštní rozhodnutí a leckdo z autorských muzikantů by
si takové politické zásnuby rozmyslel. Ale na druhou
stranu k písničkářům názorovost patří, a když se někdo
rozhodne vypravit jiným směrem než ostatní, do náruče
pravicového lobbistického serveru, pak je to čin hodný
pozornosti.
Nohavica je soutěživá povaha. Baví ho kočkovat se s
jazykem a formou - v převodu mozartovských libret, při
hraní scrabblu a nepochybně i při vytváření aktuálních,
časových písniček, „častušek“, u nichž je už jen
autorská pohotovost a rychlost příležitostí blýsknout
se. Nad sebraným empétrojkovým albem Virtuálky (zdarma
ke stažení na síti) můžeme zjišťovat, nakolik vzniklo
něco nad úroveň tohoto autorského kočkování.
Hned první z jednadvaceti příspěvků, píseň Na Virtually!,
naznačuje, že autor i tady hodlá jít proti proudu, i
když trochu divným způsobem, protože se vymezuje dost
nepřátelsky vůči samotným uživatelům serveru: „Tváře
zakrývá jim jejich nick, / každý druhý darebák a
podvodník.“ Má to být asi hlavně pošklebek nad
anonymními diskutéry, ale Nohavica ho v textu spojil s
Virtually: „Jsou tu úředníci jen v pracovní době, /
kluci, co si to dělají sami sobě, / zákulisní znalci
velkých kauz, / prý sem chodí i prezident Klaus.“ Za
zmínku stojí, že v řádce „malý černý vzadu, který plive
jako lama“ převzal obrat z porevoluční Krylovy písničky,
narážka ovšem původně adresně patřila Jiřímu Černému a
Václavu Malému: nechce se věřit, že by měl Nohavica
potřebu vyřizovat si účty, spíš se zbytečně neubránil
aluzi. Čapek, Bass, Nohavica?
Pocit, že některé písně jsou nevyčištěné nebo nahozené s
rezignací na pointu, se při poslechu vrací. Je to daň za
„rychlopalnou“ soutěžní disciplínu: kdo to chce brát
pozitivně, ať to vnímá třeba jako pozvání do tvůrčí
kuchyně a zveřejnění rozpracovaných a béčkových črt.
Jistěže se některé povedly, zvlášť ty, které míří k čiré
neambiciózní srandě. Když Nohavica odkudsi z dovolené
přes mobil nazpíval Pozdrav z pralesa, píseň-telefonát z
obklíčení kanibaly, skvěle tím navíc tematizoval povahu
zvoleného žánru - rychlých virtuálních zpráv. V rýmech a
výrazech se bez problému pohybuje od banalit, které by
jiní nepustili do světa (uši / sluší, krizi / televizi,
několikrát opakované z dáli / Virtually), po groteskní
jiskření, které asi leckoho rozesměje („Mámo, svaž mi
můj ranec, / je ze mě europoslanec. / Ještě si dám jednu
jogobellu / a rychle mažu na vlak do Bruselu“).
Jeho styl je jak kafemlýnek, všechno semele: ale ta
efektní pestrost motivů (pouličních, vysokých,
ostravských, biblických) se opakuje jako šablona, včetně
- jakoby překvapivého - nastrčení prdele anebo jiného
vulgarismu do velké části Virtuálek. U hravého
„fejetonisty“ pak posluchač musí snášet rys nutkavě
přisprostlého baviče stolní společnosti. Když zpívá (v
souvislosti s ústavní krizí) o ústavním řádu, který
určuje, „kdy je čas na papu, kdy je čas na kaku, kdy je
čas na lulu“, posluchač tuší, že tehdy to byl pro
Nohavicu patrně časově velmi náročný týden. V rýmech
typu „Měl jsem holku z US, / měla ji jak Suez“ je daní
za jazykovou ekvilibristiku legranda jak od Kabátů - ale
i s nimi koneckonců Nohavica už spolupracoval.
Podle Nohavici jsou Virtuálky „veršovanými fejetony, jak
je pěstovali už např. Karel Čapek, Eduard Bass, Josef
Kainar“. Ať se autor klidně přirovnává třeba k Homérovi,
ale souvislost s fejetonem nedává smysl: obsah
virtuálkových písní je tak potlačený, jednou mělký a
podruhé radši jen lyrický, že rys komentáře, neotřelého
pohledu na veřejné téma, se tu vytratil. Fejetony ani
omylem - spíš hravá chuť dostat do rýmů veřejná i osobní
hnutí mysli. A raději nesledovat, jak razantně se v
přesně tomhle žánru rozvíjejí lidé od hip hopu a slam
poetry. Mezi nimi by bard nepůsobil tak výlučně jako na
popové scéně, kam se posunul od folku.
Pálit v rychlém tempu komentáře ke dni, které by v sobě
měly dotek umění, to je pekelný úkol i pro soutěživé
tipy. Nohavicovy častušky dobře rozčeřily hladinu
tohohle „divného“ písňového žánru a možná vybudily
někoho dalšího, kdo to taky bude chtít zkusit. Ale
laťka, jejíž úroveň v Čechách po léta drží v ještě
sebevražednějším nasazení Vladimír Jiránek, se ani
nezachvěla. Tanečník mezi vejci Internetové zveřejňování
má v sobě přesně tu jednosměrnost, která v komunikaci
vyhovuje „novodobému“ Nohavicovi. Stojí o důvěru a
podporu, na nějaké debaty a výměny impulzů není stavěný.
Po otevření staré kauzy s StB, kde Nohavica nedokázal
najít dobrou polohu pro reakci, lze cítit, jak chce být
v širokém kontaktu a zároveň si držet odstup. Celé
přijetí nabídky od Virtually nutí člověka myslet na to,
že když ze všech možností spolupráce vezme songwriter
právě tuhle, musí - přes vyprodané koncerty - pociťovat
jakousi osamělost.
Přese všechno lze mít z Virtuálek nakonec dobrý pocit. V
jejich jádru je víra, že každý den zažíváme něco, co
stojí za zhudebnění, jen si toho všimnout. Připomněl typ
aktuálního komentáře, který je od písničkáře svým
způsobem obětí: vždyť zanedlouho nikdo nebude vědět, o
čem byla kauza s házením vajec. A jestli udělal Nohavica
jedné konkrétní politické skupince nemístnou reklamu?
Celebrity u nás sice mají velkou váhu, ale tyhle
jednoduché písně, jejichž autor už dlouho komunikuje s
mainstreamovým publikem, přímo podporují nemyšlení v
souvislostech. Tohle jsou písničky, Nohavicovo publikum
si je stáhne, spokojené, že za ně zaplatil někdo jiný
než oni, a tím to celé skončí.
Pavel Klusák
Zdroj:
LIDOVKY.CZ |
