JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Tak sem s tou poezií 
LIDOVÉ NOVINY – 6. 8. 2012
 


    
Nové album Jaromíra Nohavici dostalo konfrontační název Tak mě tu máš. Naštěstí se na něm dá najít i pár střípků pokory. 

     V jedné ze čtrnácti písniček, ze kterých je poskládána Nohavicova aktuální deska, se zpívá: „Já chci poezii, jen trochu pochopení…“ Autor, jenž už za rok oslaví šedesáté narozeniny, tím konečně trefil hřebíček na hlavičku. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, o poezii jde totiž v jeho případě především. 

     Nesčetné polemiky, které mu před několika lety obrátily život vzhůru nohama, jen potvrzují, že řešit za jiné jejich vlastní problémy nelze, natož je nějak relevantně hodnotit. K čemu se však může vyjádřit každý, to je úroveň uměleckých reakcí na dané téma. Navenek možná Nohavica dělal mrtvého brouka, uvnitř to ale muselo vřít. A protože je pořád ještě výjimečný skladatel a textař, bylo jen otázkou času, kdy se ze svých traumat vypíše.

     Na předešlém CD Ikarus mu podrazil nohy fakt, že nebyl důsledný – sebereflexe veškerá žádná a hněv tak nějak podivně tlumený, potutelný. Z negativní energie mohou vzniknout skvělá díla (viz Dylanovo LP Hard Rain), člověk se ovšem nesmí bát, že bude za netvora. Ikarus nedal nikomu facku, ani se nekál. Až na výjimky o ničem nevypovídal. Navíc z něj nevyzařovala ona kýžená poezie, pouze zpupný patos a sebelítost, orámované rádoby vznešeným kýčem. To se nyní změnilo. Písničkář přišel, nepozorován a nečekán, s překvapivě kvalitním studiovým albem (pokud tedy pokoj Grandhotelu Prostějov můžeme považovat za studio). A i když šel při hledání básnické podstaty sám sobě příkladem jen částečně, už to, že se o něco takového znovu pokusil, budí údiv.

 

Řekni mi téma 

     Debaty o hloupých kriticích jsou u nás stejně běžné jako nekritické zbožšťování všeho, co jen trochu vyniká nad průměr. Přitom by stačilo držet se prosté skutečnosti, že i cédéčko je v první řadě produkt prodávaný za peníze. Sentimentalita tady není na místě a když autor šlápne do prázdna, je třeba to říci. Album Tak mě tu máš posluchače odzbrojuje mnoha nezviklatelnými klady, zejména silným tahem druhé až šesté písně a nefalšovanou krásou dvanácté skladby Minulost, kterou deska měla skončit. „Ta holka nese to v batohu na zádech, ale nevrátí,“ dívá se vypravěč za vzpomínkami, které mu najednou přestaly patřit. Se zbylou polovinou písní je ale trochu potíž. Abychom ocitovali samotného Jarka v knižním rozhovoru Poslední mejdan z roku 1992 (tedy z období, na které by rád zapomněl, což je chyba): „Řekni mi téma a já něco napíšu a nebude to špatné. Nebude to vynikající, ale nebude to špatné. A to je nebezpečné jak prase.“ 

     Nové CD nezačíná šťastně. Úvodní Řeka zapomnění postrádá hudební nápad a textově je to kýč jako bič, trpící přemírou mužských rýmů. Bývaly časy, kdy Nohavica dokázal stvořit skutečně silnou metaforu; když mluvil o smutku, nepopisoval ho banálními slovy, ale řekl: „Děvenka Štěstí a mládenec Žal spí v jedné posteli, kterou jim vítr stlal, ženich a nevěsta, my jejich svatebčané, na cestách necestách čekáme, co se stane…“ Zato když má nyní vystihnout fenomén času, volí neslaný nemastný příměr „čas je lodivod v konvoji plavidel“. O rýmech „loď–choť–foť“, „potřetí–odletí“, „pyramid–běhá lid“ a o řece zapomnění, v níž „co bylo, to už není“, nemluvě. Takže ano, pane Jaromíre, i já chci poezii, ale prosím, neopíjejte mě tím levným zbožím, které nasadí-li si masku dospělé moudrosti a zkušenosti, mění se v pózu Michala Horáčka, a přestrojí-li se za mladistvé rebelství, dostává výraz Tomáše Kluse! 

     Škoda, že album nezačalo až následující písní www.idnes, v níž se Nohavicovi podařilo dát do kontrastu absurdní netečnost titulků z novinového portálu s vlastními rozjitřenými myšlenkami. Člověk se snaží sledovat, co je kolem nového, a přitom nemůže neslyšet, co se děje v něm. Skladba Zlo sedí v rohu pokoje zase působivě vystihuje zákeřnost těch, kteří se na vás usmívají a pak vás znenadání sejmou. „Štěněti pohladí srst a kávu sladí třemi…“ Originální melodie, umocněná úzkými tóny akordeonu Roberta Kuśmierského, připomíná jednu zmála skvělých skladeb z předchozí desky, Ty ptáš se mě. Je vidět, že někdejší mistr zlověstných balad neztratil nic ze svých schopností – pouze je jaksi méně využívá. 

 

Konec bezčasí 

     CD Tak mě tu máš je označováno za návrat k Divnému století, které prý v Nohavicově kariéře odstartovalo novou etapu – no nevím, nezačalo to náhodou už Mikymauzoleem? Zrovna tak je otázka, zda se jedná o návrat k jeho bývalé poetice. On sám přece kontinuitu zrušil, když právě na Divném století obratně skloubil staré písně s novými. Od těch dob tak činil pravidelně, až se dostal do jakéhosi bezčasí, které k němu sice přilákalo fanoušky mainstreamu, ale zmátlo ty, kteří si ho pamatovali z dřívějška. Nohavica bude vskutku muset zúčtovat se svou hudební minulostí, což je pro něho jako muzikanta důležitější, než aby se vyrovnal s tou svou soukromou, osobní a lidskou. Avšak nepředbíhejme, ta chvíle ještě nenastala.

     Klíčové slovo MINULOST se zatím pouze usadilo v názvu úžasné písničky, která by byla ideální tečkou, kdyby se za ní nenatěsnaly ještě dvě další (jedna pěkná, druhá slabá.) „Rozestel postel a ke zdi si lehni, ona se přitulí. Dneska tě navštíví ti, kteří byli a kteří už minuli. Každého po jménu oslovíš, neboť si vzpomeneš na jména. Ráno se probudíš a ona u tebe v klubíčku schoulená řekne ti: Tak mě tu máš, tak si mě zvaž, pozvals mne dál, teď už mě znáš, jsem tvoje minulost.“ Bojovný tón je pryč a Jarkův pevný hlas prozrazuje vyrovnanost, jaká Ikarovi chyběla. Jeho pěvecký projev spolu s několika aranžemi pro Kuśmierského tahací harmoniku patří k tomu nejlepšímu z celé desky. Když to takhle půjde dál, poezie se v jeho díle opět zabydlí. A s ní přijde i pochopení… 


 

Autor: Michal Bystrov
Zdroj: Lidové noviny


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu