JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Ber nebo nech. Nohavica zpívá o konci jedné epochy
AKTUALNE.CZ – 1. 9. 2012
 



     Pozice Jaromíra Nohavici je a není záviděníhodná. Je bezesporu jedinou českou folkovou superstar, vypořádal se s pádem komunistického režimu a nebyl nucen, slovy Jiřího Dědečka, volat: „Vraťte mi nepřítele a jděte do háje," na druhou stranu ale má právo na své nové desce hořekovat, že po něm všichni chtějí podpis, fotku na mobil či prachy, ale nikdo s ním nechce „diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy."

     V osmdesátých letech byly jeho koncerty, které si leckdo pamatuje z bizarně znějících pásků (mí rodiče měli dva: na jednom měl zpěvák díky rychlosti záznamu hurvínkovskou fistuli, na druhém spejblovský bas - stejně jsme jejich texty uměli nazpaměť) coby baviče sršícího vtipy, který uprostřed vystoupení dokázal zněžnět, zvážnět a zpoetičtět.

     Když Nohavicovi vyšlo první album Darmoděj, ukázalo se, že těšínský písničkář hodlá na deskách ukazovat především svou vážnější tvář. V tichu místnosti při soustředěném poslechu vyplavou obrazy, kterým při koncertech hrozilo, že budou pro svou subtilnost přehlušeny očekáváním diváků.



Hrát tak, jak se má

     Ideální albovou polohu Nohavica našel na temném Mikymauzoleu - úsporné aranže jen dokreslovaly a zvýrazňovaly jeho kytaru a hlas. Následující Divné století jej zastihlo se smečkou muzikantů v zádech, při poslechu se mi ale vkrádal pocit, že méně by někdy bylo více a že kombinace nerezovského šprtského krasodušství, kdy je třeba „hrát tak, jak se má", s přílišnou ilustrativností (slyš Petěrburg) Nohavicu občas odnáší kamsi za hranici kýče. Jinde, například v Těšínské, mu ale hudebníci skvěle sloužili.

     Zvukový potenciál Jarka s Kapelou se ale naplno ukázal až na následujícím živáku Koncert, i když recenzenti svorně psali, že Divné století nepostrádá waitsovský cit pro experiment. Promiňte, nesouhlasím, spíš by mohlo postrádat několik kilo krajek. Nohavicova spolupráce s Čechomorem sice místy nepostrádala jiskru, její životnost ale nepřekročila Zelenkův film Rok Ďábla. Osobně jsem rád, že se Nohavica na dalších albech vrátil ke komornějším aranžím, když se mu podaří text a melodie, není třeba nic dodávat.

     V takto neokázalém duchu se nese i jeho aktuální album nahrané během čtyř dnů v prostějovském hotelovém pokoji. Nohavica je sám sobě vydavatelem a proto si k němu napsal i tiskovou zprávu: „Čtrnáct nových písní, které jsou nejen návratem k folkové poetice 80. let, ale i nekompromisním pojmenováním světa kolem nás, je záměrně aranžováno střídmě v duchu současných koncertů, kde Jaromíra Nohavicu doprovází vynikající polský akordeonista Robert Kuśmierski. Jakoby obloukem se album vrací k Divnému století nejen tematicky, ale i hostujícím Jaromírem Nohavicou starším na housle. Folkové šansony podpořil klavírním doprovodem Dalibor Cidlinský jr. Tak mě tu máš - ber nebo nech."

     Spekulace, je-li v prostějovském Grandhotelu k dispozici klavír nebo byl dotáčen později, mi zodpovědělo následující video, na němž je vidět, že se interiér proměnil v solidně vybavené nahrávací studio, a teď už mohu být jen rád, že návrat k Divnému století neproběhl co do aranžmá. Tak mě tu máš je prostě lepší, protože méně teatrální.



Stará říše chátrá

     Mají Nohavicova alba vůbec jednotící téma? Domnívám se, že kromě Tří čuníků snad ani ne, na každé desce lze najít několik písní tvořících celek, na každé desce se ale zároveň nacházejí jiné položky: žánrové, humorné, osobně deníkové.

     Určitým celkem na Tak mě tu máš je trojice písní Řeka zapomnění, Minulost a Z minula do budoucna. První z trojice celé album zahajuje, další jmenované uzavírají (vklínila se mezi ně jedna minitaura). Úvodní Řeka zapomnění je chiliastickým přemítáním nad koncem jedné epochy a Nohavica v ní hledá paralely mezi současností a pádem starověkých říší. „Dav tančí na zádi, nikomu nevadí, dav tančí na přídi a nikdo neřídí," zatímco loď po řece zapomnění pluje ke kaskádám konce.

     Před dvaceti lety Nohavicovi vyšla jiná „lodní píseň", Na jedné lodi plujem („na jedné palubě, a i když neveslujem, voda nás sama nese, vstříc stejné záhubě"), v níž pasažéři nakonec sdělí Bohu, že přebírají kormidlo. V roce 2012 se pasažér Nohavica tváří v tvář konci zmůže jen na pokyn: „neokouněj a foť, to stará říše chátrá." Oč údernější, stručnější, přesnější než všechny plky novopečených nespokojenců, kteří by udělali nejlépe, kdyby opustili rýmy a utekli se k mlácení pěstí do hospodského stolu či chrlení statusů a tweetů.

     Předposledními" věcmi člověka před koncem zdánlivých jistot se Nohavica věnuje v druhé ze zmíněného pomyslného triptychu. Píseň nazvaná Minulost je na celém albu nejzpěvnější a její autor v ní apeluje na nutnost smířit se se svými minulými činy. Minulost v refrénu promlouvá podobně, jako Stáří ztělesněné Josefem Kemrem v písni Michala Horáčka a Petra Hapky, není ale nepříjemným starcem nýbrž dámou, která přes pokročilé mládí nepostrádá šarm a může coby nová láska vlít svěží krev do žil.

     V závěrečné a zároveň nejlepší písni alba, Z minula do budoucna, Nohavica mluví o tom, že jednou vyřčená slova nelze vzít zpět a že je to na jednu stranu sice krutý trest, na druhou stranu naděje: „Vše co kdy kdo řekl, je vryto do žuly, vosk by se roztekl, papíry vzplanuly, všechna ta slova, ať rovná či ohnutá, budou nezapomenuta," ozývá se do sugestivního, na kost očesaného akordeonového doprovodu a na samý závěr alba i jakoby z praskající, přeskakující desky. Jediný, neobyčejně silný zvukový efekt celého CD; jako by k němu pracovalo všech čtrnáct písní.



Chabě zrýmované historky

     Moje posluchačská zkušenost s Tak mě tu máš se nese ve znamení zmíněné trojice. Mezi těmito třemi písněmi se nachází jedenáct písniček, tu výraznějších, tu nenápadnějších, tu zdařilejších, tu méně. Moskevská virtuálka oddělující Minulost od finále CD je veselým privatissimem a vyšla již na free download albu Virtuálky 2, podobně skočná je i povinná dávka furiantského chacharství U nás na severu a asi neznámější položka celé kolekce, Dežo, jedna z písní, které Nohavica občas vypustí prostřednictvím svých internetových stránek a jimiž „reaguje na aktuální dění." Vzpomeňme na Ladovskou zimu nebo Už zase mlátí děti…

     Dežo je dosti chabě zrýmovanou historkou (k hladkému průběhu aktu básnictví zde slouží citoslovce tuptydu a bububu), která vyvolala přehnané reakce pro svůj údajný rasistický obsah. Lyrický subjekt písně, jemuž čas svál vlasy z hlavy, v ní patrně dostane na budku od Roma, lkterý si jej plete se skinheadem, což u mnoha publicistů a nejrůznějších komentátorů vyvolalo reakci ne nepodobnou smutně směšné scéně z filmu Nejistá sezóna, v níž se cenzorské komisi nezdá věta meškajícího pana Smrtky. „V hospodě je rvačka a ten cikán mi tam už půl hodiny běhá s nožem v zádech," říká Smrtka a komise navrhuje, že by místo cikána mohl ve větě účinkovat koňský handlíř, protože ti u nás přece už nejsou, tak to nikoho neurazí.

     Nejeden publicista se po zveřejnění Deža zmohl k mentálnímu výkonu hodnému oné komise. Jako lakmusový papírek důsledné korektnosti zavánějící blbstvím Dežo posloužil skvěle, to ale nic nemění na skutečnosti, že na Tak mě tu máš je tou nejslabší položkou a měl zůstat, kde patří, na webu.

     Kromě Deža to skřípe ještě ve www.idnes, kde písničkář rýmuje titulky ze zpravodajského serveru se svými starostmi. Nevím, jestli se snažil o rytí autenticitu nalezených slov, celek ve srovnání s jeho jinak vybroušenou básnickou formou působí, jako by ta písnička měla knedlík v krku a nemohla ze sebe dostat kloudné slovo. Podobně Kupte si hřebeny (s vynikajícím úvodním dvouverším „Kupte si hřebeny, blíží se všivé časy") se jaksi zalyká přílišnou doslovností a neví, jak skončit.

     Skočné poděkování osudu „za ty dary" Jiné to nebude je docela hezké, ve srovnání s Minulostí ale působí vybledle, podobný osud čeká i Zbloudilý koráb. Asi nebylo dramaturgicky úplně taktické vydávat jej na stejném albu jako Řeku zapomnění; z pomyslné námořní bitvy vychází jako poražený a není to vlastně jeho vina.

     Subtilní miniatury Andělé moji a Telegram příjemně doplňují celek, jedním z neobvyklých vrcholů alba je ale Zlo sedí v rohu pokoje s atmosférou hmatatelného napětí před nedořečenou „cliffhangerovou" pointou… „a pak to přijde." Nevím, jedná-li se o bolestivě přesnou studii okamžiků před ničivým výbuchem partnerského sporu nebo text skrývá obecnější podobenství o tom, jak do svého života vpouštíme zlo, ta nejistota mě ale nutí vracet se k němu.

     Tak mě tu máš, říká v písni Minulost postava Minulosti, tak mě tu máš, říká i devětapadesátiletý Jaromír Nohavica, muž, který přerostl hranice folku a vytvořil svým dílem jedinečný písničkářský styl bez potřeby srovnávání a příkras. Album vydané vlastním nákladem seženete na zpěvákových stránkách a v Bontonlandu.
 

 

Autor: Petr Ferenc
Zdroj: Aktualne.cz


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu