JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Jarek Nohavica přijel, vzpomínal, potil se, vtipkoval i nahlédl do budoucnosti
MF DNES - 27. 10 .1999
 

Celý v černém, napůl stojí, napůl sedí na barové židličce. Nejprve nostalgický, poté rozverný a vtipkující. Písničkář Jarek Nohavica. Po pěti letech se vrací na místo činu. Pro tři sta nejvěrnějších přijíždí zavzpomínat, jak v olomouckém U-klubu nahrával Tři čuníci, platinovou desku pro děti, kterých však v sále moc není. "Co to tady je? To je jak za komunistů," je hned první Nohavicův vtípek na adresu pořadatelů kvůli rezervacím. Krátké občerstvení v baru, dlouhá zvuková zkouška, pak se zdraví s postupně přicházejícími známými program písničkáře má tradiční kontury. Začátek koncertu plánovaný na sedmou hodinu večerní se o dvacet minut opožďuje. V klubu totiž vypadává jeden elektrický okruh na chodbě. Pořadatele i zvukaře svírá nejistota, co kdyby k podobné nehodě došlo při vystoupení také v sále. Opravy se protahují, a tak padá rozhodnutí: "Riskneme to!" Nejprve míří na pódium uvést koncert šéf U-klubu Leo Friedl. A poté už Mistr.

TŘI ČUNÍCI JDOU

Píseň po písničce, slovo za slovem, daleko méně chyb. Sám s kytarou přehrává Jarek Nohavica Tři čuníky takřka úplně stejně jako před lety. Zcela plánovaně. Žádná povídání navíc, prostě jako tehdy. Zajíci, Lachtani, první básnička Co děláme o přestávce. Při Kozlovi se poprvé zapojuje i publikum, když po Nohavicovi opakuje sloky. Také Afričančata si lidé pobrukují. A na začátku Mého psa se ozývá první tleskání do rytmu. V odpíchlém Trampovi už naplno sálem zní: "Já jsem ostuda tramperů, já mám rád operu." Začíná být vedro k zalknutí, ovšem všichni se baví. Zpěvák chce být Hlídačem krav, za bouřlivého smíchu recituje Když byl Pepa ještě mladý a zpívá příznačnou Pijte vodu. V klubu je už opravdu horko, ale také skvělá atmosféra. Vzhůru na druhou stranu desky. Grónská písnička, plná ledu, přítomné příliš nechladí. Zpívají s sebou a oddechnou si až při další básničce Haló, haló. "Šplouchy, šplouchy, kapr žere mouchy," začíná dvojblok písní o vodě - následuje V moři je místa dost. Nohavica finišuje. Metro pro krtky nejprve odvykládá a poté i zahraje, zní dvoudílné Telátko oblíbené a Šnečí blues. Konečně také přichází titulní skladba desky. "Tři čuníci jdou, v řadě za sebou," ozývá se U-klubem. Lidé zpívají, tleskají. Ještě závěrečná Ukolébavka a konec. "Aspoň tady porušíme kazetu, co znáte, a poděkuju vám, že jste přišli," říká písničkář. Stejně jako publikum si chce, hlavně kvůli vedru, dát oddech. Slibuje přestávku přesně třináct minut a zahazuje do obecenstva poznámkový papír s nápovědami. Pauza. I proto, aby mohli pořadatelé nahodit opravená světla.

JAK TO TEHDY BYLO

Je 25. října 1994 odpoledne. V U-klubu začíná první ze dvou koncertů, během nichž má vzniknout deska Tři čuníci. Hudební režie se ujímá Nohavicův olomoucký kamarád a kolega, písničkář Karel Plíhal, v jehož studiu se album v následujících čtyřech dnech bude dokončovat. I produkční má známé jméno bývalý "nerezák" Zdeněk Vřešťál. "Oslovil mě Karel Plíhal a Franta Petřík, místní zvukař, zda-li by bylo možné natočit zde v U-klubu v komorním prostředí živou desku. Nahrávání jsme domluvili prakticky během deseti dnů a na dvě frekvence bylo album natočeno," vzpomíná tehdejší dramaturg a nynější šéf U-klubu Leo Friedl. Oba koncerty jsou vyprodány velice rychle. Lidé láká možnost zvukového zvěčnění jejich aplausu. V šatně pro účinkující dodnes visí plakát, na němž je jasně napsáno: "Živé nahrávání desky Tři čuníci." Rozdíl mezi tehdy a teď je jediný - před pěti lety nezklamala elektřina. "Ale stát se to klidně mohlo," říká šéf U-klubu, který je v areálu vysokoškolských kolejí. "Študáci si totiž vaří načerno na pokojích a občas některý z obvodů vypadne," prozrazuje Friedl.

ZPĚT DO BUDOUCNOSTI

Cvak. O přestávce naskakují světla na chodbě. Lidé se osvěžují vzduchem před klubem i nápoji v baru. A opravdu po třinácti minutách přichází opět Nohavica. "Je tady jako vždy krásně, ale vedro," glosuje Nohavica do sálu, který nestihl příliš vyvětrat. Opět bere do rukou kytaru. "Zahraju vám pár smutných písniček, proložených ještě smutnějšími," vtipkuje. Od této chvíle se z nostalgického vzpomínkového koncertu stává show písničkáře na vrcholu kariéry. Nejprve se Nohavica vydává do nedávné minulosti. Havrani, Saint Petěrburg, Starý muž - procházka po Divném století. "Vidím, že jste vstřícné publikum. S mnohými z vás se znám, i mladé poznávám po tvářích," prokládá skladby krátkými notickami. Poté se dostává ke slovu heligonka, do této chvíle osaměle ležící na pódiu. "Teprve před několika týdny jsem přišel na to, jak tuhle písničku na ni zahrát," říká a začíná klasickou V bufetu. A před Heligonkovou směsí musí Nohavica diváky naučit refrén: "To umí každý debil, aby eso trumfem přebil, ale dát na eso dvojku, to je teprve gól." Heligonka opět putuje na podlahu a přednost dostává kytara. Nohavica nabízí ochutnávku z připravované desky, křehkou píseň nazvanou Líbíte se mi. A pak zpět Těšínskou a Sarajevem k Divnému století, dle autora mužskému. "To příští bude ženské," míní. Poté píše Dopis panu prezidentovi a skládá další z poklon olomouckému publiku: "Kdybyste věděli, jak vám to sluší, tak si to se mnou vyměníte." Vyřizuje pozdravy od Karla Plíhala, jenž nyní točí desku, a slibuje na závěr zahrát nějaké "hlupoty". Heligonka nezahálí a U-klub, kde se potí už i stěny, ovládá Fotbal, k němuž Nohavica sehrál svými grimasami i videoklip. Finále. "Hned po Třech čunících nejveselejší. Podle věku," glosuje Až to se mnou sekne. Bouřlivý několikaminutový potlesk. Úklony po celém pódiu. Že by konec?

ZA DALŠÍCH PĚT LET?

Ne tak docela. "Co s vámi? Tady to nejde odejít. Vidím, že zde platí pravidlo obývákových koncertů - až zmizím, tak vy taky," směje se Jarek Nohavica. Prosí diváky, aby si uchovali v paměti dosavadní koncert a závěrečnou směs lidových melodií s "vybraným" slovníkem, brali zcela mimo něj - jako Píseň na rozchodnou. Než naposledy hrábne do klapek heligonky, baví se s publikem a slibuje Tři čuníky po deseti letech dvě. A poté definitivně konec. "Mohlo by se to za dalších pět let zopakovat. Zřejmě poněkud jinou formou, ale proč ne. Myslím, že by to mohlo být zajímavé," rozmýšlí v kanceláři šéf U-klubu Leo Friedl. Lidé proudí ven z oddechujícího sálu do teplého podzimního večera. Mistr rozdává několika fanouškům pár podpisů. V sále se začíná uklízet. "Bylo to skvělé," zní ze všech stran a mladá slečna má přání: "Snad přijede i za dalších pět let!" Snad.

 

 

Tak výjimečný projekt už asi nezopakuji, obává se písničkář 

V dobrém rozmaru přijel do Olomouce písničkář Jaromír Nohavica. I když nyní nekoncertuje, pětileté výročí natočení desky Tři čuníci jej na pódium přilákalo. "V první části přehraju Tři čuníky a po přestávce zahraju písničky, jež vznikly po vydání této desky. Takže nebudou žádné Komety, žádní Darmodějové. Sám jsem zvědav, jak bude série nových písní vypadat," povídal před vystoupením v U-klubu Nohavica, který nikdy dopředu nepočítá s tím, kolik se prodá desek. Úspěch Tří čuníků, kdy z pultů zmizelo více než osmdesát tisíc nahrávek, okomentoval stručně: "Je to pěkné číslo." Vzpomínkový koncert v Olomouci byl výjimečný a také částečně symbolický. "Když jsem v těchto dnech viděl sérii plakátů, tak mi došlo, že se blíží výročí listopadových událostí, a já dělám koncert Tři čuníci po pěti letech," připomněl před vystoupením písničkář.

Připravoval jste se nějak speciálně?

Celý kompakt jsem si vyposlechl znovu. A protože jsem se rozhodl, že koncert pojmu tak, že ho odehraju úplně stejně jako před těmi pěti lety, i s chybami, i s blbými řečmi mezi písněmi, tak jsem si chyby musel vychytat a blbé řeči napsat. Chci rekonstruovat nahrávku se vším všudy živě. Takže jsem se pilně připravoval.

Utkvělo vám tehdejší nahrávání v paměti zvláštní příhodou?

Jednak mi přijde zvláštní, že už je to pět let. Je to nedávno a přitom dávno. Druhá věc, když jsem poslouchal při přípravě desku, tak jsem si vzpomněl na pocity při natáčení a vybavily se mi jednotlivé vteřiny. Celé to bylo velmi milé, protože celé to tehdejší natáčení se konalo v posvěcené atmosféře uvolnění, že o nic nešlo. Lidé byli milí, Karel Plíhal to v zákulisí zaštiťoval svým specifickým humorem. I proto jsem se rozhodl, že si udělám vzpomínkový koncert, což jinak běžně nedělám.

Uvažujete, že byste někdy natočil další autorskou desku pro děti?

Člověk nemá nikdy říkat nikdy, ale já se obávám, že to byl tak výjimečný projekt, že jej nikdy nezopakuji - byla by to nastavovaná kaše. Něco se dělá jednou za život.

Takže se už budete jen účastnit projektů, jako je deska Sloni v porcelánu?

Je to trošku něco jiného. Zdeněk Vřešťál oslovil asi dvacet autorů. Tak jsem se podílel taky a mám tam dvě skladby. Nepovažuji to za nic zásadního.

Kdy mohou lidé čekat novou desku?

Píšu písničky, jak jsem to dělal vždycky, a když jich mám dost, tak se chystám je natočit. Schyluje se k tomu. Všechno vypadá tak, že z jara bych se s přáteli ukryl do studia a vydal bych novou desku. Schyluje se k tomu, že by to mohla být deska komornější, tišší. A jestli toto století bylo mužské, tak se pokusím být naivní a plný naděje, a proto zkusím na prahu nového století natočit desku plnou naděje a lásky, tedy spíše ženskou.

Pociťujete před vzpomínkovým koncertem trému?

Necítím trému už několik let, tak sedm let. Souvisí to s mnoha věcmi. Jednou z nich je, že se na koncerty nesmírně těším. A také jsem si uvědomil nesmírnou pravdu Plíhalovy věty, kterou mi kdysi dávno řekl, když jsme vcházeli do přeplněné Lucerny na pódium a Karel říkal: "Víš, nemůžeš jim dát více, než máš po kapsách." Já vím, co v kapsách mám, a to se pokusím všechno rozdat. Tréma není mou sestrou ani bratrem.
 

Marek Kotrla
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu