JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Braník 1. 12. 1999

Reportáž z pražského sólového koncertu.

Po delší době jsem měl opět možnost navštívit sólové vystoupení Jaromíra Nohavici. V pražském Branickém divadle, kde se koncert konal, se tento rok písničkář objevil již podruhé - prvně ovšem pouze jako host v pořadu Miroslava Donutila.

Celý koncert trval dvě hodiny bez přestávky. Za tu dobu zaznělo skoro třicet písniček - kombinace starších, mladších i zbrusu nových. Nohavica byl v dobrém rozpoložení i formě, zpěv prokládal povídáním a ke konci zahrál i na přání z publika. Od nabitého hlediště sklidil zasloužené uznání a na závěr musel samozřejmě přidávat.

Těšínská, Stodoly, Mikymauz, Jdou po mně jsou, Pochod marodů, Potulní kejklíři, Kometa, Vilem, Až to se mnú sekne - to je ukázka repertoáru, který dnes Nohavica běžně hrává. Z písní, které nebyly již dlouho slyšet, bylo oprášeno třeba Plebs-blues a vzpomínka na Tři čuníky - Telátko oblíbené.

Poprvé jsem v Braníku slyšel tyto čtyři písničky: Vánoce v Bratislavě, Strach, To co nemám nemůžu ti dát a Krátkou píseň o věcech věčných. Na jinak melodického Nohavicu jsou Vánoce v Bratislavě trochu monotónní záležitostí - neustále se opakující dva akordy a do toho téměř recitující zpěv. Píseň vypráví o krátkém milostném vzplanutí v zimní Bratislavě. Trochu mi to připomnělo starší Bahama rum - a snad je ta podoba záměrná, vždyť "z kazeťáku zpíval nám Plíhal" a "Vlado Merta hrál nám blues"... Strach, to je výpověď o všem, čeho se zpěvák bojí. Znepokojivé vytržení ze samozřejmosti běžného života, když se nad ním člověk zamyslí. Křehká skladba To co nemám nemůžu ti dát je - prostě hezká. Něžný apel na vzájemný respekt dvou osudem spojených lidí. Měl jsem tu čest slyšet ji spolu s ostatními ve veřejné premiéře. Krátká píseň o věcech věčných je otevřenou moralitkou - že by další biblická inspirace, tentokrát jedním z přikázání?

Je mi záhadou, proč Jaromír Nohavica na koncertech stále hraje ony otřepané veršíky na Plíhalovu univerzální melodii. Ze začátku, když přibývaly stále nové sloky, budiž. Jejich skladba je ale již delší dobu ustálena a v tom vidím nebezpečí: jako celek píseň neobstojí a donekonečna opakované vtipy opravdu brzy vyčichnou.

V rámci "hospodských písní" zaznělo i To umí každej debil. Smířen s osudem jsem píseň vyslechl - že bych opravdu byl tak "náročný intelektuál," že nemohu propadnout jejímu kouzlu? Nakonec mě aspoň potěšila aktuálně přidaná sloka na výzvu Děkujem, odejděte. Nohavica ale zahrál i další novější písničku - Jako jelen když vodu chce pít inspirovanou 42. žalmem. Obě posledně jmenované písně jsem popisoval v recenzi na Nohavicovo únorové vystoupení v Braníku.

Podstatná část z nových písní by se měla objevit na desce, jejíž nahrávání Jaromír Nohavica plánuje na jaro. Výjimkou - jak pokaždé zdůrazňuje - bude píseň Pane prezidente, která má navždy zůstat nenatočena a sdělována výhradně z očí do očí (nebo spíše z úst do uší). Musím říci, že se mi většina Nohavicovy tvorby z poslední doby líbí, a proto se už dnes na chystanou desku těším.

Těšínský písničkář ke konci divného století stále častěji střídá kytaru s heligonkou - jakoby ho hra na ni nějak více bavila. A tak je téměř pravidlem, že na každém koncertu Nohavica zahraje nějakou svoji starší píseň v úpravě pro harmoniku. Tentokrát jich bylo hned několik. Asi nejzajímavější byla Košilka v novém hávu. Zprvu mi k ní heligonka sice nějak nesedla (asi stále podvědomě spojuji její zvuk s hospodskými písněmi), později se mi ale nová úprava zalíbila - také pro skvělé instrumentální sólo na konci písně. To nová V bufetě na stojáka už mě tolik nenadchla. Změna frázování, které se přizpůsobuje heligonce, písni uškodila - text se do nové formy obtížně ohýbá. Naopak, Generál Windischgrätz se s harmonikou snese velice dobře - přinejmenším stejně dobře jako s kytarou. S heligonkou také Jaromír Nohavica vzdal hold svému velkému vzoru, Karlu Krylovi, a to písní Jeřabiny.

Doufám, že tento text nevyzněl příliš kriticky - mám nějakou podvědomou tendenci věnovat pozornost spíš tomu, co mi vadilo, než co mě potěšilo. Raději tedy na závěr ještě jednou zopakuji, že koncert jako celek byl vynikající a budu na něj určitě ještě dlouho vzpomínat.

Další vylíčení tohoto koncertu lze najít na Internetfolku v článku Nohavica ze dvou pohledů.

Ondřej Fiala

Playlist:

  • Těšínská (kytara)
  • Stodoly
  • Cukrářská bossanova
  • Mikymauz
  • Vánoce v Bratislavě
  • Telátko oblíbené
  • Telátko oblíbené II
  • Jdou po mně jdou
  • Strach
  • Pochod marodů (heligonka)
  • To umí každej debil
  • Košilka
  • Potulní kejklíři (kytara)
  • To co nemám nemůžu ti dát
  • Plebs-blues
  • Pane prezidente
  • Spatřil jsem kometu
  • Plíhalova univerzální melodie (heligonka)
    (Za komunistů, Lývie, Soused Pepa, Benzínem, V pizzérii, Každý večer)
  • V bufetě na stojáka
  • Vilem
  • Až to se mnu sekne
  • Sarajevo (kytara)
  • Jako jelen když vodu chce pít
  • Fotbal (heligonka)

Přídavky:

  • Jeřabiny (Karel Kryl)
  • Krátká píseň o věcech věčných (kytara)
  • Generál Windischgrätz (heligonka)


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu