JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Šansoniér Nohavica kraloval od prvního tónu, Buty poškodil zvuk
MF DNES - 4. 9 .2000 


Zahájit něco tím, co končí, může napohled působit jako rouhání bez vší logiky, ale páteční derniéra společného koncertování Jaromíra Nohavici a Českomoravské hudební společnosti, s níž se muzikanti trefili do národního zahájení Dnů evropského dědictví 2000 v Litomyšli, se ukázala jako více než šťastná. Svůj podíl na tom jistě má genius loci zámeckého amfiteátru pod širým nebem uvyklého spíše na rozmáchlý patos opery, nad nímž se tyčí renesanční skvost se sgrafitovou výzdobou, i na tři tisíce pozorných posluchačů. Úvodní blok "Čechomoru", živé vody české hudby, který je s Hradišťanem a Kale naší nejlepší vývozní akvizicí pro světové festivaly, rozmetal pochyby, že jeho nakládání se Sušilovou sbírkou v hospodsky-rockovém kabátě je svatokrádež. Přirozenost a nápřah, s nimiž podává písně plné zmarněných lásek, rakví a vojenských tažení, jako by naznačovaly, že neznámí lidovkáři byli vlastně první bigbíťáci s krčmou na dohled. S prvními tóny novodobé koledy Maria Panna přišel na pódium její autor Jaromír Nohavica a okamžitě bylo jasné, že doby folkového barda jsou ty tam. Nohavica vyzrál v brelovsko-grechutovského šansoniéra se slovanskou duší, v suverénního solitéra, jehož pódiové charisma lze srovnat s Gilbertem Becaudem. Je sám sobě žánrem, zpívá tu s kytarou, tu s heligónkou písničky smutné, milostné, prostořeké, poťouchlé, moudré, beze stopy chtěnosti a křeče je chvíli skácelovským lyrikem, chvíli pouličním flašinetářem, chvíli hospodským dryáčníkem, chvíli aznavourovským zhrzencem.... Prostě "jen" píše a zpívá písně a s noblesou kabaretiéra posílá úvahy o trendech, alternativě, komerci, vyšším či nižším umění do háje. Písničky z posledního alba Moje smutné srdce (Strakapúd, Sněženky) střídal se staršími (Těšínská, nádherně mnohovýznamová Pane presidente, To umí každý debil, Potulní kejklíři, Pochod marodů). Občas mu vypomohl někdo z Českomoravské, například ve Vysockého prastaré Pravdě a lži vystavěl Radek Pobořil každým tónem harmoniky přímo před očima publika moskevské prospekty nebo ve slezské lidovce Čemu, kalino vykouzlil křídlovkou "bezručovskou" náladu sobotních večerů v hornických koloniích. Nohavica působil, jako by s Českomoravskou hrál odjakživa a ne jen jedno léto. Muzikanti kolem skvělého houslisty Karla Holase a kytaristy Františka Černého mu dali zemitý grunt a zpěvák se cítil daleko svobodnější a uvolněnější, než se svou předchozí Kapelou. Posluchač lapený do bezprostřední muzikantské radosti nevěděl, co obdivovat dřív, jestli písně (Fotbal, Líbíte se mi, Cukrářskou bossanovu, Jdou po mně, jdou či písničkářovu píseň písní Až to se mnou sekne), aranže, Holasovy housle, nebo Nohavicův zpěv, který léty stále nabírá na síle a ohebnosti. Při strhujícím Petěrburku, jehož druhou sloku zpěvák v roli zoufalého carského oficíra doslova vykřičel o oktávu výš (Vy jste tím vina, Naděždo Ivánovno!), to vypadalo, že si střihnou kozáčka i nedaleké sochy Ol brama Zoubka. Muzikanti toto shůry požehnané souznění cítili a není divu, že se jim z pódia nechtělo. Přídavek stíhal přídavek včetně cirkusového Elefanten Marsche a závěrečný aplaus vstoje nebyl žádným prázdným gestem slušnosti. I skeptik deptaný médii musel uznat, že v české hudbě se dějí zázraky.

BUTY SE ROZEHŘÍVALI DÉLE

Pořadatelům se sázka na Nohavicu s Českomoravskou vyplatila a i druhý sváteční večer zůstal v chacharském duchu. Buty sice v sobotu přilákali diváků o poznání méně, přesto však byl amfiteátr slušně zaplněn. Ostravská parta posluchačům nabídla dvou a půl hodinové vystoupení, v němž zazněly všechny starší i novější hity spolu s řadou písní, které si cestu do rádií neproklestily. Na rozdíl od svého koncertního turné, kde se Buty za pomoci perfektního zvuku opřeli do posluchačů hned od prvních tónů, byl tentokrát rozjezd kapely pomalejší. Při písních Ohanbí a Pivo z posledního alba Kapradí zvukaři zřejmě teprve doháněli resty ze zvukové zkoušky. Přehlušené bicí a dunivé basy skladbám rozhodně neprospěly. Postupně se však částečně podařilo zvukový chomáč rozplést, taže bylo možno porozumět jak zpěvu, tak jednotlivým nástrojům. Ve srovnání s jarním koncertem v Pardubicích však kapela proslulá instrumentálními výkony zněla o poznání hůře. Snad se na tom vedle zvuku podepsala i několikatýdenní koncertní pauza kapely. Zvlášť lídr, zpěvák a autor většiny skladeb Radek Pastrňák neměl svůj den. Několikrát zapomněl text, například při písni Olina odzpíval jen refrény, ve stoprocentní kondici nebyl ani jeho hlas, který zněl ve vypjatých místech nepřesvědčivě. S příbývajícím časem však Buty s podporou skvělých vokalistů G.G. Pump nabírali na suverenitě a úměrně výkonu kapely přibývalo i tančících lidí a intenzity aplausů po jednotlivých písních. Velký ohlas sklidila balada Nad stádem koní, většinu publika ze sedadel zvedl jeden z prvních hitů kapely Vrány. Začátek a konec koncertu se lišily jako noc a den. Chladné přijetí vystřídaly ovace a vroucí kotel nakonec vytleskal několik přídavků.

Jaromír Nohavica & Českomoravská hudební společnost, Buty. Koncerty k Národnímu zahájení Dnů Evropského dědictví 2000. Zámecký amfiteátr Litomyšl, 1. a 2. září.
 

Petr Mareček, Martin Biben
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu