Nohavica ve vyprodané
Lucerně: jako vždy plný
rozporů
IDNES.CZ - 15.4.2009
Jaromír Nohavica odehrál v úterý první ze tří
vyprodaných koncertů v
pražské Lucerně. Záznam
použije na chystané DVD.
Písničkář překvapivě
zvolil do značné míry
pamětnický repertoár.
Finálová série písní
navíc vzbudila rozpaky,
protože komentovala
události kolem
Nohavicova vztahu k
minulému režimu.
Nostalgie, obdiv,
rozpaky – tři slova,
která třicet písní
Nohavicova základního
programu a několikaná-sobný
přídavek provázela ruku
v ruce.
Kdo si chtěl v úterý
večer poslechnout našeho
komerčně nejúspěšnějšího
zpěváka, musel si projít
martyriem dlouhého
čekání a stání. Několik
strašidelně působících,
nicméně jak na vojně
vzorně zařezávajících
front se táhlo nitrem
paláce Lucerna i
Štěpánskou ulicí.
Zpomalená cesta k cíli
však zjevně vadila
málokomu: všichni přišli
přece na Jarka, svého
idola. A to za chvilku
nepohody stálo.
Kdo se příliš řídil
avízy médií (bůhvíkdo je
vypustil jako první), že
budou představeny nové
písně, mohl být trochu
zklamán. Ne že by nic
dosud neslyšeného
nezaznělo, avšak den
před koncertem dokončená
písnička Las Vegas
skutečně nepřekročila
hranice běžných
nohavicovských "humorek",
kterými se publikum sice
pobaví, ale to je také
jediný jejich zásah.
Nostalgické vzpomínky
Daleko zajímavější by bylo zjistit, podle jakého klíče
Nohavica vybíral ze
svého přebohatého
archivu. Zřejmě se to
nikdy nedozvíme,
písničkář po kunderovsku
s médii prakticky
nekomunikuje a na svých
webových stránkách,
jediné přímé spojnici
mezi svým přemýšlením a
publikem, na toto téma
těžko co napíše.
Každopádně zapátral ve
svém zpěvníku hodně
hluboko, mimo jiné k
překrásným baladám Na
jedné lodi plujem a
Potulným kejklířům nebo
k syrovému Plebs Blues.
"Střední" etapu jeho
tvorby zastupovalo třeba
Muzeum, při jehož na
pouhý kytarový doprovod
oholené verzi nemohl
pamětník nevzpomenout na
písničkářovo někdejší
skutečně "posvěcené"
setkání s kapelou
vedenou Zdeňkem
Vřešťálem.
Naproti tomu Milionář,
navíc ďábelsky
zrychlený, už dávno
ztratil svou svěžest.
Vzpomene si dneska
někdo, kdo to byl nějaký
Vladimír Čech, kterému
se hrdina písně chtěl
"podívat do tváře"?
Takové "časové" písně
ukazují, že ne všechno,
co ve své době může
vzbudit ohlas, má
všeobecnou platnost –
samozřejmě vyjímáme
skalní fanoušky, kteří
jsou z písně nadšeni bez
ohledu na kontext. A
těch byla v Lucerně
většina.
Nohavica je vůbec mistr
v hraní si se svým
publikem. Je si jist
svou pevnou pozicí a
dává to znát – třeba u
několikerého "falešného"
úvodu hitovky Jdou po
mně, jdou, nebo u
"řízeného rozezpívávání"
při Samurajovi. Komu
jinému by u nějakých tří
tisíc vesměs dospělých
lidí prošlo dirigování
sborového zpěvu
takové...říkánky?
Mimochodem, sestava
dnešního Nohavicova
publika, ta už ztrácí
jakékoli znaky
"sociálního vzorku", jak
tomu bylo možná ještě
před nějakými deseti
lety. Nejen věkový
rozstřel, ale i typy
návštěvníků, mezi nimiž
nebyl problém zahlédnout
ani teenagery v tričkách
s nápisy Metallica či
Cocotte Minute, jen
svědčí o tom, že
Nohavica dávno překročil
žánrovou hranici a je
součástí naprostého
mainstreamu. Což
samozřejmě není nic
proti ničemu.
Rap pod křídly Ikara
Relativně hodně písní zaznělo z Nohavicova posledního
alba Ikarus. Emblémem z
jeho obálky bylo ostatně
vyzdobeno i pódium a dva
instrumentální hosté,
pianista Dalibor
Cidlinský a
saxofonista/flétnista
Michal Žáček, se
podíleli i na jeho
natáčení.
Nejpříjemnějšími
ukázkami z alba byly ty
relativně
"bezpříznakové":
beethovenovská Ona je na
mě zlá, Ostravian Pie či
milostná Pro Martinu s
ohlasy textů Jiřího
Suchého, jež ve finále
přešla v kompletní
citaci Pramínku vlasů.
Více než dvouhodinový
koncert měl dva
neuralgické body. Ten
první nastal ve chvíli,
kdy se na pódiu k
Nohavicovi přidali
členové hiphopové kapely
Pio Squad, kteří dostali
i prostor k samostatné
písni. "To je ňákej
dýdžej, ne? To si dělá
prdel!" Taková a podobná
"moudra" byla k slyšení
v nažhaveném publiku,
pro jehož část se zjevně
zastavil čas na Portě na
začátku 80. let, kdy tam
byli vypískáváni i ti,
kteří si dovolili tu
"drzost" hrát na
elektrickou kytaru či
bicí.
Nohavicovi v této
souvislosti bezesporu
patří obdiv, že svou
posluchačskou lásku,
kterou se netají,
dokázal prezentovat i v
rámci vlastního
koncertu, a to s rizikem
nejistého výsledku: ten
sice sporadický, ale o
to silnější pískot z úst
konzervativců během a po
vystoupení Pio Squad
konec konců přeneseně
patřil i jemu. Ustáli to
naštěstí všichni
zúčastnění.
Krylovské okénko
Druhým citlivým místem tohoto koncertu bylo samotné
jeho finále. Tento
článek má být hudební
recenze, nikoli
politický komentář,
nicméně nelze obejít
závěrečnou sérii šesti
písní, kterou Nohavica,
aniž by k tomu řekl
jediné slovo, bezesporu
zamýšlel komentovat
události kolem své
osobnosti ve vztahu k
minulému režimu.
Písně Já si to pamatuju
a Mám jizvu na rtu už na
Ikarovi vyjadřovaly (či
spíše naznačovaly) jeho
postoj k údajné
"mediální šikaně".
Vřazeny do aktuálního
bloku ale dostaly mnohem
jednoznačnější – a
bohužel pro Nohavicův
vkus ne zrovna
nejpozitivnější –
rozměr.
Už konec písně Já si to
pamatuju, kde Nohavica
zpívá o tom, že "zase je
to tady", tak trochu
vypovídá o ztrátě
paměti. Srovnávat
nepochybně zlou štvanici
ze strany minulého
režimu (která jistě byla
důvodem jeho takzvaného
selhání) s písničkářovou
dnešní situací, tedy
tváří v tvář vyprodané
Lucerně, z níž bude
pořízena nahrávka, se
kterou si Nohavica může
naložit, jak je pouze
jemu libo, je mírně
řečeno absurdní.
Dotyčnou píseň
vystřídala "vykopávka"
Mávátka, která už v době
svého vzniku svým
pochodovým rytmem,
typickým pro Karla
Kryla, evokovala
Nohavicovým fanouškům
tohoto klasika českého
protestsongu, žijícího v
emigraci. Tentýž "malý
muž s kytarou na pódiu"
Nohavicovi nekonkrétně,
avšak snad každému
nepochybně vstoupil i do
"galerie nepochopených"
v písni Dál se háže
kamením, jež byla další
součástí koncertního
finále.
A aby i těm
nejjednodušším došlo,
"jak to Jarek myslí", za
zvuků heligonky zazněly
i přímo Krylovy slavné
Jeřabiny. Dlužno dodat,
že doprostřed tohoto "krylovského
okénka" se zdánlivě
náhodou a nesourodě,
nejspíš ale zcela
cíleně, Nohavicovi
vetřel fragment jeho
slavného Husity – pro
změnu písně, u níž je
evidentní hudební i
textová návaznost na
tvorbu nikoho jiného než
Jaroslava Hutky ze 70.
let. Téhož Hutky, který
právě pro doložené
Nohavicovy "zprávy" o
Karlu Krylovi napsal
sice špatnou a
prvoplánovou, avšak
všeříkající píseň Udavač
z Těšína...
Nostalgie, obdiv,
rozpaky – tři slova,
která oněch třicet písní
základního programu a
několikanásobný přídavek
provázela ruku v ruce.
Na některé otázky
Jaromír Nohavica asi už
nikdy neodpoví. Je to
jeho svaté právo. Svatým
právem každého, ať je
jeho vášnivý fanoušek,
bývalý fanoušek, nebo
třeba i odpůrce, je
myslet si o tom své.
Jaromír Nohavica
Praha, velký sál
Lucerny, 14. dubna 2009
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
Následující řádky se
ovšem v žádném případě
nebudou vyjadřovat k
hlavní linii čtenářských
příspěvků, totiž k
diskusi o tom, zda
Nohavica spolupracoval
či nespolupracoval s
komunistickou Státní
bezpečností. Autor i
nadále trvá na tom, co
napsal, totiž že se
jedná o hudební recenzi,
nikoli politický
komentář.
Je za vším závist?
Toto nie je recenzia
ale úbohé štekanie
starého psa spoza plota,
ktorý Nohavicovi závidí,
že napriek všetkému je
stále schopný naplniť
Lucernu. (grga.pitič)
Pane Bezre, po přečtení
článku o Nohavicovi mi
připadlo, že snad s
osudovou hořkostí
závidíte. (ze soukromé
e-mailové korespondence)
Slovo "závist" je
tradiční zaklínadlo
nespokojených s úsudkem
jiného - týká se to
recenzí na umělecké
počiny stejně jako
běžného života. Málokdy
se ale zamýšlíme nad
tím, co by mělo být
objektem oné údajné
závisti.
Osobně se zabývám zcela
jiným okruhem činností
než Jaromír Nohavica.
Nikdy jsem neměl, nemám
a ve svém věku už asi
ani nebudu mít ambice
být folkovým
písničkářem, tudíž mě
jeho nesporný profesní
úspěch nechává v tomto
smyslu zcela v klidu.
Puberťáci hvězdám
populární hudby často
závidí záři reflektorů a
stálý přísun fanynek.
Pokud je mi známo,
zrovna Jaromír Nohavica
nikdy nebyl z těch,
kteří by se v těchto
věcech vyžívali. Médií
se stranil a straní, žil
rodinným životem a své
krásné milostné písně
píše stejné ženě dnes
jako je psal před
čtvrtstoletím. A já mám
do puberťáka už taky
hodně, hodně daleko...
Co bych tedy teoreticky
ještě mohl Nohavicovi
závidět? Jeho problémy s
minulým režimem? Jeho
někdejší problémy s
alkoholem? Ne. Ale
vlastně přece něco:
Nohavica je známým
přeborníkem ve hře
scrabble. Taky si ji rád
čas od času zahraji -
dost často s ostudnými
výsledky. Ale že bych
jej za to nenáviděl jako
písničkáře?
Jak psát recenzi
Jako novinář byste
měl umět odpojit své
antipatie od
objektivního článku. (ze
soukromé e-mailové
korespondence)
Pište o pocitech lidí,
co stojí na Jarka frontu
a ne o svých pocitech.
na ty vám každý s
prominutím "sere". (ze
soukromé e-mailové
korespondence)
Pan Bezr píše zlé
kritiky o všech, tak mu
to odpusťte, musí být za
něco placen. Škoda, že
si ty koncerty neumí
užít a pořád hledá, kdo
po kom jde a kdo co čím
myslí. (Martin Šubrt)
Další klíčové slovo
častých výhrad zní
"objektivita". Zde si
autor článku se svými
čtenáři zjevně nerozumí
v terminologii. Článek,
který je jádrem sporu,
totiž není bezpříznaková
informativní zpráva,
nýbrž recenze.
Ta už z podstaty své
definice být objektivní
nemůže. Je hodnocením
konkrétního díla, v
tomto případě koncertu,
napsaným, stručně
řečeno, na základě
autorovy znalosti tématu
a jeho kontextu.
Tato znalost se
samozřejmě může čtenáři
zdát u toho kterého
recenzenta stoprocentní
nebo naopak nulová.
Avšak: stejně, jako by
recenzent před případným
odsudkem umělce měl
dobře znát jeho tvorbu a
mít co největší povědomí
souvislostí, měl by i
čtenář, který recenzenta
nařkne z amatérismu,
vědět něco o jeho
profesní erudici.
Psaní recenze se
nikterak nevylučuje s
"užitím si" koncertu, ba
právě naopak. Povinnost
o koncertu referovat
recenzenta nutí
soustředit se mnohem víc
na každou jeho minutu,
na každou písničku a na
každé slovo, ale i na
vystoupení jako celek.
Už proto se jen
málokterý recenzent
vyžívá v psaní "zlých"
recenzí. Proč by měl
trávit svůj drahocenný
čas něčím, k čemu má
apriorní odpor? Je přece
daleko příjemnější
zabývat se svému vkusu
odpovídajícími věcmi a
prostřednictvím své
práce třeba nějakému
čtenáři přiblížit
umělecké dílo, které
předtím neznal nebo o
němž pochyboval.
To zas autor
příspěvku se zapomněl
sjet nebo co? Mládenče,
když potřebujete kydat
hnůj, zajděte si k vám
domu nebo k prarodičům
na statek. KRITIKA
spočívá poněkud něčem
jiném než ve vykládání
toho, co si jako
interpret podle vás
myslel a proč udělal to
či ono. Stejně tak seďte
v redakci, vemte si
věšteckou kouli a ono to
opadne stejně. Jednak
folku evidentně
nerozumíte a jednak a
priori píšete záštiplně
proti interpretovi.
Jděte radši kydat ten
hnůj a nepište do idnes.
(falm)
Součástí, či spíše
základem dobré recenze
by měla být také
interpretace, tedy to,
co umělec svým dílem
"myslel a proč udělal to
či ono".
Recenzent se samozřejmě
může mýlit a každému z
nás se to už stalo
mnohokrát. Přesto se o
to i s takovým rizikem
pokoušet musí. Recenze,
či, chcete-li, kritika
bez interpretace,
zvláště u podobně
nejednoznačně vnímaných
událostí, jako je
koncert Jaromíra
Nohavici, by byla pouhým
povrchním popisem. S
věšteckou koulí i bez
ní.
Na kterém koncertě
autor byl?
Není autor jeden z
těch "novinářů", kterým
před časem Nohavica
nedal zadarmo lístek na
koncert? (Karel Infeld
Prácheňský, osobně)
Pan Bezr byl evidentně
na jiném koncertě
(několik čtenářů)
Nařčení z toho, že se
autor recenze umělci
"mstí" za nějaké
soukromé "ponížení", ať
už je to nevpuštění na
koncert "zadarmo" nebo
třeba přebrání slečny,
je snad nejhůře
vyvratitelné. V tomto
konkrétním případě může
recenzent pouze
prohlásit, že jedním z
těch "novinářů" není. I
tak je mu jasné, že si
bude čtenář myslet i
nadále opak.
Rozdílný pohled na
stejnou věc je daleko
zajímavější téma. Nechme
stranou zjevná
nedopatření, kdy
stěžující si čtenář
například zaměňuje
finále koncertu (tedy
vyvrcholení předem
naplánovaného setu) s
přídavky, nebo vzhledem
k tomu, kde sedí či
stojí, zcela jinak vnímá
reakce svého okolí na
dění na pódiu než
čtenář, který byl na
druhém konci sálu
(problém komentářů
vystoupení Pio Squad a
reakcí na něj).
Jinak je ale samozřejmé,
že tak neměřitelnou věc,
jakou je umění
jakéhokoli druhu, každý
vnímá zcela po svém.
Právě to je na něm přece
krásné. A recenzent je
tu od toho, aby nabízel
jeden z mnoha možných
pohledů, nad kterým se
lze zamyslet a klidně s
ním polemizovat.
Pozitivní či
negativní?
Recenzent napise
prevazne pozitivni
clanek nejake udalosti,
ale ma k ni nejake
pripominky. Fanousek se
dost casto chytne
jedineho negativniho
odstavce a nejakym
myslenkovym pochodem
dospeje k tomu, ze autor
clanku jeho oblibence
nenavidi. (Leland
Palmer)
Hluboká pravda. Na závěr
si dopřejme trochu
statistiky, i když je v
mnoha případech velmi
komplikované dělit na
černé a bílé. Recenze
Nohavicova koncertu měla
sedmnáct odstavců. Z
toho osm vyloženě
informativních, buď
popisujících dění okolo
koncertu nebo líčících
jeho průběh s prostým
výčtem některých písní
(jakkoli i ty byly občas
komentovány v hodnotícím
stylu "překrásná balada"
apod.).
Dva další vyloženě
kladné odstavce se
týkaly Nohavicovy "práce
s publikem" a vyjádření
obdivu, že písničkář
jako hlavní hosty pozval
rapery Pio Squad, byť se
mohl obávat, že je
publikum "nerozdýchá".
Komentář na toto téma
byl i v jednom záporně
vyznívajícím odstavci -
záporně však směrem k
"sporadicky" pískajícím
konzervativcům.
Odstavců, které si
Nohavicův fanoušek mohl
vykládat jako záporné
směrem ke svému idolu,
zbývá tedy šest. Jeden o
tom, že písnička Las
Vegas není žádný zázrak
(což v kontextu
Nohavicovy tvorby musí
uznat každý, kdo od něj
slyšel víc než tři
písně), jeden o
Milionáři (jemuž však
nebylo "vyčítáno" nic
jiného než absence
nadčasovosti, což v
době, kdy tato soutěž už
dávno na našich
televizích neběží,
prostě platí), a pak ona
"nešťastná" recenzentova
interpretace finále
koncertu na čtyři
odstavce.
Z ní čtenář mohl správně
pochopit, že
recenzentovi řazení
písní (z nichž paradoxně
některé má velmi rád)
nekonvenovalo a
zanechalo na dojmu z
koncertu při vědomí
kontextu celé věci
(Nohavica vs. Kryl)
nepříjemnou pachuť.
Autor recenze nicméně
žádné soudy o Nohavicově
minulosti či snad
dokonce jeho celkovém
morálním kreditu
nevyslovil. Jen
naznačil, že s některými
tématy by měl podle jeho
názoru písničkář
zacházet "poněkud
opatrně".
Byla tedy recenze
Nohavicova koncertu
pozitivní či negativní?
Jakkoli každé
zjednodušení vždycky
vede k povrchnosti,
závěrečný verdikt, tedy
60 % v hodnocení iDNES.cz,
je při znalostech
matematiky základní
školy nadprůměr. A
zdůvodněním tohoto
verdiktu bylo právě
oněch předcházejících
sedmnáct odstavců.
Ondřej Bezr, redaktor
Kultura iDNES.cz
