Nohavica: monstrance
vystavená v Lucerně
IHNED.CZ - 16.4.2009
Ostravský písničkář v
Praze nahrává koncertní
album a DVD
Po tři večery je Velký
sál Lucerny vyprodán
Jaromír Nohavica žije z minulosti. K předešlé větě ale
nutně nenáleží záporné
znaménko. Naopak. Nikoli
přítomnost, ale minulost
modeluje zásadní rysy
dnešního Nohavici, a
díky své minulosti je
především přitažlivý.
Minulost není dána jen
řadou starých a starších
písní v repertoáru.
Rovněž ty nové z
posledního alba Ikarus,
z Nohavicovy
"emocionální obrany"
proti nařčení ze
spolupráce s
komunistickou státní
bezpečností, mnohdy
chtějí řešit minulé
"křivdy".
V takovém rozpoložení
zahrál Nohavica i úterní
úvodní koncert své
trojdílné série
vystoupení v pražské
Lucerně, kde natáčí
album a DVD s důrazem na
písně z Ikara. Dnes toto
"turné na jednom místě"
končí.
Další koncerty pro
letošek Nohavica
neohlásil. Minulost musí
být vzácná. Jako
starobylá monstrance
zavřená v sejfu a
vystavovaná jen při
mimořádných
příležitostech. Lidé pak
stojí nekonečné fronty -
jako v těchto dnech před
Lucernou - aby ji mohli
spatřit. Navzdory
vládním i ekonomickým
krizím, věci neztrácejí
řád.
Má ho i Nohavicův
koncert. Obdobně jako na
albu a DVD Doma, vydaném
před třemi roky, jež
dokumentuje písničkářovo
mimořádné vystoupení v
ostravské průmyslové
hale Karolina, byl
úterní pražský koncert
důkladně zarámován dvěma
vážnými písněmi (pomiňme
přídavky). Na Doma to
byly příbuzné Kometa a
Anděl strážný, pohledy k
něčemu, co člověka
přesahuje. V Lucerně za
rozvážného klavírního
doprovodu Dalibora
Cidlinského mladšího
sebezpytné, "osobní
příběhy" Dlouhá tenká
struna ("Taková je ve
mně tíseň...") a Mám
jizvu na rtu ("...a
lesem běhám tak, aby mě
vlci nedoběhli").
Černý, "smuteční"
Nohavica (košile i
kalhoty) jakoby tím
naznačil, že navzdory
rozvernostem typu
Milionář nebo Samuraj s
Plíhalovým rýmem
"orangutan na
propanbutan", případně
hostující hiphopové
čtveřici Pio Squad, je
zdejší kulturní tradici
bližší cesta slzavým
údolím než procházka
růžovými sady s věčným
úsměvem na rtech, který
bývá jen rolí.
A v tom slzavém údolí se
Nohavica málem utopil -
ale nebylo to ve chvíli,
kdy zařadil píseň o
povodni (Velká voda) s
nohavicovsky typickými,
textařsky mimořádně
zdatně rozvíjenými
obrazy: "po kotníky
mokrá", "ani ryba, ani
rak", "zase někdy
příště". Stalo se to,
když spustil svou
starodávnou, prostinkou
píseň Husita, ale z
jakýchsi nostalgických
pohnutek, opět dostižen
minulostí, ji
nedokončil. Prý si v té
chvíli vybavil pohled do
lochotínského amfiteátru
na Portě v osmdesátých
letech.
Byl ten fragment písně
ve scénáři? Nebo to byl
spontánní "polidšťující"
moment koncertu? Proč
právě v písni, která
jinak končí veršem "jé,
ať žije historie",
schopný herec Nohavica
"zařadil" selhání kvůli
své osobní historii,
zatímco stejně
"starodávná", vynikající
Mávátka dohrál s
opravdovou vervou?
Věřme, že nakonec
Lucerna při závěrečném
potlesku vstala ze židlí
právě kvůli Nohavicově
tradiční zádumčivosti.
Protože třeba čerstvá,
rozverná, a jak sám
Nohavica řekl, ještě
neusazená novinka Las
Vegas, kde se vysoké
mísí s nízkým, by si to
nevykoledovala ("Las
Vegas slzám nevěří /
život je jenom bílé
pápěří"). I když, proč
nepoděkovat i za takové
popěvky? Posluchač si
při nich alespoň uvědomí
skutečnou historickou
platnost jiných
Nohavicových písní.
Ivan Hartman
|
|
