Podivný koncert Jarka Nohavici v Lucerně
SIMINDR.CZ - 24.4.2009

 

     Byl jsem docela zvědavý, co Nohavica po delší pauze v Praze předvede. A výsledný dojem více než rozpačitý. Když diváky vyzve: „Pojďte, zazpíváme si Jeřabiny, Karel by měl radost!“, jednoho napadne, že by mu spíš Karel dal ránu mezi oči.

     Byli jsme teď ve čtvrtek na posledním ze tří Nohavicových koncertů v Praze. Předcházely mu dva koncerty ve středu a v úterý. Po tom prvním se na iDNES.cz objevila recenze Ondřeje Bezra, která působila docela rozumně a vyváženě, přesto vyvolala nebývale silnou reakci. A jak se ukázalo, četl ji i Jarek Nohavica před svým čtvrtečním koncertem.

     Koncert tím docela trpěl, protože Nohavica na margo té recenze pravidelně glosoval mezi jednotlivými písněmi. Citoval nejmenované „kritiky“ a jízlivým pomrkáváním směrem k publiku je ze zálohy zesměšňoval za to, že si dovolují říkat něco, s čím on sám nesouhlasí.

     Divím se, že nějaký text na iDNES může mít pro někoho takovou sílu, že se proti němu musí veřejně vymezovat, navíc zpěvák Nohavicovy popularity by to vůbec neměl mít zapotřebí. On ale vypadal, že má opravdu nějaký problém. Jako by si nebyl jistý sám sebou a odvozoval sám sebe od toho, jak je přijímaný nějakým kritikem než tím, čemu věří a co dovede. Zvláštní a až překvapivě viditelné.

      Nervozita na něm vůbec byla patrná hodně silně zvlášť v první půli koncertu. Nohavicu znám z koncertů z před několika let, kdy byl na vrcholu slávy, ještě bez udavačského stigmatu, mnohem mnohem sebejistějšího, nespoutaného, odvázaného a svobodného, který rozdával dobrou náladu, energii, humor a nadšení do široka svému oddanému publiku. Teď bylo také publikum oddané, ale jako by to v některých chvílích nebyl ten jeho „starý dobrý Jarek“, ale zaskočený, znejistělý chlapík svázaný nervozitou, který si nevěří, který neví, jak bude přijat a co si může dovolit.

     Lze sice předpokládat, že Praha by mohla být v případném odstupu od jeho tvorby a osudu nejdál z celé republiky, ale přesto síla té slabosti bila do očí. Publikum přitom bylo mimořádně vděčné za cokoliv a Nohavica stále dokazuje, jak skvělý je autor (Las Vegas mi osobně nepřijde nepodařená píseň jako Bezrovi a Bezrova sebejistota, že její nekvalitu „musí poznat každý, kdo od Nohavici slyšel aspoň tři písně“, mi přijde hodně namyšlená), přesto jako by se mu podlamovala zvlášť ze začátku kolena. Interpretačně si vůbec nebyl jistý, chyběla mu jiskra a přesvědčivost, kterou nabíral jen postupně. Lepší si pustit doma cédéčko.

     No a nakonec ono zpropadené finále, kdy zařadí písně na téma vyrovnávání se s vlastním osudem, s totalitou a jejími tlaky, s tím, jak se do něj pouštějí současní kritici. Říkám svůj čistě osobní názor – to, co předvádí Nohavica v souvislosti s Krylem, mi přijde skutečně nevkusné. Nohavica dlouhodobě nestojí tváří v tvář téhle kauze rovně. Budiž, je to jeho právo. Nemusí nic vysvětlovat, byť jak už jsem dříve psal, by mu narovnání v očích fanoušků neuškodilo, naopak, měli by šanci vnímat to jako chlapské gesto.

     Na druhou stranu, pokud nechce nic vysvětlovat a uzavírá se před dotěrnými novináři, nemohu osobně přijmout, když nemlčí se vším všudy. A on skutečně nemlčí, využívá každé příležitosti, ať už na svých stránkách nebo na koncertech, aby si rýpnul do všech, kteří mu lezou krkem za to, že ho chudáka pronásledují, že mu nedají pokoj. V písni, v níž si s takovými vyřizuje účty, je označuje za „malé prdy“, nadává jim jako malý kluk z bezpečí svého pódia a chráněný hradbou svých fanoušků, byť i v téhle lidsky „malé písni“ dokazuje, že umí být „velký autor“. Ale pokud srovnává své současné „pronásledování“ s dobou totality, je totálně padlý na hlavu a nevidí si na špičku nosu. Nebo ho snad někdo po skončení koncertu odvedl k výslechu na Bartolomějskou?

     Absolutní ztrátu soudnosti a vkusu ovšem předvádí v manipulativním přivlastňování Krylova odkazu. Jak je to nevhodné u Landy, tak je to nevhodné u Nohavici, vůbec u kohokoliv, kdo si své vlastní zájmy obhajuje odkazem a virtuálním „souhlasem“ těch, kteří se proti tomu nemůžou bránit, protože jsou mrtví. Nohavica, na kterém stále leží stín selhání, teď „hrdinsky vzdoruje“ svým kritikům tím, že se zcela bezostyšně prohlašuje za vykladače Krylovy vůle. Chucpe se vším všudy.

     Přitom recept, jak by šlo ze všeho vyjít relativně se ctí, pokud se tu o cti dá mluvit, i bez toho, že by Nohavica musel chodit s hlavou zasypanou popelem, je docela jednoduchý. Hrát a bavit své publikum bez toho, že by téhle vazby využíval pro slabošskou sebeobhajobu. Prostě jenom hrát a zpívat a nevyřizovat si se svými kritiky účty. Jenže jako by velkému Jarkovi nestačilo, že si vybudoval nezpochybnitelnou uměleckou pozici, jako by chtěl být přijímaný bezezbytku nejen umělecky, ale také lidsky, v tom asi zůstal „folkařem“, vždyť co „folkař“, to přece morální autorita. A štve ho, když mu to nežerou úplně všichni. Jenže pak na to doplácejí jeho koncerty, na které pak nedává smysl chodit.


Ján Simkanič

Zdroj: simindr.cz