Vir zvaný Jaromír
INSTINKT - 24.4.2009
|
Muselo to být
zrovna před
rokem: u mého
stolu se
zastavil kolegy
Jindřich a řekl:
"Nechceš?" Ruku
měl napřaženou s
černorudým
cédéčkem Ikarus,
poslednímod
Jaromíra
Nohavici, které
právě
recenzoval.
Chtěla jsem. A
netušila past.
Do roka a do dne
jsem se chytila.
Ikarus přistál v
kastlíku mého
auta. Mezi
Cohenem, Amy
Winehouse,
Waitsem, Dusty
Springfield,
taky
Třešňákem... A
nějak se dral
těmi rudými
křídly na povrch
častěji než
všichni ostatní.
Už jsme si spolu
o samotě i
zpívali. Já,
absolutní
hudební pitomec.
Rok nato jsem
napsala mail
(právě jsem
vystoupila z
auta): |
 |
Milý pane
Nohavico,
já vím, že nechcete,
bráníte se,
odoláváte ...
žádostem o rozhovor,
přesto se osměluje a
zkouším: Strašně by
mě (a vím, že i
čtenáře) potěšilo,
kdybyste se k
rozhovoru dal
přesvědčit. Jestli
by k tomu pomohly
nějaké reference o
tom, kdo jsem a jak
píšu - pak nejsnazší
je nejpíš zavolat
Michala Horáčka - on
ví
Co říkáte?
Moc vás zdravím
Marcela P.
Tušila, co tušila!,
věděla jsem skoro jistě,
že to nevyjde, ale ta
náhlá blízkost pro mě
dosud nijak přitažlivé
muziky i muzikanta mi
nalepila křídla. (Nebyla
to křídla, ale
počínající infekce virem
Jaromírem, zatím bez
vnějších příznaků.)
Na rozhovor jsem se přes
tu skepsi začala
připravovat. Na stole
listuju Nohavicovou
biografickou knihou od
Pepy Rauvolfa, vyjíždím
si z databáze mraky
rozhovorů a vtom blikne
počítač. To neutekla ani
hodina a půl
.
Milá paní
Marcelo, zdravím
Vás.
Vaši práci znám,
líbí se mi, občas
Instinkt kupuji,
nijak osobně to
neberte, ale já jsem
si za těch 27 let
veřejného
vystupování
uvědomil, že už mne
rozhovory dělat
nebaví.
Je to (alespoň pro
mne) furt na jedno
brdo. Nic nového se
ani čtenáři, ani já
nedozvíme.
Zeptejte se mne,
(jen tak mezi námi),
co byste opravdu vy,
Marcela Pecháčková,
chtěla o mně vědět a
ještě nevíte. A já
vám na to (jen tak
mezi námi) odpovím.
A na Instinkt a
noviny se můžeme
vydlábnout.
Jarek Nohavica
P S.: A víte co? Já
s těmi dotazy začnu:
Kdy jste mne
naposled viděla živě
na koncertě? Jen tak
mezi námi. J.
Krásná, vlídná odpověď,
myslím si, když čtu
podpis, a vzápětí cítím
ten šťouchanec: Vždyť vy
o mně nic nevíte, jako
by říkal. No, nevím...
chci se dozvědět. Nevím
si dokonce ani rady, kam
Jaromíra Nohavicu
zařadit: folkař,
písničkář? A co pak
vlastně popová písnička
První den v novém bytě
od Horáčka a co jeho
textování oper? Je to
fuk, vlastně! Na jeho
webových stránkách si
čtu Archív pod lupou,
jeho vzpomínky na
minulost. Stovky
písniček, dívčích jmen,
notýsků, diářů, fotek...
Všechno na první
dojem důkladně
archívované. Je
puntičkář? Nevím,
zeptala bych se!
Tak vydlábnout se na
noviny.. výborný
nápad, stejně mě na
těch rozhovorech ze
všeho nejvíc baví
právě ta chvíle
rozhovoru.
Vy jste začal:
Naposled jsem vás
živě na koncertě
viděla NIKDY. A
přemlouvám se, že
nepůjdu ani na ten
do Lucerny. Povím
vám proč: Kdysi jsem
se vydala do Brna na
koncert mého
milovaného Joe
Cockera. Těšila jsem
se jako blázen. A
pak tam stojím v
davu, za tím krásným
chlapíkem se viní
tři černé krasavice,
z hrdla mu jde
správný zvuk a
správná slova, jenže
jako by tam nebyl...
Jdu blíž, na pět
metrů od něj, abych
ucítila to, co si
oněm představuju,
když ho poslouchám
(energii, divočinu,
sílu), ale nic tam z
toho není. Figura
chlapa. Prázdná.
Dobře fungující.
Proto už jsem nešla
ani na Dylana, ani
na Cohena... Tedy,
ne že bych vás
podezřívala z
prázdnoty, jen jsem
prostě opatrná.
S vámi to mám tak:
každý den, už
pěkných pár měsíců,
se mnou jezdíte
autem ráno do práce.
Pustím si Ježíška a
zpíváme si ho z
Vinohrad k Hlavnímu
nádraží (už vím, že
jednou ty temné
stíny „skotačí" a
pak už jen
„tancují"). Pak si
dáme Pro Martinu,
(kde pořád nemůžu
rozumět slovu „na
břehu (???) našel
jsem pramínek vlasů"
- já tam zpívám „boci"),
když mám štěstí na
semafory, zpíváme si
až na dvůr Panské 7,
jak „se oběsil", a
„má jizvu na rtu..."
A co bych se vás
ptala jako Marcela z
Vinohrad?
Milion věcí. Třeba:
Co je v té papírové
krabici, co tak
dlouho leží u vás na
půdě (v rohu,
napravo od schodů)?
Hezký podvečer
Marcela P.
Paní Marcelo,
staré papírové
fotky. Musím je
probrat.
Budete se možná
usmívat, ale myslel
jsem si to, že jste
na mém koncertě
nikdy nebyla.
Rozumím Vám trochu.
Já taky nešel na
Cohena. A odmítl
seznámení s
Hrabalem. A nechodil
na Pražský hrad.
Ovšem na druhé
straně, protože se
znám a vím, jaký na
pódiu jsem - líto mi
vás, že jste
nezažila ten uragán
inteligentních
emocí.
A pramínek vlasů je
na břehu pod
cypřišem.
To nemáte, paní
redaktorko, ani na
booklet?
Zdravím upřímně
Jarek Nohavica
(pět dní před
Figarovou svatbou)
Dozvídám se vzápětí, že
ostravská premiéra
Mozartovy Figarovy
svatby byla opravdu
událostí. Recenzenti
chválí vtipný, řízný
text a já si celé
libreto stahuju do
počítače. Pro jistotu.
Mám co do činění s
důkladným člověkem.
Občas do textu nakouknu
- je fakt rozšafný. A
taky volám kamarádovi,
který pana Nohavicu
dobře zná: Hele, jakou
má Nohavica střechu?
tahám z něj. Červenou,
možná, říká nejistě. Ale
tvar mi řekni! Normální,
sedlovou? Není to
placka, že ne? Nééé. Vo
co cle?
To nic, taková sranda
jenom, zavěšuju. A píšu:
Milý Jaromíre,
s tou půdou to byla
střelba naslepo, ani
nevím, jestli
nějakou půdu máte, a
ono to vyšlo? (Ted'
se na moment vrátím
do profese. To by
byl přesně ten
rozhovor, o který
bych s vámi stála:
sedět nad krabicí
starých fotek a
vyprávět k ním
cokoliv, co rychle
napadne, a nic víc,
nic dalšího). Ale,
že jste na tu půdu
ani nešel?
Uragán
inteligentních emocí
(sic!) si s vá¬mi
jednou potichu
dopřeju v nějakém
malém klubu.
Nemáte po Figarově
svatbě Mozarta plný
zuby? Nebo jste si
ho k tomu psaní ani
nezval?
Jedu zítra na dva
dny do Londýna, ten
mám ráda. A budu na
vás v neděli myslet,
jak vás vytáhnout na
jeviště, v tom saku
s lesklýma klopama a
vy se budete nesměle
klanět. Bude to
určitě velikánský
úspěch. (Já si to
libreto pak někde
koupím.)
Hezké dny, Marcela
P.
Na pár dnů chtě nechtě
vypouštím. Jaromíra
Nohavicu ze zřetele,
překrývá ho Eva Jiřičná
a spousta práce. Ale vir
zvaný Jaromír je
neodbytný. Na stole mi
přistane DVD Rok ďábla.
Absolutní náhodou. Tak
se nebráním. A v
počítači cinkne nový
mail s mým původním
předmětem: re: Dotaz.
Milá Marcelo, mé
sako nemá lesklé
klopy. Zase vedle.
Jistěže nemám půdu.
Mám podkroví. Zkusil
jsem Vás, jak to
děláte. Už rozumím.
Kloužete po povrchu
a střílíte na
holuby. Na něco se
každý chytí A to mne
právě už na
rozhovorech pro
barevné magazíny
nebaví.
Jarek Nohavica
Mozarta nelze mít plné
zuby. Mozarta má člověk
plné srdce. A když nemá,
tak si na něho musí
nechat zajít chuť.
Všeobecný zájem o
Jaromíra Nohavicu
přeskočil - prudce a
jednoznačně - z Figarovy
svatby do pražské
Lucerny. Avizovaná
třídenní smršť
Nohavicových koncertů na
polovinu dubna je za pár
hodin totálně vyprodaná.
Nechť, říkám si a
zaháním pokušení přece
jen... Co? Ten uragán
emocí? A píšu:
Milý Jaromíre,
dostala jsem dárkem
Rok ďábla a pustila
si ho se sedmiletým
zpožděním, ale se
vše¬mi bonusy. Hezký
večer to byl. I
film. A taky vaše
přirozenost, žádné
křeče, nevím, kdo to
způsobil - Petr
Zelenka? Vy?
Čtu a poslouchám si
„vybarvený" Archív
pod lupou (Maryčka)
a vidím Vám do
diáře. Pořád máte
ten stejný, na výšku
hubený?
Mějte se pěkně, když
už máme jaro
Marcela P.
Trochu jste mě naštval.
Nestřílím na holuby. S
půdou a lesklýma klopama
to je přece jen hra,
která nikoho a nic
nechytá. Už vůbec ne do
barevných magazínů -
sakra.
Co myslíte? Odolala
jsem? Třináctého dubna.
Den před prvním ze tří
koncertů Jaromíra
Nohavici v Lucerně se
přemlouvám: Nelez tam!
Čtrnáctého v poledne
vytáčím číslo Jany
Linkové, koncertní
manažerky Jaromíra
Nohavici. Jo, jo, říká
vesele do telefonu.
Dneska mám jen ke stání,
píšu vás na guest list -
dva, jo? A ve čtvrtek si
už sednete. Ať se vám
líbí! Už v tom jedu.
Žádné „ávégéčko" na ten
virus neplatí.
V půl osmé už sedím u
dvojky bílého v baru
před jediným vchodem do
Lucerny. Fronta v
několikastupech se táhne
celou pasáží až někam na
Václavák.
Pod mojí barovou židlí,
oddělené sklem kavárny,
rozlišuje temeno Petra
Dvořáka, šéfa Novy.
Oblečený „na Nohavicu",
myslím si a nevím, co to
znamená. Šedé triko,
džíny?
Nikdy jsem nebyla na
Portě. Na žádném
písničkářském festivalu.
Jdu se nechat pokřtít
společenstvím, o kterém
toho moc nevím.
Ale není kam spěchat.
Pět minut po osmé
přeskočilo a fronta si
to šine trpělivě dál.
Stojí tu taky paní v
šedém kostýmu se šňůrou
perel na krku. Na
bigbeatových koncertech
(ty umím) by ji máničky
vypískaly.
Tak jo. Jdu na to. Od
slečny dostávám pěkně
vyvedený přívěsek na
klíče (křídlo - to ten
Ikarus - s daty všech
tří koncertů v Lucerně)
a taky objednávku na
nové CD
a DVD, které se během
tří dnů v Lucerně
pořizuje. Dobře obchodně
„ošetřené", oceňuji na
schodech do pekla. Jinak
se té rozhicované
Lucerně říct nedá.
Jaromír Nohavica už
hraje.
Zkoušíme nejdřív
nejhořejší patro.
Nevidím nic. Slyším
mizerně. Pak nižší a
nakonec stojím v přízemí
tak v desáté řadě za tou
nejposlednější k sezení.
Za mnou další tři.
Natěsnaná mezi „Nohavicovými"
hledám skulinu. Jaromír
Nohavica celý v černém.
U nohou heligonku po
dědovi. Oslovuje nás
„moji milí", „moji
drazí". Zní to hezky.
(Máničky by ho
vypískaly.)
Je vtipný. Sází i
politikou navinulé fór¬ky
(„Nechci Lucernu
rozdělovat na oranžové a
rudé..."), když
diriguje, které patro má
co zpívat. A „Nohavicovi"
to berou. Já jsem ráda
vzadu. Neznám texty,
stydím se zpívat před
ostatními, nechci se
nechat dirigovat. Čekám
na pár svých, které si
zpíváme v autě. Zatím
celá Lucerna harmonicky
duní: „Kejklíři jdou..."
a jemná blondýna vedle
mě říká druhé k nám všem
přimáčknuté: „Jé, tu
známe, tu zpíváme na
bitvách." Nevím, co jsou
„bitvy".
Ale už rozeznávám Ona je
na mě zlá. Text:
Nohavica, hudba:
Beethoven, flétna:
Michal Žáček. A vzápětí
další: při Vysockého
valčíku Píseň o příteli
se dívkám rozvlňují
boky. A paní se šňůrou
perel zpívá kdesi v tom
tisícovém davu taky.
Dvě a půl hodiny stojím
na nohou a poslouchám
víc „Nohavicovy" než
Jarka, jak mu tady
všichni říkají.
Několikatisícový sbor. V
rozsvíceném hledišti.A
nikdo nechce domů. Po
dvou hodinách v pekelném
vedru (kdo ví, jak je na
pódiu?) standing ovation
- potlesk ve stoje. Celá
Lucerna na nohou. A ten,
který zpívá „a srdce
stydělo se, když salvy
slávy zněly", přidává
Ladovskou zimu („To
musím, bo novináři by mě
uštěkali"), taky
superslavnou (jsem sama,
kdo nezpívá) Kometu,
taky árii z Cosi van
tutte...
Zůstává temná opona a na
ní rudá Ikarova křídla.
Jsem ráda, že jsem
přišla. Do chrámu, jehož
modlitby neznám.
Uragán inteligentních
emocí
Čtvrteční koncert je
luxus! Sedím! Řada 9.
Na youtube už jedou
amatérské záběry ze dvou
předchozích, prodávají
se falšované lístky na
poslední chvíli. Jarek
Nohavica v Lucerně tři
dny po sobě je prostě
hit.
Za mnou usedá krásná
Květa Fialová a na zemi,
v prostřední uličce,
vidím zátylky, co
dostaly pohlavek před
čtyřiceti lety, ale i
ty, co ho slíznou možná
ještě dnes. Podkládají
si záda batůžky.
A je tu opět On. Opět
celý v černém. Nesvléká
úsměv ze rtů. Jsem ve
výhodě a nevýhodě
zároveň. Nezapomněla
jsem úterní koncert a
chvíle, které jsem
chválila jako spontánní
(„Počkejte, začneme
znovu, tleskáte krásně,
ale já se nemůžu trefit
do rytmu). A ony se
opakují i dnes. Do
písmeno. Lidi znovu šílí
nadšením. Jiní lidé,
jiní ředitelé, jiné dámy
se šňůrou perel.
Jaromír Nohavica má
ohromný cit pro situaci,
dokonale „promlouvá" s
publikem. Někdy jen
zvedne bradu a oni
vytuší, že mají začít
zpívat. Ví, že po dvou
vážných musí přijít
odrhovačka, i přiznaně
tupá s refrénem „tan,
tan tan orangutan, tan
tan tan propanbutan".
Opakuje i úterní
premiéru skvělé písničky
Las Vegas se světlomety
zkříženými na modrém
sametu za hlavou. Do
svatozáře se nestáčejí.
Zpívá do stále
osvětleného hlediště.
Přidávají se k němu
hosté s hip hopem a
vůbec to není trapné.
Dává taky Ostravian Pie
s tím nakažlivým „Já
jsem tvůj vir, ale i
ávégéčko..." A pak do
ticha, bez nástrojů:
„Můj anděl strážný...
ruku svou nade mnou
podrží."
Jaromíre,
tak přece! Mám za sebou
vaše dvě Lucerny.
Gratuluju, bylo to
veliký. Pro všechny ty
tisíce lidí. Našla jsem
si vás tam i já, i
když... nemůžu ubrat z
toho, co jsem vám psala
kdysi o Cockerovi. Byl
jste tam, ale jiný než v
mém autě, když se
blížíme k Hlavnímu
nádraží. Ono to bude
podobné knížce, kterou
si přečtu a pak mně ji
někdo zfilmuje. Docela
jiný příběh.
Odpočívejte po tom
zápřahu (umíte to?) a
třeba si někdy nad tu
krabici z půdy, kterou
nemáte, sedneme. Nebo
ne.
Srdečně zdravím a děkuju
Marcela P.
Marcela
Pecháčková
|
|
