Vroucí atmosféra koncertu v Lucerně
POLSKÁ VERZE WEBU
WWW.NOHAVICA.CZ
464
kilometrů je prozatimní rekord délky, která nás
dělila od koncertu našeho přítele - Jarka Nohavici.
Jestli takovou cestu prožijete v dobré společnosti -
věřte mi, že opravdu nebudete cítit v zádech skoro 6
hodin cestování. Popravdě navigace ukazuje, že 5
hodin stačí, ale Praha ve špičce dovolí pozorněji
shlédnout svou malebnou architekturu a ceny piva
v hospodách a restauracích, což stále zastavuje
záměr co nejrychleji dosáhnout cíle.
Ale rychle zapomeneme na tak dlouho trvající cestu a
trochu únavy, když nás paní v recepci mile pozdraví:
„Dobrý den”.
Hotel je malebný činžovní dům, který (nevím, jakým
způsobem) skryl v sobě dokonce 106 (opravdu
pohodlných) pokojů. Ale nemáme moc času přemýšlet,
kde jsou ty 104 pokoje našich sousedů, přece jenom
několik hodin zbylo ke koncertu, na který jsme tak
dlouho čekali; posledního v tomto roce koncertu
Jarka Nohavici, který se bude konat v Lucerně.
Takže už za hodinu procházíme pražským předměstím
směrem k centru a prohlížíme si všechno dychtivě,
abychom mohli pocítit atmosfěru města. I když je
teprve duben, ulice jsou vyplněny, nebo dokonce
přeplněny turisty, kteří, jak soudím z množství
jazyků, které slyším, přijeli do Čech z mnoha nejvíc
vzdálených částí Evropy nebo i světa. Náš plán je
jednoduchý. Najít Lucernu a potom si někde sednout a
něco sníst.
První část plánu se povedlo vykonat. Nejdřív vidíme
velká černá auta s koncertovým vybavením, a potom
fialové neonové světlo „Lucerna”. Vejdeme do pasáže,
kam do architektonického prostoru ze začátku
minulého století byl vhozen lesk a jas výstav
obchodů. Zajímavé! Dřív, před cestou na ulici
Štěpánskou 61, jsme moc o samotné Lucerně nečetli.
Chtěli jsme se nechat překvapit, místo abychom
čekali na podívanou dříve známou z Google, spolu s
přečtenými informacemi na její téma. Naší pozornost
upoutává socha svatého Václava, který sedí (tedy
Václav, ne jeho socha, protože socha visí u stropu)
na koni uvěšeném vzhůru nohama. Řeknu to podruhé –
zajímavé! Ale konečně víme, kde se Lucerna nachází.
Ted´ šup, šup něco na zub. Zbyly jenom dvě hodiny.
Začínáme už mít hlad. Číšník sice nemluví anglicky,
ale výborně si dokážeme porozumět na základě
jazykových podobností. Na rozloučenou se chci
ukázat, takže říkám: „děkuji”, číšník mi nezůstává
dlužný, usmívá se na mne a odpovídá: „na razie”
(„zatím“). Cítím se jako doma. Příjemně.
U vchodu do koncertního sálu už jsou davy lidí.
Zbylo ještě nad 40 minut. Je to nám divné, jdeme
dolů. Nevěděli jsme, že velký sál se nachází pod
povrchem. Muž, který prověřuje lístky u vchodu,
odtrhává kousek a říká „díky moc” - od ted´ už budu
pražákům děkovat pouze takto - to se mi zalíbilo,
protože v polštině to zaznělo jako „velmi divoký” („dziki
moc”). Na památku dostaneme přívěsek ke klíči ve
tvaru křídla Ikara s vyrytým památným datem:
14.-16.04.2009 a kupón na objednávku DVD s natáčením
z koncertu. Sestupujeme níž... Naštěstí je... Je
stánek... Už neuděláme tu chybu jako na koncertě v
Bohumíně, kde jsme si nekoupili červené tričko s
logem desky Ikarus, takže se vrhneme k prodávajícím.
To je dobře, že ještě nedošly velikosti L. Kromě
toho neplánovaná koupě - kniha s texty a akordy na
kytaru. Na to koruny rádi utratíme.
Jak to, že jsme teprve v druhém patře sálu? Ještě o
dva patra níž jsou naše místa na jevišti. To už ale
nemyslíme na to, že sestupujeme stále níž pod povrch
země. Taková reflexe ovšem přijde později. Člověk
hledá své místo, určené na lístku a míří k němu jako
hypnotizovaný. Všude davy lidí. Balkóny ve dvou
patrech už jsou ucpané. Jak z levé, tak z pravé
strany jeviště plno lidí. Slyšíme, že přijel někdo z
Polska. A ve které řadě sedíme my? Která řada? 4!
Čtvrtá? Tak blízko? Výborně! Opravdu čtvrtá? Sice
lístky jsme měli už dříve, ale občas čtvrtá řada
může být někde stranou, na balkóně, daleko. A nás od
scény dělily pouze tři řady. Všechno je výborně
vidět. Ještě ani nevěříme, když si sedneme na svá
místa. Je teplo. Cítíme ale jakýsi větřík. Dívám se
za sebe. Několikrát. Až ted´ je ta chvíle, abych měl
čas se podívat na architekturu. A sál je opravdu
monumentální. Jako velký plesový sál z kostýmního
filmu, z obou stran balkóny, a na nich ty davy lidí.
Lidé také kolem nás. Chybí volná místa na
dodatečných židlích na jevišti. Až ted´ vidím, jak
je tady hodně kamer a kameramanů. To se ví. Přece
koncert se natáčí. Přesně ve 20.00 hodin vyjde
nějaký muž – myslím si, že to bude asi producent - a
říká, že koncert hned začne. Nelže. Za pět minut
začíná i když světla nehasnou...
Marcin Stachoń
...
světla nehasnou, jeviště netichne. Jen tak obyčejně,
nenápadně, zvuky piána začíná poslední koncert v
Lucerně. Ovšem Nohavica se objeví před oponou scény
až když zazní začátek písně Dlouhá tenká struna.
Na jevišti ticho.
Ale je těžké se soustředit během prvních minut
koncertu. Před námi, nad námi a vedle nás kameramani
bojují o co nejlepší místo k natáčení - a každou
chvíli na některé z kamer se rozsvítí červené
světýlko.
Věděli jsme, že ten koncert bude zvláštní. A byl
zvláštní...
Pomalu si zvykáme na kamery, kameramany, držáky a
světla, jak ty na kamerách, tak ty na jevišti. Jsou
pouze pozadím pro Jarka, který nás tak upoutal svým
koncertem.
Celý koncert docela překvapuje, protože se moc liší
od těch ještě nedávných v České republice, na
Slovensku nebo v Polsku. Jarek často střídá nejen
kytaru a heligonku, ale také nálady. Bez námahy
přechází od písní vážných k těm zábavným. A my
všichni spolu s ním jsme na té houpačce. Celá
Lucerna se nechala unést.
A co
Jarek? Jako vždy!
-
zahrál skoro všechny skladby z desky Ikarus, a
některé (Pro Martinu, Ježíšek, Ona je na mě zlá, Mám
jizvu na rtu) ne sám, ale s geniálním ve své roli
saxofonistou z Ostravy Michalem Žáčkem
-
unesl publikum, když hrál hity jako Ostravo,
Milionář, Jdou po mně jdou
-
dojal dobře známými Plebs Blues, Muzeum, Hvězda
-
připomněl jen zřídka hrané na koncertech Mávátka, V
moři je místa dost, Jako jelen když vodu
chce pít, Na jedné lodi plujem, Jeruzalém, Potulní kejklíři
Zvláštní pozornost si zaslouží Mávátka (jedna ze
starších Nohavicových písní – i když ji nedávno
zazpíval v Polsku na koncertě ve Varšavě v parku
Łazienki Królewskie) a nádherné provedení písně
Potulní kejklíři, do které mimochodem Nohavica
poprosil publikum, aby mu zazpívala v kánonu
poslední refrén
-
interpretoval píseň Karela Kryla Jeřabiny
-
ukázal novinku, ovoce svého posledného turné za
oceánem, skladbu Las Vegas
- a
všechny celkem překvapil (tedy Poláky určitě) když
pozval na scénu českou hiphopovou kapelu Pio Squad,
se kterou zazpíval Já tam byl a potom nechal kluky
na scéně s jejich písničkou.
Samozřejmě mezi svými písněmi Jarek také mistrovsky
moderoval svůj koncert - ale to se už nedá popsat.
To se musí vidět a slyšet.
Tento koncert byl zvláštní nejen repertoárem, ale
také tím, že ho natáčeli. Jarek se velmi soustředil
na tom, aby všechny písně zněly co nejkvalitněji.
Dva z nich se rozhodl zastavit a zopakovat: Ona je
na mě zlá – protože proste zapomněl text a Milionář,
protože publikum začalo tleskat v rytmu, který tam
prostě není.
Nemůžu zapomenout na dojem, který pokaždé na mně
dělá hloubka zvuků jeho kytary. Teplé, selektivní a
lehce basové znění Larrivée je už nezbytný prvek
nálady Nohavicových písní.
To byl dlouhý večer, „opravdu dlouhý“ - jak by řekl
Jarek. A už se to dá cítit, že je to poslední píseň
tento večer.
Na scéně Michal Žáček, Dalibor Cidlinský (pianista)
a Jarek – celou dobu soustředěný – je už vidět, koli
námahy ho ten koncert stojí, jak moc mu záleží na
tom, aby každou píseň zahrál co nejlépe.
Jarek neodchází ze scény, nikdy neodchází hned
potom, když zahraje poslední píseň, kterou
připravil. Poctivě a předem se dohodne s publikem na
konec – tři písně. Když vyznívá druhá z nich,
Kometa, každý ví, že další Anděl strážný bude už
poslední. A Jarek se už určitě na scéně neobjeví.
Konečně slyšíme „Dobrou noc a opatrujte se...“, je
vidět, že pro Jarka není snadné se s publikem
rozloučit. To byl poslední koncert pro dlouhou dobu.
Na Jarkově obličeji je vidět úlevu, ale i veliký
smutek – nezapomenu na tu chvíli ani na celý
koncert. Tuším, že on
také...
Darek Stachoń
... on
asi také pocítil to teplo. Den byl překrásný. Počasí
přispělo. Ale v sálu, který se nachází několik metrů
pod povrchem země, a kromě toho je tam několik tisíc
diváků musí být teplo a dusno, nic se nedá dělat. Je
to tak. A tak bylo. I když můžu věřit a přiznat, že
nás rozehřálo dojetí, ne teplota vzduchu. Když
koncert končí, pomalu jdeme několik pater nahoru
v hluku spolu s davem nadšených posluchačů a
rozhodně nechceme pospíchat. Nádech čerstvého
vzduchu je občerstvením pro tělo, ale v hlavě horko
zůstává dál. Sedneme si v nějaké hospodě abychom se
napili českého světlého a podělili se o naše
zážitky. I když vlastně náš výlet teprve začíná,
jsme si jisti, že všechno co nejdůležitější už je
bohužel za námi.
Další ráno nás Praha uvítala jarním deštěm. První
bod výletu: stanice metra Jiřího z Poděbrad a jízda
schodami, které nejen v Jarkově písní: „jedou a
nechtějí stát”. Potom Staroměstské náměstí, Karlův
most, Hradčany... Jsme okouzleni městem, památkami,
náklonností Čechů; snažíme se co nejvíc naučit
jazyku, porozumět, vnímat tu atmosféru.
Všechno dobré (příliš) rychle končí. Další dopoledne
odjíždíme z Prahy. Z města, ve kterém škoda času na
spaní. Ty tři dny były intenzivní nejen pro nás, ale
určitě i pro Jarka. A i když jsme asi „oba unaveni a
málo vyspaní” myslím si, že budeme stejně toužit po
Jarkových koncertech, jako Jarek po svém publiku.
Utěší nás ale památné datum 07.06. (Jarkovy
narozeniny), když se objeví deska z koncertů v
Lucerně. I když je to oficiální datum premiéry
v České republice, nepochybuji, že nebudeme mít
problém koupit si ji v Polsku, stejně jako nebyl
problém objednat lístky na koncert v Lucerně
prostřednictvím Jarkovy webové stránky.
A kromě toho čekáme netrpělivě na celkem novou
Jarkovu desku! Jistě tato přestávka v koncertech
vyústí vznikem mnohých nových písní, které budeme si
moct už za rok broukat na koncertech, těch
v Čechách, na Slovensku, ale mám za to, že také
v Polsku!
Marcin Stachoń
Překlad: Magdalena Domaradzka
Zdroj:
www.nohavica.cz
