JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

I Nohavica si zkusil zažít celý život za jeden den. A vyšlo to
DENÍK – 1. 8. 2012
 

  

     Open air festival Benátská noc nám ke svým 20. narozeninám i rozdal dárky. Z těch, které jsem pocítil na vlastní kůži, jen tak nezapomenu na zmoklý hitový stadionový rock Kabátu, podobně mokrý a příjemně temný festivalový debut znovuobnoveného Oceánu a písničkáře Nohavicu.

     Jen jsem si co do počtu diváků v případě Jaromíra Nohavici musel „poopravit" vzpomínky na rok 1985, kdy jsem ho s kytarou viděl živě tuším potřetí. „Užíval" jsem si tehdy vojnu v Příbrami, on tam v malém Junior Clubu hrál pro asi půl sta lidí a bylo to pěkné. Únik z teritoria zelených mozků...

     Kolik vojáků z povolání přišlo na Benátskou na Jarka v pátek 27. července do nového místa festivalu, do Vesce na okraji Liberce, netuším. Jistě ale mezi devatenácti tisíci lidmi v publiku byli, a bavili se stejně jako slečny po maturitě, mladé babičky, čtrnáctiletý Aleš z Frýdlantska, který si jeho písničky přehrává doma na klavíru nebo redaktoři Deníku. Jaromír byl (nás) všech a užíval si to, aby ne. Bylo to nějak tak:

     Když novinář i fotí, první tři písně, při nichž smí k pódiu, utečou jako nic. Nebudu tedy spekulovat, čím Jarek začal, ač se seznam písní na YouTube z webu Nohavicova mihne stejně jak autor tohoto článku v černé placaté čapce a s Nikonem v ruce při písničce „Darmoděj". Čtvrtvteřinová „sláva"... (směji se).

 

Ach ta nostalgie!

     Hrát začal Jaromír o sedm minut dřív, pamatuji si písně „Kdybych se narodil před sto lety", osudového „Darmoděje", rozvernou „Ostravo, Ostravo" nebo „Zatímco se koupeš". Tolik nostalgie!

     „To, že není tma, za to nemohu. Byla vyhrazena hlavním hvězdám," tvrdil folkař publiku, které snad vše zpívalo s ním. Jen hit „Pane prezidente" ne, nezazněl totiž vůbec.

     Zpěvák také vyzval k párování: „Chyťte se toho vedle sebe nebo té, dnes je to dovoleno. Nebojte se," přemlouval nás. Tak mě napadá, že by mohli rodiče za pár let potomkovi vyprávět: „Nebýt Benátské a Nohavici, nebyl bys tu ani ty. Ale pěkně nám tam tehdy hrál, Jarek, viď taťko?!"

     „Následující píseň věnuji všem slabým tohoto světa. Jmenuje se Dežo," načal Jarek další z písní ze své nové desky „Tak mě tu máš", když před tím tuším zazněla i její závěrečná píseň „Z minula do budoucna" (v bookletu se jmenuje „Vše co kdy kdo řekl"). „Proč jsem se nenarodil černý?" ptá se Jarek v Dežovi a tisk mu za to už pěkně naložil! Jenže Jarek a rasista? Ale jděte! Jemu se jen stačí dívat okolo sebe a co vidí, říct v písničce. S nadhledem i ironií, poeticky, po svém. A když se mu něco nezdá v publiku, ozve se: „Víc nahlas, ať Bryan (Adams) slyší jak zpíváte. Ať ví, na co se má těšit!"
 


Móresy z Kanady

     Měl kytaru i garmóšku, náš oblíbený folkař. Na akordeon ale povětšinou hrál Robert Kuśmierski, jeho spoluhráč z Polska, občas usednuvší i ke klávesám. Jen Bryan Adams po něm měl klavír opravdový, a to, jak si na něj jeho klavírista stoupl, se mě dotklo. To jsou mi ale dřevorubecké móresy z Kanady!

     „Musím vám říct, moji drazí tady na Benátské noci, myslel jsem, že budete zpívat víc," popíchl písničkář publikum laskavě, ale důrazně. Za ten úsměv byste mu dali korunu, za písničky milión. A hrál Plebs blues, pásl krávy, bavil Cukrářskou bossanovou a naváděl JI ke svléknutí „Košilky"... Jemná erotika si tu dobře rozuměly s poesií, atmosféra byla báječná.

     „Jsme z jedné vesnice, já a Emir Kusturica. JaroMÍR/ eMIR, NohaVICA/ KustuRICA. Emirovi zazpívám píseň o jeho městě, Sarajevu," slíbil a po chvíli znělo: „Ještě hoří oheň praská dřevo..." A na zmíněném videu z YouTube je tuším i vidět, že Jarek dává Emirovi Kusturicovi, jedné z hvězd rockové world music, své CD Divné století. A od tohoto režiséra/kytaristy slyší cosi jako „Já už ho znám, slyšel jsem ho".



Jizva a balonek

     Modrý balonek snad po celý Jarkův koncert na Benátské létal vzduchem, lidi si ho pinkali a až nečekaně hravá ochranka jim ho podávala, když spadl až pod pódium.

     Lid tu zpíval s písničkářem odvazové hity rozverné, často harmonikou nebo dvěmi najednou doprovozené. Ale písně poetické, zasněné, zaláskované nebo smutně závažné. Něco nechal za sebe úplně dozpívat publikum, jako Mága, Kabát, Kusturica (sporná až kontroverzní Fu*k You MTV) i mnozí další ten den na Benátské i den poté. „Mám jizvu na rtu..." znělo třeba areálem festivalu a kdo nezpíval nebyl Moravák, Čech, Polák... Při „Kometě" vzplály zapalovače nad hlavami publika, najednou bylo jedno že dochází plyn a cigáro že čím nebude zapálit. A někdy až na konec i symbolicky „Dokud se zpívalo, ještě se neumřelo...".

     „Ahoj, moji milí. Mám vás rád. Díky," rozhodil rukama, loučil se a už byl fuč. Jistě jen do příštího koncertu, ale v tu chvíli jakoby navždy.

 

(Článek pokračuje recenzí CD - pozn. webmastera)
 

Autor: Radek Strnad
Zdroj:
Deník


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu