JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Ve středu večer a ve čtvrtek večer aneb dvě halové tváře Jarka Nohavici
MUSICSERVER.CZ - 26. 10. 2013

 

     Troufnout si dva večery po sobě na O2 arenu, to chce pořádnou dávku odvahy. Jaromír Nohavica dokázal, že krom odvahy může nabídnout ještě mnoho jiného. Po dva večery se nesl z velkého pódia obrovské haly folk, jako by to byl žánr pro takový prostor stvořený.

     Oba koncerty začaly jen s velmi nepatrným zpožděním dvou či tří minut, a přece oba tak rozdílně. Ten první se uvedl laděním cca šedesátihlavé Janáčkovy filharmonie, která následně zahájila předehrou jak z divadelního představení v podobě motivu z písně "Ostravo". Poté za velkého aplausu výhradně (tedy i na ploše) sedícího publika nakráčel na pódium Jaromír Nohavica a viditelně nervózně spustil za doprovodu orchestru "Těšínskou". Už v tu chvíli bylo předznamenáno, co později další vývoj koncertu potvrdil: aranže pro filharmonii, napsané jejím dirigentem Marko Ivanovićem, byly příjemně plynoucí, uctivé a neinvenční.

     Spojení folku a mohutného hudebního tělesa bezpochyby vynikajících, klasicky vzdělaných hráčů trpělo stejným neduhem, jakým trpí pokusy tohoto typu ve velké většině: páni a dámy zkrátka neměli moc co hrát. Že byly party symfoniků krotké a nepříliš invenční u něžných a smutných balad jako "Podzemní prameny", "Ještě mi scházíš" či "Vlaštovko leť", je ještě vcelku pochopitelné, ale zazněly i mnohé skladby, které přímo vybízejí k tomu, aby autor nových aranží řádně popustil uzdu své fantazie a trochu se vyřádil. Tento potenciál písní "Petěrburg", "Fotbal", "Až to se mnu sekne" či "Peklo a ráj" ("Tu jsem napsal v takovém těžkém období. Řeknu vám, děcka, chlastat je krásné. Ale nechlastat je ještě lepší!") zůstal bohužel naprosto nevyužit, velký prostor nabízející "Muzeum" orchestr téměř zničil. Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál svého času v rámci legendárního turné s Kapelou odvedli s významně menším ansámblem výrazně zajímavější práci. V podstatě jedinou orchestrem obohacenou písní byla "Velká voda", velkou zajímavostí a oživením (i pro konečně nadšeně hrající muzikanty) stala se pak árie Leporela z opery "Don Giovanni", jejíž libreto Nohavica přebásnil. Civilně, dle svých slov troufale, Jaromír zapěl "svůj příspěvek do předvolební kampaně".

     Vrcholy středečního koncertu se tak paradoxně staly chvíle, kdy orchestr mlčel a zněla jen kytara s harmonikou či klavírem v podání Roberta Kuśmierskiho. Doslova magický "Mikymauz", rock'n'rollově rozjetý "Hlídač krav" nebo křehká klavírní podoba "Mám jizvu na rtu". Nervozita a jistá křečovitost neopustila Nohavicu po celý dvouhodinový koncert, i když třeba z v důsledku této nervozity zapomenutého textu "Ženy" vybruslil se svou obvyklou elegancí: "Myslíte si, že nejsu nervózní? Vy si tu sedíte jak hřiby, čumíte, ale tohle je O2 arena, ne Porta!". V závěru zahraný motiv z "Vltavy" s textem: "Chce to pořádný kus odvahy / Když Ostravák jede do Prahy / Je to dobrý důvod k oslavě / Když tak Pražák míří k Ostravě," uzavřel dobrý koncert. Znaje však Jarkovy možnosti a schopnosti, dobrý mi bylo, přiznávám, málo.


     O den později, ve stejný čas a na stejném místě, odehrálo se však cosi vskutku mystického. Po okraj narvaná hala s plochou zaplněnou tentokráte stojícími byla svědkem zahájení vpravdě těžko uvěřitelného: "Divoké koně" zazpívané naprosto uvolněným, klidným, každý okamžik si vychutnávajícím Nohavicou a capella, bez jediného intonačního zaváhání, s dech beroucím charisma, které barda neopustilo ani na okamžik v průběhu téměř tříhodinového vystoupení. Jaromír upozornil, že si chce tento večer opravdu užít, že chce dát příležitost mnoha písním a že večer bude dlouhý. Možná z hlediska objektivní časomíry, subjektivně těch jedenačtyřicet (!) skladeb, které zazněly, pohltily, řekl bych, naprostou většinu návštěvníků tak, že pojem o čase byl naprosto ztracen.

     Jak výše uvedený seznam písní vypovídá, Jarek předvedl snad všechny své polohy a provedl publikum doslova celou svojí (jak bylo několikrát zdůrazněno) třicetiletou kariérou. Zněly písně starší, dávné i naprosté novinky, křehké, něžné, smutné i depresivní, ale také úsměv kouzlící a skotačivé. Nálady se střídaly během vteřin a Jarek vodil vnímavé publikum svým vnitřním světem coby zkušený a znalý průvodce tajemným hradem či kouzelným zámkem.

     Jednou několik písní po sobě nepromluvil, jindy komentoval a vyprávěl svým nenapodobitelným způsobem: "To jsme se takhle s Karlem Plíhalem probudili a posnídali jsme. Já dvě stě gramů vodky, on dvě stě gramů Becherovky. To bylo v pátek ráno a najednou z ničeho nic bylo pondělí večer." ("Cukrářská bossanova"). Písně, které o den dříve s orchestrem nevyzněly, s kytarou a harmonikou dostaly správný rozměr ("Muzeum") a takové dvě harmoniky najednou měly v hale, kde jsem viděl a slyšel třeba Muse či Madonnu, neopakovatelné kouzlo ("Když mě brali za vojáka"). Rapová verze původně básničky "Když byl Pepa ještě mladý" pak rozpumpovala publikum k takové bouři, že se obdobná vidí a slyší vskutku málokdy.
Přiznávám, že původně jsem se více těšil na první z obou koncertů, neb jsem byl zvědav na Jarkovu polohu, kterou neznám, a čekal jsem, že druhý večer mě nic nepřekvapí. Vše bylo nakonec naopak a já byl o čtvrtečním večeru svědkem čehosi nesdělitelného, nepopsatelného, hlubokého a magického. Dar, který Jaromír Nohavica má, užívá s pokorou, ale naplno. Za to se sluší poděkovat.


Autor: Michal Koch
Zdroj: musicserver.cz


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu