JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Jaromír Nohavica - Jeruzalém
TERISKOP - 27. 10. 2013


     Za poslední týdny je těch dojmů a pocitů už nějak moc a já na ně nemám slov. Mísí se ve mně doznívání zážitků, vzpomínek, myšlenek, pocitů zmatenosti z dalekých cest a ze závěrů, že všude dobře, ale doma nejlíp. Doznívá ve mně nejnádhernější koncert, jakej jsem měla tu čest v životě vidět. A mate mě, že nemám slova pro dnešní výsledek voleb, kterej mě přiměl zamyslet se, jak dlouho ještě bude doma nejlíp.

     A když já na něco nemám slov, tak si je od někoho obvykle půjčím...

Tak mlčky stál jsem a myslel na svou malou zem
Která tam na severu, mezi horama skryta
Zleva i zprava bita, zhora i zdola bita
Tak jsem tam stál a myslel na ně
Jak je to těžké stát na správné straně...



Jaromír Nohavica - Jeruzalém

Koupil jsem si bílý papír
Napsal jsem naň to, co mě trápí
Najal jsem loď a vyplul do Jeruzaléma

U Zdi nářků papír jsem složil
Do malé škvíry mezi kameny ho vložil
S důvěrou v osud, který krouží nad náma všema

Na hlavu dal jsem čapku omotanou motouzem
A mlčky stál jsem a myslel na svou malou zem
Která tam na severu, mezi horama skryta
Zleva i zprava bita, shora i zdola bita

Tak jsem tam stál a myslel na ně
Jak je to těžké, stát na správné straně
Když vichry vanou nahoru i dolů
Moravskou branou k severnímu pólu

Koupil jsem si bílý papír
Napsal jsem naň to, co mě trápí
Najal jsem loď a vyplul do Jeruzaléma

Ruce z kapes a vlasy za límec
Sto metrů za vesnicí jsme každý cizinec
Jak dudák ze Strakonic, všechno anebo nic

O chleba řekneš si v řeči jiddiš
O polívku taky, i když trochu se stydíš
Ale písničku v cizí řeči, tu si nepořídíš

A tak uprostřed světa, tam v té cizí zemi
Mraky mě obepluly melodiemi
Slyšel jsem ticho chorálu i hlas naděje
Přilétlé ze severu na křídlech tereje

Možná to byl jenom prach a slza z mého oka
V mysl mi vytanula písnička útloboká
Ze školních autobusů, dokola jedna sloka
Holka modrooká, nesedávej u potoka

Koupil jsem si bílý papír
Napsal jsem naň to, co mě trápí
Najal jsem loď a vyplul do Jeruzaléma
Do Jeruzaléma
Do Jeruzaléma





#Nohavica v Praze 24. 10.

     Poprvé jsem tuhle nádheru slyšela na předvčerejším koncertě Jarka Nohavici. Slova a melodie tohohle pána mě provází životem, na cestách a pod letníma hvězdama už takovejch patnáct let, a už mockrát jsem si říkala, že by stálo zato vidět ho naživo. Letos se konečně naskytla šance a my z FinisPragae bytu, kteří Nohavicova Darmoděje omíláme u skoro každýho kouře a vína, jsme po ní skočili jako ryby po návnadě. Předevčírem jsme tedy vyrazili na druhej ze dvou Nohavicových koncertů v Aréně. Těšili jsme se, to jo, ale to, čeho se nám dostalo, jsme nečekali.

     Nečekali jsme skoro tříhodinovej maraton, při kterým se střídaly písně známé i neznámé, staré i nové, smutné i veselé... a střídání vtípků a projevů jakési podivně uvěřitelné pokory a úžasu, se kterým Nohavica sledoval tu vyprodanou halu, jako by tomu pořádně nevěřil. Po pětatřiceti letech hraní ten chlap dovedl v lidech vyvolat pocit, že je doopravdy rád, že na něj přišli... což mi přišlo naprosto neskutečný a zarylo mi to ten večer kamsi do archivu nejnezapomenutelnějších chvil. [O nezapomenutelnosti následné afterparty po půlnočním návratu na byt, kdy jsme moudře načali nejprve pár ciderů a pak odkud z hloubi pekel vyhrabali rok starou krabici vína a smísili ho s colou, se lépe ani nezmiňovat... :o]

     Jednou z nejvíc fascinujících písní byla právě tahle, Jeruzalém. Do předvčerejška jsem ji neznala, ale už při prvním poslechu mnou zamávala. To, co v ní rezonuje, souznělo s tím, co poslední dobou rezonuje ve mně. Zpověď někoho, kdo něco hledá, kdo sám v sobě něco řeší a řeší to na cestě a v dálkách, v cizině, na posvátném místě; ať už cíleně nebo bezděčně.


#doznívání Cest

     Ožila mi znovu letní Cesta do Santiaga /koupila jsem si modrý blok, napsala doň to, co mě trápí, sedla jsem na letadlo a vyrazila do Compostely.../. A její závěr, kdy jsem to, co mě trápí, sice u cíle nepohřbila do kamení své soukromé Zdi nářků, ale aspoň to vyslovila a odnesla si zpět, abych s tím něco udělala. A stejně jsem se něčeho zbavila.

     Vrátily se mi myšlenky z daleký Ameriky, když jsem stála mezi denverskými dálnicemi a mrakodrapy /na kraji města jménem Babylon, ničemu nerozumím, vůbec nic nechápu a nemám žádný plán, ale to je zase jiná písnička/ a v ruchu newyorského letiště, sama jsem nechápala, kde jsem se tam vzala... bojovala se spánkem a únavou po přeletu osmi časových pásem, s hladem a současnou nechutí k tamnímu jídlu...

     ...a s angličtinou, ve které si sice o všecko řeknu, ale není to ono. O kafe řekneš si v řeči engliš, o hamburger taky, i když se trochu stydíš, ale písničku v cizí řeči, tu si nepořídíš, cizí řeč nemá tu lehkost mateřštiny a asi už nikdy v ní nenaučím svoje slova létat, ale jenom se pomalu šourat po zemi - nakonec vždycky dosáhnou svého cíle, ale postrádají tu eleganci a lehkost, se kterou jsem zvyklá vysílat je do světa v rodné řeči. A došlo mi, že právě TO je důvod, proč asi nikdy nezůstanu natrvalo v cizí zemi, proč se vždycky budu chtít vracet domů.


#volby 2013

     A tak jsem všechny cesty velký i malý přežila a vrátila se zpět domů, úplně domů. Volby mě dotáhly zpátky na Vysočinu. S uvědoměním, že můj rok 2013 je rokem slunečnic, jsem hodila svou politickou vůli do urny a pak doufala, že to třeba nedopadne úplně nejhůř, že si třeba nezvolíme úplný zlo, ale jen nějaký to malý zlíčko.

¨    A pak jsem s nevírou sledovala, jak se skoro v čele výsledkových grafů přelívá rudej sloupeček s babišovským, kde se tam sakra zjevila Strana vycházejícího slunce a kde doháje /v kterým háji/ zůstaly zelený lišky. Ani škodolibě uspokojivej pocit zadostiučinění z naprostýho výbuchu zemanovců a klausovců to nenapravil.

     A seděla jsem na zemi u počítače, přemýšlela, kdo to tam naházel, kde se v našem národě a v lidech pořád dokola bere ta naivita nebo blbost, co tady děláme pořád špatně, když přitom jednotlivci tak špatní nejsou..


A tak tam sedím a myslím na ně
Jak je to těžké, stát na správné straně
Když vichry vanou nahoru i dolů
Moravskou branou k severnímu pólu



     Jo. Chtěla bych se dožít toho, že tady jednou zaslechnem ticho chorálu i hlas naděje, přilétlé ze severu na křídlech tereje...

     A tak jsem tak přemýšlela o té naději ze severu /o níž už pár let prohlašuju, že by to byla šance pro naši politickou scénu a vůbec politickou kulturu - importovat na nějakých 20 let vládu odborníků odněkud ze Skandinávie, kde ani ti nahoře nejsou tak moc rozežraní a zparchantělí jako ti u nás, nechat je dát to tu trošku do cajku a znovu lidem vrátit aspoň elementární důvěru v politiku a ve stát a naučit příští generace, jak by ta politika měla vypadat/...

     ...a rozhodla jsem se, že jestli mě studijní povinnosti ještě vyženou do dalekejch zemí, jakože asi vyženou, tak to bude znova na ten sever. Protože ty dvě konference mě přesvědčily, že by asi fakt bylo dobrý rozhlídnout se po dobovejch mediálních scénách i v zahraničí, nejen v Československu. Nemusí toho být moc, stačí pár tabulek, ale bylo by dobrý udělat si je sama. Takový dvou, tříměsíční zkoumání dobovejch švédskejch novin by vůbec nemuselo být nezajímavý.

     A teď na sebe koukám a přemýšlím, jestli vůbec jsem normální. Jeden se s opravdickou úlevou a vděčností vrátí k dlouho vytouženým týdnům klidu, domů, kde ani sto metrů za vesnicí není cizinec... a po pár dnech se přistihne, že už zase spřádá plány na další velký cesty.

     Jestli tohle už není diagnóza.

     Nebo možná důvěra v osud, který krouží nad náma všema... ?


Autor: Teri
Zdroj: TeriSkop


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu