JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Nohavica v Cohenově šatně
REFLEX 44 - 31. 10. 2013

Ostravský písničkář vyprodal jako první český muzikant O2 Arenu dva dny za sebou.


     Je červencové pondělí, den po Colours of Ostrava, a Jaromír Nohavica jede v kupé první třídy do Prahy na koncert Leonarda Cohena v 02 Areně. Těší se jako malé dítě a studuje knížku sestavenou z textů slavného Kanacrana. Ačkoli to neřekne nahlas, je jasné, že bude chtít večer důkaz, že tohle řemeslo lze dělat dlouho. Cohenovi bude za rok osmdesát; o dvacet víc než Nohavicovi. V tom vlaku se zdá písničkáři nemyslitelné, že by o čtvrt roku později mohl stát jenom v ponožkách ve stejné šatně jako „Leo" a „za dveřmi" na něj čekalo stejně natřískané hlediště.

     Nohavica se stal vůbec prvním Čechem, který vyprodal dva večery za sebou největší sportovní halu v této zemi. ve čtvrtek, v předvečer voleb, dalo třináct tisíc lidí přednost jeho Kometě, vyprávějící o pomíjivosti života, před televizní Superdebatou. Když Kometa dohrála, hodiny se zastavily na čase dvě hodiny padesát minut. Playlist v tu chvíli čítal dvaačtyřicet odehraných písní bez jediné alternace, bez jediného hosta. Ostravský písničkář se zjevně rozhodl utkat se s Cohenem v délce koncertu (Cohenův trval přes tři hodiny), nicméně, dostal se mu na dohled, i pokud se týká absolutní „zážitkové" síly.

     Nohavica hned v úvodu koncertu ulovil bobříka odvahy jinak, než že porazil necky ve tmě sklepení. Vešel nečekaně, beze slova ohlášení, v černé košili a zazpíval před teprve pohasínající tlamou obrovské ho prostoru své slavné Divoké koně. A cappella, bez doprovodu kytary. Hlas se mu nezachvěl, neboť trému si prý odbyla už předkapela, jak označil sám sebe z předchozího večera, kdy v 02 Areně vystoupil s Janáčkovou filharmonií. Všechno je jednou poprvé.

     Sérum prvních písní účinkuje okamžitě. Holky se tak jako obvykle utáboří na hrudích svých kluků a hokejista Petr Čajánek, reprezentační hokejista s neskutečně šikovnýma rukama, jenž sedí vedle mě, dneska večer asi taky nikoho nenarazí na mantinel. Publikum se rozehřívá rychle jako šlehačka na dortech během Cukrářské bossanovy, během níž Nohavica recitativně komunikuje s fanoušky a zvolna si je namotává na prst navzdory mírně rušivému echu haly.

     V písni Já chci poezií začnou lidi spontánně tleskat a smát se, protože něco čtou mezi řádky. Sice není skoro co (možná: „... všichni po mně chtějí vlastně strašně málo / aby to šlo, aby to hrálo, aby to fungovalo ..."), ale všichni cítí, že cosi je zase ve vzduchu, neboť v rozviněném oceánu parteru každou chvíli někdo rozsvítí svůj mobilní maják, aby si zkontroloval, jak si souběžně vedou u Václava Moravce „aranžéři davu", o nichž se zpívá v písni Možná že se mýlím. Hrdina večera se rozhodně nezmýlil ve výběru partnera svého koncertního programu, jímž je Robert
Kušmierski, příznivec fotbalistů Legie Varšava a génius, jenž je s to dostat z tahací harmoniky varhany i lidský nářek.

     V téhle zjitřené chvíli, kdy se na cosi čeká, Nohavica skoro vůbec na téma voleb nemluví. Nechce komentovat a to je úlevné. Jenže Darmoděi je o krysaři, ale taky o nás ' všech. Proto je to tak dobrá píseň. Mimochodem - čtu teď literární rozhovor režiséra Bohdana Slámy s Milošem Formanem, jenž se ze sevření otázek, které se snaží dobrat obecného principu dobrého filmu, vymaní prostě: „Když vyprávíš
o něčem, co je pravdivé, a vyprávíš to zajímavě, tak to má vždycky nějaký politický, sociální nebo filozofický obsah." Takže když Nohavica píseň končí veršem: „A já jsem náhle věděl, kdo je onen pán," ze soustředěného ticha někdo poznamená „Babiš". A celá šestá řada v sektoru 102 se zasměje.

     Během Cukrářské bossanovy, složené na počest kamarádovi, Nohavica vzpomíná, jak dřív kalili s Plíhalem. „V pátek ráno jsem si dal deci vodky, Karel becherovku, protože byl na sladký, obrátili jsme to do sebe a najednou bylo pondělí večer." Přesně tak probíhají Nohavicovy koncerty. Člověk se podívá na hodinky a podiví se - kde jsem ty dvě hodiny byl?

     Možná jsem se propadl do historie vlastního času. Nevím, jestli to způsobila dramaturgie toho večera, ale já si poprvé silně uvědomil, v kolika písních nechává Nohavica stát člověka pod vodopádem dějin a křičet přes jeho hukot marně svou starost o sebe. Jak to v jeho písních obyčejně dopadne? Nohavica je fatalista, konečně, publiku se svěřil se svou oblíbenou knihou Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, v níž se píše: „Je, jak je, bude, jak bude." Stejně zlověstně stále působí verše z koláže idnes.cz („Auto srazilo v Brně dítě na přechodu / K životu žádný důvod a ke smrti stovka různých důvodů."). Tahle píseň je můj velký žurnalistický omyl, neboť jsem je v recenzi na album Tah mě tu máš označil za krátkodechou publicistiku. Je až s podivem, jak čtyři roky staré zprávy z jediného dne působí nadčasově a silně v kombinaci s Nohavicovou tísní. O tom, že píseň fakt nestárne, mě přesvědčí písničkářův oblíbený server, když mi z něj přímo během písně blikne na mobil zpráva, že „šestiletá dívka spadla do tři metry hluboké skruže a vytáhli ji hasiči".

     Jenomže Nohavica je mistr brutálních střihů. Po tragédii nabídne absolutní ostravskou sebeironii, která je už trochu vousatá, ale pořád neodolatelná. A podobně nikdy nenechá dojít k lacinému spiklenectví Nás proti Nim, i když je evidentně kýžené. Raději se přizná:

 „... teď jsem dost cestoval přes Berlín a Moskvu a musím vám říct, je tu sakra pěkně." A vy najednou nevíte, proč vás tohle banální sdělení skoro dojme. Vzpomněl jsem si na divadelního režiséra Jana Bornu, trpícího přes dvacet let roztroušenou sklerózou, jenž odpověděl na otázku, co je peklo: „Peklo je tehdy, když se nesmíříte sami se sebou."

     Ruka ve strunách na obrovské plazmě je viditelně ruka již starého muže a já si uvědomuji, jak dlouho se vůči tomu člověku v dobrém i zlém vymezuji jenom proto, že skoro všechny jeho písně mají tu zvláštní schopnost protéci i mou zkušeností. A v tom je jeho kouzlo. „Usmějte se na svého souseda," řekne Nohavica nakonec, „je to naposled, zítra jsou volby." Po očku se s tísní podívám na Petra Čajánka. Koho bude volit? Nevím, ale závěrečná Kometa znovu relativizuje naše potácení mezi hnutím ANO s hnutím NE našeho života.

     Je konec. Pro mě Jaromír Nohavica ten večer plul na jedné lodi s Leonardem Cohenem. A nejen v jeho šatně.



Autor: Milan Tesař
Zdroj: Reflex


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu