Kličkovat ne
MLADÝ SVĚT 50/1986
|
Připomeňme nedávnou historii: v době, kdy Marie
Rottrová zpívala "Lásko, voníš deštěm" a písnička se
posouvala mezi nejúspěšnější v jejím repertoáru
všech dob, nikdo netušil, že člověk, který tenhle
text (i jiné) zpěvačce napsal, bude zanedlouho sám
vyprodávat pražskou Lucernu i jiné sály. Ale stalo
se. Textař z Českého Těšína s moravským příjmením
Nohavica vzal do ruky kytaru a zrodil se písničkář.
Na Portě v Plzni v létě roku 1983 ho ještě skoro
nikdo neznal. O rok později suverénně vyhrál anketu
o osobnost Porty. Ale pozoruhodnější než anketa byla
skutečnost, že jeho písničky vtrhly do vědomí a bez
jediné desky, bez pomocí rozhlasu či televize, jen
ústním podáním, opisováním a nahrávkami amatérů si
je začaly zpívat tisíce mladých lidí. |
 |
Kromě vlastních písniček o současnosti i historii se
Jaromír Nohavica zasloužil ještě o jedno: dokázal
přeloženými texty, ale kolikrát i zpěvem v
originále, přiblížit českým a slovenským posluchačům
písně Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy, naučit
je chápat nejen obsah, ale i příbuznost, která nás
spojuje. A to by nebylo málo, kdyby sám nenapsal ani
jednu píseň vlastní.
Po dvouleté profesionální přestávce, zaviněné
nedodržením podmínek, daných agenturou, během níž
vystupoval pouze jako amatérský zpěvák, předvedl
Jaromír Nohavica svůj "Recitál 1986" a po této
schválené přehrávce opět startuje, obrazně řečeno, v
dresu severomoravské krajské agentury.
Co znamenají přehrávky "Recitalu 1986"?
Znamenají to, že mým zřizovatelem je opět ostravská
agentura a ona zprostředkovává mé koncerty. Jsem
opět profesionál. Začnu tedy jezdit s "Recitalem
1986". A hned vím, že to nebude lehké, že mě čeká
velký nápor. Mohl bych patrně hrát taky čtyřicet
nebo padesát koncertů měsíčně, ale to samozřejmě
nejde a ani to nemá žádný smysl. Ani by mě to
nebavilo a po čase určitě ani lidi. Vynasnažím se
udržet počet koncertů na normálním lidském počtu
kolem patnácti za měsíc, ale i tak mám co dělat asi
do roku 1988, protože u Jany Keprtové na Krajském
kulturním středisku v Ostravě je asi dvacet
centimetrů vysoký sloupec objednávek.
To se proboha nevytahuji, to říkám jen proto, aby se
někde nezlobili, že třeba hned za týden k nim
nepřijedu.
Posluchačů na folkových koncertech ještě stále
přibývá. Čím si to vysvětluješ?
Protože se pořád nic nezměnilo od našeho rozhovoru v
Mladém světě z jara 1984, v němž jsem řekl, že
rozhoduje slovo. V tomto smyslu se nic nezměnilo a
posluchači - i ti čtrnáctiletí, patnáctiletí, kteří
každým rokem dospívají - potřebují to slovo v
písních a písničkách slyšet.
Jenže občas někdo písničkám rozumí jinak, než jak
autor zamýšlí nebo jak je chápe většina posluchačů.
Dá se s tím něco udělat?
Když si někdo v našich písních, které jsou myšleny
naprosto upřímně a čistě, najde nebo vyloží něco
jinak - tak to musí být zcela jiný člověk, než jsme
my. A nebo zlý. Tím nepopírám, že ne vždycky se
autorovi jeho záměr, myšlenka, vyznění musí podařit
stoprocentně. Ale ve smyslu se nemůže mýlit tak, aby
si to někdo vyložil jinak nebo dokonce opačně.
Nemluvě už o tom, co básnici dávno v poezii obhájili
- že není podstatné jedno sporné slovo, nýbrž smysl
celé básně. O písňových textech to platí zrovna tak.
Z čeho myslíš, že pramení občasné tak zvané
průšvihy písničkářů?
To slovo "písničkářů" bych ani nezdůrazňoval. Často
a rád se vracím k letošním seriálu právě u vás v
Mladém světě. Myslím, že měl v záhlaví napsáno
Generace tvůrců. Jak se ukazuje, tak v každém období
lidé, kterým o něco jde, narazí a mají průšvihy. Ať
jsou to vynálezci, výborní předsedové SSM, ekologové
nebo folkoví zpěváci, to je jedno. Narážejí totiž
hlavou do zdi, do zdi lidí, kteří... teď nevím, jak
je přesně definovat... kteří jako by znali život jen
z televizní obrazovky a ne z ulice. Nejsem proti
obrazovce, jsem proti lenosti těchto lidí vidět,
cítit a žít život skutečně takový, jaký je. Vždycky
asi měli problémy lidé, kteří přemýšleli, viděli
před sebou jasný cíl, zpravidla i jasnou cestu a šli
po ní. Já například nesnáším ty, kteří všechno vidí
ze všeho nejdřív černě. Vlastně, kdyby aspoň černě!
Spiš jenom šedě. A pak se točí tam a jinam, jednou
doprava, jednou doleva. Mám jiný životní názor:
rovně dopředu. A třeba i s chybami. Ale kličkovat
ne.
Jednou jsi mi říkal, že tvoji rodiče jsou z hodně
dětí. Máš pocit, že tě to nějak ovlivnilo?
Moje maminka je ze šestnácti dětí. V čem všem mě to
ovlivnilo, nevím, ale v něčem určitě. Kdybych
například odjel tady někam kousek za hranice - neměl
bych tam žádnou tetu. Kdybych odjel kamkoliv v
Evropě - nemám tam žádného strýce. Na Floridě už
bych neměl vůbec nikoho. Tady vím, že jsem pořád
doma. Ale to asi není ani v těch šestnácti dětech,
na to stačí úplně jedna máma. Jedu vlakem, Ostrava,
Hranice, Přerov, Brno - všude někoho mám. A teď
nemluvím jen o svých příbuzných. Já vím, že to zazní
zprofanovaně, ale my jsme opravdu všichni jedna
velká rodina. A za touhle trochu odřenou větou to
nejdůležitější: vím, že až mi bude nejhůř, nemusím
jít daleko. Jen sto, dvě stě metrů, pár kilometrů a
mám se na koho obrátit. Když si nabiju hubu, někdo
mě obváže, dá polévku, nechá vyspat. To je pocit
domova.
Mluvíš o domově, ale teď tě zaskočím: kde by sis
jednou chtěl zahrát ve světě?
Nezaskočíš. Chtěl bych si zahrát v Paříži, v Moskvě
a v New Yorku. V Paříží v Olympii - anebo někde v
bistru. V Moskvě bych do první řady chtěl posadit
Žannu Bičevskou a její přátele. V New Yorku nevím,
koho bych pozval. Ale cítím, že na všech těch
místech by přišli obyčejní lidé, stejní jako
publikum tady doma. Úplně nejvíc bych asi chtěl
zažít tu Olympii, protože mám rád Francii z
obrazů...
Vraťme se zase ke koncertům, které tě čekají.
Řekl jsi, že to bude náročné. Týká se to nějak i
posluchačů?
Na koncertech je nejtěžší udržet pohodu a tedy
rovnováhu dobrých písní. Nezahrát všechno, co si kdo
zrovna přeje, ale co si přeješ ty. Jenže jsou lidi,
kteří trpí pocitem, ať hraji kde hraji, ať hraji co
hraji, že by mě snad měli k něčemu dokopávat. Tak to
teda ne.
Návštěvníci tvých koncertů obvykle říkají, žes
jim připravil zážitek. Jestlipak i ty máš nějaký
zážitek z poslední doby?
Mám. Festival "Vivat vita" v Olomouci. Festival
zdravotně postižených písničkářů. To byly chvíle, po
nichž má zase člověk o čem přemýšlet.
A když se zeptám na nehudební zážitek?
Například kniha "Rozhovory s katem" od polského
novináře, který seděl po válce ve vězení s generálem
SS, co likvidoval varšavské ghetto. To jsme doma
dočetli, a pak s Martinou seděli a hleděli na sebe.
Když pominu knihy, pak byl pro mne vlastně kulturním
zážitkem i okamžik, kdy jsem letos vedl svou dceru
Lenku poprvé do školy. Mluvím o tom pocitu, kdy
člověk dovede za ruku své dítě až ke dveřím první bé
a řekne si - tak, tady tě Lenko předávám téhle
společnosti, těmhle lidem. Vychovávali jsme tě doma
šest let, teď dalších patnáct roků to bude i na
nich. A Lenka si sedla do první lavice, já vyšel na
chodbu, zachrčel třídní rozhlas, začal projev
ředitele. . . To byl zážitek.
Odcházel jsi z Lenčiny školy a určitě ti šlo
hlavou plno věcí. S čímpak bys chtěl, aby lidé
odcházeli z tvých koncertů?
S něhou. Proto také končívám teď své koncerty
ukolébavkou. Mezi námi je totiž málo něhy. Hajduly,
dajduly... s tím bych chtěl. aby lidé ze sálu
odcházeli zpět do světa. A-moll, to je na to správná
tónina.
Poslední otázka: jestlipak si někdy hraješ pro
sebe i nějakou písničku, která není tvoje?
Jasně. Třeba tu nádhernou od Karla Plíhala "Skončil
další fet". Nebo "Letiště" od vizovického Fleretu,
za které letos dostali autorskou portu. Je to v a-mollu
a je to o životě. A tak to mám rád.
UKOLÉBAVKA
Den už se zešeřil,
už jste si dost užili,
tak hajdy do peřin
a ne abyste tam moc zlobili,
zítra je taky den,
slunko mí to dneska slíbilo,
přejte si hezký den
a kéž by se vám to splnilo.
Aby hůř nebylo
to by nám stačilo.
Hajduly, dajduly.
Aby víčka sklapnuly.
Hajduly, dajdy.
Každý svou peřinu najdi.
Haja jaja jaja jaja.
Kuba, Lenka, máma a já.
Dřív než zítra slunko začne hřát, dobrou noc a spát!
V nocí někdy chodí strach
a srdce náhle dělá buchy buchy,
nebojte, já spím na dosah,
když zavoláte, zničím zlé duchy,
zítra je taky den,
slunko mi to dneska slíbilo,
přejte si hezký den
a kéž by se vám to splnilo,
aby hůř nebylo
to by nám stačilo.
Hajduly, dajduly,
aby víčka sklapnuly . . .
Jan Dobiáš
Foto:Jan Šilpoch
Zdroj:
MLADÝ SVĚT
