JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Kličkovat ne
MLADÝ SVĚT 50/1986
 

Připomeňme nedávnou historii: v době, kdy Marie Rottrová zpívala "Lásko, voníš deštěm" a písnička se posouvala mezi nejúspěšnější v jejím repertoáru všech dob, nikdo netušil, že člověk, který tenhle text (i jiné) zpěvačce napsal, bude zanedlouho sám vyprodávat pražskou Lucernu i jiné sály. Ale stalo se. Textař z Českého Těšína s moravským příjmením Nohavica vzal do ruky kytaru a zrodil se písničkář. Na Portě v Plzni v létě roku 1983 ho ještě skoro nikdo neznal. O rok později suverénně vyhrál anketu o osobnost Porty. Ale pozoruhodnější než anketa byla skutečnost, že jeho písničky vtrhly do vědomí a bez jediné desky, bez pomocí rozhlasu či televize, jen ústním podáním, opisováním a nahrávkami amatérů si je začaly zpívat tisíce mladých lidí.

 

Kromě vlastních písniček o současnosti i historii se Jaromír Nohavica zasloužil ještě o jedno: dokázal přeloženými texty, ale kolikrát i zpěvem v originále, přiblížit českým a slovenským posluchačům písně Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy, naučit je chápat nejen obsah, ale i příbuznost, která nás spojuje. A to by nebylo málo, kdyby sám nenapsal ani jednu píseň vlastní.
Po dvouleté profesionální přestávce, zaviněné nedodržením podmínek, daných agenturou, během níž vystupoval pouze jako amatérský zpěvák, předvedl Jaromír Nohavica svůj "Recitál 1986" a po této schválené přehrávce opět startuje, obrazně řečeno, v dresu severomoravské krajské agentury.


Co znamenají přehrávky "Recitalu 1986"?

Znamenají to, že mým zřizovatelem je opět ostravská agentura a ona zprostředkovává mé koncerty. Jsem opět profesionál. Začnu tedy jezdit s "Recitalem 1986". A hned vím, že to nebude lehké, že mě čeká velký nápor. Mohl bych patrně hrát taky čtyřicet nebo padesát koncertů měsíčně, ale to samozřejmě nejde a ani to nemá žádný smysl. Ani by mě to nebavilo a po čase určitě ani lidi. Vynasnažím se udržet počet koncertů na normálním lidském počtu kolem patnácti za měsíc, ale i tak mám co dělat asi do roku 1988, protože u Jany Keprtové na Krajském kulturním středisku v Ostravě je asi dvacet centimetrů vysoký sloupec objednávek.
To se proboha nevytahuji, to říkám jen proto, aby se někde nezlobili, že třeba hned za týden k nim nepřijedu.

 

Posluchačů na folkových koncertech ještě stále přibývá. Čím si to vysvětluješ?

Protože se pořád nic nezměnilo od našeho rozhovoru v Mladém světě z jara 1984, v němž jsem řekl, že rozhoduje slovo. V tomto smyslu se nic nezměnilo a posluchači - i ti čtrnáctiletí, patnáctiletí, kteří každým rokem dospívají - potřebují to slovo v písních a písničkách slyšet.


Jenže občas někdo písničkám rozumí jinak, než jak autor zamýšlí nebo jak je chápe většina posluchačů. Dá se s tím něco udělat?

Když si někdo v našich písních, které jsou myšleny naprosto upřímně a čistě, najde nebo vyloží něco jinak - tak to musí být zcela jiný člověk, než jsme my. A nebo zlý. Tím nepopírám, že ne vždycky se autorovi jeho záměr, myšlenka, vyznění musí podařit stoprocentně. Ale ve smyslu se nemůže mýlit tak, aby si to někdo vyložil jinak nebo dokonce opačně. Nemluvě už o tom, co básnici dávno v poezii obhájili - že není podstatné jedno sporné slovo, nýbrž smysl celé básně. O písňových textech to platí zrovna tak.


Z čeho myslíš, že pramení občasné tak zvané průšvihy písničkářů?

To slovo "písničkářů" bych ani nezdůrazňoval. Často a rád se vracím k letošním seriálu právě u vás v Mladém světě. Myslím, že měl v záhlaví napsáno Generace tvůrců. Jak se ukazuje, tak v každém období lidé, kterým o něco jde, narazí a mají průšvihy. Ať jsou to vynálezci, výborní předsedové SSM, ekologové nebo folkoví zpěváci, to je jedno. Narážejí totiž hlavou do zdi, do zdi lidí, kteří... teď nevím, jak je přesně definovat... kteří jako by znali život jen z televizní obrazovky a ne z ulice. Nejsem proti obrazovce, jsem proti lenosti těchto lidí vidět, cítit a žít život skutečně takový, jaký je. Vždycky asi měli problémy lidé, kteří přemýšleli, viděli před sebou jasný cíl, zpravidla i jasnou cestu a šli po ní. Já například nesnáším ty, kteří všechno vidí ze všeho nejdřív černě. Vlastně, kdyby aspoň černě! Spiš jenom šedě. A pak se točí tam a jinam, jednou doprava, jednou doleva. Mám jiný životní názor: rovně dopředu. A třeba i s chybami. Ale kličkovat ne.


Jednou jsi mi říkal, že tvoji rodiče jsou z hodně dětí. Máš pocit, že tě to nějak ovlivnilo?

Moje maminka je ze šestnácti dětí. V čem všem mě to ovlivnilo, nevím, ale v něčem určitě. Kdybych například odjel tady někam kousek za hranice - neměl bych tam žádnou tetu. Kdybych odjel kamkoliv v Evropě - nemám tam žádného strýce. Na Floridě už bych neměl vůbec nikoho. Tady vím, že jsem pořád doma. Ale to asi není ani v těch šestnácti dětech, na to stačí úplně jedna máma. Jedu vlakem, Ostrava, Hranice, Přerov, Brno - všude někoho mám. A teď nemluvím jen o svých příbuzných. Já vím, že to zazní zprofanovaně, ale my jsme opravdu všichni jedna velká rodina. A za touhle trochu odřenou větou to nejdůležitější: vím, že až mi bude nejhůř, nemusím jít daleko. Jen sto, dvě stě metrů, pár kilometrů a mám se na koho obrátit. Když si nabiju hubu, někdo mě obváže, dá polévku, nechá vyspat. To je pocit domova.
Mluvíš o domově, ale teď tě zaskočím: kde by sis jednou chtěl zahrát ve světě?
Nezaskočíš. Chtěl bych si zahrát v Paříži, v Moskvě a v New Yorku. V Paříží v Olympii - anebo někde v bistru. V Moskvě bych do první řady chtěl posadit Žannu Bičevskou a její přátele. V New Yorku nevím, koho bych pozval. Ale cítím, že na všech těch místech by přišli obyčejní lidé, stejní jako publikum tady doma. Úplně nejvíc bych asi chtěl zažít tu Olympii, protože mám rád Francii z obrazů...


Vraťme se zase ke koncertům, které tě čekají. Řekl jsi, že to bude náročné. Týká se to nějak i posluchačů?

Na koncertech je nejtěžší udržet pohodu a tedy rovnováhu dobrých písní. Nezahrát všechno, co si kdo zrovna přeje, ale co si přeješ ty. Jenže jsou lidi, kteří trpí pocitem, ať hraji kde hraji, ať hraji co hraji, že by mě snad měli k něčemu dokopávat. Tak to teda ne.


Návštěvníci tvých koncertů obvykle říkají, žes jim připravil zážitek. Jestlipak i ty máš nějaký zážitek z poslední doby?

Mám. Festival "Vivat vita" v Olomouci. Festival zdravotně postižených písničkářů. To byly chvíle, po nichž má zase člověk o čem přemýšlet.


A když se zeptám na nehudební zážitek?

Například kniha "Rozhovory s katem" od polského novináře, který seděl po válce ve vězení s generálem SS, co likvidoval varšavské ghetto. To jsme doma dočetli, a pak s Martinou seděli a hleděli na sebe. Když pominu knihy, pak byl pro mne vlastně kulturním zážitkem i okamžik, kdy jsem letos vedl svou dceru Lenku poprvé do školy. Mluvím o tom pocitu, kdy člověk dovede za ruku své dítě až ke dveřím první bé a řekne si - tak, tady tě Lenko předávám téhle společnosti, těmhle lidem. Vychovávali jsme tě doma šest let, teď dalších patnáct roků to bude i na nich. A Lenka si sedla do první lavice, já vyšel na chodbu, zachrčel třídní rozhlas, začal projev ředitele. . . To byl zážitek.


Odcházel jsi z Lenčiny školy a určitě ti šlo hlavou plno věcí. S čímpak bys chtěl, aby lidé odcházeli z tvých koncertů?

S něhou. Proto také končívám teď své koncerty ukolébavkou. Mezi námi je totiž málo něhy. Hajduly, dajduly... s tím bych chtěl. aby lidé ze sálu odcházeli zpět do světa. A-moll, to je na to správná tónina.


Poslední otázka: jestlipak si někdy hraješ pro sebe i nějakou písničku, která není tvoje?
Jasně. Třeba tu nádhernou od Karla Plíhala "Skončil další fet". Nebo "Letiště" od vizovického Fleretu, za které letos dostali autorskou portu. Je to v a-mollu a je to o životě. A tak to mám rád.

 

UKOLÉBAVKA
Den už se zešeřil,
už jste si dost užili,
tak hajdy do peřin
a ne abyste tam moc zlobili,
zítra je taky den,
slunko mí to dneska slíbilo,
přejte si hezký den
a kéž by se vám to splnilo.
Aby hůř nebylo
to by nám stačilo.
Hajduly, dajduly.
Aby víčka sklapnuly.
Hajduly, dajdy.
Každý svou peřinu najdi.
Haja jaja jaja jaja.
Kuba, Lenka, máma a já.
Dřív než zítra slunko začne hřát, dobrou noc a spát!
V nocí někdy chodí strach
a srdce náhle dělá buchy buchy,
nebojte, já spím na dosah,
když zavoláte, zničím zlé duchy,
zítra je taky den,
slunko mi to dneska slíbilo,
přejte si hezký den
a kéž by se vám to splnilo,
aby hůř nebylo
to by nám stačilo.
Hajduly, dajduly,
aby víčka sklapnuly . . .

 


 

Jan Dobiáš
Foto:Jan Šilpoch
Zdroj:
MLADÝ SVĚT


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu