Cesta za pokladem Bajo
SVOBODNÉ
SLOVO /24.12.1988
Pro spoustu lidí jsou dnes písničkáři jakýmsi hlasem
svědomí, legendou – proč ?
To všechno je vlastně umělá situace a omyl, nikdy jsme
nechtěli být tribuny lidu nebo mučedníky, zřejmě všem
suplujeme něco, co pořád chybí. Rozhodně ze sebe nechci
dělat Tofiho, který poráží popelnice a tváří se jako
spasitel… Jenže když už jsme byli takto vyneseni a
dostali důvěru, je naším údělem nést tu odpovědnost,
vznešeně řečeno, na svých bedrech. A po pravdě řečeno,
mně samotnému ten pocit sounáležitosti někdy pomáhá.Na
druhé straně občas přestávám věřit v osvobozující účinek
potlesku a smíchu, když se mi zdá, že ostatní čekají, až
přijdu a řeknu všechno za ně: nemohu snímat hříchy za
ostatní, řešit jejich problémy, nejistotu, zbabělost…
Dnes je ale kdekdo odvážný…
Právě.prožíváme devalvaci odvahy, za statečnost teď
pokládám říct těm, co se tváří odvážně, že se právě jen
tváří. Ono se o tom vůbec pěkně povídá ze břehu, když na
vás křičí: Jeď, Jarku, jeď.,..a vy se v tom plácáte,
voda je studená, špinavá, ne vždycky skončíte jako
vítěz. Pak se jednou za čas člověk musí osprchovat,
vyprat si plavky – a skočí tam zas . Proč ? Protože mně
to baví – poznávám tak lidi i sebe sama – sedět doma
jako čínský filozof a dobírat se vlastní moudré
vyrovnanosti nedokážu. Okamžik, kdy zpívám a cítím
náladu vzájemného předávání a porozumění - v tom není
nic mysticky kazatelského - , se dá těžko popsat: co
nemám rád, jsou demagogické extrémy. Jsem rád ve světě
tolerantním, který uznává, že "folkáč" nemusí spát bez
koruny ve spacáku po příkopech a může se jednou za čas
vykoupat.
Co ještě nemáte rád?
Instituce a školní nařízení: hromadné manipulování typu
"a teď si všichni zacvičíme a zazpíváme": falešné
symboly a sebejisté teze: systém "vytlačování" a
mezilidské hluchoty - to jsou ty případy, kdy se musíte
doprošovat znuděných číšníků o vstup do vinárny nebo kdy
se nedomluvíte se zarputilou revizorkou právě na Štědrý
den...
A co zbytečná slova?
Já vím, mlčení je pravdivější, ale taky nejtěžší,
myslím, že největší předností písničkářů je to, že nic
nepředstírají, já třeba neumím napsat si předem upřímné
a srdečné průvodní slovo. A pak, písnička sama o sobě je
někdy trošku studená, doma "uměle vyrobená", a když
vstoupíte na pódium a má začít otvírání duší, je slovo
zapotřebí. Ostatně každý z nás se potřebuje někdy prostě
vykecat... Což neříkám jako všeobecný návod, ostatně,
kdybych znal odpovědi na všechny vaše otázky, mohl bych
už s klidem umřít...
Abychom se dostali k pohádkám, čili tématu našeho
vánočního čísla...
...Mám je rád. - To zní ale banálně,co? - Ale vážně je
mám rád, i když teď mě napadá, kolik je v nich často
krutosti: třeba Jeníček s Mařenkou ježibabu s radostí
usmaží, místo aby jí lidsky řekli: stařenko, děláš
chybu, zamysli se nad sebou... Vážně: má dvě děti a doma
si často hrajeme na pohádky - znáte to, jeden řekne
větu, druhý na ni naváže pokud možno úplně nesmyslně, a
tak dál - já prosím bývám ředitelem pohádky. Stejně tak
jindy vezmeme kytary - pravda, Kuba hraje pořád jen E
dur - a zpíváme lidovky z mého černého zápisníku. - mám
je snad nejradši, mají pořád nejméně tři nadčasové
vrstvy a ono kouzlo nevysloveného. A občas se vydáme za
pokladem, vyznačím trasu, jdeme po šipkách za město a s
velkou slávou vykopeme žvýkačky Bajo... Je to vlastně
pořád totéž. Folk, pohádky, hraní, vyjádření vztahu k
lidem, dětem, k tomu druhému, hledání tak potřebných
věcí, jako jsou báseň, kouzlo, tajemno a svátečno.
(Vidíte, že jsem v zásadě člověk konstruktivní, radši
stavím než bourám - ale copak vás nechaj'?)
Jaký byl kluk Jarek Nohavica?
Úplně obyčejný, vždyť to znáte. Ve dvanácti začne člověk
psát svou první Knihu, svého Verna i s ilustracemi a
tiráží, a pak to dělá vlastně pořád.
Mirka Spáčilová
Svobodné slovo
|
