JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Darmoděj není na prodej aneb Změnil se Jaromír Nohavica?
MELODIE -  DUBEN 1989

 

Představím-li si náš folk jako zahradu, v níž vegetují vedle sebe kytky, ovoce, zelenina i plevel, pak Jarek Nohavica tu určitě bude strom. Už z dálky nepřehlédnutelný, rozevlátý, neobyčejný. Strom, který neohnula povinná roubování a postřiky, strom, do něhož při bouřkách dokonce uhodilo, ale který pořád nese dobrá a zdravá jablka. Strom, bez kterého si tu zahradu nedovedu představit.
Nohavica je ve svém oboru úkaz. Loni mu bylo pětatřicet, písničkářská praxe asi sedm let. Jeho Když mě brali za vojáka a ještě pár dalších nepochybně zlidovělo. V pomocných tabulkách měřitelné slávy (Zlatý slavík) bývá z folkařů tím "nejhlasovanějším", výš než odborníky mnohem cennější - Merta.

Je lidovější, nikoli však průhlednější. V době vyjití tohoto článku je na trhu jeho debutové elpíčko, jehož počáteční náklad odhadl Panton na 105 000 kusů...
Ve vidině jistého odbytu, a to prakticky bez rozhlasové a televizní publicity. Myslím, že gramofonový Darmoděj nikdy nebude v obchodnickém slova smyslu "na pultech". Nohavicu nelze prodávat jako kilo třešní, Nohavicu chtějí ti, kdo znají jeho písničky, prostě mít, bydlet s ním pohromadě v létě i v zimě. Není na prodej, je jejich.
Vrátil jsem se kvůli oživení dojmů ke starším ročníkům Melodie, k článkům, v nichž jsem na věštecké doporučení Petra Dorůžky bezbřeze nadšeně objevoval zjevení Nohavica. Jako od počátků hotovou osobnost, která netápe a nesonduje terén, nýbrž rovnou staví. Vyslovil tehdy na přelomu 70. a 80. let za mnohé z nás cosi vážného, co jsme spolucítili, ale neuměli říci nahlas, natož řečí písničkové poezie. Naráz uzemnil své posluchače do poloh s hlavami zabořenými v dlaních. Nalezl někde hluboko v nás onen důležitý citlivý nerv, kterému už už hrozilo umrtvení. Podle různých atlasů jej můžete pojmenovat svědomí, odvaha, pravdomluvnost, názor. Jak jednoduché? Vůbec ne.
Nohavica je dodnes klasickým příkladem umělce, kvůli kterým v Sovětském svazu nedávno vymysleli konfliktní komise. Zažil jsem nepočítaně jeho koncertů. Na lochotínském hromadném obřadišti, stejně jako na obývákovém koberci pokecaném červeným vínem. Slyšel jsem ho zpívat v neopakovatelných záblescích vrcholné formy a souznění s hledištěm, slyšel jsem ho kašlajícího a indisponovaného, kiksujícího, bujaře rozpovídaného i melancholicky zaraženého, v pohodě i v útlumu. Byť v různých podobách, vždy působil jako spolehlivě tvrdá valuta v ceníku publika. Ono podstatné finále, bez něhož by celý koncert či festival nadobro ztratil říz. Není lehké získat a udržet si jméno, jež samo o sobě aktivizuje ve vyprodaných sálech výbuch frenetického aplausu. Konferenciérský slogan Jaromír Nohavica takto zaručeně funguje. A vidíte, přesto se písničkář nevyhřívá na sluníčku, jež hýčká komerčně úspěšné pop hvězdy. U úřadů, a vůbec těch, jimž často adresuje svoje zpívané verše, narážel a naráží. Protože se nezdráhal jít rychleji, dál a přiměji, než umožňují vydlážděné cestičky. Ruku na srdce, i tohle zvyšuje popularitu. Jenže bez opravdového kumštu by pouhá neposlušnost byla tak leda pro zasmání.
Sešli jsme se v půlce ledna a přes hodinu si u magnetofonu skákali do řeči. Doba pádí a kdo ví, co z našich slov bude ještě v dubnu pravda... Když jsem poděkoval za interview, udiveně se zeptal: "A z tohohle chceš udělat článek?" Zkusil jsem to.
 

Přemýšlel jsem o tom, že kdybych tě měl co nejvýstižněji představit nějakému cizinci, asi bych řekl: to je jeden náš písničkář, u kterého se nikdy neví, jestli je zrovna zakázaný nebo povolený... Když bilancuješ svoji kariéru, čeho bylo víc?

Je otázka, jestli má vůbec smysl mluvit a protikladu povolenosti a nepovolenosti. Pokud to beru z hlediska oficiálních institucí, tak to jsem byl víc nepovolen. Ale pokud jde o hraní - tak příkladně poslední dva roky jsem sice byl oficiálně nepovolen, a přesto jsem hrál.


Skutečnost, že jsem zrovna včera zhlédl tvůj oficiálně plakátovaný koncert (Panton pro Arménii), je důsledkem toho, že se přece jen změnila doba?

Asi ano. Já se domnívám, že mým úkolem je napsat píseň a zazpívat ji. A zjistil jsem, že kolem mě je pak spousta lidí, kteří ji dovedou do konce tím, že ji roznesou a předají dál. Když nefunguje agentura, vezmou oni na bedra ty různé povolovačky a obcházení po úřadech. Někdy to nejde, ale někdy ano. A to, že hraju, není ani tak výsledek proměn doby, jako spíš výsledek pracovitosti a snažení lidí, kteří jsou ochotni udělat něco navíc a obětovat tomu svůj volný čas.


Už delší dobu diskutujeme o přestavbě naši společnosti. Konkrétně ti někdejší schvalovači tvých písničkových textů. Vyměnili se?

Bojím se jiné věci. Že lidé, kteří tam seděli před pěti lety a měli názor A, tam dnes sedí stále a mají názor B. A to je smutné.

Když jsi byl s hraním na dně, uvažoval jsi o tom, co bys dělal, kdybys nemohl vystupovat?

Nikdy jsem naštěstí nebyl úplně na dně. To by potom člověk vážil, zda se na všechno nevykašlat a nezačít třeba kopat krumpáčem. Jenže tak daleko já nikdy nebyl. Vždycky jsem byl přesvědčen, že problémy jsou pomíjivé, závislé na pomíjivých názorech několika lidí.

Měly tvoje časté, řečeno sportovní terminologií, "distance" nějaký vliv na produktivitu písní?

Každý tlak plodí protitlak. Ty se s tím musíš nějak vyrovnat. Už to je čin, akce. Kdybychom žili v jakémsi amorfním, bezpohlavním světě, na Tahiti, budeme se radovat a tančit nazí s kokosovými ořechy v rukou...


Míváš období plodnosti a naopak lenosti?

Já jsem typ, který tak nějak volně střídá renesanci barokem, takže lenost i plodnost jsou ve mně přítomny bez ohledu na to, jestli zrovna hraju či nehraju. Když mě to chytne, jsem schopen třeba pět dnů nespat, anebo spát jen tolik, abych přežil, a v jednom kuse sedět a psát. Zrovna poslední tři dny jsem to měl. A pak přijde okamžik, kdy mě zase nic nebaví a chce se mi spát.


Takže žádný Hemingway s železnou sebezodpovědností k denní normě tvořivosti...

Jack London psal denně dva tisíce slov, což se mi líbí, chtěl bych být také takový, ale nejsem. Neumím být pracovitý od - do.


Máš doma v šuplíku písničky, které z jakýchkoli důvodů považuješ prozatím za nepublikovatelné?

Ne. Cokoli jsem napsal, dávám vždycky hned v plen. Třeba to zkusím a zjistím, že jsem s tím nemusel vylézt, ale nikdy nepíšu pro šuplík. Jakmile se dáš do psaní, snažíš se přece někoho oslovit. Pokud se ti to nepodařilo, je to od počátku zbytečná práce. Já jsem komunikativní člověk, vždycky píšu pro někoho, ať už pro ženu, pro nejbližší přátele, pro kohokoliv. V tom okamžiku ztrácejí šuplíky smysl.


Pro písničkáře, který se plete do společenských problémů, je důležité být stále "v obraze", jít s dobou. Nuance společenskopolitického klimatu se ostatně velmi prokazatelně odrážejí na reakcích a náladách folkového publika. Někdy posluchači očekávají, že jejich idol v dané chvíli za ně zkratkou či metaforou řekne právě to, co je momentálně nejpalčivější, nejaktuálnější, komentář ke dni... Ty jsi na rozdíl od jiných tohle nikdy moc nedělal...

Není to můj program. Nerad podléhám módním vlnám, ačkoli plně žiju v této společnosti i s jejími problémy. Kdybych si ale řekl, že budu vždycky písničkou reagovat právě na to, co se kolem mě děje, to bych byl publicista. Učím se psát tak, abych na věci reagoval, avšak aby třeba i za padesát let, až ten původní podnět ztratí aktuálnost, moje písnička mohla reagovat a žít dál. Aby to všechno bylo takové víceplánové, ne jenom veliký titulek, prázdná plakátová slova.


Kdy jsi uvěřil ve svoji velkou desku, kdy ses na ni začal cítit?
Upřímně ti řeknu, že jsem - i když to zní svatokrádežně - o elpíčku nikdy neuvažoval. Nedělám z něj žádnou modlu, protože pro mě je důležitější hraní, takové ty "oči - oči"...


Na kolik procent je ta deska "neokrájená"?

Když jsem ji natáčel, nikdo z oficiálních činitelů mi do toho v podstatě nemluvil...


Počkej, nejnověji jsem zaslechl o výhradách vůči textu pro Vysockého... Můžeš v rámci glasnosti přesně ocitovat, která slova překážela?

"Říkali přátelství / a mysleli tím sebe / říkali navěky / a mysleli tím snad." To je ovšem vytržené z kontextu, podstatné je to, že se tím obracím k Vysockému, což je součást dalšího problému, o kterém by se dalo dlouze mluvit. Někteří lidé u nás berou vztah k Sovětskému svazu hrozně prvoplánově, černobíle, což mě štve.


Však ty jsi už od svých počátků vytrvale propagoval mezi folkaři neoficiální folk z Východu, tuhle orientaci jsi vlastně završil osobním vyznáním v písničce Volod'a. Jeden z tvých kolegů tě žertem označil za předsedu folkové odbočky SČSP... Co ty na to?

Zase ten tlak a protitlak. Kdyby všichni kolem mě sborově tvrdili, že sovětská kultura nestojí za nic, musím se proti tak hloupému postoji bránit. Nechci se dělat odvážným, ale ještě před pěti šesti lety bylo dost těžké předstoupit před folkové publikum se sovětskou písní. Samozřejmě, teď už je to jinak. Ale tehdy kromě pár informovaných zasvěcenců nikdo nevěděl, kdo a co je Okudžava nebo Vysockij. I proto jsem se stal předsedou svého vlastního SČSP.


Porta?

V této chvíli mám pocit, že umírá. Nedávno mě Michal Konečný přemlouval, abych letos do Plzně jel. A já uvažuju, jestli mám poslechnout. Jestli mám být přítomen znovuvzkříšení, anebo taky pohřbu.


Změnil ses jako autor oproti svým začátečnickým představám?

Ve mně je srdce i rozum. Srdcem píšu pořád dál jako dřív, ale rozumem jednou za čas odstoupím sám od sebe a zjišťuji, kde vlastně jsem. Změnil jsem se. Dnes mě láká víc pouhé slovo.


Skončíš jako básník?

No fakt! Budu recitovat, možná úplně vypustím melodii, kytaru. Prostě si tak sednu před lidi a budu číst svoje nové básničky.


Když tě slyším z jeviště přednášet třeba Vlaštovky, lidi ani nedutají, visí na tobě, určitě ne méně než při písničkách. Asi máš ten dar šikovně prodávat verše...

S poezií se většinou nakládá tak, že přichází recitátor, byť dobrý, a deklamuje. Jenže lidi potřebují básníka, zase ty "oči-oči". Všichni ti Jevtušenkové a Vozněsenští, kteří četli svoje básně na náměstích a v koncertních sálech, na to přišli. Já bych u nás uspořádal festival poezie, na kterém by se sešli lidé, kterých si vážím, kupříkladu pan Hrabal nebo Suchý, a četli by svoje texty.


Považuješ dnes český a slovenský folk za ucelené hnutí, proud se společným názorem a ideály?

Nemluvil bych jen a folku. Myslím, že to je záležitost více žánrů. Osobně bych třeba do folku zapojil i toho Hrabala. Nazvi si to jak chceš, ale prostě jsou lidi, kteří tvoří, snaží se něco říci a předávají to druhým různými kanály. My folkaři přes kytaru a mikrofon, jiní přes knížky. Jak můžeš spojit Mertu, Plíhala, Dobeše? Skrze kytaru? Kde je ta prapodstata? Ve slově, v názoru. Takový Fero Fenič, viděl jsi jeho Džusový román?


Ale proč potom nezpíváš dejme tomu rock?

Neumím to.


Dobře, ale proč neposíláš básničky do Kmene?

To už je jiná. Začínám posílat. Teď jsem taky poslal sedm dětských básniček do Mateřídoušky.


A kromě textů a poezie?

Zkouším i prózu, jenže cítím, že to nemá smysl otravovat čtenáře, kteří si můžou koupit Zapletala. Každopádně píšu i jiné žánry.


Ale vždyť jsi říkal, že do šuplíku nerad...

Neboj se, já to udám.


Proč nejsi vidět v televizi?

Protože v televizi jsou zřejmě lidé, kteří mají pocit, že tam nepatřím.


Změnila tě nějak popularita, takové to obletování obdivovateli, kteří stojí o to bodře tě poplácat po zádech...?

Přiznám se, že změnila. Jsem zkušenější, zatímco před pěti lety jsem byl naivní. Dnes už vím, že některé lidi je třeba rovnou vyhodit.


Předloni jsi zničeho nic začal hrát vstoje. Proč to?

Poněvadž všichni ostatní sedí. Poprvé jsem to udělal na Lipnici," bo " se mi chtělo. Každý s kytarou sedí a kouká do textů. Když se postavíš před lidi, už nemůžeš mít nic před sebou, dáváš tam celé tělo.


Velkou desku jsi pojmenoval Darmoděj. Podle jedné z tvých nejlepších a nejcharakterističtějších písní. Sám té postavě v textu říkáš "můj" Darmoděj. Co je to za člověka?

Můžu ti nahodit jenom takové momenty, které k němu vedly: Milan Kaplan a ostravský Folkový kolotoč, pan Šiktanc... Krysař, flétna, Hieranymus Bosch, věci zdánlivě nespojitelné. Darmoděj, to je moje chápání exupéryovského velkého řetězu. Saint-Exupéry řekl, že všichni jsou součástí řetězu, a když přetneš jednu jeho část v čase, je konec. Věřím, že Darmodějové byli, jsou a budou.


Jakou posloucháš doma muziku?

Předevčírem, než jsem odjel do Prahy, psala moje žena Martina doma vysvědčení a jak tam proškrtávala a vyplňovala ty kolonky, ležel jsem na zemi a pouštěl si Bizeta, Carmen. Asi bys chtěl slyšet, že poslouchám něco jiného...


A řekni mi, co čteš...

Teď zrovna Borovička: Mafie. A noviny.


Ohlásil jsi, že v roce 1989 si dáš přestávku ve vystupování. Překvapilo mě to.

Nechtěl jsem hrát letos vůbec, ale pořád za mnou chodí spousta lidí, kteří mě přesvědčují, přijeď aspoň tam, přijeď tamhle...


Ale proč jsi nechtěl hrát vůbec?

Někdy je potřeba zastavit.

 


P. S. Nebývá zvykem doplňovat rozhovory „textovou přílohou". Tentokrát mám ale chuť udělat to Nohavicovým Plebs blues. Kvůli tomu, že podle mě nádherně postihuje věci velmi,velmi obecné, cosi, o čem jsem se dočetl v nedávno vydaných novinářských statích Karla Čapka, něco podstatného a věčnosti protikladu vládců a proletářů. Myslím, že tato písnička přesně charakterizuje současného Nohavicu.

 

PLEBS BLUES


Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues
poslyšte plebs blues, plebs blues, plebs blues...

Když poprvé jsem spatřil pyramidy
proklel jsem všechny Cheopsy a Ramsese
jsem totiž jeden z téhle miliardy lidí
který to za ně vždycky odnese

Oni si projektují pískovcové sfingy
aby snad historie nezapomněla
a já pak kroutím šroubky na pershingy
a kdyby ne, tak mi dají do těla

Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues...

Za svazek ředkviček a taky za cibuli
jsem šašek dějin, bezejmenný muž
rohožka Caesara a kopí Caliguly
negativ dějin připravený na retuš

Často jsem zvedal hlavu, vždycky přišla rána
ač v různých formách demokracie
přestávám věřit v dobro Krista Pána
v to, že snad vůbec nějaký Kristus je

Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues...

V novinách o mně píšou, že jsem páteř světa
a já jsem jenom jeho unavený sval
k Měsíci co půl roku raketa létá
a já se plazím jako brouk hovnivál

Mám přeci taky srdce, srdce,které bouchá
a nemyslete, že furt myslím na žrádlo
proč mě však na tom světě nikdo neposlouchá
proč mám být jenom malé hloupé děladlo?

Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues...

Nevěřím v žádný kecy, věřím už jen v sebe
a to co neurvu, to nebudu mít
pročpak mi slibujete po mý smrti nebe
když jsem se jednou narodil, tak chci i žít

Jsem jenom jeden z téhle miliardy lidí
kolečko v soukolí, co krásně zapadá
já nechci stavět vaše blbé pyramidy
dejte mi pokoj a vlezte mi na záda

i s tímhle plebs blues, plebs blues, plebs blues…

 


František Horáček, Foto: Lubomír Hogenauer
Zdroj:
MELODIE


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu