Darmoděj není na prodej aneb Změnil se Jaromír
Nohavica?
MELODIE - DUBEN 1989
|
Představím-li si náš folk jako zahradu, v níž
vegetují vedle sebe kytky, ovoce, zelenina i plevel,
pak Jarek Nohavica tu určitě bude strom. Už z dálky
nepřehlédnutelný, rozevlátý, neobyčejný. Strom,
který neohnula povinná roubování a postřiky, strom,
do něhož při bouřkách dokonce uhodilo, ale který
pořád nese dobrá a zdravá jablka. Strom, bez kterého
si tu zahradu nedovedu představit.
Nohavica je ve svém oboru úkaz. Loni mu bylo
pětatřicet, písničkářská praxe asi sedm let. Jeho
Když mě brali za vojáka a ještě pár dalších
nepochybně zlidovělo. V pomocných tabulkách
měřitelné slávy (Zlatý slavík) bývá z folkařů tím
"nejhlasovanějším", výš než odborníky mnohem
cennější - Merta. |
 |
Je lidovější, nikoli však průhlednější. V době
vyjití tohoto článku je na trhu jeho debutové
elpíčko, jehož počáteční náklad odhadl Panton na 105
000 kusů...
Ve vidině jistého odbytu, a to prakticky bez
rozhlasové a televizní publicity. Myslím, že
gramofonový Darmoděj nikdy nebude v obchodnickém
slova smyslu "na pultech". Nohavicu nelze prodávat
jako kilo třešní, Nohavicu chtějí ti, kdo znají jeho
písničky, prostě mít, bydlet s ním pohromadě v létě
i v zimě. Není na prodej, je jejich.
Vrátil jsem se kvůli oživení dojmů ke starším
ročníkům Melodie, k článkům, v nichž jsem na
věštecké doporučení Petra Dorůžky bezbřeze nadšeně
objevoval zjevení Nohavica. Jako od počátků hotovou
osobnost, která netápe a nesonduje terén, nýbrž
rovnou staví. Vyslovil tehdy na přelomu 70. a 80.
let za mnohé z nás cosi vážného, co jsme
spolucítili, ale neuměli říci nahlas, natož řečí
písničkové poezie. Naráz uzemnil své posluchače do
poloh s hlavami zabořenými v dlaních. Nalezl někde
hluboko v nás onen důležitý citlivý nerv, kterému už
už hrozilo umrtvení. Podle různých atlasů jej můžete
pojmenovat svědomí, odvaha, pravdomluvnost, názor.
Jak jednoduché? Vůbec ne.
Nohavica je dodnes klasickým příkladem umělce, kvůli
kterým v Sovětském svazu nedávno vymysleli
konfliktní komise. Zažil jsem nepočítaně jeho
koncertů. Na lochotínském hromadném obřadišti,
stejně jako na obývákovém koberci pokecaném červeným
vínem. Slyšel jsem ho zpívat v neopakovatelných
záblescích vrcholné formy a souznění s hledištěm,
slyšel jsem ho kašlajícího a indisponovaného,
kiksujícího, bujaře rozpovídaného i melancholicky
zaraženého, v pohodě i v útlumu. Byť v různých
podobách, vždy působil jako spolehlivě tvrdá valuta
v ceníku publika. Ono podstatné finále, bez něhož by
celý koncert či festival nadobro ztratil říz. Není
lehké získat a udržet si jméno, jež samo o sobě
aktivizuje ve vyprodaných sálech výbuch frenetického
aplausu. Konferenciérský slogan Jaromír Nohavica
takto zaručeně funguje. A vidíte, přesto se
písničkář nevyhřívá na sluníčku, jež hýčká komerčně
úspěšné pop hvězdy. U úřadů, a vůbec těch, jimž
často adresuje svoje zpívané verše, narážel a
naráží. Protože se nezdráhal jít rychleji, dál a
přiměji, než umožňují vydlážděné cestičky. Ruku na
srdce, i tohle zvyšuje popularitu. Jenže bez
opravdového kumštu by pouhá neposlušnost byla tak
leda pro zasmání.
Sešli jsme se v půlce ledna a přes hodinu si u
magnetofonu skákali do řeči. Doba pádí a kdo ví, co
z našich slov bude ještě v dubnu pravda... Když jsem
poděkoval za interview, udiveně se zeptal: "A z
tohohle chceš udělat článek?" Zkusil jsem to.
Přemýšlel jsem o tom, že kdybych tě měl co
nejvýstižněji představit nějakému cizinci, asi bych
řekl: to je jeden náš písničkář, u kterého se nikdy
neví, jestli je zrovna zakázaný nebo povolený...
Když bilancuješ svoji kariéru, čeho bylo víc?
Je otázka, jestli má vůbec smysl mluvit a protikladu
povolenosti a nepovolenosti. Pokud to beru z
hlediska oficiálních institucí, tak to jsem byl víc
nepovolen. Ale pokud jde o hraní - tak příkladně
poslední dva roky jsem sice byl oficiálně nepovolen,
a přesto jsem hrál.
Skutečnost, že jsem zrovna včera zhlédl tvůj
oficiálně plakátovaný koncert (Panton pro Arménii),
je důsledkem toho, že se přece jen změnila doba?
Asi ano. Já se domnívám, že mým úkolem je napsat
píseň a zazpívat ji. A zjistil jsem, že kolem mě je
pak spousta lidí, kteří ji dovedou do konce tím, že
ji roznesou a předají dál. Když nefunguje agentura,
vezmou oni na bedra ty různé povolovačky a obcházení
po úřadech. Někdy to nejde, ale někdy ano. A to, že
hraju, není ani tak výsledek proměn doby, jako spíš
výsledek pracovitosti a snažení lidí, kteří jsou
ochotni udělat něco navíc a obětovat tomu svůj volný
čas.
Už delší dobu diskutujeme o přestavbě naši
společnosti. Konkrétně ti někdejší schvalovači tvých
písničkových textů. Vyměnili se?
Bojím se jiné věci. Že lidé, kteří tam seděli před
pěti lety a měli názor A, tam dnes sedí stále a mají
názor B. A to je smutné.
Když jsi byl s hraním na dně, uvažoval jsi o tom, co
bys dělal, kdybys nemohl vystupovat?
Nikdy jsem naštěstí nebyl úplně na dně. To by potom
člověk vážil, zda se na všechno nevykašlat a nezačít
třeba kopat krumpáčem. Jenže tak daleko já nikdy
nebyl. Vždycky jsem byl přesvědčen, že problémy jsou
pomíjivé, závislé na pomíjivých názorech několika
lidí.
Měly tvoje časté, řečeno sportovní terminologií,
"distance" nějaký vliv na produktivitu písní?
Každý tlak plodí protitlak. Ty se s tím musíš nějak
vyrovnat. Už to je čin, akce. Kdybychom žili v
jakémsi amorfním, bezpohlavním světě, na Tahiti,
budeme se radovat a tančit nazí s kokosovými ořechy
v rukou...
Míváš období plodnosti a naopak lenosti?
Já jsem typ, který tak nějak volně střídá renesanci
barokem, takže lenost i plodnost jsou ve mně
přítomny bez ohledu na to, jestli zrovna hraju či
nehraju. Když mě to chytne, jsem schopen třeba pět
dnů nespat, anebo spát jen tolik, abych přežil, a v
jednom kuse sedět a psát. Zrovna poslední tři dny
jsem to měl. A pak přijde okamžik, kdy mě zase nic
nebaví a chce se mi spát.
Takže žádný Hemingway s železnou
sebezodpovědností k denní normě tvořivosti...
Jack London psal denně dva tisíce slov, což se mi
líbí, chtěl bych být také takový, ale nejsem. Neumím
být pracovitý od - do.
Máš doma v šuplíku písničky, které z jakýchkoli
důvodů považuješ prozatím za nepublikovatelné?
Ne. Cokoli jsem napsal, dávám vždycky hned v plen.
Třeba to zkusím a zjistím, že jsem s tím nemusel
vylézt, ale nikdy nepíšu pro šuplík. Jakmile se dáš
do psaní, snažíš se přece někoho oslovit. Pokud se
ti to nepodařilo, je to od počátku zbytečná práce.
Já jsem komunikativní člověk, vždycky píšu pro
někoho, ať už pro ženu, pro nejbližší přátele, pro
kohokoliv. V tom okamžiku ztrácejí šuplíky smysl.
Pro písničkáře, který se plete do společenských
problémů, je důležité být stále "v obraze", jít s
dobou. Nuance společenskopolitického klimatu se
ostatně velmi prokazatelně odrážejí na reakcích a
náladách folkového publika. Někdy posluchači
očekávají, že jejich idol v dané chvíli za ně
zkratkou či metaforou řekne právě to, co je
momentálně nejpalčivější, nejaktuálnější, komentář
ke dni... Ty jsi na rozdíl od jiných tohle nikdy moc
nedělal...
Není to můj program. Nerad podléhám módním vlnám,
ačkoli plně žiju v této společnosti i s jejími
problémy. Kdybych si ale řekl, že budu vždycky
písničkou reagovat právě na to, co se kolem mě děje,
to bych byl publicista. Učím se psát tak, abych na
věci reagoval, avšak aby třeba i za padesát let, až
ten původní podnět ztratí aktuálnost, moje písnička
mohla reagovat a žít dál. Aby to všechno bylo takové
víceplánové, ne jenom veliký titulek, prázdná
plakátová slova.
Kdy jsi uvěřil ve svoji velkou desku, kdy ses na
ni začal cítit?
Upřímně ti řeknu, že jsem - i když to zní
svatokrádežně - o elpíčku nikdy neuvažoval. Nedělám
z něj žádnou modlu, protože pro mě je důležitější
hraní, takové ty "oči - oči"...
Na kolik procent je ta deska "neokrájená"?
Když jsem ji natáčel, nikdo z oficiálních činitelů
mi do toho v podstatě nemluvil...
Počkej, nejnověji jsem zaslechl o výhradách vůči
textu pro Vysockého... Můžeš v rámci glasnosti
přesně ocitovat, která slova překážela?
"Říkali přátelství / a mysleli tím sebe /
říkali navěky / a mysleli tím snad." To je ovšem
vytržené z kontextu, podstatné je to, že se tím
obracím k Vysockému, což je součást dalšího
problému, o kterém by se dalo dlouze mluvit. Někteří
lidé u nás berou vztah k Sovětskému svazu hrozně
prvoplánově, černobíle, což mě štve.
Však ty jsi už od svých počátků vytrvale
propagoval mezi folkaři neoficiální folk z Východu,
tuhle orientaci jsi vlastně završil osobním vyznáním
v písničce Volod'a. Jeden z tvých kolegů tě žertem
označil za předsedu folkové odbočky SČSP... Co ty na
to?
Zase ten tlak a protitlak. Kdyby všichni kolem mě
sborově tvrdili, že sovětská kultura nestojí za nic,
musím se proti tak hloupému postoji bránit. Nechci
se dělat odvážným, ale ještě před pěti šesti lety
bylo dost těžké předstoupit před folkové publikum se
sovětskou písní. Samozřejmě, teď už je to jinak. Ale
tehdy kromě pár informovaných zasvěcenců nikdo
nevěděl, kdo a co je Okudžava nebo Vysockij. I proto
jsem se stal předsedou svého vlastního SČSP.
Porta?
V této chvíli mám pocit, že umírá. Nedávno mě Michal
Konečný přemlouval, abych letos do Plzně jel. A já
uvažuju, jestli mám poslechnout. Jestli mám být
přítomen znovuvzkříšení, anebo taky pohřbu.
Změnil ses jako autor oproti svým začátečnickým
představám?
Ve mně je srdce i rozum. Srdcem píšu pořád dál jako
dřív, ale rozumem jednou za čas odstoupím sám od
sebe a zjišťuji, kde vlastně jsem. Změnil jsem se.
Dnes mě láká víc pouhé slovo.
Skončíš jako básník?
No fakt! Budu recitovat, možná úplně vypustím
melodii, kytaru. Prostě si tak sednu před lidi a
budu číst svoje nové básničky.
Když tě slyším z jeviště přednášet třeba
Vlaštovky, lidi ani nedutají, visí na tobě, určitě
ne méně než při písničkách. Asi máš ten dar šikovně
prodávat verše...
S poezií se většinou nakládá tak, že přichází
recitátor, byť dobrý, a deklamuje. Jenže lidi
potřebují básníka, zase ty "oči-oči". Všichni ti
Jevtušenkové a Vozněsenští, kteří četli svoje básně
na náměstích a v koncertních sálech, na to přišli.
Já bych u nás uspořádal festival poezie, na kterém
by se sešli lidé, kterých si vážím, kupříkladu pan
Hrabal nebo Suchý, a četli by svoje texty.
Považuješ dnes český a slovenský folk za ucelené
hnutí, proud se společným názorem a ideály?
Nemluvil bych jen a folku. Myslím, že to je
záležitost více žánrů. Osobně bych třeba do folku
zapojil i toho Hrabala. Nazvi si to jak chceš, ale
prostě jsou lidi, kteří tvoří, snaží se něco říci a
předávají to druhým různými kanály. My folkaři přes
kytaru a mikrofon, jiní přes knížky. Jak můžeš
spojit Mertu, Plíhala, Dobeše? Skrze kytaru? Kde je
ta prapodstata? Ve slově, v názoru. Takový Fero
Fenič, viděl jsi jeho Džusový román?
Ale proč potom nezpíváš dejme tomu rock?
Neumím to.
Dobře, ale proč neposíláš básničky do Kmene?
To už je jiná. Začínám posílat. Teď jsem taky poslal
sedm dětských básniček do Mateřídoušky.
A kromě textů a poezie?
Zkouším i prózu, jenže cítím, že to nemá smysl
otravovat čtenáře, kteří si můžou koupit Zapletala.
Každopádně píšu i jiné žánry.
Ale vždyť jsi říkal, že do šuplíku nerad...
Neboj se, já to udám.
Proč nejsi vidět v televizi?
Protože v televizi jsou zřejmě lidé, kteří mají
pocit, že tam nepatřím.
Změnila tě nějak popularita, takové to obletování
obdivovateli, kteří stojí o to bodře tě poplácat po
zádech...?
Přiznám se, že změnila. Jsem zkušenější, zatímco
před pěti lety jsem byl naivní. Dnes už vím, že
některé lidi je třeba rovnou vyhodit.
Předloni jsi zničeho nic začal hrát vstoje. Proč
to?
Poněvadž všichni ostatní sedí. Poprvé jsem to udělal
na Lipnici," bo " se mi chtělo. Každý s kytarou sedí
a kouká do textů. Když se postavíš před lidi, už
nemůžeš mít nic před sebou, dáváš tam celé tělo.
Velkou desku jsi pojmenoval Darmoděj. Podle jedné
z tvých nejlepších a nejcharakterističtějších písní.
Sám té postavě v textu říkáš "můj" Darmoděj. Co je
to za člověka?
Můžu ti nahodit jenom takové momenty, které k němu
vedly: Milan Kaplan a ostravský Folkový kolotoč, pan
Šiktanc... Krysař, flétna, Hieranymus Bosch, věci
zdánlivě nespojitelné. Darmoděj, to je moje chápání
exupéryovského velkého řetězu. Saint-Exupéry řekl,
že všichni jsou součástí řetězu, a když přetneš
jednu jeho část v čase, je konec. Věřím, že
Darmodějové byli, jsou a budou.
Jakou posloucháš doma muziku?
Předevčírem, než jsem odjel do Prahy, psala moje
žena Martina doma vysvědčení a jak tam proškrtávala
a vyplňovala ty kolonky, ležel jsem na zemi a
pouštěl si Bizeta, Carmen. Asi bys chtěl slyšet, že
poslouchám něco jiného...
A řekni mi, co čteš...
Teď zrovna Borovička: Mafie. A noviny.
Ohlásil jsi, že v roce 1989 si dáš přestávku ve
vystupování. Překvapilo mě to.
Nechtěl jsem hrát letos vůbec, ale pořád za mnou
chodí spousta lidí, kteří mě přesvědčují, přijeď
aspoň tam, přijeď tamhle...
Ale proč jsi nechtěl hrát vůbec?
Někdy je potřeba zastavit.
P. S. Nebývá zvykem doplňovat rozhovory „textovou
přílohou". Tentokrát mám ale chuť udělat to
Nohavicovým Plebs blues. Kvůli tomu, že podle mě
nádherně postihuje věci velmi,velmi obecné, cosi, o
čem jsem se dočetl v nedávno vydaných novinářských
statích Karla Čapka, něco podstatného a věčnosti
protikladu vládců a proletářů. Myslím, že tato
písnička přesně charakterizuje současného Nohavicu.
PLEBS BLUES
Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues
poslyšte plebs blues, plebs blues, plebs blues...
Když poprvé jsem spatřil pyramidy
proklel jsem všechny Cheopsy a Ramsese
jsem totiž jeden z téhle miliardy lidí
který to za ně vždycky odnese
Oni si projektují pískovcové sfingy
aby snad historie nezapomněla
a já pak kroutím šroubky na pershingy
a kdyby ne, tak mi dají do těla
Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues...
Za svazek ředkviček a taky za cibuli
jsem šašek dějin, bezejmenný muž
rohožka Caesara a kopí Caliguly
negativ dějin připravený na retuš
Často jsem zvedal hlavu, vždycky přišla rána
ač v různých formách demokracie
přestávám věřit v dobro Krista Pána
v to, že snad vůbec nějaký Kristus je
Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues...
V novinách o mně píšou, že jsem páteř světa
a já jsem jenom jeho unavený sval
k Měsíci co půl roku raketa létá
a já se plazím jako brouk hovnivál
Mám přeci taky srdce, srdce,které bouchá
a nemyslete, že furt myslím na žrádlo
proč mě však na tom světě nikdo neposlouchá
proč mám být jenom malé hloupé děladlo?
Tohle je plebs blues, plebs blues, plebs blues...
Nevěřím v žádný kecy, věřím už jen v sebe
a to co neurvu, to nebudu mít
pročpak mi slibujete po mý smrti nebe
když jsem se jednou narodil, tak chci i žít
Jsem jenom jeden z téhle miliardy lidí
kolečko v soukolí, co krásně zapadá
já nechci stavět vaše blbé pyramidy
dejte mi pokoj a vlezte mi na záda
i s tímhle plebs blues, plebs blues, plebs blues…
František Horáček, Foto: Lubomír Hogenauer
Zdroj:
MELODIE
