JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Ani hrdina ani dezertér
MS 50/1993

 

Jaromír Nohavica byl v minulosti střídavě zakazován a povolován.
Z plzeňské Porty ho orgány vyprovodily až na nádraží. "Někdy jsem hrdina, ale občas i dezertér," psal tehdy s romantickou nadsázkou, odpovídající pověsti villonovského vyděděnce. Dnes dospěl k novému vrcholu svého písničkářství. Ve spolupráci s olomouckým přítelem Karlem Plíhalem, který mu zaranžoval album Mikymauzoleum a svůj kytarový doprovod rozšířil i na koncerty, nalezl výkonnější umělecký i lidský rytmus. Dva koncerty 18. listopadu v Městské knihovně v Praze byly vykřičníkem za Nohavicovým nejklidnějším a nejtvořivějším rokem.



Malá zkouška paměti nebo vašeho vztahu k tomu, co jste dělával: jak začínal váš převod Simonova Mostu přes rozbouřené vody pro Marii Rottrovou?

Ještě hřmí v ozvěnách, čas stárnoucí déšť splách a bouře odeznívá... tak nějak to je.


Takhle si pamatujete hodně textů?

Je to teď lepší.

Čemu říkáte teď?

Teď, když jsem očistil hard disk. Překvapivě to vyhazuje texty, o kterých jsem se domníval, že už jsou zapomenuty. Bývalo období, kdy už jsem začal zapomínat.

Očištěný hard disk; to myslíte abstinenci?

Myslím tím všechno, i způsob života. Žiji nadále jinak než běžní lidé, ale ta jinakost je teď pravidelná. Už jsem se naučil být zpěvákem, abych ten čas neprocestoval, nezneužil, abych mohl večer zahrát. Abych byl v optimální formě. Mě už vlaky otravovaly. Sednul jsem do kupé a proti mně člověk: Jarku, tož co? Řekl jsem: Ahoj, já si něco přečtu. Nevadí, čti si, já se na tebe budu dívat... Mě auto uklidní. Za rok a půl jsem najel 60 000 kilometrů, to svědčí o tom, že jezdím rád. A jsem schopen teď po koncertě jet v noci z Prahy domů. Nepít je těžká pohoda, nic k tomu nemusím ani dodávat. Kdyby mi to dřív někdo řekl, tak bych mu nevěřil. Já teď opravdu mohu stát nad různými propastmi, nad kterými jsem stával, mohu se dokonce dívat hluboko dolů a ustojím to. Nesmírně jsem se taky uklidnil ve vztahu k lidem, už se necítím tak ohrožený. A přestal jsem kouřit.

To bylo před Mikymauzoleem? Až po desce? To je škoda.

Otázka je, jestli by ta deska unesla pří1iš čistý hlas. Cítím, že poslední měsíce zpívám výrazně líp: jednak se slyším, jednak zazpívám o tón a půl výš. Svádí mě to, abych ne sobě, ale lidem ukázal: Tak se podívejte, já taky nejsem žádný ořezprut, já taky občas umím zazpívat, když chci, a ta píseň si to zaslouží. Kdybych přestal kouřit dřív, bojím se, že by Mikymauzoleum bylo trošku jiné. Teď se někdy mírně předvádím. Ale vím to a řeknu si: Stop! Tak dobře zase nezpíváš.

Vy jste dřív víc používal množné číslo: nejsme ztraceni, potom se omluvíme atd. Teď ve svých textech zpíváte - i gramaticky - sám za sebe. Je to náhoda?

Vědomé to není, to bych hned věděl, jak odpovědět. Musím se zamyslet. Bude to vývojem: stáhnul jsem se z pozice mluvčího, která mi nebyla, jak až teď zpětně vím, vlastní. Tím se jí nezbavuji, ani se za ni nestydím. A je to dáno zřejmě i věkem. Když chceš hloubat o člověku opravdu vážně, nejvíc k dispozici máš sebe. Můj nejpodstatnější pocit posledního roku, dvou, je plynutí času. Ta neodvratnost. Ten čas vnímáš ty, a to velmi subjektivně. V té chvíli můžeš poctivě zpívat jen sám za sebe. Já jsem se vždycky nechával dost nést, až ledabyle, tím, co mě podprahově zajímá a těší, bez nějakého velkého příkazu umělecké kázně. Nikdy jsem si neříkal: měl bys o tom napsat. A proto nevím, proč jsem přešel do jednotného čísla. Tak to je.

Taky jinak zacházíte s křesťanskou tematikou. Dřív to spíš byla jedna z vašich legračních nebo i záporných textařských rekvizit. Místy to na Mikymauzoleu až vypadá, jako byste se někam posunul, asi jako Ludvík Vaculík, když napíše „...jak neuznávám žádnou dosud podávanou formu Boha, tak se k svému Bohu dostávám jen hudbou. " Víte o tom?

Kéž by to, co jste řekl, svědčilo o tom, že píšu opravdu upřímně. Co víc k tomu říct?
Někdy z vašich rozhovorů cítím jakousi shovívavost ke starším písničkám, které vám přinesly obrovskou popularitu. Mnohé z nich svou hodnotu, plynulost a samozřejmou prostotu, danou možná vaším podprahovým, intuičním psaním, ale neztratily. Nebo se vám to zdá přeceněné?
Pravda je, že oblast, ve které jsem se pohyboval, byla hájená. Lidé jako vy, ten víc, ten míň, písničkáře trochu chránili, protože těch tvrdých zásahů zvenčí bylo už moc. To není výtka do řad kritiků a fanoušků, to je konstatování, že jistá rezervace tady byla. Jestli došlo k přecenění? Moji starší kamarádi říkají, že jedna věc je slyšet, druhá zažít a třetí vědět. Všechno ukáže čas. Když se podívám zpátky, tak kdybych mohl sedět na svém koncertu, křičel bych: Zahraj některé a mollové písně, ty haličsko-oděsko-ruské. Takovou Kometu.

To je ta tónina, ze které má Kryl celé jedno album.

Kryl mě možná poznamenal zásadně. Bratříček určitě, hudebně i výrazově. To jsou ty písně, které jsem zpíval v pubertě.

Mezi písničkáři jste výjimka v tom, že nemáte žádný vztah k Bobu Dylanovi.

Neposlouchal jsem ho. Vracím se k němu teď. Teprve nedávno jsem si koupil všechno, co napsal, a poslouchám to s chutí. Vidím, že to dělal dobře. (Úsměv.) Jde o to, co ti rozorá duši, když ti je čtrnáct. Pak to můžeš zušlechťovat, ale jistá semínka tam zůstanou. Mě Bob Dylan tenkrát minul.

Nemíjel jste se s anglosaskou hudbou vůbec? Nebyl jste přes literaturu orientovaný spíš slovansky, na Polsko, Okudžavu a tak?

Omyl! Uvědomte si, že jsem od patnácti let psal texty pro skupinu Majestic a oni hráli všechno, od Chicaga přes Dylana až po nějaké srágory. Já měl z tehdejšího rocku v uchu všechno. Ale v rozhodujících chví1ích mě Dylan neoslovoval. Stejně jako svého času Hutka. Pro mě byli příliš málo rafinovaní. Já byl tehdy ještě natolik hloupý, že jsem v té syrovosti nepoznal jistou estetickou kategorii. Proto jsem poslouchal u vytržení Simona a Garfunkela. Zvuky ticha jsem si na starém gramofonu v kuchyni pouštěl po dva večery snad dvacetkrát a po něčem takovém jsem toužil. Dylan byl pro mě neartikulovaný křik. Navíc tu byla velká bariéra angličtiny.

Když jste byl na Hutkově koncertu, nebralo vás, jak s ním lidé zpívají?

Mně to připadalo trošku ubrečené. Když se později stávalo na mých koncertech totéž, měl jsem i díky této zkušenosti nad tím přece jen nadhled. Pokud jsem nebyl opilý, to pak člověk objímá celý svět. Myslím, že Jarda dodnes neodstupuje od svého koncertu. Ať to vezmete jak chcete, koncert je stylizace. Není to mystifikace ani manipulace, ale je to divadlo jednoho herce. Můžeš odsunout kulisy, nedělat žádné scénky, stejně jistá pravidla fungují už od středověku. Kejklíř vystoupil na vyvýšené místo, začal zpívat a lidé se zastavovali... Jarda měl stále touhu sedat si mezi lidi. Tu máme všichni. Ty si mezi lidi můžeš i sednout. Ale nesmíš být jedním z nich. Tím jim totiž bouráš jistoty. A ony některé nejsou ke zlu věci.

Vám se do písniček, jako byly Husita, Václav, Když mě brali za vojáka, které jste udělal tak, že zlidověly do sborových refrénů, nechce, nebo nemáte inspiraci?

Ty já už umím napsat. Ani jsem to poslední dobou moc nezkoušel. On i společný zpěv má různé formy. Klasická je, nazvěme ji pro upřesnění, byť povrchně, forma hutkovská: pan farář předzpívá, věřící po něm opakují. A potom je zpěv spontánní, třeba když lidé se mnou zpívají od začátku do konce Až mi zítra ráno v pět. Já zřejmě formu písně přeceňuji. Ale ona má znaky, jaké snad nemá žádný jiný umělecký objekt. Představte si, Jiří, že píseň je jediný artefakt, který vnímatel bere za svůj! Vidíš film, přečteš knížku, naučíš se báseň, vnímáš. Ale zazpíváš si cizí píseň a ona se stává tvojí součástí, žije v tobě vlastním životem. Což je na druhé straně hrůza. Ty usínáš na operačním stole a v narkóze si zpíváš Krabičku cigaret. To je neuvěřitelné. Nemluvme o tom dál. Film je nádech, kniha je nádech. Zazpívání písně je vydechnutí.

Mnohým se líbí i vaše mluvená čeština. Vnímáte ji i vy sám?

Mně můj mluvený projev připadá hektický a nepřesný. Na rozdí1 třeba od Miloše Zemana, který výtečně formuluje. On mluví i s čárkami. Proto se mi nedobře dělají rozhovory.

Měl jsem na mysli spíš výslovnost. Jednoduše: vy jste z Ostravska a nejenže nemáte kratky zobak, ale blížíte se té nádherné mluvené češtině z okolí Zlína - to je Galatíková, Vaculík nebo František Pavlíček.

Mám to odposlouchané z domova. Máma je ze Vsetínska, otcův rod je - ani jsem to netušil- ze Zubří a teprve někdy na přelomu století se přestěhovali do Ostravy.

Vaše maminka je ze šestnácti dětí. Stýkáte se, ví rodina o sobě?

Došlo k roztříštění zájmů. (Říká pomalu, slovo za slovem.) Jako chlapec jsem se díval na velkou rodinu s obdivem. Bylo to starosvětsky pěkné. Čas mě z toho vyvedl. Velká rodina může držet pohromadě navěky věků, ale musí mít tátu, který je svorníkem. Nemluvím o diktatuře, ale jednotícím principu. Dokonce ani nemusí být fyzicky přítomen, ale ve vzduchu musí zůstat pocit jeho osoby. Kam se to ztratilo? Rodina se rozprskla. Ztracený román o krásné dřevěnici, která tam stojí, moje marná snaha přenést ten dům do dalšího století. Nejde o majetek. Jde o to, že ho udělal děda a vítr ještě nemá právo běhat v místnostech a krysy to rozežírat... Marnost. Smutek z toho na mě padl, z roztříštěnosti pospolité rodiny, z mého dětství.

Maminka žije?

Ano. Není na tom zdravotně nejlíp. Právě k tomu domu: bylo by krásné, kdybych ho mohl třeba koupit a máma by tam dožila. Pomáhala by mi tam. Teď je v centru Poruby, kde jezdí auta, ruší ji to, je nešťastná. Vesnická žena, valašská květina, kterou táta přesadil na Ostravsko, kde ona nikdy - teď to vidím - nezapustila do asfaltu své kořínky.

Když se sejdete, nač se vás ptá?

Stěžuje si. Mě se neptá. Potřebuje oporu. Stejně jako táta. Oba dva. Nač si máma stěžuje? Na opuštěnost, na zdraví, bezradnost, na to, že se v té Ostravě necítí. Volá o pomoc, i když to neříká.

Jak se s vámi loučí, když odcházíte?

Jako vždycky. Ostatně, co je vám po tom?

Máte pravdu. -Ještě hráváte nové písničky nejdřív své ženě?

Ano. Poslední moje zásadní píseň byla Mikymauz, vychrlil jsem nevím jak. To jsou okamžiky, které zřejmě přicházejí třikrát čtyřikrát za život. A ve chví1i, kdy jsem ji dopsal, kdy jsem sáhl do těžkých hlubin, do svých smutků, smutků okolí, všeho nevyřčeného, všeho, co ve mně bylo i nebylo, kdy jsem napsal písničku, o níž jsem věděl, že po jejím poslechu někteří lidé budou moci sáhnout - když to řeknu velmi vulgárně - i po provaze, že jim nebude lehce, tak když jsem dopsal tu píseň, tak, ač to zní absurdně, jsem se zvedl a zvolal jsem: Skvělé! Obrovská radost, takové spadnutí břemene. A utíkal jsem za Martinou. Řekla, že je to moje životní píseň. Že už lepší ani nenapíšu. Seděla jak zařezaná. Teď už ji budím jen ve chvílích, kdy cítím, že to je píseň výjimečná. Při ostatních si to nechám až na ráno. Bláznivá Markéta byla tou první písničkou, při které jako bych prokopl buben.

Byli pro vaše dětství nějací autoři určující? Jako třeba byl pro někoho Foglar, Batlička nebo Šrámek?

Že to byl kromě jiných i Batlička jsem si uvědomil až teď, když jsem se k němu znovu dostal. Batličku a Tarzana jsem kdysi dostal v jedné várce, jeden kamarád mi je půjčil velmi ošoupané. Oslovila mě ta tajemnost. Stejně jako když jsem těsně potom - to mi mohlo být tak dvanáct - četl Erbena, Vodníka. Ta nedopovězenost, osudovost, ta baladičnost a typičnost, to ve mně muselo zanechat silnou stopu. Zpětně mi naskakuje pocit, který jsem měl, když jsem nedávno psal Never More; pocit toho příšeří, té zelenkavé barvy, toho vodníka se mi vybavil a já to nevěděl. Ty otevřené dveře a na chodbě stojí havran, celé zelenkavé, takové špatné nadýchnutí pod vodou. Kdoví, jestli nejsilnějším zážitkem mého dětství nebyla zrovna ta Kytice. Protože jinak bych si na to nevzpomněl. Erbenova forma ve mně musela vyvolat touhu po dobroušení slova do nějakého tvaru. Nedá se nic ubrat, nic přidat. Je to hotové.

Čtete ještě poezii?

Starší poezii, to už jsem většinou prošel, k tomu se už jen vracím. Onehdy jsem si třeba hodně četl Seiferta, ale jeho pozdní věci, uvolněnější, zdánlivě formálně rozvolněné, přitom velmi precizní.

Jakou teď posloucháte muziku?

Fascinuje mě opera. Už delší dobu pozoruji, jak v mém bytě začínají narůstat operní komplety. A je-li opera v televizi, okamžitě si to točím na video. Moje dávná touha je přeložit si jednou operní libreto, buď Carmen nebo Lazebníka sevillského. Teď jsem třeba seděl asi hodinu u Figarovy cavatiny a přemýšlel, jestli by se to vůbec dalo napsat. To je těžké: opravdu mě láká myšlenka si to přetextovat. Možná je to tím, že jsem jako dítě býval povinně na několika operách a zdálo se mi hrozně legrační, o čem a jak zpívají. A teď, kdy umím textovat, závidím třeba Borovcovi, že si mohl dělat ty Bídníky.

Kdybyste se dnes mohl podívat na toho třicetiletého Nohavicu, co byste mu záviděl?

Vždycky se závidí neposkvrněnost, šelmě se závidí, že ještě neochutnala krev. Žena touží po tom být pannou. Možná, že člověk vůbec touží, jak mi to nedávno řekl Bolek Polívka, vrátit se v rámci restituce zpátky do matčina klína. Já bych se spíš pousmál nad krásou jeho neznalosti a naivní odvahy. Asi bych mu záviděl, co třeba závidím Jakubovi, který ještě nečetl Švejka.


 

 

JAROMÍR NOHAVICA
narozen 7. června 1953 v Ostravě. Maturoval na SVVŠ (1971), studia na Vysoké škole báňské přerušil a dálkově vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně (1978-81). Pracoval ve Vítkovických železárnách a jako knihovník. Publikoval básně, hádanky a křížovky. Písničky psal od patnácti let, postupně pro skupinu Majestic a ostravské sólové zpěváky, zvláště pro Marii Rottrovou. Mezi asi 60 nahranými texty byl i Lásko, voníš deštěm, v hodnocení kritiků Melodie singl roku 1981. Od roku 1981 ve svobodném povolání, v březnu 1982 poprvé zpíval veřejně, jako host J. Streichla na Folkovém kolotoči v Porubě. Překládal B. Okudžavu, V. Vysockého, J. Sztaudyngera, B. Viana aj. Desky: Jaromír Nohavica (EP 1985), Písně pro V. V. (2 EP 1988), Darmoděj (LP 1988), V tom roce pitomém (LP 1990) a Mikymauzoleum (LP 1993 - album roku v anketě měsíčníku Folk & Country). Písňové texty samizdatově vydal železničář St. Zárybnický v roce 1986. V roce 1992 vyšla v nakladatelství K.B.K.P. kniha-rozhovor J. Nohavici a spisovatele Zdeňka Zapletala Poslední mejdan (Kecy). Nohavica žije s manželkou Martinou a dětmi Lenkou a Jakubem v Českém Těšíně.


Jiří Černý
Zdroj:
MLADÝ SVĚT


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu