JAROMÍR NOHAVICA


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu

 

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Nohavica si dal k narozeninám koncert
CHICAGO ŽURNÁL - 7. 6. 2003

 

Jaromír Nohavica oslavil své padesáté narozeniny koncertem v Chicagu. Sokol Hall v Brookfield s kapacitou 300 osob praskala ve švech.
Vše proběhlo tak, jak mělo. A nebo chcete-li raději tak, jak bylo uvedeno na letáčku. V sedm třicet jste se zařadili do ralativně krátké fronty. U dveří jste měli možnost zakoupit na poslední chvíli vstupenku a ještě vám zbylo spousta času na nějaké to občerstvení. Úhozem deváté se v sále spustil hlasitý potlesk a poté zazněly první tóny mistrovy, v Česku vyrobené, kytary. Jak vím, že Nohavicova kytara nese značku "made in Czech"? Vím to proto, že když kytara v průběhu koncertu nechtěně vypadla ze stojanu, Nohavica prohlásil: "To nic. Ta něco vydrží, je přece vyrobená v Čechách!"
Koncert byl skvělý. A Jaromír Nohavica také. Zazněly převážně nové skladby, ale i starší oblíbené. Některé dokonce na přání. Na konec si publikum vyměnilo se zpěvákem role. A to proto, aby mu jednotně popřálo všechno nejlepší k narozeninám. S balónkem s natisknutou číslicí padesát stál Nohavica na pódiu a překvapeně naslouchal těmto třem stovkám cizích hlasů. Pak nechal balónek stoupat vzhůru a zamával na něj, jako by chtěl říct: "Sbohem padesátko!"
 

Jak oslavíte svoje padesátiny? Máte nějaký program na dnešní večer?

Měl jsem program. Dnes jsem narozeniny oslavil s nezapomenutelným koncertem tady v Chicago Sokol Hall.
 

Takže tím jste mi tak trochu odpověděl na moji druhou otázku a to jak jste s dnešním koncertem spokojen?

Já jsem byl nadšený. Jak už jsem říkal, v jedné chvíli mi došlo, že je to jeden z koncertů tak výjimečných, na které potom člověk po letech vzpomíná. Už teď mi dochází, že to pro mě vešlo do takové mé osobní historie těch velmi důležitých a krásných koncertů. Bylo to možná dáno tím, že jsem věděl komu přijíždím hrát, ale skutek přesto předčil veškeré mé očekávání.
 

Já vím, že jste ve Státech teprve týden. Přesto se Vás zeptám, jak na Vás Amerika zapůsobila?

To je otázka na kterou vám neodpovím, protože ať řeknu cokoliv, tak bych byl neskromný a nafoukaný. Protože hodnotit cokoliv po týdnu je prostě nestoudné. Zatím nemůžu říct nic jiného, než že jsem rád, že jsem tady.
 

Pro některé lidi je Amerika snem. Zemí nekonečných možností. Mají o ní určité představy a očekávání. Teď, když jste tady, nabídlo se Vám to, co jste očekával? Překvapilo Vás něco?

Amerika je krásná žena, kterou teprve poznávám.
Já myslím, že to není jednoduché při té frekvenci devět koncertů za čtrnáct dní.
Ale to není tak náročné, jako že bych neměl čas vůbec se dívat. Stále po mě chcete nějaké hodnocení, ale po týdnu to není tak jednoduché. Jsem nadšen, že jsem tady. Dívám se velkýma očima. A jestli sem přijedu příště, tak budu vědět více. Když tady budu žít dva roky, budu vědět ještě více a až napíšu první písničku, budu vědět ještě více, až se tady zamiluju, postavím dům...


Tak teď na trochu jiné téma. Co Vás vedlo k natočení filmu Rok ďábla. Kde vznikl ten nápad, od koho a proč jste do toho šel?

Rok ďábla je nápad Petra Zelenky, který za svých studentských časů chodil na moje koncerty. Napadlo ho, že by natočil film o mě, o mých písních a o mých přátelích. Přišel za mnou a zeptal se mě, jestli bych do toho šel. Já jsem si jen vymínil, že tam nebude natáčeno nic o mém soukromí, ale že jsem jinak přístupný ke všemu, co si vymyslí. Pak už jsem mu nechal volnou ruku. A Petr všechno co si vymyslel, to jsem mu zrealizoval. Takže já jsem byl spíše nástrojem v jeho rukou.
 

Kde berete inspiraci na písničky?

Dívám se kolem sebe a baví mě to. Teď třeba konkrétně jsem týden v Americe a už mám šest nápadů na různé písničky, které možná napíšu, možná nenapíšu. Tím chci říci, že život, svět, okolnosti, vyprávění, knížky, pohledy… To všechno člověka inspiruje. Zapisuje si to do své paměti a potom, když si vezme kytaru, to důležité se mu vybaví. Píseň vznikne a on ji potom nechá zahynout a nebo ji dotvoří. Kde jinde bych se mohl inspirovat než v životě.
 

Co Vás čeká po příletu domů?

V této chvíli jsem ve stavu, kdy ještě nemyslím na přílet domů. Ale když mě takhle pěkně vytrhnete z toho Amerického snu a vrátíte mě zpátky domů, tak mě, kromě velkého odpočinku a rodinných radostí, čeká natáčení nové desky, kterou si pak na podzim můžete koupit nebo vypálit.
 

A nakonec co byste rád vzkázal lidem tady?

Já jsem moc rád, že jsem sem mohl přijet a zahrát si tady. Víte, zní to pateticky, ale možná by si měl každý písničkář jednou zahrát v té své Americe. A já jsem si tady dneska zahrál. A že to bylo konkrétně v Chicagu a na moje narozeniny, to bylo moc hezké. A že přišli takoví skvělí lidé, to bylo úžasné. A heligonku, kterou si můj děda koupil v roce 1923 v Mariánských horách, tak jsem velmi rád převezl po těch osmdesáti letech až sem do Chicaga, aby viděla, jak vypadá ten velký americký sen. Mějte se tu hezky, hlídejte se a však se brzy zase uvidíme.
 

Ptala se Hana Šnajdrová
Zdroj: Chicago Žurnál