JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Denní práce
REFLEX - 24/2006

Nádraží v Porubě je pěkné, okolostojící cihlové domky se odrážejí v jeho proskleném foyer. Atmosféru anglického předměstí umocňuje déšť. Za několika velkými kalužemi čeká JAREK NOHAVICA. Nemá kytaru, nemá heligonku, má černý oblek. Jdeme do opery.

Koukám jako pragocentrik: šumíme bulváry se zkušeným řidičem a každý strom podél cesty je jen další důkaz, že Ostrava není černá, je zelená jako džungle. Domorodec za volantem se směje. Když novináři nalepí nálepku, je jen těžké ji sejmout. Ačkoli deníky den předtím pokryly články o písničkářově minulosti, nechci to téma otevírat. On sám o ně během odpoledne zavadí jen jednou. Když řekne, že pod tlakem z něj tryskají písničky. Jako teď.


Jako by nám hostitel přece jen chtěl ukázat odvrácenou tvář města, veze nás kolem neutěšených slumů až k obrovské tovární hale Karolina. Ve vybouraném okně číhá pes, ale když dá Jarek pár peněz jeho paničce sedící na železném barelu, propustí nás. Zpěvák zkusmo mocným hlasem zahlaholí první dva verše Komety a téměř celého ho pohltí vzedmutý prach. „Vejde se sem čtyři a půl tisíce lidí. Žádní hosté, jenom písně a já, tamhle uprostřed. To bude moje první samostatné DVD.“


Ještě když usedám do páté řady Národního divadla moravskoslezského, mohu si do popílku na rukávech psát recenzentské poznámky. Nohavica věnoval své přebásněné libreto „všem obrozencům, kteří zachránili mou řeč v oceánu Evropy“. Je příznačně paradoxní pro naše dny, že v prvním obsazení zpíval jediný Čech, mimo jiné i Ital, v jehož jazyce Lorenzo da Ponte operu Cosi fan tutte původně napsal.

Nohavica téměř rok rozmlouval s Mozartem. Objal každou jeho notu. Výsledkem je opera zpívaná současným a vtipným jazykem, z něhož mají diváci i zpěváci očividnou radost. Když Kuba hořekuje „já se snad potento a možná nejento?“ anebo Líza triumfuje „dostali jste koši, drzí hoši“, když nad Amadeovou muzikou slyším narážky na Járu Cimrmana (!), velmi mě to osvobozuje. Básníkovi se podařilo, v co tajně doufal: oprášil a vyzvedl průměrné libreto Cosi fan tutte na dohled geniální hudby.

Popílek opadává, až když při dlouhé děkovačce „stojím a tleskám velkými ranami“ a z páté řady mám chuť křičet ještě, ještě! Zdání klame. Ačkoli to vypadá tak lehce a samozřejmě, nebyla to práce přes víkend a Nohavica se při ní mnoho dozvěděl o Mozartovi i o Nohavicovi.

Doufáte tajně, že české libreto k opeře Cosi fan tutte přežije stejně jako vaše nejslavnější písně?

Ještěže jsem nenechal jeho pracovní verzi v tužce. Ta by tedy časem zmizela. Přepsal jsem ji věčným perem do čistého klavírního výtahu, který jsem sehnal až v jednom malém obchůdku na Mallorce. Ale teď vážně, už na premiéře projevilo zájem o vlastní nastudování Jihočeské divadlo a z toho mám radost. Takže snad se to pár sezón hrát a zpívat bude.

 

Má přebásnění libreta a psaní písňových textů něco společného?

Ano, mají k sobě hodně blízko. Je to práce se stejnými nástroji. Rozdíl je jen v množství.

Mozart skládal operu Cosi fan tutte sedm týdnů. Jak dlouho jste ji opatřoval českými slovy?

Mozart byl génius.

Vy ne?

Když, tak čtvrtinový. Seděl jsem nad libretem osm měsíců. Dvacet osm týdnů. Tedy čtyřikrát déle než Mozart. Klavírní výtah má čtyři sta stran, denně jsem stihl čtyři. Repetitivní pasáže odsýpaly, na druhé straně přišla lyrická pasáž árie na šestnáct taktů a já jsem se dva dny zasekl na půlce strany.

Pavel Kopta kdysi řekl, že psaní textu na hudbu je luštění křížovky. Neplatí taková pravda o libretu dvojnásob? Není to hlavně hledání správných slovíček?

Když dělám text na cizí melodii, nikdo mě nenutí, abych obsahově kopíroval původní text. V opeře takovou volnost nemám. Rozdíl je i v tom, že u písničky si mohu dovolit určitou licenci, nechat tu a tam notu spadnout pod stůl, přidat slabiku. Se skladatelem písně se domluvíte, ukecáte ho. S Mozartem nikoliv. Domnívám se, že v jeho případě se nic podobného ani nesluší. Respektive, já si to zakázal.

Taková práce asi vyžaduje disciplínu, řád.

Libreto píšete jako dopis, zleva doprava. Byl jsem v pokušení psát na přeskáčku, vybírat si výstupy podle chuti, ale zjistil jsem, že to nejde. Ztratil bych se. Opera je velký kolos, který se sune dopředu a žádá chronologii. Tak k tomu musíte přistupovat: jít od prvního zpěvu, notu po notě. To žádá opera.

Měl jste s tím problém? Své písně píšete jinak?

Zajímavá otázka. Takto o ní vlastně uvažuji poprvé. A uvědomuju si, že i v písničce buduju kostru chronologicky, od začátku do konce. Pak se sice vracím, škrtám, ale kostra je už hotová. Jinými slovy, začátek, první verš vždycky napíšu jako první. Cítím, že s prvními akordy přitahuju pozornost, že se pokouším zastavit kolemjdoucího. Když například napíšu: Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu ... nebo V řadě za sebou tři čuníci jdou ..., dveře se otevřely a píseň je v podstatě hotová. S takovým obrazem za zády už jde jenom o to, jestli budu pozorný a seberu za těmi dveřmi to, co tam leží. Anebo jen proběhnu kolem. Což jsou pak ty nepodařené písně.

Před lety jste mi v rozhovoru přiznal, že na prózu nemáte trpělivost. Není libreto svým rozsahem próze blízké?

Nevím, jestli jsem tehdy trefil přesné slovo. Spíš jsem měl mluvit o kázni tvořit a nevidět konce. Pod pojmem próza si představuju velký román, takový Tichý Don od Šolochova. Tam se zastavíte až po poslední větě a to je strašně daleko. Tak dlouhou nit bych neudržel. Kdežto opera není jeden příběh, je to album v tomto případě jedenatřiceti zpěvných čísel a recitativů.

Ponte prý psal své libreto i dvanáct hodin v kuse, na stole měl láhev tokajského. Vím, že své písně skládáte v noci. Platilo to i pro Cosi fan tutte?

Nepotřeboval jsem noc, v jejímž tichu stahuju hotovou píseň. Libreto jsem scrabblisticky skládal na zahradě pod ořešákem, taky u moře, za dne. Potřeboval jsem jenom klavírní výtah od vydavatelství Ricordi, ostrou tužku, břesknou gumu, cédéčko s operou a světlo, abych viděl na noty. Opera je denní práce.

Kolikrát jste Cosi fan tutte slyšel?

Asi padesátkrát po částech, asi patnáctkrát v kuse.

Potřebujete k životu operu?

Opera je fenomén, mystérium. Buď ji máte rád, anebo ji nenávidíte. Neexistuje střední cesta. Už hluboko v osmdesátých letech jsem si oblíbil opery poslouchat. Ne že bych na ně až tak často chodil, ale kupoval jsem si černé desky, takové ty tříalbové komplety v krabicích. Později videa a DVD, CD, k tomu si sháněl partitury. Vyloženě si užívám se sluchátky, když bloudím partiturou. Procházím si linku předepsaných nástrojů a těším se z toho, jak z toho papíru ve velkém prostoru vzniká hudba. Figarovu svatbu jsem slyšel poprvé někdy v sedmdesátých letech, když jsem ještě moc veřejně nehrál, spíše textoval, a hned mě napadlo, že by to bylo něco, napsat pod to česká slova. Položte si ovšem na stole vedle sebe Lásko, voníš deštěm pro paní Rottrovou a čtyřhodinovou operu. Cítíte, jak nebetyčný je ten most. Nicméně, uhnízdila se mi v hlavě myšlenka. A někde v dálce, až do dnešních dnů, to na mne čekalo.

Jak to myslíte?

Podívejte, je to trochu pošetilá práce. Vůle dělat opery česky tu dvakrát není. Zpěváci zpívají raději v originále, všude dneska existuje titulkovací zařízení. Není poptávka, takže není moc lidí, kteří by se vrhli na cizí libreta, navíc -co si budeme povídat - není to snadné. Já se snad trochu v písních naučil dělat s jazykem, trochu zpívám a vím, co zpěvák potřebuje, noty taky přečtu z partitury, mám vyděláno, takže jsem mohl téměř rok strávit putováním v áriích. Nedělám z toho až takovou vědu, ale když to neudělám já, nikdo jiný to za mě asi neudělá.

Nechtěli v Ostravě dělat Mozarta v češtině hlavně kvůli vám? Jste dobrý tahák.

Ředitel zdejší opery Golat znal mou touhu, klopýtavě jsem pro něj přetextoval už německého Vampýra. To bylo na počátku devadesátých let. Pak jsme se předloni potkali s vozíky v supermarketu a on mě pošťuchoval v souvislosti s blížícím se mozartovským výročím. Chtěl ode mne Cosi fan tutte. Tak tu bych už měl. Teď ještě zbývá Don Giovanni a Figarova svatba.

Je rozdíl pracovat s německým a italským originálním libretem?

Mimochodem by mě zajímalo - a nikde jsem se nedočetl -, jak Mozart psal na italské libreto. To uměl tak dobře italsky? Psal na italský originál. Tu řeč musel kopírovat, vystihnout jejího ducha. A to není snadné. Já jsem spíš řemeslník než znalec opery, ale tuším, že každý jazyk má svou vnitřní utajenou melodii a rytmus. Když překládáte ruskou píseň, máte velké problémy, když překládáte polskou píseň, máte obrovské problémy. S opačnými přízvuky, legaty slov a vůbec. Co teprve němčina! To je velký problém, protože oni mají všechna podstatná jména se členy, der Tisch. Čili libreto je plné předrážek: a co s nimi v češtině? Jednou můžete napsat „ten stůl“, podruhé „kde stůl“ ... a potřetí? Italština je snazší, klape přímo hodinářsky.

Mozart prý není těžký pro technickou náročnost. Hráč však musí být velmi přesný. Co o své hudbě řekl vám?

Co mě překvapilo asi nejvíc, je jeho filigránství. Filigránství bohéma? Jako by šlo o protimluv. A to je velice vzrušující. Nechtěl jsem žádnou jeho notu nechat spadnout pod stůl prostě proto, že to nešlo. Rozsypala by se stavebnice. Nechci hodnotit velikány, skutečně nejsem teoretik, ale mám pocit, že například Bach k tvorbě přistupuje racionálně, každou notu mocně vytesává do architektury skladby, zatímco Mozart, geniální dítě, zasazuje střípky do mozaiky velmi jemnou rukou. Ale stejně přesně.

Klavíristé tvrdí, že je v jeho muzice až matematická logika.

Ano, ale my si ji nepřipouštíme, uniká nám, protože se na něj díváme skrz bohémství a tušenou lehkost.

Je zajímavé, že lehkost se nevytratí, ani když Amadeovo zaujetí pro Cosi fan tutte asi nebylo stoprocentní. Tuhle operu si u autorů objednal císař jako mravoličnou agitku, aby ukázal armádě, jak se nechovat. Mozart prý ji nepsal se zvláštním nadšením. Poznal jste to?

Nepoznáte to, přirozeně. To jsou pravidla nám smrtelníkům neznámá. Mozartovu velikost si uvědomíte ve chvíli, kdy se potýkáte s dosti rutinním, nikterak originálním Pontovým libretem a pak slyšíte muziku, která tu kolekci zdánlivě pofidérních písní o lásce, věrnosti a proradnosti pozvedla do nebeských výšin. Dva se loučí, stojí u moře, slibují si věrnost, slovy řečeno, je to banalita, ale Mozart nad tím vytvořil nádhernou hudbu o loučení, až k pláči. Jako by zpětně chtěl naplnit Pontovy verše obsahem. V tom kolorování poněkud zaprášeného příběhu jsem se chtěl Mozartovi aspoň trochu přiblížil.

Ponte musel být nadšený, když operu poprvé slyšel.

Být jím, stojím a tleskám velkými ranami. A polovinu honoráře dám Mozartovi. Beztak ty peníze potřeboval víc.

Upřímně, nemá opera jako umělecký druh už poněkud po sezóně?

Je to na vás. Pokud přijmete fakt stylizovaných libret, fakt, že lidi na sebe nemluví, ale zpívají, že čtyřicetiletá subreta zpívá mladičkou Carmen, že to trvá dlouho, že hvězdy berou nebetyčné honoráře, že budovou opery bloumají fantómové, když na ty všechny povrchnosti zapomenete, pak máte šanci, že vás opojí zvláštní mystérium opery a uvěříte v její tajemství.

Z čeho jste vlastně vycházel při překladu? Vy italsky umíte?

Nechal jsem si od kamarádky, která žije v Itálii, přeložit originál, pracoval s anglickými a německými překlady. Taky jsem nakukoval do starších českých přebásnění. Do nich jsem se ale díval nejméně.

Jsou zaprášená?

To bych si nedovolil říct. Stejně jako písňový text není určen ke čtení, ale ke zpívání konkrétního člověka, na konkrétním místě a konkrétním lidem, není vhodné se posmívat libretům napsaným v jiné době.

U Prodané nevěsty, národního pokladu, se všichni shodnou, že muzika nemá chybu, avšak libreto je zastaralé. Nebyla by to pro vás výzva?

To jste mě sice potěšil a asi si poslechnu Prodanku s tímto ohledem. Ale trochu se bojím, že by se to celé mohlo rozsypat. Ta krásná zapomenutá slovíčka jako „jsemť“ k té hudbě patří.

Vy byste nechtěl napsat operu?

Proboha, to ne. Složit hudbu už vůbec ne, a co se týče libreta, můj problém spočívá v tom, že neumím psát texty bez hudby. A opera se jinak než na hotové libreto patrně skládat nedá. Snad ještě možná ruku v ruce jako Janáček, ale tak vysoko opravdu nejsem a nikdy nebudu.

Co se vám honí hlavou, když v noci usedáte ke stolu chytat novou píseň?

Fascinuje mě, že ačkoliv píšu písně čtyřicet roků, pořád v tom nacházím sílu velkého tajemství. Přitom - o co jde? O otvírání pusy, výdech vzduchu a nějaké sdělení.

Jde o charisma.

Charisma píseň nedělá. Píseň je jako forma výjimečná jinou věcí. Podle mne je to jediný umělecký artefakt, který přijmete za své tím, že jej jakoby pohltíte, vcucnete, on se stává vaší součástí a v kterémkoli okamžiku ho v sobě dokážete obnovit. Takové Ej lásko lásko ve vás žije jako virus, to nedokážete s knížkou ani básní.

Protože v nich není interval.

To je ono. Nejkratší písní je v tom případě „hoří“ na dva tóny a je v tom všechno. Píseň funguje v podání kohokoli z nás. Píseň sice někdo napíše a pak zpívá, ale ona stejně ožije až ve chvíli, kdy se ji naučí někdo jiný a má potřebu ji dále zpívat. Teprve v tu chvíli se stává věčná. Víte, co je zvláštní? Že v duchu zpívá každý člověk čistě. Uvnitř v každém z nás je píseň dokonalá.

 

Milan Tesař
Zdroj:
REFLEX


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu