JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Píšu pro těch pár Čechů kolem Řípu
DIVADELNÍ NOVINY 14/2006 - 5.9.20006

Darmoděj, Kometa, Bláznivá Markéta, Divocí koně, Potulní kejklíři, Těšínská… To je pro nás Jaromír Nohavica. Písničkář s nádhernými texty i melodiemi, hvězda folkových pódií, které tleskaly a tleskají tisíce nadšených diváků. Letos v květnu mu ale ve stoje aplaudovalo hlediště ostravského Divadla Antonína Dvořáka. Hrála se Mozartova opera Cosi fan tutte v jeho půvabném českém překladu.

Jarek Nohavica a opera? Jak to jde dohromady?
 
Docela dobře. Opera byla vždycky moje láska. Mám velkou diskotéku operních nahrávek, ještě na klasických deskách, které jsem kupoval od počátku osmdesátých let, dneska i na CD a DVD. Takže opera není něco, co bych si teď objevil.

Jak vznikl váš kontakt s ostravskou operou?
Už v devadesátých letech jsem pro ni přeložil libreto Marschnerovy opery Vampýr. Tehdy jsem se seznámil s režisérem a ředitelem ostravského divadla Luďkem Golatem a ten mi předloni nabídl, abych pro něj přeložil Mozartovu operu Cosi fan tutte. Mám tu a tam potřebu odskočit si od psaní písniček k většímu celku - tak vznikl kromě Vampýra i můj text k muzikálu Na skle malované pro pražské Divadlo Na Fidlovačce a texty do lední revue Romeo a Julie Borise Urbánka. Podobným »odskokem« byl i film Rok ďábla s režisérem Petrem Zelenkou.
 
Takže Cosi fan tutte byl jen další z »odskoků«?

Původně jsem si to myslel. Ale když jsem práci na libretu dokončil, uvědomil jsem si, že mě opera silou svého kouzla do sebe vtáhla. Že to není jen jeden z projektů, který opustím a půjdu dál po svých, ale že to bude vážnější. Z flirtu se zrodil vztah. Možná společná domácnost, jestli i lože, to ještě nevím, ale asi se ke mně opera nakvartýruje.
 
Zdá se, že už se tak stalo. Na pracovním stole máte Mozartova Dona Giovanniho. Hodláte ho uvést česky opět v Ostravě?

Doufám, že ano, už o tom s Luďkem Golatem jednáme. Příští rok uplyne 220 let od světové premiéry Dona Giovanniho ve Stavovském divadle: 29. října 1787 bylo pondělí a představte si, že napřesrok to znovu vychází na pondělí. Takže premiéra musí být v pondělí 29. října 2007, osud tomu chce. Což pro mne znamená, že bych měl mít překlad hotový do konce roku.
 
Jak dlouho jste pracoval na překladu libreta Cosi fan tutte?
 
S přestávkami osm měsíců. Mozart byl ovšem větší frajer, ten stihl složit celou operu za sedm týdnů. Ale on byl génius. Klavírní výtah má čtyři sta stran a já za den stihl přeložit tak čtyři, možná pět.
 
Překládal jste přímo z italštiny?
 
To ne, měl jsem doslovný český překlad, který pro mě pořídila má česká přítelkyně žijící v Itálii. Nahlížel jsem i do německých a anglických překladů a do starších českých verzí, ale nenechal jsem se jimi nijak ovlivnit.
 
Italsky neumíte, ale melodii italštiny jste musel vnímat. Lze ji vůbec převést do češtiny?
 
Samozřejmě že ne. Následovat melodiku italštiny se vším všudy by znamenalo vytvářet velmi krkolomné české věty. Italština je pro operu tím, čím je angličtina pro rock. Vnímám ji jako těžko dosažitelný vzor - její otevřené samohlásky, zvukomalebné střídání souhlásek a klouzavé spojování slov. Italský originál bude vždycky znít libozvučněji než český překlad. Lidský hlas zpívající italsky je hudební nástroj. Ale stejně jako se svého času u nás tvrdilo, že zpívat rockovou muziku česky nejde, a ono se ukázalo, že to jde, tak i italskou operu lze s úspěchem zpívat česky. Mou výhodou je, že si text při psaní hned zpívám a cítím, jestli jde takzvaně do pusy.
 
Libreto Lorenza da Ponte ke Cosi fan tutte bylo už v jeho době kritizováno za povrchnost a Mozartovi se vytýkalo, že se zahazuje s tak primitivním kouskem…
 
Je pravda, že toto libreto je jednoduchá anekdotická rýmovačka. Jenže Mozart ji svou hudbou povýšil do úplně jiných rovin. A mně šlo o to překládat nikoli Lorenza da Ponte, ale Mozarta, a proto jsem nakládal s textem místy dost volně, přidával jsem rýmy tam, kde jsem je nalézal v hudbě. Zařekl jsem se, že ani jedna Mozartova nota nesmí padnout pod stůl.
 
Je velký rozdíl mezi psaním písničky a překládáním libreta?
 
Je to úplně něco jiného. Když píšu svoji písničku, vymyslím kousek hudebního nebo slovního motivu, ruku v ruce se hudba i text posunují kupředu. Překlad libreta je psaní na hotovou hudbu i text. Připomíná mi to doby, kdy jsem textoval spoustu cizích písniček pro různé ostravské kapely. Naučil jsem se tím nejen muzikantské frázování, ale i to, aby text seděl hudební formě písničky, aby kuplet byl kupletem, šanson šansonem, erotická píseň erotickou písní. A u Mozarta jsem na tom podobně - vím, o čem písnička je, a hledám text, který by ji beze zbytku vyjádřil. Já dám ti své srdce, ty dej mi svoje - to je v hudbě houpavě zvonkové, cinkavé, něžné, lehoučké! Kdežto uřvaná služka Růžena zpívá, jak jí zobák narost, a nějaké to ostřejší slovo jí nevadí.
 
Dnes je tendence zpívat opery v originále, vyhovuje to i hostujícím zahraničním zpěvákům, proč tedy překládat opery do češtiny?
 
Mně je trochu líto, že se nezpívá česky. Zpívat v originále patří na jedné straně ke stylizaci opery - jako že jdeme na operu a nečekáme, že pochopíme, o čem se tam zpívá. Děj většiny oper je stejně nezapamatovatelný. Na druhé straně právě nesrozumitelnost odrazuje od opery velkou část publika. Já mohu pět minut vnímat jen krásu zpěvákova hlasu, ale jestliže chci být opravdu vtažen do příběhu, do velkého divadla - a opera je vrchol veškerého divadla -, pak chci a musím rozumět. Cyril a Metoděj přišli proto, aby kázali v jazyce, kterému věřící v téhle zemi rozumějí. Tak proč by i opera neměla být »kázána« ve srozumitelném jazyce? Já nechci být žádným spasitelem. To, že se teď Nohavica rozhodl překládat opery, nevyvolá žádnou operní reformu. Ale řeknu to tak: když na ostravské představení přijde někdo, kdo Cosi fan tutte slyšel dosud jen v originále anebo vůbec ne, tak si při odchodu třeba řekne: Ty vole, to byla pecka, to mě fakt bavilo. Copak Mozart neskládal opery proto, aby lidi bavil?
 
Překlad libreta jste věnoval obrozencům, kteří se v době, kdy Mozart psal své opery, donkichotsky snažili o záchranu českého jazyka. Cítíte se i vy být obrozencem bojujícím za češtinu v globalizující se české kotlině? Stojí vůbec za to, překládat opery pro těch pár Čechů kolem Řípu?
 
To jste řekla přesně. Ano, já budu překládat operu pro těch pár Čechů kolem Řípu. Už se to tu dělá dvě stě padesát let, tak já v tom budu s dovolením pokračovat. Jarek Nohavica, další z pošetilých obrozenců. Proč bych se za to měl stydět? Vždyť jedním z důvodů, že se v české kotlině tisíc let udržel nikterak početný národ, je právě jazyk, který si zachoval živou podobu.
Každý, kdo u nás vystoupil na obranu jazyka, byl vždycky trošku směšný. Tak fajn, budu klidně směšný, ale dovolte mi, abych český jazyk ještě chviličku podržel, obrousil a poslal ho dál. Pro těch pár pošetilých Čechů kolem Řípu.
 
Dneska se spíš Češi horem pádem učí moderní esperanto - angličtinu…
 
To se přece nijak nevylučuje. I já jsem jel na stará kolena do Dublinu, abych se naučil anglicky a domluvil se ve světě, ale na druhé straně mi to nebrání, abych si překládal Mozarta do češtiny, protože chci, aby - když bude mít někdo za padesát, za sto let chuť - si ho mohl zazpívat česky.
 
Není to ovšem »světové«…
 
Aniž bych se s ním chtěl proboha srovnávat, tak Janáček taky ve své době nebyl světový. Cokoli se v této kotlině nakonec ukázalo být světové, začalo jako velice nesvětové, malé české. Ať už to byl Forman s Hoří má panenko, Hašek se svým pivním humorem, Lada s českými vesničkami a hastrmany. Já nevěřím v univerzální oslovení celého světa, naopak si myslím, že v každém díle musí být to nejvlastnější z tebe a z místa, kde vyrůstáš, aby to mohlo zavonět i jiným. Naše tvarůžky fakt musí být olomoucké.
Je v nás zakódovaný stud za češství. Radši kálíme do svého hnízda, než abychom v klidu, hrdě a nepateticky řekli: ten kroužek nad ů nemá nikdo jiný, jenom my, tak ať o něj nepřijdeme. Dokud se růže píše s kroužkovaným ů, tak voní. Stejně jako tvarůžky.
Světovost má několik rovin.
V globální rovině velkého světa jsme schopni zpívat italsky opery a anglicky populární muziku, dokážeme se domluvit po internetu, ale to nestačí. Musíme být ještě zakotveni ve svém jazyce. Jinak se v tom velkém světě ztratíme. Jak říká Švejk: Každý má být přímo odněkud. A já jsem prostě odsud. A budu psát pro těch pár Čechů česky.
 
Ve svých písničkách uchováváte češtinu přímo žárlivě a váš darmoděj je stejně voňavý jako růže nebo tvarůžky…
 
Po sametové revoluci k nám vtrhla záplava zahraničních interpretů a začaly se množit hlasy, že je to konec české písničky. Ale když se hladina uklidnila, ukázalo se, že čeští interpreti s českými písničkami pořád tu zahraniční vlnu válcují. Takže potřeba českého jazyka tu zůstává, i když možná skrývaná a plachá. Když se podíváte na prodej desek, tak žebříčky vedou české písničky a kapely, které zpívají česky.
 
A to je důvod, proč jste se nyní pustil do Dona Giovanniho?
 
Jeden z důvodů. Když jsem otevřel klavírní výtah Dona Giovanniho, připomněly se mi chvíle, které jsem prožil nad Cosi fan tutte, ta příjemná i hrozná atmosféra hledání a trápení se nad vhodným výrazem. Chytl jsem se drápkem a už se asi nevysmeknu. A přestože vím, že je to práce pro pár Čechů, dokonce jen pro několik z nich, kteří mají rádi operu, je to především velká radost pro mě.
Don Giovanni je dramaticky skvěle vystavěná opera. V každé postavě je jistá dvojlomnost, nikdo není jenom dobrý nebo špatný a každý má v sobě dávku erotiky. Třeba Zerlina. Její árie Batti, batti - to je jasná erotická výzva: Prosím tě, zmlať mě, já to potřebuju! O árii, kdy Masettovi nabízí své vnady jako lék, ani nemluvě. A s Giovannim v duetu jasně koketuje. Donna Elvíra by měla sedět někde zhroucená v koutku, zhrzená žena, oběť. Ale ona za Giovannim jede lán světa, aby mu na jedné straně vyčinila, ale na druhé odpustila i tak velké ponížení, jako že ji nechá milovat se se svým sluhou. A ještě se stará o jeho spasení. Protože touha po něm v ní zůstala. A Donna Anna? Ať mi někdo vypráví o svedené panně! Jak to, že Giovanniho k sobě v noci pustila? Její árie o svedení je jen babská verze pro Dona Ottavia a lidi stejně »hlupé«, jako je on!
 
A co titulní prostopášník Giovanni?
 
I v něm je dvojlomnost - on lidi přitahuje i odpuzuje. Mám takovou historku z raného dětství: V Opavě, kde jsme tehdy bydleli, byla na koupališti obrovská kamenná žaba. Já jsem se jí strašně bál, a jakmile jsem ji uviděl, začal jsem řvát. A tata mi říkal: Tak se na ni nedívej! Ale já jsem se na ni musel dívat. Člověk nemůže, nechce, nedokáže být bez toho, čeho se bojí. A tak všichni civí na Giovanniho jak já na kamennou žabu.
Mozart udělal z »žertovného dramatu« o potrestaném prostopášníkovi velké drama, ale se střípky humoru, ty u něj najdete vždycky. On musel být v životě na jedné straně lehkomyslný a zábavný, na druhé nesmírně pracovitý. Skřítek, velký klaun, který když psal, tak mu život probleskoval humorem i do sebevětší tragédie. A i když bych se v žádném případě nechtěl s Mozartem srovnávat, tak tohle je mi blízké. Cítím stejnou dvojpólovost, která mě nutí střídat kytaru s heligónkou, šanson s kupletem, vážnost s potměšilostí. Takový je život.
 
Říkáte, že Mozart psal dobré písničky…
 
Aniž bych ho tím chtěl urazit, tak Mozart byl v nejlepším slova smyslu písničkář. Z hlediska mé profese, klobouk dolů! Dokázal napsat písničku, která se po dvou stech letech dá zahrát na kytaru a zpívat tím nejobyčejnějším způsobem. Na rozdíl od spousty umělých písní, které nepřežily, jsou Mozartovy »písničky« stále živé a zpívatelné. Napsat dobrou písničku není vůbec snadné. Musí držet pohromadě. Umělá píseň často předvádí umění zpěváka i skladatele, ale písnička se rodí z momentální potřeby, z chuti si zazpívat, sám pro sebe.
 
Takže Mozart nepsal písně, ale písničky…
 
Tak, to je přesné. Píseň a písnička - ono to není nic menšího, ale písnička je srdci blíž. A i v Donu Giovannim je takových písniček spousta. Už samotný začátek prvního dějství, úvod k Leporellově árii je tak dobře napsaná písnička, že kdybych vzal kytaru, můžeme si ji spolu hned zazpívat. On měl v sobě velkou zpěvnost prostého lidu, odpusťte mi tu terminologii.
 
Neuvažujete o tom, že byste jeho písničky zařadil do svého repertoáru?
 
Tak jistě by to šlo, v Cosi fan tutte i v Donu Giovannim je řada míst, která by šla okamžitě zpívat s kytarou i s heligónkou. Ale spíš jsem uvažoval o tom, že si najdu zručného pianistu, který by hrál Cosi fan tutte, a já k tomu vyprávěl, o čem to je, a mezitím vždycky kus zazpíval. Něco jako Jarek Nohavica představuje Cosi fan tutte. Ne jako reklama Jarka Nohavici, ale Mozarta a jeho opery.
 
A nezvládl byste to jen s kytarou?
 
Mozartovská harmonie je složitá a kytara by to všechno neobsáhla. Ale kdyby klavírista slyšel na to, abychom z toho nedělali moc velké umění, tak by mě to asi bavilo. Ostatně Mozart taky nedělal velké umění, ale psal pro lidi.
 
V čem se liší dnešní situace písničkáře Nohavici od písničkáře Mozarta?
 
Na rozdíl od Mozartovy doby jsme dnes hudbou zapleveleni. Uvědomil jsem si to na lidových písničkách. Proč jsou si písničky z jednoho regionu tak podobné? Protože vycházejí ze stejného kadlubu. Lidi v kraji znali řekněme sedmdesát sto písní. A když do hospody přišel někdo s nějakou novou, tak musela vyjít z kadlubu, který všichni cítili, jinak neměla šanci se uchytit. Takže oni vytvářeli nové písně z kadlubu, který znali. Tohle my už neznáme. Žijeme v jedné obrovské vesnici a v našem kadlubu se mele hudba všeho ražení. V Mozartově době si lidi za hudbou museli zajít anebo si ji vyprodukovat sami a asi se jim do duše ukládala hlouběji než nám.
 
Nemáte obavu, že když od rána do večera posloucháte Mozarta, tak se vám v tom vašem kadlubu usadí a vy začnete psát jako Mozart?
 
Nebojím se, že bych ho začal kopírovat. Každý takový kadlub se skládá z motivických prvků, které se v něm celý život hromadí, a to nejen hudebních, ale i slovních a obrazových, a když člověk píše písničku, tak z něho vědomě i podvědomě čerpá. Když se mi daří, tak mi srdce podvědomě vytahuje dobře uskladněné kousky, ale pak přichází druhá fáze, kdy si s těmi motivy hraju, začnu je skládat a rozvíjet, to už je hodinářská práce, kdy se váží na vážkách, jestli tohle a nebo radši toto… V mém kadlubu se Mozart nepochybně usadil. Ale já jenom něco málo z toho jeho kadlubu předávám dál. Protože stejně jako on - a aniž bych se s ním proboha chtěl srovnávat! - i já »tuneluju« všechno, co jsem kdy zaslechl. Opery, Hašlera, lidové písničky, jazz a co já vím, co ještě. A když píšu písničku, tak možná jen posílám dál kousek z toho, co se ve mně uložilo, dalšímu patnáctiletému klukovi, který teď někde brnká na kytaru, poslechne si to a vstřebá to do sebe. Možná že my písničkáři jen posíláme jednu písničku v čase pořád dál. A jednou za čas se objeví génius Mozart, který to přetvoří na cosi velkého.
 
Ale je třeba mít z čeho čerpat. Mělký kadlub je hned u dna.
 
To jistě. Všechno, co jsem do sebe pojal, mi v okamžiku, kdy píšu tu jednu malou svou písničku, pomáhá.
 
Myslím, že Mozart byl na tom ve své době podobně…
 
Znovu opakuju, že se s ním nechci ani na okamžik srovnávat, ale myslím si, že Mozart byl písničkář a velký mejdanový hráč. Vždyť on byl svými současníky vnímán jako podivné zázračné dítě, které tatínek vozil jako cvičenou opičku po koncertech. Michael Jackson trmácející se nepohodlným dostavníkem od štace ke štaci. Mozart byl poskakující Leporello, úžasně živý člověk, zajímavě a nekonvenčně vychovaný fracek, ale na druhé straně úžasně pilný člověk. On nemohl sedět někde na statku jako da Ponte a sepisovat v klidu své opery.
 
Mám pocit, že vaše setkání s Mozartem nastalo v pravou chvíli. Kdyby přišlo dřív, nebyl byste schopen či ochoten opustit své závazky písničkáře…
 
Měl jsem v životě štěstí, že věci ke mně přicházely v pravou chvíli. Zcela prozaicky řečeno: do opery bych se nemohl pustit, kdybych neměl na spořitelní knížce peníze, které mi umožní půl roku nejezdit po koncertech, nevydělávat a zabývat se takovou vančurovskou bláznovinou, jako je překlad opery. Druhá věc: netroufl bych si na to, kdybych se - jako člověk, který nemá konzervatoř - za ta léta natolik nesžil s notami, že si i těžké party z Mozarta dokážu bez problému zazpívat z listu. A do třetice: když napíšete 250-300 písniček, texty na cizí hudbu nepočítaje, tak si člověk sáhl už takřka do všech zásuvek, které ho zajímaly. Ne že by mě psát písničky už nebavilo, ale není to už tak vzrušující dobrodružství.
 
Neboli už neplatí, že »ještě tolik písní napsat je třeba«?
 
Už to tolik neplatí. Písničky jsem psal a píšu jako běžnou součást svého života. Vždycky jsem si představoval, že mám na zádech pytel, a jak jde život a já skládám písničky, tak je do něj házím. Bez plného pytle bych si nikdy nemohl troufnout na své první veřejné vystoupení. Ten pytel je tam pořád a dál do něj strkám písničky. Ale posedlost okusit ze všech stromů rajské zahrady, kterou v životě procházím, není už tak agresivní. Už jsem si napsal svá Mávátka, svou Markétu, svého Darmoděje, takže už po té zahradě neběhám tak zběsile. Teď mě opravdu upřímně víc láká vyřešit, jak přepsat do češtiny soupeření Dona Giovanniho s tatou od Donny Anny, než vymýšlet písničku o tom, jak se Paroubek potýká s Topolánkem.
 
Znamená to novou životní etapu?
 
Kamarádi se mě často ptali, kdy napíšu ten svůj okudžavovský román, a já jim odpovídal, že na to nemám čas ani trpělivost. Možná nastává čas mého zklidňování, tempo se rozvolňuje, střípky písniček odplouvají, až nakonec člověk zmlkne docela. Ještě chvíli sedí u moře, dívá se do vln a potom zmizí úplně. Jako ve Viscontiho filmu. Doufám, že se nacházím ve fázi rozvolňování.
 
Zatím to ale tak nevypadá. Máte za sebou natáčení svého prvního DVD v ostravské Karolině a klavírák Dona Giovanniho na stole. Co pro vás představuje větší adrenalin - tři hodiny na jevišti, anebo nalezení toho správného výrazu pro Dona Giovanniho?
 
Karolina byla silný adrenalinový zážitek. Prostředí, město, lidi, pocit jedinečnosti, to všechno vytvořilo takový psychickofyzický tunel, že jsem se z něho čtyři dny vzpamatovával. A to mám za sebou určitě tisíc koncertů a z toho desítky těch opravdu velkých. Ale Karolina byla něco jiného. Pociťoval jsem napětí z nevyřčeného očekávání lidí, a když vstoupíte na jeviště, je to jako rafting. Nahoře sednete na vor, odrazíte a řítíte se dolů a nemáte jinou šanci než letět. To se nedá přežít jinak, než že trošku ustoupíte sám od sebe, nepropadnete tomu nadšenému Jarkovi, který teď a tady činí velkou věc. Jinak se utopíte. Koncert je jedna velká adrenalinová vlna, zatímco překládání Mozarta, to jsou adrenalinové kapky, které skanou po dvou hodinách nad klavírákem, kdy máte před očima černo a pocit, že to nikdy nezvládnete. A pak se rozjasní, dveře se otevřou a člověk postoupí do dalšího pokoje. Je to jako procházka obrovským hradem se spoustou pokojů a v každém z nich na vás čeká jiný úkol. Otevřete je a »Ty vole!«, hned byste je přibouchl. Ale pak to zvládnete, odpočinete si a už otvíráte další.
Dá se to říct i jinak: koncert je jeden velký, oddalovaný orgasmus, přibližování toho obrovského výbuchu, zatímco Mozart představuje desítky krásných malých orgasmů, coitus interruptus. Oboje je vzrušující, krásné a k životu potřebné.


 

Aristokrat folku
Sluneční paprsky praly plnou silou do davů, které se scházely koncem června k ostravské tovární hale Karolina, přesto tu panovala zvláštní pohoda. Pět tisíc lístků na koncert, na němž se Nohavica rozhodl natočit své první DVD a který nazval příznačně Doma, bylo prý v Ostravě vyprodáno během třiceti tří minut. Stejné to bylo s přidanou generálkou.
Karolina patří k památkově chráněným objektům, je to úctyhodná dáma z hnědých cihel s festovní ocelovou konstrukcí a vysokými továrními okny. Pódium uprostřed haly obklopovaly zástupy přešlapující v prachu, předvídavější si přinesli rybářské stoličky, jiní si ustlali na pláštěnkách, ti nejvytrvalejší stepovali přímo pod pódiem.
Přišlo publikum všech generací – převahu tvořili Jarkovi generační souputníci, kteří jeho písničky vyhledávají přes dvacet let, početnou menšinu pak obsadily jejich děti, nezřídka bylo vidět celé rodiny. Přišli nejen poslouchat, ale také si zazpívat a většinou nepotřebovali zpěvník, který si mohli koupit u vchodu. Nohavica přišel usměvavý, s kytarou v ruce, zamával bouřlivě aplaudujícímu publiku a hned se po hlavě vrhl do první písničky, kultovní Komety. Program sestavil ze starého i novějšího repertoáru tak, aby si všichni přišli na své. Nescházely očekávané „hity“ jako Divocí koně, Pochod marodů, Až to se mnou sekne, Když mě brali za vojáka či Milionář, jehož Nohavica „odskatoval“ ve vražedném tempu. Introvertní písničky s kytarou zpíval na pódiu, vykrojen ze tmy paprsky laserových reflektorů, drsnější za doprovodu heligónky na molu vybíhajícím z pódia do diváků, s nimiž tam vstupoval do hovoru. Publikum měl pevně v rukou: když rozhicovaní posluchači začali skandovat při písničce Sarajevo, vybídl je, aby si tuhle s ním zazpívali úplně potichu – a jako mávnutím proutku se ztišili a viseli Jarkovi na rtech, pobrukujíce si s ním refrén o hořícím ohni a praskajícím dřevu.
Nohavica osvědčil obdivuhodnou koncentraci a paměť, s níž lehce přecházel od písničky k písničce, od češtiny k polštině, od zpěvu k mluvenému slovu. Pouze jednou zabloudil v metaforickém textu Bláznivé Markéty. Vládla tu pohoda a duchovní spříznění, žádní hulákající opilci, většinou bylo vidět objímající se a pozpěvující, případně tančící páry. Těm dál od pódia zprostředkovala intimní kontakt velkoplošná projekce, proměnlivé nasvícení haly podtrhovalo její technickou krásu a rytmizovalo okamžité střihy atmosféry. Končilo se v intimitě haly přízračně osvětlené zvenčí skrze skla oken, na něž se promítaly spletené stíny stromů.
Melodie třiapadesátiletého „aristokrata“ folku, jak bývá Nohavica nazýván, zněly po ostravských ulicích ještě hluboko do noci. DVD Doma, které natáčel polský tým, by se mělo na pultech objevit v září. Je na co se těšit.

RADMILA HRDINOVÁ

Jaromír Nohavica: Doma Karolina Ostrava,
28. a 29. června 2006

 

RADMILA HRDINOVÁ
Zdroj:
DIVADELNÍ NOVINY


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu