"Don Giovanni je hořkosladká pochoutka"
aneb Jarek Nohavica o Potrestaném prostopášníku
ZPRAVODAJ NDM -  10/2007

Je podle Vás Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni skutečně „opera oper“?

To si při nejlepší vůli netroufnu tvrdit. Jednak všechny opery neznám, jednak mi to zavání sestavováním tabulek pořadí a to je v umění vždy velmi ošemetné. Pro mne osobně je to jedna z nejkrásnějích oper, jaké znám.
 

Jak jako autor přebásnění tuhle operu žánrově vnímáte? V podtitulu se praví „dramma giocoso“ – tedy „veselá hra“ s hudbou, nebo veselo-smutná...

Tragikomedie. Hořkosladká pochoutka. Jemná legrace s kamennou tváří. Milostné leporelo, v němž diblík Mozart vystrkuje zpod stolu holý zadek na smrt. Modrá kalná hlubina šedého oceánu s růžovými chobotničkami a se zbytky blyštivého pirátského pokladu na dně.
 

Bylo přebásňování Dona Giovanniho hodně jiné než Così fan tutte – a v čem?

Bylo hodně jiné. Odstínění jednotlivých postav (v opeře navíc jazykově omezené) bylo díky ‚sošnější’ muzice dost náročné. Zatímco v Così fan tutte jsou (laicky řečeno) mezi jednotlivými hudebními čísly a recitativy zřetelné předěly, zde Mozart řešil ‚činoherní’ prvky daleko hudebněji a provázaněji. Don Giovanni je pro mne méně ‚písňový’ a více divadelní.

Která postava je v téhle opeře (krom Giovanniho) Vaším favoritem?

Ač to zní banálně, ke každé jsem si našel svůj vztah. Leporella jsem od počátku psal přímo pro Andreje Bestčastného, viděl jsem jej s jeho živelným projevem přímo na scéně, Don Giovanni mne bavil svým plnokrevným přístupem k životu, pro donnu Annu jsem složitě hledal slova pro její nádherné árie, po nichž se bortí klenby operních domů, donně Elvíře jsem fandil v její touze urvat zpátky toho ničemníka, kterého tak miluje, Masetto si mne získal v árii „Chápu chápu, pán je pán“, kdy s hrdou nezkrotností ustupuje moci, na donu Ottaviovi jsem se vydováděl v kudrlinkách velkých slov, kterými tento kašpárek a ramenáč na baterky nešetří. Být Donem Giovannim, pak bych ovšem hořekoval tváří tvář neodvratnému komturovi jen nad jedním, totiž že jsem nedobyl Zerlinu. To je baba jak lusk. Mám pocit, že i Mozartovi (aspoň tak to cítím z not) byla hodně blízká.

Myslíte, že kdyby žil Mozart dnes, napsal by operu raději pro Ostravu než pro Prahu:-)?

Praha je Prahou. Mně by stačilo, že by vůbec něco nového pro ni napsal. Já bych si tam, do mého druhého nejoblíbenějšího města, rád na nového Mozarta zajel. A zpátky bych ho třeba přemluvil na Baník. Pendolinem. A po fotbale bychom ho provedli s Golatem a Bestčastným po Stodolní. Sedmáct zastavení Wolfiho.

Libretista obou Vámi přebásněných oper Lorenzo da Ponte napsal rozsáhlé a místy zábavné Paměti. Nebudete se jím inspirovat i v tomto žánru?

Lorenzo da Ponte se dožil požehnaného věku. Třeba už na stará kolena v New Yorku neměl nic jiného na práci. Já si počkám. Ale představa, že sedím v 85 letech na lavičce v newyorském Central parku a píšu o tom, jak jsem začínal na VŠB ve Véčku, je zábavná.

Děkuji a zlomte (nejen) 29. října vaz! PAVLA BŘEZINOVÁ


Pavla Březinová
Zdroj: ZPRAVODAJ NDM -  10/2007