"Don
Giovanni je hořkosladká pochoutka"
aneb Jarek Nohavica o Potrestaném prostopášníku
ZPRAVODAJ NDM
- 10/2007
Je podle Vás Potrestaný prostopášník aneb Don
Giovanni skutečně „opera oper“?
To si při
nejlepší vůli netroufnu tvrdit. Jednak všechny opery
neznám, jednak mi to zavání sestavováním tabulek
pořadí a to je v umění vždy velmi ošemetné. Pro mne
osobně je to jedna z nejkrásnějích oper, jaké znám.
Jak jako autor
přebásnění tuhle operu žánrově vnímáte? V podtitulu
se praví „dramma giocoso“ – tedy „veselá hra“ s
hudbou, nebo veselo-smutná...
Tragikomedie.
Hořkosladká pochoutka. Jemná legrace s kamennou
tváří. Milostné leporelo, v němž diblík Mozart
vystrkuje zpod stolu holý zadek na smrt. Modrá kalná
hlubina šedého oceánu s růžovými chobotničkami a se
zbytky blyštivého pirátského pokladu na dně.
Bylo
přebásňování Dona Giovanniho hodně jiné než Così fan
tutte – a v čem?
Bylo hodně jiné.
Odstínění jednotlivých postav (v opeře navíc
jazykově omezené) bylo díky ‚sošnější’ muzice dost
náročné. Zatímco v Così fan tutte jsou (laicky
řečeno) mezi jednotlivými hudebními čísly a
recitativy zřetelné předěly, zde Mozart řešil ‚činoherní’
prvky daleko hudebněji a provázaněji. Don Giovanni
je pro mne méně ‚písňový’ a více divadelní.
Která postava je v téhle opeře (krom Giovanniho)
Vaším favoritem?
Ač to zní
banálně, ke každé jsem si našel svůj vztah.
Leporella jsem od počátku psal přímo pro Andreje
Bestčastného, viděl jsem jej s jeho živelným
projevem přímo na scéně, Don Giovanni mne bavil svým
plnokrevným přístupem k životu, pro donnu Annu jsem
složitě hledal slova pro její nádherné árie, po
nichž se bortí klenby operních domů, donně Elvíře
jsem fandil v její touze urvat zpátky toho
ničemníka, kterého tak miluje, Masetto si mne získal
v árii „Chápu chápu, pán je pán“, kdy s hrdou
nezkrotností ustupuje moci, na donu Ottaviovi jsem
se vydováděl v kudrlinkách velkých slov, kterými
tento kašpárek a ramenáč na baterky nešetří. Být
Donem Giovannim, pak bych ovšem hořekoval tváří tvář
neodvratnému komturovi jen nad jedním, totiž že jsem
nedobyl Zerlinu. To je baba jak lusk. Mám pocit, že
i Mozartovi (aspoň tak to cítím z not) byla hodně
blízká.
Myslíte, že
kdyby žil Mozart dnes, napsal by operu raději pro
Ostravu než pro Prahu:-)?
Praha je Prahou.
Mně by stačilo, že by vůbec něco nového pro ni
napsal. Já bych si tam, do mého druhého
nejoblíbenějšího města, rád na nového Mozarta zajel.
A zpátky bych ho třeba přemluvil na Baník.
Pendolinem. A po fotbale bychom ho provedli s
Golatem a Bestčastným po Stodolní. Sedmáct zastavení
Wolfiho.
Libretista
obou Vámi přebásněných oper Lorenzo da Ponte napsal
rozsáhlé a místy zábavné Paměti. Nebudete se jím
inspirovat i v tomto žánru?
Lorenzo da Ponte se dožil požehnaného věku. Třeba už
na stará kolena v New Yorku neměl nic jiného na
práci. Já si počkám. Ale představa, že sedím v 85
letech na lavičce v newyorském Central parku a píšu
o tom, jak jsem začínal na VŠB ve Véčku, je zábavná.
Děkuji a zlomte (nejen) 29. října vaz! PAVLA
BŘEZINOVÁ
Pavla Březinová
Zdroj:
ZPRAVODAJ NDM
- 10/2007