JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Relaxuju i milováním...
HERALD, pravděpodobně 1994

 

V marci tohto roku to bude 12 rokov čo sa Jaromír Nohavica prvýkrát predstavil s gitarou a svojimi pesničkami na Folkovom kolotoči v Porube a hneď zaujal. Už o rok na Porte získal titul najvýraznejšej osobnosti v diváckej ankete. Odvtedy koncertoval v desiatkach miest a mestečiek a získaval stovky fanúšikov. Svedčia o tom beznádejne vypredané koncertné sály. Teraz, na vrchole tvorivých síl, po vydaní platne Mikymausoleum a rozlúčkovej koncertnej šnúre po Čechách, Morave a Slovensku na sklonku minulého roka, sa Jarek chystá koncertne odmlčať. Rozhodol sa pozrieť hlboko do seba a ak tam nájde niečo zaujímavé, príde sa o to podeliť so svojimi priaznivcami.

 

Pán Nohavica, dá sa v tejto ekonomicky ťažkej dobe slušne vyžiť zo spievania?

Podle toho jakého. Podle toho jak úspěšného. Podle toho, kolik peněz lidé přinesou. Doba je teď čistější, vztahy jsou průzračnější. Například oblast peněz byla vždycky tabu. A ve společnosti, ve které jsem se pohyboval já, tedy trošku tvůrčí, takové jakoby exkluzivnější, tam se vůbec nepatřilo mluvit o penězích. Peníze byly úplně špinavé. Což mně poznamenalo, protože takto jsem vyrůstal třicetpět-čtyřicet let. Ale jedna z mých vnitřních svobod v současné době je v tom, že k penězům... k získávání peněz - ne k penězům, k těm jsem měl odjakživa stejný vztah: byly - jsou, nebudou - nebudou, ale k získávání peněz jsem získal přirozenější vztah. Průzračnější v tom, že já přijíždím do plného sálu, kam lidi přišli svobodně a dobrovolně, bez nucení. Dokonce bez rafinovaného nucení, které bývalo před listopadem, že někteří lidé by na můj koncert nebo na naše koncerty nešli, ale patřilo k dobrému tónu na některé zpěváky chodit a tím deklarovat svoji příslušnost. Zaplatilo se dvacet korun a ukázalo se, že bojuji proti systému. V současné době tohleto padlo a opravdu přijde do kulturního domu čtyřista lidí. Oni dobrovolně si ze všech těch nabídek, které mají, zvolí pro tento večer mně. Setkání se mnou. Vezmou dobrovolně svých třicet korun, které vydělali. Oni je donesou a v té kopě je l2 tisíc korun. Oni je přinesli mně. Jestliže já z nich dostanu polovinu... Vydělám si.

 

Prinášate dobrú náladu, prinášate pohodu. Hod nie všetky pesničky sú veselé. Niektoré sú smutné, sú v nich vážne životné múdrosti... Napriek tomu celkový dojem z koncertu je pohoda. Odkiaľ vy čerpáte dobrú náladu, optimizmus, chuť do života?

Jsem rád, že když hraju i písně velmi smutné, je celkový dojem, jak říkáte více-méně životu přející a optimistický. O to mi právě jde. Abych na vrcholu životního optimizmu, životní síly, mohl zazpívat i písně pohybující se na hranicích života a smrti, ale přitom aby ten základní, ten celkový dojem byl kladný, slunečný, světlý. Plný síly života. Kde se bere ve mně. Lhal bych, kdybych to řekl, že nevím o tom, že jsem plný síly. Kdybych to jako tajil. Ano. Cítím se na vrcholu sil. Možná je to trochu neskromné... Mnozí mně budou podezírat z toho, že jednak se chlubím a jednak že člověk nemůže vědět, kdy je na vrcholu síly. Ale tak já to upřesním. Tak jak to cítím... Co jsem doposud žil, tak vysoko jsem ještě nevystoupil. A je to tak sakramentsky vysoko, že nevím, jestli ty vrcholky kolem mně ještě nějaké jsou vyšší, když tak stejně vysoké. Já jsem se zbavil několika nepříjemných psychických i fyzických zátěží, které ve mně byly. Zbavil jsem se nepříjemné nálepky zakázaného zpěváka, která mi - jak teď vidím - nebyla až tak vlastní. Já jsem teď pouze a jenom písničkář, dokonce bych řekl šansoniér, možná ještě přesněji básník. Ne v tom obrovském slova smyslu, ale prostě jako člověk, který píše básně. Já jsem přestal kouřit, já jsem přestal pít. Vydržím 50 koncertů za dva měsíce bez toho, že by mi to ubíralo na síle. Já vím, že dokážu víc než jsem si myslel. A jestliže člověk otevře takové ty tajemné třinácté, patnácté, dvacáté komnaty a zjistí, že těch komnat je tam hodně a sám sebe muže ještě překvapit, když má možnost podívat se do sebe, stále tam něco nachází, tak taky zjistí, že stojí za to žít, ještě chvíli, že ještě zbytek těch dnu na tomto světě bude pestrých. Ne nudných. Ať se děje co se děje, ať se stane co se stane. Ale každopádně ten hrad plný komnat ještě skrývá některá tajemství. takže můj optimismus je spíše dán tím, že při pohledu kupředu vidím, ač netuším kudy ta cesta vede, že tam nějaká ještě přede mnou je. Takže strašlivě se těším na dny budoucí.

 

Vaše dcéra Lenka má 13 rokov, syn Jakub 11. Potatili se, inklinujú k hudbe?

Mé děti k hudbě inklinují. Ale neřekl bych, že zásadně k hudbě. Obě dvě jsou natolik rozevláté, že se neztratí. A to je důležité. Lenka kreslí a maluje. Dělá to s chutí a má to smysl, je to velice hezké, mně se to strašně líbí. Jakub je nesmírně talentovaný, ale opravdu nesmírně, to musím říct takto veřejně, na sport. To je právě ta jistá genetická zhuvěřilost našich těl. Člověk marně pátrá, kde se to v těch dětech bere. Gen sportu prostě v naší rodině není. Já sportuji velmi rád a vcelku dobře, žena taky, ale to jsou takové normální schopnosti jako má většina populace.

Ale Jakub je výrazně sportovně nadaný. Jenže chci říct, že není důležité, jestli jsou talentovaní. Důležité je, že mají jiskru. Já to vidím vůbec na lidech kolem sebe. Jestliže kdokoliv v čemkoliv má jiskru... To se těžko pojmenovává, to je takové to blesknutí v očích, takový ten jiskrný pohled, pohyb, jiskrná touha. Jestliže máte jiskru, tak je víno dobré, člověk dobrý, počasí ať chladné nebo teplé, má-li jiskru je zajímavé. Oba dva jsou zajímaví. Důležité je, že se nenudí a nesedí doma a jsou pestří.

 

Ktoré ročné obdobie máte najradšej?

Podzim mám rád. Léto je pro mně příliš horké A já svým pigmentovým zabezpečením jsem háklivý na slunko. Minulé léto jsme byli s rodinou v Řecku. Děcka se pomamily. Žena je po nějaké babičce z Banja Luky, tam na jihu, takže všichni tři jsou černí až na půdu. To slunko, moře, ten jih - to je pro ně prostě ráj. Byli tři a já jsem sám, tak jsem nechtěl kazit partu a obětoval jsem se. Byl jsem tam ve svetru a pod slunečníkem a pod kloboukem ještě. Takže léto né. Je pěkné, ale horké. Jaro je příliš rozbředlé. Zima je krásná ve chvíli, kdy křupavě sněží. Já kráčím měkkým městem, mrzne až praští. A já jsem zachumlán a těším se do tepla. Je v tom takové Ladovsko-Dickensovská nálada velkých vloček. To mám rád. Měkkou hebkou sametovou zimu. Ale většinou bývá rozmačkaná, rozbředlá. Pro mně je krásný podzim. I tím nostalgickým smutkem, takovým meziobdobím, jemně vanoucím větrem, může i poprchat, může být i trochu bláta, ale všechno je to nahnědlé, všechno je to sentimentálně nostalgické, platí se útrata, čeká se na zimu, ale hlavně se čeká na další podzim. Podzim mám rád.
 

Ako relaxujete?

Podle toho po čem. Rád spím. To se v podstatě poprvé veřejně přiznávám, ale je to tak. Rád spím, protože se mi zdají nádherné sny. To jsou velkovýpravné filmy. Po koncertech relaxuji způsoby vždycky opačnými. To znamená bez slova, bez žádného vjemu. Taky relaxuju tím, že hraju nějaké hry, já jsem velmi hravý typ, takže společenskými hrami různého typu. Někdy samotou, knížkami, hodně hudbou. Velmi rád poslouchám vážnou hudbu. Poslední dobou, co jsem si koupil přehrávač kompaktních disků, tak mně fascinuje ta krása nemuset obracet desky a moci se zaposlouchat do hodinových bloků. Poslouchám opery a sleduji libreta, to je pro mně velký relax. Počítač je pro mně taky velký relax. Počítačové hry hraju velmi rád, ovšem je to relax vždycky, když jsem unavený z cest. Když jsem delší dobu doma, tak relaxuju psaním písní, tak relaxuju já nevím... milováním se, relaxuju vařením, životem...

 

Prezradili ste, že sa chystáte na dlhší čas, najmenej na rok, koncertne odmlčať. Nebude vám chýbať kontakt s publikom?

Ale tak možná že ano. Já nevím. To mně říká každý. Bude ti to chybět, brzy se vrátíš. No tak dobrá. Tak se brzo vrátím. Každopádně já se domnívám, že ne. Ale nebudu nikoho přesvědčovat. Ukáže čas. Nechejme to plynout. Těšme se.



Vlasta Konečná


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu