JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Klidný pohyb sněhové koule
TÝDEN - 10.3.1997

 

Na sklonku minulého roku vydal Jaromír Nohavica album Divné století; po měsíci slavnostně převzal Zlatou desku za jeho prodej, vysloužil si nominaci na Gramy v kategorii Album roku i jako osobnost folku. Právě Divným stoletím však daleko překročil hranice tohoto žánru.

„Je mi třiačtyřicet let a vyhovuje mi žít, chovat se a zpívat přiměřeně svému věku, zkušenostem a schopnostem: je mi totiž odpudivé tvářit se a běhat jako dvacetiletý mladík. Protože, koneckonců, proč já bych měl ve svém věku běhat?" říká Jaromír Nohavica o svém momentálním naladění.


Nové album Divné století je obecně považováno za dokončení pomyslné trilogie započaté vaším prvním polistopadovým projektem - Mikymauzoleem. Přesto jste jím více nebo méně překvapil - kritiku i posluchače.

Já sám nijak úmyslně takový moment překvapení neplánoval - nechtěl jsem schválně měnit tvář, abych nenudil, prostě to tak vyšlo.

Čili jste si po patnácti letech nahrávání a vystupování jen s kytarou řekl, že je čas na koncepční album s doprovodem celé skupiny?

Mně se odjakživa líbila paní Hegerová - jako žena i jako zpěvačka. Mám rád její trpělivý, pomalý, dospělý způsob interpretace písní; písní jako zcela svébytného tříminutového tvaru, podpořeného decentní kapelou. Někdy na začátku devadesátých let jsem zatoužil po takové malé podpoře za zády, i když jsem si na ni zároveň příliš netroufal - necítil jsem se být takovým muzikantem, abych se mohl na pódiu prezentovat jako součást kolektivu. Ale už zmiňované album Mikymauzoleum jsem natočil s malým obsazením. Při společném koncertování s Karlem Plíhalem a Petrem Freundem jsem si pak osahal pódiové kolektivní cítění či preciznost - věci, které muzikanti běžně znají a mají nacvičené, ale pro mě byly dosti těžké. Ale když člověk nakonec cítí, že to na pódiu jde, že to šlape, zmocní se ho pocit souznění v prostoru a čase. Je to zcela jiný způsob pobytí na jevišti. Takže teď už se na plánované koncerty spíš těším, než se jich obávám. Také proto jsem na první otázku odpověděl, že Divné století není schválnost. Svůj posun vnímám jako zcela přirozený, klidný pohyb sněhové koule, která na sebe navaluje neustále nové a nové vrstvy.

Klid a vyrovnanost Divného století dokonce trochu vytěsnily drsnost a jistou nespokojenost Mikymauzolea...

Přesto všechny tři desky o mně dávají jistý obraz. Píšu pro sebe a za sebe. Každý ať si vybere tu mou část, která mu nejvíc sedí. Anebo se přece může jít porozhlédnout jinde...

Názory kritiky i publika však přehlížet úplně nemůžete.

Ovšem vadí mi laskavé i nelaskavé násilí lidí, kteří skrze mě chtějí vydolovat něco svého, co by rádi měli a nemají. Nemohu naplňovat cizí touhy, naplňuji totiž touhy své a na nic jiného při skládání ani neumím myslet. Nepracuji rozumově - stejně tak se neodvažuji hodnotit alba jiných. Je zázrak vzít do ruky kytaru a napsat blbou píseň. Natož napsat písničku, která se ukáže jako pěkná a dobrá. A nedej bože napsat píseň, kterou si někdo dobrovolně zazpívá. Kdokoliv jednu z variant vyzkoušel, ví, jak je těžká. Hodnotit někoho, že napsal píseň, mi proto přijde zpupné.
A nejde o žádné přehlížení publika: při každém koncertu si s velkou pýchou a zároveň vnitřními obavami uvědomuji, že lidé na můj koncert přišli, aniž by museli, že se svobodně rozhodli strávit svůj večer se mnou. A to už nemluvím o tom, že se jim snad moje vystoupení líbí, a tváří se, že příště přijdou zas. Právě ty koncerty mě utvrzují v přesvědčení, že je jedno, jestli mé písničky budou učesané či neučesané, klidné či drsné, ale hlavně musejí být míněny upřímně. Musím je psát tak, jak nejlíp umím, a nepodlehnout žádnému vábení Sirén. Psát si ve svém pokoji podle vlastního vnitřního dobrého pocitu.

Měl jste i období, kdy jste k publiku nebyl upřímný?

Schoval jsem si dopis, který mě usvědčil z toho, že jsem se nad své publikum povýšil, byl pyšný a tvářil se, že mi na něm nezáleží. Na to nemám právo, byť by mým posluchačem byl jediný člověk: pokud je mi lhostejný, neměl bych mu hrát. Stalo se mi několikrát, že jsem takový byl.

Jak reagujete na to, že vaše prostší alba "kytara - zpěv - text" byla pro mnohé fanoušky silnější?

Soudím podle sebe - i já mám rád věci zažité. Také si interpreta, kterého jsem naposlouchal a přijal, nějak zakonzervuji. A když vydá patnáct desek, vždycky budu tvrdit, že ta první byla nejlepší. Sám se samozřejmě nedomnívám, že bych byl nejtypičtější či nejsilnější jenom s kytarou a zpěvem. Ale možná se mýlím. První střety v člověku vždycky zanechávají největší dojem - maminka uměla nejlepší svíčkovou na světě a přitom není důležité, jestli to je pravda nebo ne. Přes první setkání s někým, přes první písničku vzpomínáme sami na sebe, všechno vážeme do velkého obrazu. Tak je to i s publikem, které si člověka přivlastní, stáhne z pódia k sobě. A interpret nám po určité době uteče z rámu - změní účes nebo si troufne zpívat jiné písně: proboha, proč mě nenechá v klidu? Koncert je nesmírně intimní záležitost, stejně intimní jako poslouchání desek. Do uší i těla si vpouštím cizí hlas, tóny, myšlenky, nálady cizího člověka, jeho svět se stane mým světem.
Když pak za čas napíše něco nového, musím si na to zvyknout, ale sám sebe se ptám - nehraje na mě nějakou kulišárnu? A ptát se musím - každý se dává své hvězdě všanc, ale taky za to něco žádá. Je to úpis dvou lidí, obsažený třeba v písničce Never More, i když ji jen málokdo takto chápe.

Co s vámi dělá touha nechat se unášet opojnou atmosférou sounáležitosti s publikem a na druhé straně touha zachovat si svou individualitu?

Nechci filozofovat, ale myslím, že svobodu si člověk vybuduje tím, že si to s okolím pěkně srovná. Nezávislosti se nedá dosáhnout tak, že kolem sebe pouze vykopu vodní příkopy. Nesmím zapomenout na padací mosty, musím se naučit promazávat jejich mechanismy a sám určovat, kdy je zvednout a kdy spustit.

Patří sem i takové protipóly jako jsou Těšínská a Lachtani?

Znám ještě větší protipóly: Darmoděj a Tři čuníci. Pro mě jsou všechny mé písně jen různými kulisami téže hry. A nemám na to jinou odpověď než tu, že si svého publika vážím a mám je rád. Zároveň ale nejsem žádný juke-box, který mu bude jen hrát a psát na přání: při vystoupení se inspiruji jím i sebou, a hlavně čekám na ten nedefinovatelný okamžik, kdy to mezi námi zajiskří. Ale to je věc, které bych ponechal jisté tajemství. Líbí se mi kouzlo neuchopitelného, co proklouzává mezi prsty.

Týká se to i způsobu tvorby?

Určitě. Na psaní je krásná právě ta chvíle, kdy "vnitřní stroj" pracuje a senzory jsou tak citlivé, že přímo cítím, jak mi to jde. Jak - budu-li pokorný, pozorný a dokážu-li tiše naslouchat - jsem písni nablízku. Když pak píseň napíšu, natočím si ji a jdu spát, už se těším, jak si ji ráno poslechnu jakoby poprvé. Pásek pak většinou přemažu, protože zjistím, že jsem byl jen opilý noční atmosférou; ale někdy se stane, že si ji pustím popáté, podesáté a zjistím, že se mi noční sen stal skutečností. Ale abych nevypadal jako poeta - samozřejmě, že obecně je to s tvorbou trochu přízemnější a těch opojných tajemných chvílí, které se ráno stanou realitou, se přihodí za život pár.

Ve vaší tvorbě cítím tři zásadní předěly: vojna - konec s alkoholem - klid vašeho těšínského pokoje...

Myslíte, že pasáž o pití je na mém životě i kariéře natolik zajímavá, aby se objevovala ve většině rozhovorů?

Myslím si, že je důležitá, a proto se většinou rozhovorů prolíná. Co bylo hlavním momentem onoho rozhodnutí přestat.?

Bylo to zjištění v létě jednadevadesátého roku: že to buď mám za pár, anebo ne. A že to hlavně závisí na mně. V té době jsem dostal honorář za album Darmoděj; jsem z chudých poměrů a víc jak sto tisíc korun pro mne bylo závratnou sumou. Uvědomil jsem si, že buď ji rozhážu, anebo ne. Že ji prochlastám nebo si koupím počítač, auto, upravíme si byt. Zvolil jsem cestu nepití. Možná, že právě Darmoděj mě přivedl k okamžiku toho rozhodnutí. Proč však bylo takové a ne jinaké, to už je věcí hlubokých, někdy až nevědomých tajemství, která bych v rámci rozhovoru těžko zvládl popsat.

Naopak - jistým jednotícím prvkem vaší tvorby je vztah k Českému Těšínu. Vy jste se tu ale nenarodil...

Do Těšína jsem se přestěhoval za svou ženou, zdejší rodačkou, po vojně v osmasedmdesátém roce. Ale pokud jde o pomyslné zapuštění kořenů, jsem možná trochu schizofrenní - po patnáctiletém putování republikou se totiž cítím bezpečně a příjemně na mnoha místech a na rozdíl od některých svých blízkých se dokážu i na jeden den zabydlet v hotelu a bez problémů tam přespat. Nicméně v Českém Těšíně jde vedle bezpečí i o pocit zázemí a domova.

Nominace na Gramy, úspěch u kritiky, Zlatá deska a čtvrté místo v prodeji alb: čeho si ceníte nejvíc?

V souvislosti s Divným stoletím jsou dvě věci, které mě těší: desku, kterou jsem vloni s přáteli natočil, mohu s klidným svědomím dávat jako dárek a taky ji tak dávám. I když se to třeba nebude líbit kompletně, je to dobře vykonaná práce. Odtud se odvíjejí i mé pocity z kritik i pochvalného plácání po ramenou - jsem rád, že kromě mne jsou s deskou spokojeni i někteří další lidé. Nestydím se za to, že se deska dobře prodává, komerční stránku nepovažuji za handicap, spíš znovu musím trochu nafoukaně chválit své publikum: je-li deska příznivě přijata kritikou a zároveň se dobře prodává, vyplývá z toho, že mé publikum ví, kde je kvalita! A na druhou stranu si v klidu svých třiačtyřiceti let říkám - jen se z toho nepodělej.
 

Markéta Kučerová

 

 

 

Jaromír Nohavica: Na okraj Divného století

Těšínská: Vítovi Sázavskému (producent alba) se zdála být příliš krátká a zadal mi úkol, abych, pokud to bude jen trochu možné, připsal ke třem již hotovým slokám dvě další. To je jeden z nejtěžších úkolů, jaké znám. Dopsat něco, co se člověku zdá už hotové. Ale ukázalo se, že to byl od Víti šťastný tah. Kdyby pro nic jiného, tak pro verš "a z oken voněl by sváteční oběd". Abychom si rozuměli. Já vím, že závěrečné "ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká" je silné, ale onen sváteční oběd dodává celé písni jakousi zahradní náladu, pocit přítomnosti, snad i jásavosti a civilnosti.

Stodoly: Už podruhé se míhá v mých písních sekera, která tesá. V Mikymauzovi nás širočina rozděluje, v této písni je Kristus sekerou tesaný. Žlutý Gauginův Kristus. Anebo snad slezský dřevěný harmonikář? Názvuk Hrubínovy Romance pro křídlovku je záměr.

Petěrburg: Požádán o píseň do televizní inscenace podle Čechova, rád jsem vyhověl. Trefil jsem se, to vím. Snad proto, že miluji ruské písně, miluji ruskou literaturu a raději budu brečet nad Osudem člověka než nad Rainmanem. Mimochodem, ta inscenace, což už je u mě takový hezký zvyk, se nakonec netočila.

Sarajevo: Před závěrečným mícháním alba jsem chvíli zvažoval, zda neuvést na obalu desky nějaké motto. Záhlaví. Předvysvětlení... Jedno vhodné mě napadlo kdesi na loňském koncertě během toho, jak si tak občas povídám mezi písněmi. Na desku jsem ho nakonec nedal, tak vám ho řeknu aspoň tady. Divné století. Začalo Sarajevem a Sarajevem končí.

Dance macabre: Heligonka se mi loni stala mysteriem. Dřevo kytary a heligonky je dřevem mých vlasů. Kytara je plachá, heligonka oblá. Cohenovu píseň The Partizan jsem si dokonce kdysi přeložil.
A ženské hlasy z této písně jsou pro mne zdrojem věčného.

Potulní kejklíři: Já si nemůžu pomocI. Potulné kejklíře hraju už léta a stále se mi při nich vybavují obrazy z Vláčilova filmu Markéta Lazarová. Nebezpečí videoklipu je právě v tom, že vám smaže vaše soukromé tajemství písně.

Starý muž: Píseň je skládána na sedmistrunnou "ruskou" kytaru, kterou mi postavili kluci z Jihlavy a která má ladění DGHDGHD. Barva tónu, ladění a vlastně i barva kytary mi byly hlavní inspirací.

Ještě mi scházíš: Tu jsem doskládal ve tři ráno, ve čtvrtek 15. února 1996. To je vše, co o ní vím. Některé písně vznikají bez toho, že bychom věděli proč a jak. Dokonce ani netuším, odkud jsem přivedl do skříně skřítka Adalberta. Ráno jsem procházel slovníky v knihovně i ve své hlavě a odpověď neznám.



Nohavicovy podzemní prameny

Ke konci století - a tisíciletí obzvlášť - veřejně bilancuje kdekdo. Zachytit odér, zvuk, obraz, ducha velkého třesku hodnot, je-li nějaký. Konstatovat, komentovat, vylíčit, radovat se. Co to bylo za časy, které nám bylo žít, jakou povahu má soumrak dvacátého století, kdo nebo co má šanci přežít rok 2000?!
V populární hudbě, nejmasovějším a nejrychleji se vyvíjejícím druhu umění v druhé polovině dvacátého století, byla z tohoto pohledu za poslední rok nejhlouběji dokreslena extatická finále koncertů Neila Younga, děsivé vize rýsovala nová alba Davida Bowieho, po pravidlech, jež by kodifikovala zběsilé časy, mocným hlasem řvali Pearl Jam. U nás to potichu, ale stejně rázně vyřkl Jaromír Nohavica na svém dosud nejlepším albu Divné století. Je to velmi emotivní a zároveň hodně domyšlená deska - svým významem by u nás letos jen stěží hledala konkurencí. Stále bohémsky rozevlátý a současně vzácně ukázněný písničkář, rodem slovanský melodik,v dobrém slova smyslu lidový trubadúr od Pánaboha, natočil za vydatné pomoci nerezovských pilířů Vřešťála a Sázavského šestnáct vesměs nových písní, kterými překročil vše, co dosud vydal. Múzy, osud i štěstí přejí připraveným a zdá se, že i soustředěným. Třiačtyřicetiletý písničkář s nevalně valnou pověstí průseráře vydal přímé a průkazné svědectví o sobě samém, a zároveň o našich časech. Dotýká se cohenovské hloubky osamělé duše, naříkající i nadějeplné; hořce, po waitsovsku sebezpytně, a přece bez sentimentu zpívá o údělu dospělého člověka na prahu nové éry, po svém se vyrovnává s křesťanstvím a s Bohem, bezpečně nalézá své podzemní prameny. Jednotou obsahu i formy, celistvostí tvarů i myšlenek se album Divné století řadí mezi ty nemnohé, které stojí jako pevné pilíře české populární hudby na její cestě za posledních padesát let.

Vojtěch Lindaur
(Autor je hudební publicista, šéfredaktor časopisu Rock & Pop)


Jaromír Nohavica
Skladatel, textař, zpěvák, kytarista. Narozen 7. 6. 1953 v Ostravě. Po maturitě studoval systémové inženýrství na Vysoké škole báňské. Studia přerušil. Pracoval ve zpravodajské redakci Čs. rozhlasu, VŽKG, knihovně. Od roku 1981 volným textařem (proslul zejména textem Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou), o rok později poprvé veřejně vystoupil. Na Portě 1983 vyhrál anketu o nejvýraznější osobnost národního finále. Diskografie: EP Cesty č. 5, 2EP Písně pro V. V., LP Darmoděj (1988), V tom roce pitomém (19911, Mikymauzoleum (1993), Osmá barva duhy (1994), Tři čuníci (1994), Divné století (1996).





Markéta Kučerová
Zdroj:
Týden


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu