JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Ten, který skládá a zpívá písně
CINEMA - 3/2002
 

Dlouhá léta je hvězdou, která zaplňuje velké sály a vydává statisíce desek v republice, kde pár stovek prodaných alb je úspěchem. Tichá hvězda, která se vyhýbá novinám, rádiu i televizi, aby se pak z ničeho nic stala hlavní postavou ve filmu, ve kterém navíc hraje sama sebe. Ale hraje vlastně sebe? Hraje vůbec?...

 

Co jste řekl Petru Zelenkovi, když za Vámi přišel s nápadem na Rok ďábla?

Byl jsem potěšen a řekl jsem mu ano.


To jste se se Zelenkou znali tak dobře, že jste vůbec neváhal?

Osobně jsme se neznali, ale byl jsem nadšen jeho filmy, a to pro mě bylo argumentem. Na Petrovi se mi velmi líbí, že je to nesmírně hravý člověk. Líbí se mi jeho uchopování skutečnosti, že ji bere vážně i nevážně zároveň. Ale i v té nevážnosti je vážnost, což mi vyhovuje, protože takhle přistupuju k písním. Lidé se kolikrát ptají: „A to je opravdu podle skutečnosti?“ A já musím říct, že je a není. Takhle to dělá i Petr ve svých filmech, a proto jsem do toho šel.

Na to, že jinak si své soukromí pečlivě chráníte, to zní docela riskantně.

Já bych to jako risk neviděl, protože když nejde o život, tak zase o moc nejde. Co může nějaký film udělat? Co může vlastně film změnit?

Může uškodit…

To může. Jsem zvědav, co to udělá. Těším se. Ve svém věku už mám možná čas na to, aby mi nějaký film pořádně uškodil.

Nespolupracoval jste pro jistotu s Petrem Zelenkou alespoň o scénáři?

Ne. Samozřejmě, že jsem si ten scénář zběžně pročetl, ale že bych do něj nějak zasahoval a něco zásadně měnil, to bylo zbytečné. Petr ode mě dostal volnou ruku. Přijel ke mně do Těšína a já mu poskytl opravdu soukromé věci, které jsem zatím nijak nezveřejnil. Dostal je ode mě půjčené a pak mi je zase vrátil, takže jsou ve mně a jsou v něm. Dostal možnost ty různé motivy zpracovat podle svého a neprozrazovat, co je pravda a co si vymyslel. Byl to takový podpis ďáblovi Zelenkovi.

Nepřemýšlel jste o tom, že se to může obrátit proti vám?

Napadlo mě to, samozřejmě. Vím o tom, že k tomu možná i dojde, ale s tímhle rizikem vcházím do veřejného života už dvacet let. A ten osud je velmi pestrý. Petr měl v ruce věc, kterou vlastně kromě něho nečetl nikdo jiný, a to byl můj soukromý deník z protialkoholické léčebny. My dva víme nejlíp, co všechno z toho mohl použít a co nepoužil. A víc neřeknu… Ale jinak můžu říct, že Zelenka šíleně lže. To je takový lhář! Nevím, jestli lidsky, ale umělecky si vymýšlí strašně. Hemingway řekl, že obyčejná pravda života je malá pravda, potom je ještě zpracovaná pravda umělecká a ta je pravdivější
Než pravda reálná. To znamená, že Zelenka má větší pravdu – já v tom filmu opravdu polovinu scén nehraju, to za mě hraje herec, protože já bych to nezvládnul. Ale to prostě nemůžeme se zelenkou říkat. Jestli nosím slipy nebo trenky, to se prostě nedá. To jsou věci, které stojí velké peníze…(smích)

I tak, nebál jste se, co s vámi Zelenka provede přece jenom mága – Happy End ani Visací zámek 1982- 2007 nejsou zrovna seriózní dokumenty…

Pochyby nastaly až později, protože člověk najednou vešel do dveří a nevěděl, co se v tom pokoji bude nacházet. Ale už bylo rozhodnuto, a to je vždycky nejlepší – rozhodnout se, vejít a pak už to řešit průběžně. Do toho filmu jsem vlastně šel proto, abych zjistil, jak se dělá něco, co už od svého dětství sleduju vždycky z hlediště. No a byla to zkušenost opravdu velmi překvapivá a obohacující.

Co jste se o filmování dozvěděl?

Jaká je atmosféra vůbec. Jak je to nudná, těžká, trapná a únavná práce, při které jediný člověk, který se při natáčení opravdu baví, je jenom ten režisér a konkrétně Zelenka. Ten si vymyslí nějakou scénu, oni mu ji tam předvedou, on se podívá na monitor, zasměje se typicky zelenkovským způsobem a pak řekne „Sjedeme to ještě jednou…“ jsem rád, že jsem do toho filmu šel, protože to pro mě bylo ještě výjimečnější, než když jsem natočil Tři čuníky, desku pro děti. Někdo říká „Pojď, uděláme ještě nějakou desku pro děti“, jenže to se dělá jednou za život. A film taky. Teď samozřejmě neříkám, že už se ve filmu nikdy neobjevím. Ale tenhle film je tak jedinečný, že by mohl být tím jediným filmem, ve kterém jsem účinkoval. A tak to má být, zkusil jsem si to, po letech se na to možná podívám a řeknu si „Tak dobrý no“.

Takže jste hotový film ještě neviděl?

Musím říct, že je otázka, jestli sesbírám odvahu na něj jít. Dokonce jsem pochopil slova - dneska už vlastně můžu říct kolegy - Bartošky, který v nějakém rozhovoru řekl, že se na své filmy nedívá, aby mohl točit další. Dovedu si dobře představit, jak místo celého filmu sleduju, jak vypadám a kde jsem tam co provedl. A jestli se na něj podívám, tak možná začnu pít. (smích)

Děláte to stejně i u svých desek, že je neposloucháte, abyste mohl natáčet další?

Narazili jste na zajímavou věc, totiž že deska se má ke koncertu jako film k divadlu. Koncert i divadelní představení jsou určité jednolité úseky v reálném čase a herec i zpěvák se baví, s chutí to prožívají. Kdežto jak natáčení desky, tak filmu, to je puzzle a nuda, je to naplňování krátkých mozaikových střípků, které se potom dokončí. Jestliže já dneska zpětně poslouchám nějakého amerického herce, který mi vypráví o tom, jak se díky nějakému natáčení něco dozvěděl o filmu samotném, tak lže, prostě plácá! Dozvíš se možná něco o štábu, o sobě, o své trpělivosti, ale nedozvíš se nic o ději, protože v těch malých úsecích, které natáčíš, nejsi schopen ten příběh dožít.

Dospělo někdy natáčení do nějakého bodu, kdy už vám to nebylo příjemné, kdy jste si řekl „Až sem zajít nechci“?

Hned první den! Hned od začátku to byla těžká pruda, po několika minutách jsem si říkal, kam jsem to vlezl, sem nepatřím, to bude strašné. No a bylo, co si budeme povídat (smích)... Ale konkrétně - bylo tam pár chvil, které mi byly fyzicky nepříjemné. Ještě před samotným natáčením mi dělali maskovací zkoušky, jestli má tvář unese úpravy do časů, kdy jsem byl, řekl bych, odvážnější ve svém vztahu k alkoholu a kdy to na tom obličeji bylo vidět. Začali mi přilepovat vousy, natahovat vlasy, dělali mi pod očima kruhy, nadouvali mi tvář vatou, takové ty věci, které se běžně stávaly, když se večer vypilo půl litru rumu a druhý den to samo naskočilo. A potom jsem tu polovinu tváře zahlédl v zrcadle a mně se v té chvíli vrátily deprese těch devadesátých let. Dokonce to bylo tak hrůzné, že mě napadl verš ‚Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí‘‚ a řekl jsem si „Ty vole, to je dobrý verš, to až tě tady domaskují, tak napíšeš písničku“. A hned mi došlo, že už jsem ji napsal, tak to bylo sugestivní. To jsou chvíle, kdy si člověk sahá do sebe, ale naštěstí říkám, když je kolem štáb, „O nic nejde“.

Ve filmu jsou skladby z posledních let, ale i některé dosud nevydané písně. Podle čeho probíhal ten výběr?

Má odpověď bude vypadat, jako bych dával ruce pryč od toho filmu, ale je to odpověď přesná: výběr muziky byl plně na Petrovi. On dostal kromě mých deníků i dávné soukromé nahrávky, ze kterých vybíral to, co mu korespondovalo s filmem. Stejné to bylo, když jsem vcházel do projektu s kapelou, tedy když jsem dělal desku Divné století s Víťou Sázavským. Dal jsem mu písně do ruky a řekl „Víťo, zbývá vlastně jediné, já ti musím důvěřovat“. Už to, že druhému člověku dáš důvěru, je rozhodnutí hodně odvážné. Protože pak přicházejí chvíle, kdy váháš, jestli si udělal dobře. Víťa například dal do mé písně - u které jsem měl nějakou představu - kroky. Tak jsem radši šel z toho studia pryč a věděl jsem, že buď mu do toho začnu mluvit, a tím zruším dané slovo a všechno to zkazím, a nebo to vydýchám. A já to nakonec u té desky i teď u filmu vydýchal.

Mimo úvodního Pochodu marodů ve filmu úplně chybí taková ta vaše odlehčená tvorba, to co Karel Plíhal nazývá "ptákovinami"...

Já bych řekl, že to zase vypovídá o Petrovi. Že on, ač na tváři má lehký smích a je to velký mystifikátor, tak to možná bude vážný a tragický člověk. Pochopte, bavíte se se mnou, ale my si povídáme stále o Zelenkovi. Je to Zelenkův film a já nejsem spoluautorem, jsem pouhým nástrojem. Svůj život jsem Petrovi poskytl k něčemu, co si on mohl dotvářet k obrazu svému, jiná cesta nebyla. Do normálního životopisného filmu bych v životě nešel, to mi připadá americky kýčovité.

A co "životopisné" album s raným a dosud nevydaným repertoárem?

No, uvažoval jsem o tom na počátku 90. let, kdy bylo možné vydat v podstatě cokoliv. V té době jsem psal, začal vydávat své nové písně a teď jsem byl samozřejmě před dilematem, co s těmi starými. A rozhodl jsem se, a myslím, že jsem udělal dobře, že to nechám na vydání až po své smrti. Nepustím to. A to z jednoho vážného důvodu: Ty moje rané písničky z osmdesátých let jsou už vydány. Seriózním odhadem bych řekl, že mezi lidmi koluje takových sto tisíc kazet, které jsou záznamy tehdejších koncertů, a vím, že to jsou jedny z těch nejcennějších kazet, které ti lidé mají. Protože k té kazetě se váže vzpomínka na to, jak ji získali, kde byli, od koho si to natočili. Mají to naposlouchané i s tou špatnou kvalitou, mají to naposlouchané i s tím emgetonkovým zrychlením, mají k tomu citový vztah, ty písně opravdu žijí. Jestliže je teď budu znovu natáčet a vydávat a jakoby mumifikovat v nové formě, tak je těm lidem vlastně vezmu. Takže jsem si řekl, že do těchto písní, až na výjimky, sahat nebudu, protože bych jim a jejich atmosféře udělal jenom medvědí službu.

Dříve než jste začal hrát, byl jste úspěšným textařem - co vás přimělo k tomu vystoupit na pódium?

Nikdy jsem neuvažoval v takových souvislostech, jestli bych měl nastavovat tvář, nebo jen psát texty pro jiné. V životě děláte některé věci podvědomě, tíhnete k tomu. Zní to banálně, ale tak to prostě je. Já jsem ty písničky psal od třinácti let, a jak to tak zpětně vidím, dřív nebo později jsem na to pódium musel vylézt. A jestli je to v pondělí nebo v pátek, tento rok nebo příští, to je jedno. Není to žádná osudovost nebo předurčenost, je to myslím normální obyčejné tíhnutí, to exuperyovské tíhnutí řeky, která když je na kopci, tak ji voda táhne dolů. Já vlastně vždycky hrával veřejně a nemuselo to být jenom na pódiu. Kde jsem byl, tam jsem bral do ruky kytaru a hrál svoje písničky. Dneska po těch
letech už vím, že to tíhnutí bylo pravé, že to nebylo nic umělého. Až vlastně s počátkem devadesátých let jsem si uvědomil, že ono sice být písničkářem není nic moc, že například lékař je ve společnosti více ceněn, ale že to není nic špatného být ten, kdo skládá a zpívá písně. Takže moje indiánské jméno je Ten, který skládá a zpívá písně. To jsem já.

Na každé vaší nové desce je znát nějaký posun a vývoj, máte představu kudy dál?

Tak jako doposud. Už jsem to říkal a jsem rád, že to tak pořád funguje - kopíruj u let svého srdce. Zní to vznosně, ale ono je to normální a jednoduché. Co mě v té chvíli baví, to dělám, a zatím se vždycky ukázalo, že to někde vyústí. Když jsem přes léto hrával s Čechomorem, tak byla taková úvaha, že materiál, který jsme natočili na koncertech, vydáme jako živý záznam. Ale potom jsem zjistil, že by ta deska neodpovídala tomu, co jsem prožil. Nejkrásnějším dokumentem a vlastně patníkem té cesty bude ten film a ten soundtrack. Tam, kdo bude pozorný a domyslí si a odmyslí, tak najde mnohé. Protože, upřímně řečeno, po dlouhých letech bude ten Zelenkův film vnímán jako dokument. Když my dneska vidíme první republikové filmy, tak nás ten děj nezajímá, ale koukáme na takové ty obyčejné lidské věci: "Podívej, to byl ten Hašler! Tož jako herec nic moc... A on byl malý." Co do budoucna - v současné době rád trávím čas s heligonkou. Píšu si pro ni písničky a mám už takové tušení, že by z toho něco mohlo vzniknout. Dovedu si představit, že na začátku 21. století natočím půlorchestrální Slezské písně. Nějaká heligonka, nějaké gajdy, nějaký klarinet, prostě padlé písničky, páchnoucí i vonné.

A neuvažoval jste udělat společnou desku se svým andělem strážným Karlem Plíhalem?

Jako Simon a Garfunkel? Jo, ale teď spíš uvažujeme, jestli bychom si zase nevyjeli na výlet. Víte, já nevím, jak to mají ostatní kolegové, ale já jsem naštěstí v takové pozici, že pro mě je to koncertování fakt výlet. To není šňůra v tom slova smyslu, že jedu koncerty, já jedu na výlet. Hrát s Karlem Plíhalem společné koncerty, to je taky cestovat spolu, sedět v autě, kecat, zastavit se někde, dát si kávu, podívat se, potkat známé lidi, večer si zahrát. Uvažujeme o tom, že bychom vyjeli, protože ta republika s Plíhalem vedle v autě je úžasná. To jsou krásné zážitky, krásné vzpomínky a krásné nové chvíle. My si nijak nevadíme, já ho za ta léta už znám, vím, že je trošku střelený, on mě zná taky, ví, že taky jsem trochu střelený, takže když tak odejdeme od sebe, je pokoj.

Teď často koncertujete v divadlech…

To bylo jedno z těch nutných rozhodnutí, protože osmdesátá léta byla léta klubů na vysokoškolských kolejích, ale v devadesátých letech tyhle kluby obecně skončily. A tak jsem si říkal, že by to možná chtělo vrátit zpátky důstojnost malým divadlům, kterých je u nás spousta. Ne kvůli nějakému saku nebo společenské prestiži, ale normálně oživit prostor, který je určen k tomu, aby někdo večer přijel a zazpíval. Jsou to všechno sály do pěti set míst, takže vidím do posledních řad, mám všechny lidi útulně na dosah, můžu s nimi volně komunikovat. Je to velmi příjemné, velmi komorní.

Souvisí s tím to, že už nijak nevyhledáváte festivaly?

Dokonce bych řekl, že festivaly jsem už pár let přestal hrát. Začaly mi vadit, a to z několika důvodů. Jeden z těch hlavních je, že chci mít každý večer pocit, že lidé, kteří jsou v sále, přišli na mě. Ti lidé se rozhodnou jít do toho divadla nebo kulturáku, zaplatit ze svého nemalé peníze a strávit se mnou večer - to je prostě neskutečné. Na festivalu ten pocit nemám, protože jsem součástí široké nabídky. Polovina z těch diváků mě třeba nesnáší a přišli tam na někoho úplně jiného a mě tam můžou - když jsou slušní - odzívat. Proto nelezu do televizí, protože vím, že z té obrazovky se cpu do domácností, kde mě třeba nechtějí. Mou desku si koupí lidé, kteří si ji chtějí svobodně koupit, na koncert přijdou lidé, kteří chtějí přijít, je to pro mě taková smlouva, naše úmluva toho večera nebo té desky. A druhá věc je, že ty festivaly se zvrhly ve veselice, kde se hraje, vepředu pobíhají děti, popíjí se pivo. To je všechno výborné, ale já mám kolikrát chuť si zahrát třeba Darmoděje nebo Mikymauze a tam bych musel- pokud znáte festivaly - zavřít oči. Samozřejmě jsou výjimky, ale obecně jsou pro mě festivaly pasé. Už jsem je všechny projel a mám tohle všechno za sebou. Ano, přiznávám, už sbírám jenom smetanu. Už hraju jenom těm, kteří mě chtějí slyšet.

V souvislosti s Rokem ďábla určitě dojde k vašemu velkému zviditelnění. Nebojíte se, že budete zařazen do nějaké společenské kategorie, v níž byste se nerad viděl?

Zpívám přes dvacet let a řeknu neskromně, že kdo mě chtěl slyšet nebo znát, mě už zná. Kdo myslíte, že by v tomto malém českém rybníku, v kterém jsem hrál možná ve všech městech, která mají více než 10 000 lidí, mohl být překvapen, že tady existuje nějaký Nohavica. Pokud by se jednalo o evropský úspěch (smích), tam by to bylo zajímavější, ale s tím vskutku nepočítám, protože ta Zelenkova mystifikace je natolik česká, že ještě tak na Slovensku a v Polsku bude přenosná, ale dál to nehrozí. To je ten český rybník, my si hrajeme na velké předávání cen, ale kdo nežije v Praze a dívá se na to trochu zpovzdálí, tak vidí, jak je to úsměvné. Jedna věc je takové to mediální zvýrazňování a druhá věc je koncertování po republice. Nevěřím - a v našich podmínkách už vůbec ne - na dlouhodobější, poctivou, trvalejší kariéru shora. Veškeré takové kariéry postavené na čemkoliv jiném než na dobré písni, dřív nebo později rychle vyšumí. Člověk si musí publikum pořád udržovat a získávat ho zespodu, zejména u nás, kde se všichni známe. Jsme odsouzeni žít v Česku, celý život se potkáváme a neseme na zádech tíhu našich vztahů. Na jedné straně je to zavazující a na druhé straně je to blbé v tom českém způsobu, že všichni na sebe něco víme, všichni víme, jak nám smrdí boty.

Děkujeme za rozhovor.

Jo... To bylo o filmu, jo?


 

Antonín Kocábek, Saša Michailidis

Zdroj: Cinema


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu