JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Jsem rád, že jsem
KVĚTY - 1993

 

Člověk má dojem, že jen a jen zpíváte. Ale co vlastně děláte, když nezpíváte?

Píšu písničky. Ale to jenom v noci. Přes den jsem manželem, otcem a pánem psa. Je to jezevčice a jmenuje se Týna. Své soukromí a svou práci přísně odděluji.

Když jste například manželem, jak se to projevuje?

Neřeknu. To je mé tajemství a funguje to dvacet let. Nebudu prozrazovat úspěšné recepty. A jsou to věci těžké ke sdělení. Protože vyprávět o tom, jaký je člověk manžel a otec, to znamená být strašně ješitný, pyšný.


Vy nejste pyšný?

Jsem. Na svou práci. Na některé písničky, které se mi podařilo napsat.

 

Váš otec byl novinář. Netoužil jste jej následovat?

Je-li otec automechanik, obklopí svého kluka chtě nechtě auty. Mě otec obklopil psacím strojem, magnetofonem…První časopis jsem začal vydávat v jedenácti letech. Poslední vydávám teď. Není vytištěn, jen připraven v paměti počítače. Hezky v té mé šestsetdvojce vypadá. Je to vlastně motor k tomu, abych byl pořádnější.Protože člověk napíše spoustu věcí a pak to poháže po krabicích.

 

Doslechla jsem se, že nepijete a nekouříte.

Když se chce člověk zbavit pití nebo kouření, musí v sobě hlavně nalézt tu sílu. Když ji najde, je jediný program – přestat. Ne omezovat, ale típnout a přestat. Bolí to, ale dá se to vydržet. Ale můj případ je jedinečný v tom, že je to MŮJ případ. Z toho se nedá vytvořit obecné poučení. Jedna myšlenka je ovšem asi zveřejnitelná. Že prostě všechno jde. Anebo ještě lépe: že člověk dokáže víc, než si myslí.

 

V této chvíli už víte, že jste venku i z kouření?

To je složitější. Cítím, že v kouření by mohlo dojít k recidivě. Nejsem si sebou tak úplně jistý. A dýmka? Na tu nemám ještě věk. Čtyřicítka je málo.

 

Čtyřicítka – co pro vás vlastně znamená?

Čas, který ve mně dotikal až do těchto dnů, přinesl takovou míru zážitků, zkušeností, poznání, potkání, nadechnutí, vydechnutí, že to dospělo k jakémusi bodu kvašení. Jakoby měl každý člověk určitou hranici – a k ní když dospěje, začne kvasit. Ve mně k tomu došlo, dva tři roky to bublalo jako burčák. A dejme tomu teď, když se odfoukla pěna, zůstalo víno. Jaké víno? Nevím.

 

Myslíte, že to nejlepší je za vámi nebo před vámi?

Před časem jsem měl pocit, že to nejlepší už jsem udělal. Ale došla mi jiná věc. Je nepodstatné a nedůležité se o tomhle bavit. Je třeba si být vědom neúprosného, krásného a děsivého plynutí času. A přijímat ho jako řeku, která má neustále nové a nové zátočiny. Jaké budou? To nikdo neví.

 

Věříte v předurčenost věcí?

Má vůbec cenu vyhlížet a nezabývat se raději touto chvílí  tuto chvíli naplňovat po okraj?

 

Co vaše inspirace? Jsou to i ženy?

Já bych spíše řekl, že pro ženy se písně píšou. A motorů, těch spouštěčů, proč člověk píše píseň, je víc. Nevěřím v taková ta velká sdělení, že z vnitřního přetlaku. To mi připadá v mém případě příliš bezbožné. Já to dělám z radosti z tvorby samé. A to i u písničky, která je smutná. Těší mě okamžik, před nímž to tady nebylo a najednou to tady je. A já to budu moci někomu zahrát.

 

Ženě?

Ano. Písně jsou jistý zastřený způsob namlouvání.

 

Bývá to konkrétní žena? Má tvar? Má obličej?

Má. Já vůbec v písničkách, abych se dobral všeobecnosti, používám rád reálie. Používám vlastní jména, dívčí jména, konkrétní osudy, které přerostou v platnější symboly. Takže samozřejmě když píšu Zatímco se koupeš - vidím konkrétní dívku a ne nějakou nedotknutelnou éterickou bytost…

 

Dovedl byste opustit svou ženu?

Je několik málo jistot v mém životě, ale jedna z nich je, že to spolu dožijeme vedle sebe. To vím. A je to asi dáno tím, v jakém prostředí člověk vyrůstá. Jak má žena, tak já máme rodiče, kteří spolu dobře vycházejí. Jiný model neznám.

 

Lidé na pódiu jsou pod drobnohledem, mnozí vám závidí. Dostal jste někdy ošklivý anonym?

Plivnutí bylo několik, ale vždycky ze strany, odkud jsem to čekal. Ale nikdy to nebyly takové ty sprosté anonymy z davu. Přišel mi jeden jediný, ale byl spíš legrační a neumělý. I když čert ví, kolik jedovatých slin vlastně padlo na mou kůži a já si toho ani nevšiml.

 

Vaše jméno se dokonce objevilo na seznamu spolupracovníků jisté tajné organizace...

To je právě to plivnutí, které jsem mohl čekat. Do stromu na kopci taky bijí blesky.

 

Jste optimista?

Bojím se vyčpělosti slov. Je to jednodušší. Já žiju rád. Velmi rád. Jsem rád, že jsem.

 

Koho ze svých kolegů - konkurentů máte nejraději?

Jde v podstatě o to, s kým se člověk rád vidí. Řeknu: s Karlem Plíhalem. Karel je oboje. Kolega i konkurent. Můžu s ním strávit odpoledne plné nicnedělání a můžu s ním bojovat. Jen on mě může - a teď se všichni naštvou - na hřišti našich písniček porazit.

 

Co potřebujete k životu?

Vzduch, vodu a trošku jídla. Tohle mít, přežil bych. A přát si jen radostné chvíle? Jak je poznám, když neprojdu smutkem? Řeknu to kacířsky: Já si kromě těch základů nepřeju nic. Protože přát si můžu cokoliv - ale kdo mi to dá? Nemůžu si přát mír na světě. To mi nikdo nesplní. Důležité je, aby si člověk jen nepřál. Aby to taky chtěl. A když to chce, vydá se na jakousi cestu. A když na té cestě je, už se mu to plní.

 

Marie Rubešová
Foto:Jan Šilpoch                                                 

Zdroj: Květy


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu