Co
má společného hip hop s operou?
ROC&POP - 4.11.2008
Nohavica v Londýně
O Jarku Nohavicovi toho bylo napsáno už
mnoho. Slavný písničkář prožil nemálo
zvratů: komunismus, pád bolševického systému
a sametovou revoluci. Je masivně oblíben,
ale i zatracován po aféře "udavače z
Těšína«. Jedno je ale jisté - dokázal se
udržet na vrcholu a je tam stále, jak jsme
měli možnost vidět na koncertě v Londýně.
Řeknu to na rovinu: cesta do Anglie nebyla z
počátku tak růžová, jak by se na první
pohled mohlo zdát. Jarek Nohavica má u
novinářů pověst, že interview dává velice
sporadicky, spíše vůbec ne. Proto jsme do
Londýna nejeli s lehkým srdcem, ale s
obavou, že rozhovor nakonec nedopadne. |
 |
Nicméně Jarek je nakonec člověk otevřený a vstřícný,
jak jsme po chvíli poznali. Před rozhovorem nám
zapózoval, nevadilo mu, že si musel vlézt do
londýnské telefonní budky, ani že ho málem přejel
patrový autobus. Mladé Londýňanky se začaly zajímat,
co je to za slavnou osobnost, kterou neznají. "Vyfoť
mě i s těma babama," rozkázal Jarek našemu
fotografovi. Holky ale dostaly strach a daly se před
ním na úprk. Nakonec jsme skončili v kavárně na
rušné londýnské třídě poblíž Carling Academy
Islington, kde Nohavica večer vystoupil. Ze začátku
Jarek rozvážně volil slova, po chvíli se uvolnil a
rozpovídal. Bylo na něm vidět, že je před zcela
vyprodaným londýnským koncertem v dobré náladě.
Nohavica v Londýně. Kdysi by mi to znělo jako
dost nereálná představa. Vím, že jste již v
minulosti odehrál několik koncertů v Londýně a USA,
ale koho napadlo udělat s vámi turné po Anglii a
Americe. A jak probíhá?
Tuhle
koncertní šňůru pořádáme opravdu po americku ve
vlastní režii. Jsme čtyři kluci a všechno si platíme
sami. Z toho, co vyděláme na vstupném, bez dotací,
fondů nebo sponzorů. Tak to ale děláme i v Čechách.
Vyjet do světa je odvážné, ale zároveň příjemné.
Jedeš prostě za své. Spousta lidí řekne, abychom
přijeli, znají tě tady a my si to s kamarády
zorganizujeme, kamarádi seženou sál, my pak
ubytování a letenky. Co se týče produkce, je to
takhle.
London calling
Jak prožíváte koncerty v jiných zemích? Vnímáte
nějaký rozdil?
Ty
koncerty jsou jiné, protože i publikum je jiné. To
máš ale stejné i v Čechách. Jiné to je v Lucerně,
nebo ve Vinohradském divadle, ale úplně jiné na
vysokoškolské koleji. Vždycky záleží na publiku,
které tam je - to vytváří grunt koncertu. Od toho se
odvíjí nálada a repertoár. Přichází publikum spíš
smíšené - přes polovinu Čechů, třetina Slováků a z
dvaceti procent Poláci a jejich angličtí kamarádi
nebo známí, které vzali s sebou. Taková mezinárodní
směs. Jiná věc je, že oni se cítí Čechy, Slováky,
Poláky a pro ně je to daleko vzácnější, když za nimi
přijedu. Je to pro ně vytržení z každodennosti. Do
New Yorku třeba jedu po třech letech, ale jak se
brzy sám přesvědčíš tady v Londýně, repertoár budu
hrát stejný jako u nás.
Vyjde vám konečně nějaký záznam koncertu z Anglie
nebo Ameriky?
Máme
tady kameru, notebook, fotoaparát, děláme průběžně
takové
on-line zpravodajství na našem webu. V tom je
internet prostě úžasný. Než se vrátíte do Čech, bude
všechno na netu - fotky, ale třeba i audio nebo
video záznamy. To vy jste na tom hůř - musíte to
nechat vytisknout. Od toho se odvíjí, jestli bude
DVD. To se teprve uvidí. Na svých webových stránkách
to můžu nechat volně ke stažení a nebudu ani nic
vydávat... Budeme mít hromadu materiálu, furt něco
točíme, a když to bude stát za to, něco dáme lidem
určitě k dispozici. Internet je skvělá komunikační
kolej mezi interpretem a publikem, dnes už to není
nic převratného. Využívám toho, že tu možnost máme.
Je to dvacet let od vydání vašeho prvního alba
Darmoděj. Jak moc se podle vás změnila česká hudební
scéna od dob komunismu?
Je
velice těžké hodnotit žánr, který děláte, tím
vlastně hodnotím i sám sebe. Já v té řece stále
pluju, nejsem ještě na břehu, jsem stále v ní. Místo
abych se vyjadřoval ke kolegům z branže, budu mluvit
raději o pocitech. Řekněme to radši tak, že padly
veškeré hranice. Koho by napadlo před těmi dvaceti
lety, když jsem vydal Darmoděje, že budu hrát někdy
v Londýně? To je úsměvné, že tady mluvíme spolu u
kávy, že? Hranice padly nejen mezi publikem, ale i
státy. Můžu sledovat, co se ve světě děje, můžu si
hrát, co chci a komu chci. Cením si hlavně té
svobody, to je nejdůležitější, co mě potkalo. Jsem
rád, že jsem ještě ve věku, kdy toho můžu
využít a vystoupit třeba v Londýně.
Dnes jsou populární písničkáři Xavier Baumaxa a
XindlX. Zaregistroval jste je? Jak se vám líbí
jejich poetika?
Super.
Zaregistroval jsem je. Xindl je výborný a líbí se
mi. Já je nebudu víc hodnotit. Jsou výborní.
Do médií prosákly zprávy o tom, že se vám líbí
hip hop. Právě tito interpreti se hlásí k "folk hip
hopu".
S tím
folk hip hopem souhlasím. Mně se nelíbí jen hip hop,
ale i opera, nebo lidová píseň. Hip hop je s mým
pojetím písničkového folkování hodné spojený.
Základem všeho je slovo a hra se slovem, to mají
folk a hip hop společné, to je základ sdělení. Na
jednoduchých polohách jsme kdysi vystavěli, dejme
tomu, báseň. No a ti kluci dělají to samé, akorát
mají dole ty beaty a samply. U nás to tak daleko
nedošlo za těch dvacet let, co tu ten hip hop běží.
Mně se líbí třeba polský nebo slovenský hip hop, tam
už ty svoje výpovědi posunuli dál, není to jenom ono
„já jsem nejlepší a není nade mne nebo město smutné
Poláci jsou výteční a Xavier nebo Xindl tu
reciprocitu světa dělají už také. A jestli někdo
říká, že jsou vulgární a stereotypní? To je jeho
problém, že je málo informovaný a uzavřený.
Vedle hip hopu máte rád operu. Přeložil jste a
svojí lyrikou obohatil opery Cosi fan tutte a Don
Giovanni. Jak daleko jste s překladem Figarovy
svatby?
V
pondělí jsem odevzdal hotovou Figarovu svatbu, abych
měl před turné čistý stůl. Já si kdysi před třiceti
lety koupil černou německou vinylovou desku Figarova
svatba od Mozarta a říkal jsem si, jak je to krásný,
ale že bych to v životě nedokázal a nechal jsem to
běžet. Tak jsem se učil vlastnímu řemeslu -
písničkaření, technice komponování, písničce jako
takové. Po těch třiceti letech jsem dostal nabídku
přeložit operu Cosi fan tutte, což mé bavilo tak, že
jsem si řekl, že ještě přeložím další da Ponteho
libreto. Tak vzniknul Don Giovanni. No, a 8. března,
na MDŽ, bude v Ostravě premiéra Figarovy svatby. To
byl takový můj cíl, přeložit všechny ty tři opery.
Jak jste tu operu překládal? Umíte tak dobře
italsky? Co vás fascinuje na opeře?
Já měl
k dispozici doslovný překlad opery, ale ten vám
příliš nepomůže. Máte tam úplné jiné frázování a
musel jsem to zcela předělat, přebásnit. Ten Mozart
byl génius, to mi při překládáni hrozně pomohlo.
Pořád je to o písni a slově. Jako ten hip hop. Měl
jsem tedy hrubý překlad a hledal jsem různé
ekvivalenty slova. Bylo to něco tak skvělého, že mi
bylo až smutno, když jsem to dokončil. Už jsem si
toho svého Švejka přečetl a závidím těm, které to
ještě čeká.
Figarova svatba vychází z Beaumarchaisotry
předlohy. Kdysi to bylo kontroverzní a revoluční
dílo, i když Mozart se od tohoto pojetí distancoval.
Jak jste se k tomu postavil vy?
Já
myslím, že těch revolučních myšlenek tam příliš
nebylo. Všechno jsem to přibarvil, okoloroval.
Zostřil jsem konflikt mezi Figarem a panem hrabětem.
Hrabě mu dělá do baby, do Zuzanky, a to má Figaro
chodit kolem něj po špičkách? Nechá mu to teda pěkně
sežrat. Revoluční myšlenky jsem ponechal stranou.
Mytologický folklor
Stále se držíte na špičce nejpopulárnějších českých
umělců...
Můžu?
Už 26 let... (smích) Jsem rád, že ty písničky mají
lidi rádi a zpívají si je. Tady v Londýně je to
jedno. Těm mladým černoškám jsme museli říct, že
jsme slavní, a jak utekly... (smích) Sedíme tu, a
nic se neděje, jakápak sláva. Tady je člověk úplné
ztracenej.
Sbíráte staré zpěvníky. Kterého si ceníte nejvíce?
Zpěvníky jsou něco podobného, co mé baví na
písničkaření. Necítím se jako Mozart, který to
skládá ze sebe, vlastně z ničeho. Já poskládám pár
písní na základě toho, co jsem přečetl nebo zažil, a
pošlu to pak dál. Z těch střípků, co mi zůstaly v
paměti. Zpěvníky jsou ohlasem na to, jak tehdy lidi
žili. Já si ty zpěvníky přehraje, dostanu je do
sebe, zjistím tak, cosi dědové a pradědové mysleli,
a toho si na nich cením nejvíc. Jako kdybych s nimi
seděla všímal si toho, co je trápilo... Láká mě ten
Eauperyho řetěz, kdy my jsme jen jedním článkem v
tom dlouhém řetězu. Mám je rád všechny, ale nejvíce
si cením kancionálu českých bratří, kde jsou už,
pozor, notace! Těžká kniha zabalená v kůži. Máte tam
noty, které s kytarou ožijou a s nimi zároveň i
lidi, co před těmi třemi sty lety žili. Já mám ten
zpěvník v drženi jen na pár let, ale co tu budu,
nechám si ho. Chráním ho před vlhkostí, opravil jsem
ho a pak ho za pár let pošlu někam dál. (náhle ho
pozdraví chodci z ulice) Je to dobré. Už si nás
fotí. Jsme slavní i v Londýně! To byli Češi, jo?
(smích).
Vystupujete sólově, ale i s doprovodnou kapelou.
Kdy se můžeme zase těšit na to, že budete mít za
sebou hudebníky?
Život
je zajímavý, když tu práci děláte po svém. Když jste
na cestách, těšíte se domů a naopak. To střídání je
únik od stereotypu. Zpětné si teď uvědomuju, jaké
jsem měl štěstí: vystupoval jsem sám s kytarou,
vystupoval jsem pak sám s kytarou a heligonkou, což
je něco jiného, pak s Pepíkem Streichelem a Karlem
Plíhalem, nebo s Kapelou, kterou mi sestavil Víťa
Sázavský, jezdil jsem s Čechomorem, s trumpetistou a
akordeonistou Radkem Pobořilem. Pokaždé je to něco
jiného, i ty svoje písničky můžete obléct do jiného
hávu a je to jiná radost. Takže já nic nevylučuje,
stát se může všechno. V této chvíli jsem se vydal na
cesty úplně sám, protože mám chuť postavit se na to
pódium a říct lidem: tady mé máte, bez žádných
barviček, v dobrém nebo špatném, jsem tady prostě
jenom já. Třeba přijde čas a udělám zase něco s
kamarády. V této chvíli jezdím úplně sám, jak tady,
tak doma, v epicentru celého konceptu.
Změna ovzduší
Cítíte nějak, že se změnil hudební průmysl?
Tištěný materiál je dnes v nevýhodě. Stojí to moc -
fotky, tisk atd. Kdo by to dnes kupoval, když na
netu najde během chvíle všechno? Celý ten showbyznys
se mění od základů. Já jsem vždycky snilo tom,
natočit černou desku. Dneska nepotřebuješ
vydavatele, přes internet se dá prodat nebo sehnat
všechno. Základem je vlastně živý koncert. Vydavatel
nepodporuje umělce, předpokládám, že ani váš
časopis. Deska je vlastně reklamní předmět. Je
diametrální rozdíl v tom, co se dnes prodává a co se
poslouchá. Koncert neošidíš. Divák přijde a řekne
si, jak to bylo skvělé, a pak přijde zas. Dostat
člověka na první koncert není tak velký kumšt,
protože ho můžeš zblbnout, oklamat reklamou, nízkým
vstupným. Ale na druhý koncert už ho neoblafneš a
buď přijde, nebo ne.
Jak bojujete vy s showbyznysem?
Věřím
v to, že muzikant přijde do hospody, dostane tisíc
korun a ostatní řeknou: hraj! A on si tak vydělá.
Ale ty různé sponzoringy, vydavatelské finty a tak,
to mně nevoní. Má to být čisté, přijít do klubu pro
sto lidí, vybrat od nich nějaké peníze a z toho
zaplatit klub, majiteli, něco kapele, zvukaři. Ale
musím zahrát tak, aby ty lidi na mě přišli příště
zas! V tom je změna celého toho průmyslu. Musíš si
toho fanouška získat, aby tě neopustil. To ještě
spousta kapel nepochopila. Ty máš taky určité svou
oblíbenou kapelu, kterou sleduješ od jejích počátků
a nedáš na ni dopustit. Půjdeš na její koncert a
každý rok do ní investuješ. Tak to dneska funguje.
Co třeba teď ty posloucháš? U čeho tě píchá srdce?
Z folku teď poslouchám Night¬watchmana, sólový
projekt Toma Morelia, přijde mi to vtipné a zábavné.
Inspiroval se irskou lidovou hudbou, gospelem,
Pogues...
Aha.
Ale nějakou skupinu posloucháš od počátků, ne?
Tom Morello je kytarista Rage Against The Machine
a je pravda, že ty sleduju od jejich začátků.
Tak
vidíš! (smích) Deset a více roků se to musí
vystříbřit. Podívej se třeba na Cohena, vždyť to je
něco! Ten přežil všechno a dodnes plní haly. Furt je
to úctyhodný starý pán, před třiceti lety byl
skvělý, a je pořád.
Nezakomplexovaná
hudba
Jaké máte oblíbené kapely nebo interprety?
Ted
jsem měl plnou hlavu toho Mozarta... Ale počkej!
Vlastně Springsteena! Normálně Bruce Springsteena,
kterého jsem znal ledabyle, a teď jsem nadával
komunistům, že mi ho vlastně vzali a jaká je to
škoda! A to už tehdy hrál ty svoje hity. Kdybych
před třiceti lety měl k němu přístup, ty moje
písničky jsou dnes úplně jiné! Japonci teď vydali
reedici všech jeho alb, já to nakoupil, na internetu
jsem přejížděl jeho texty a musím říct, že je to
úžasné. Včera jsem si koupil jeden jeho zpěvník a na
hotelu jsem si přehrával Secret Garden. Ten to má v
hlavě srovnané, poctivý muzikant!
Takže dneska budeme na koncertě možná překvapení,
co uslyšíme?
Ne, to
se neboj. (smích, mezitím kolem projel patrový
londýnský autobus s upoutávkou na film.) Nebo teď
vidím tu reklamu na Mamma Mia! Já na tom byl
třikrát! Super, geniální! Postavili to na tom -
neděláme umění, bud' odejdi, nebo se prostě bav! Po
letech se nakonec ukázalo, že ta ABBA uměla psát
písničky. Ať se ti to líbí, nebo ne, muzikantsky je
to chytré! Hudebně je to dobře postavené. Sluníčko,
moře, výborná choreografie, Streepová je úžasná,
mihnul se tam i člen Abby u klavíru a pak na nebi...
Nezakomplexované, někdy má člověk prostě chuť na
sladký zákusek po tom všem honění a stresu. Po
zdravém jídle si prostě dám takového indiánka.
(smích).
Víte, že jste jeden z mála českých umělců, který
si dovolí vystoupit v zahraničí?
Kdo z
českých zpěváků má vyprodáno v Londýně a v Dublinu?
Tak kdysi třeba Lucie...
(skočí
do řeči) Ty už to mají dávno za sebou. Víš, kde je
základ: v publiku nejsou staří emigranti, ale mladí,
co tady žijí a pracují, vyšli školu, vyrazili do
světa a pak se vrátí domů. Tady je spousta děcek.
Mozart bez
konkurence
V rámci hudební výchovy na školách jste snad
nejhranějším interpretem.
Ted se
mi ozvala právě učitelka z prvního stupně, že by
chtěla udělat jednoduchou transkripci na kytaru.
Znáš to. (brouká melodii Když mě brali za vojáka a
směje se) Mám blízko k lidové písni, teď se ale
vrátím ještě k té opeře. Když jsi muzikant, tak víš,
jaká je to radost, ten Mozart! Cherubínek, to jsou
takové krásné árie. Když se třeba zpívá: „Spadla
klec, Cherubínku, ted' už máš modřinku na
kolínku..." Já neříkám, že bych chtěl překládat jiné
opery. Verdi,Wagner, to už je vážná věc, ale ten
Mozart je odlehčený a má tak krásné melodie! Byl tak
hravý! Ty víš, že v polovině 19. století na všechno
padla ta wagnerovská duchna a ze všeho se dělalo
velké umění, ale před tím ty Italové, to byla
radost!
Právě že ten Mozart to posunul ještě dál, dodal
tomu vtip, radost a zpěvnost...
Přesně
tak! Lidi se při tom chtějí bavit a užít si to. Jen
ty čtyři hodiny se budou muset zkrátit, proto se
bude škrtat.
Podobná je taková Kouzelná flétna, ale ta
postrádá správné libreto...
Taje
pitomoučká... Krásné melodie, ale děj pokulhává. Tam
není o čem psát. Figarka je jiná a vtipná. Ta da
Ponteho libreta jsou k nezaplacení. Mimochodem, když
se na mě valila ta vina „udavač z Těšína", jen jsem
seděl, poslouchal Mozarta a velice mě to
uklidňovalo. Tehdy mi bylo nejhůř, ale opera mě
zachránila. Když média šílela z tohohle vyřizování
účtů a všichni se na mě vrhali, seděl jsem tam v
koutku a jen poslouchal. Ale abych to dokončil, šel
jsem se teď'v Londýně podívat do opery a tam
prodávali životopis da Ponteho! Hned jsem si ho
musel koupit! Anglicky, aspoň se ten jazyk naučím.
Z českých skladatelů tipuju, že máte nejradši
Janáčka...
Janáček je úžasný. Ale to neříkám kvůli mým
ostravským kořenům. Vždyť Její pastorkyňa je úžasná,
hraje se všude po světě, třeba tady v Londýně. Ale
to i ten Dvořák, Smetana, Martinů. Prodaná nevěsta
se hraje po celém světě. Kam se hrabou třeba Poláci,
ti jsou oproti nám chudáci.
Je o vás známo, že jste velký fanoušek fotbalu.
Podíváte se v Anglii na nějaký zápas?
Přiznám se, že jsem tady na turné, a není čas na
poslední chvíli shánět lístky. To bych prostě
nezvládl. Když jsem byl v Irsku v Dublinu, kde jsem
se učil jazyk, viděl jsem rugby. Ted'v New Yorku -
po velkých konexích - si půjčím oblek a zajdu určitě
na La Traviattu. Ale abych se tady v Londýně během
turné šel podívat na fotbal, to nejde. Já se
informoval, je to ale tak narvané, že je těžké
sehnat vůbec lístek. Raději budu doma u televize, je
to stejně zábavné. Doma jdu s klukem na fotbal, to
doma dělám. Ale řeknu to jinak: letos sice jedu
turné po Anglii, za rok sem ale přijedu s Baníkem
Ostrava na Ligu mistrů a podpořím ho. (smích)
Jaromír Nohavica
Významný písničkář se narodil 7. června 1953 v
Ostravě, na kterou nedá dopustít. Skládá písně,
zpívá, doprovází se na kytaru nebo heligonku. Ačkoli
není přniš vidět v médiích, je to jeden z
nejpopulárnějších českých umělců. Po maturitě (1971)
šel na Vysokou školu báňskou, studium však přerušil.
Dálkově studoval Střední
knihovnickou školu v Brně (1978-1981). Pracoval jako
dělník ve Vítkovických železárnách, později jako
knihovník. Na začátku kariéry publikoval básně a
hádanky, psal texty pro jiné umělce (Majestic), z
nichž nejslavnější vznikl pro Marii
Rottrovou (Lásko, voníš deštěm, původně od Black
Sabbath). Od roku 1982 vystupuje veřejně. V roce
1988 vyšlo jeho nejznámější album Darmoděj.
Následovaly desky V tom roce pitomém, Osmá barva
duhy, Mikymauzoleum, Tři čuníci, Divné století (v
Rock & Popu získala nejvyšší oceněnO, Moje smutné
srdce, Babylon. Jarek Nohavica vystupuje občas i s
doprovodnou kapelou. Absolvoval turné s Čechomorem,
s nímž (a s Karlem Plíha¬lem) natočil soundtrack k
filmu Rok ďábla (2002), kde hrál hlavní roli.
Nedávno ho někdejší kolega z branže Jaroslav Hutka
obvinil, že Nohavica spolupracoval s Sta pod krycím
jménem Mirek. Zatím poslední koncertní album vyšlo v
roce 2008 pod názvem Ikarus. Nohavica přeložil do
češtiny Mozartovy opery Cosi fan tutte, Don Giovanni
a Figarova svatba. V současnosti je na turné po
Anglií a Americe, kde má vyprodané koncerty.
Martin
Hošna
Foto: Jakub Deml
Zdroj:
Rock&Pop
