JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Co má společného hip hop s operou?
ROC&POP - 4.11.2008

 

Nohavica v Londýně
 

O Jarku Nohavicovi toho bylo napsáno už mnoho. Slavný písničkář prožil nemálo zvratů: komunismus, pád bolševického systému a sametovou revoluci. Je masivně oblíben, ale i zatracován po aféře "udavače z Těšína«. Jedno je ale jisté - dokázal se udržet na vrcholu a je tam stále, jak jsme měli možnost vidět na koncertě v Londýně.
Řeknu to na rovinu: cesta do Anglie nebyla z počátku tak růžová, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jarek Nohavica má u novinářů pověst, že interview dává velice sporadicky, spíše vůbec ne. Proto jsme do Londýna nejeli s lehkým srdcem, ale s obavou, že rozhovor nakonec nedopadne.

Nicméně Jarek je nakonec člověk otevřený a vstřícný, jak jsme po chvíli poznali. Před rozhovorem nám zapózoval, nevadilo mu, že si musel vlézt do londýnské telefonní budky, ani že ho málem přejel patrový autobus. Mladé Londýňanky se začaly zajímat, co je to za slavnou osobnost, kterou neznají. "Vyfoť mě i s těma babama," rozkázal Jarek našemu fotografovi. Holky ale dostaly strach a daly se před ním na úprk. Nakonec jsme skončili v kavárně na rušné londýnské třídě poblíž Carling Academy Islington, kde Nohavica večer vystoupil. Ze začátku Jarek rozvážně volil slova, po chvíli se uvolnil a rozpovídal. Bylo na něm vidět, že je před zcela vyprodaným londýnským koncertem v dobré náladě.

Nohavica v Londýně. Kdysi by mi to znělo jako dost nereálná představa. Vím, že jste již v minulosti odehrál několik koncertů v Londýně a USA, ale koho napadlo udělat s vámi turné po Anglii a Americe. A jak probíhá?

Tuhle koncertní šňůru pořádáme opravdu po americku ve vlastní režii. Jsme čtyři kluci a všechno si platíme sami. Z toho, co vyděláme na vstupném, bez dotací, fondů nebo sponzorů. Tak to ale děláme i v Čechách. Vyjet do světa je odvážné, ale zároveň příjemné. Jedeš prostě za své. Spousta lidí řekne, abychom přijeli, znají tě tady a my si to s kamarády zorganizujeme, kamarádi seženou sál, my pak ubytování a letenky. Co se týče produkce, je to takhle.



London calling


Jak prožíváte koncerty v jiných zemích? Vnímáte nějaký rozdil?

Ty koncerty jsou jiné, protože i publikum je jiné. To máš ale stejné i v Čechách. Jiné to je v Lucerně, nebo ve Vinohradském divadle, ale úplně jiné na vysokoškolské koleji. Vždycky záleží na publiku, které tam je - to vytváří grunt koncertu. Od toho se odvíjí nálada a repertoár. Přichází publikum spíš smíšené - přes polovinu Čechů, třetina Slováků a z dvaceti procent Poláci a jejich angličtí kamarádi nebo známí, které vzali s sebou. Taková mezinárodní směs. Jiná věc je, že oni se cítí Čechy, Slováky, Poláky a pro ně je to daleko vzácnější, když za nimi přijedu. Je to pro ně vytržení z každodennosti. Do New Yorku třeba jedu po třech letech, ale jak se brzy sám přesvědčíš tady v Londýně, repertoár budu hrát stejný jako u nás.

Vyjde vám konečně nějaký záznam koncertu z Anglie nebo Ameriky?

Máme tady kameru, notebook, fotoaparát, děláme průběžně takové on-line zpravodajství na našem webu. V tom je internet prostě úžasný. Než se vrátíte do Čech, bude všechno na netu - fotky, ale třeba i audio nebo video záznamy. To vy jste na tom hůř - musíte to nechat vytisknout. Od toho se odvíjí, jestli bude DVD. To se teprve uvidí. Na svých webových stránkách to můžu nechat volně ke stažení a nebudu ani nic vydávat... Budeme mít hromadu materiálu, furt něco točíme, a když to bude stát za to, něco dáme lidem určitě k dispozici. Internet je skvělá komunikační kolej mezi interpretem a publikem, dnes už to není nic převratného. Využívám toho, že tu možnost máme.

Je to dvacet let od vydání vašeho prvního alba Darmoděj. Jak moc se podle vás změnila česká hudební scéna od dob komunismu?

Je velice těžké hodnotit žánr, který děláte, tím vlastně hodnotím i sám sebe. Já v té řece stále pluju, nejsem ještě na břehu, jsem stále v ní. Místo abych se vyjadřoval ke kolegům z branže, budu mluvit raději o pocitech. Řekněme to radši tak, že padly veškeré hranice. Koho by napadlo před těmi dvaceti lety, když jsem vydal Darmoděje, že budu hrát někdy v Londýně? To je úsměvné, že tady mluvíme spolu u kávy, že? Hranice padly nejen mezi publikem, ale i státy. Můžu sledovat, co se ve světě děje, můžu si hrát, co chci a komu chci. Cením si hlavně té svobody, to je nejdůležitější, co mě potkalo. Jsem rád, že jsem ještě ve věku, kdy toho můžu
využít a vystoupit třeba v Londýně.

Dnes jsou populární písničkáři Xavier Baumaxa a XindlX. Zaregistroval jste je? Jak se vám líbí jejich poetika?

Super. Zaregistroval jsem je. Xindl je výborný a líbí se mi. Já je nebudu víc hodnotit. Jsou výborní.

Do médií prosákly zprávy o tom, že se vám líbí hip hop. Právě tito interpreti se hlásí k "folk hip hopu".

S tím folk hip hopem souhlasím. Mně se nelíbí jen hip hop, ale i opera, nebo lidová píseň. Hip hop je s mým pojetím písničkového folkování hodné spojený. Základem všeho je slovo a hra se slovem, to mají folk a hip hop společné, to je základ sdělení. Na jednoduchých polohách jsme kdysi vystavěli, dejme tomu, báseň. No a ti kluci dělají to samé, akorát mají dole ty beaty a samply. U nás to tak daleko nedošlo za těch dvacet let, co tu ten hip hop běží. Mně se líbí třeba polský nebo slovenský hip hop, tam už ty svoje výpovědi posunuli dál, není to jenom ono „já jsem nejlepší a není nade mne nebo město smutné Poláci jsou výteční a Xavier nebo Xindl tu reciprocitu světa dělají už také. A jestli někdo říká, že jsou vulgární a stereotypní? To je jeho problém, že je málo informovaný a uzavřený.

Vedle hip hopu máte rád operu. Přeložil jste a svojí lyrikou obohatil opery Cosi fan tutte a Don Giovanni. Jak daleko jste s překladem Figarovy svatby?

V pondělí jsem odevzdal hotovou Figarovu svatbu, abych měl před turné čistý stůl. Já si kdysi před třiceti lety koupil černou německou vinylovou desku Figarova svatba od Mozarta a říkal jsem si, jak je to krásný, ale že bych to v životě nedokázal a nechal jsem to běžet. Tak jsem se učil vlastnímu řemeslu - písničkaření, technice komponování, písničce jako takové. Po těch třiceti letech jsem dostal nabídku přeložit operu Cosi fan tutte, což mé bavilo tak, že jsem si řekl, že ještě přeložím další da Ponteho libreto. Tak vzniknul Don Giovanni. No, a 8. března, na MDŽ, bude v Ostravě premiéra Figarovy svatby. To byl takový můj cíl, přeložit všechny ty tři opery.

Jak jste tu operu překládal? Umíte tak dobře italsky? Co vás fascinuje na opeře?

Já měl k dispozici doslovný překlad opery, ale ten vám příliš nepomůže. Máte tam úplné jiné frázování a musel jsem to zcela předělat, přebásnit. Ten Mozart byl génius, to mi při překládáni hrozně pomohlo. Pořád je to o písni a slově. Jako ten hip hop. Měl jsem tedy hrubý překlad a hledal jsem různé ekvivalenty slova. Bylo to něco tak skvělého, že mi bylo až smutno, když jsem to dokončil. Už jsem si toho svého Švejka přečetl a závidím těm, které to ještě čeká.

Figarova svatba vychází z Beaumarchaisotry předlohy. Kdysi to bylo kontroverzní a revoluční dílo, i když Mozart se od tohoto pojetí distancoval. Jak jste se k tomu postavil vy?

Já myslím, že těch revolučních myšlenek tam příliš nebylo. Všechno jsem to přibarvil, okoloroval. Zostřil jsem konflikt mezi Figarem a panem hrabětem. Hrabě mu dělá do baby, do Zuzanky, a to má Figaro chodit kolem něj po špičkách? Nechá mu to teda pěkně sežrat. Revoluční myšlenky jsem ponechal stranou.


Mytologický folklor


Stále se držíte na špičce nejpopulárnějších českých umělců...

Můžu? Už 26 let... (smích) Jsem rád, že ty písničky mají lidi rádi a zpívají si je. Tady v Londýně je to jedno. Těm mladým černoškám jsme museli říct, že jsme slavní, a jak utekly... (smích) Sedíme tu, a nic se neděje, jakápak sláva. Tady je člověk úplné ztracenej.

Sbíráte staré zpěvníky. Kterého si ceníte nejvíce?

Zpěvníky jsou něco podobného, co mé baví na písničkaření. Necítím se jako Mozart, který to skládá ze sebe, vlastně z ničeho. Já poskládám pár písní na základě toho, co jsem přečetl nebo zažil, a pošlu to pak dál. Z těch střípků, co mi zůstaly v paměti. Zpěvníky jsou ohlasem na to, jak tehdy lidi žili. Já si ty zpěvníky přehraje, dostanu je do sebe, zjistím tak, cosi dědové a pradědové mysleli, a toho si na nich cením nejvíc. Jako kdybych s nimi seděla všímal si toho, co je trápilo... Láká mě ten Eauperyho řetěz, kdy my jsme jen jedním článkem v tom dlouhém řetězu. Mám je rád všechny, ale nejvíce si cením kancionálu českých bratří, kde jsou už, pozor, notace! Těžká kniha zabalená v kůži. Máte tam noty, které s kytarou ožijou a s nimi zároveň i lidi, co před těmi třemi sty lety žili. Já mám ten zpěvník v drženi jen na pár let, ale co tu budu, nechám si ho. Chráním ho před vlhkostí, opravil jsem ho a pak ho za pár let pošlu někam dál. (náhle ho pozdraví chodci z ulice) Je to dobré. Už si nás fotí. Jsme slavní i v Londýně! To byli Češi, jo? (smích).

Vystupujete sólově, ale i s doprovodnou kapelou. Kdy se můžeme zase těšit na to, že budete mít za sebou hudebníky?

Život je zajímavý, když tu práci děláte po svém. Když jste na cestách, těšíte se domů a naopak. To střídání je únik od stereotypu. Zpětné si teď uvědomuju, jaké jsem měl štěstí: vystupoval jsem sám s kytarou, vystupoval jsem pak sám s kytarou a heligonkou, což je něco jiného, pak s Pepíkem Streichelem a Karlem Plíhalem, nebo s Kapelou, kterou mi sestavil Víťa Sázavský, jezdil jsem s Čechomorem, s trumpetistou a akordeonistou Radkem Pobořilem. Pokaždé je to něco jiného, i ty svoje písničky můžete obléct do jiného hávu a je to jiná radost. Takže já nic nevylučuje, stát se může všechno. V této chvíli jsem se vydal na cesty úplně sám, protože mám chuť postavit se na to pódium a říct lidem: tady mé máte, bez žádných barviček, v dobrém nebo špatném, jsem tady prostě jenom já. Třeba přijde čas a udělám zase něco s kamarády. V této chvíli jezdím úplně sám, jak tady, tak doma, v epicentru celého konceptu.

 

Změna ovzduší

Cítíte nějak, že se změnil hudební průmysl?

Tištěný materiál je dnes v nevýhodě. Stojí to moc - fotky, tisk atd. Kdo by to dnes kupoval, když na netu najde během chvíle všechno? Celý ten showbyznys se mění od základů. Já jsem vždycky snilo tom, natočit černou desku. Dneska nepotřebuješ vydavatele, přes internet se dá prodat nebo sehnat všechno. Základem je vlastně živý koncert. Vydavatel nepodporuje umělce, předpokládám, že ani váš časopis. Deska je vlastně reklamní předmět. Je diametrální rozdíl v tom, co se dnes prodává a co se poslouchá. Koncert neošidíš. Divák přijde a řekne si, jak to bylo skvělé, a pak přijde zas. Dostat člověka na první koncert není tak velký kumšt, protože ho můžeš zblbnout, oklamat reklamou, nízkým vstupným. Ale na druhý koncert už ho neoblafneš a buď přijde, nebo ne.

Jak bojujete vy s showbyznysem?

Věřím v to, že muzikant přijde do hospody, dostane tisíc korun a ostatní řeknou: hraj! A on si tak vydělá. Ale ty různé sponzoringy, vydavatelské finty a tak, to mně nevoní. Má to být čisté, přijít do klubu pro sto lidí, vybrat od nich nějaké peníze a z toho zaplatit klub, majiteli, něco kapele, zvukaři. Ale musím zahrát tak, aby ty lidi na mě přišli příště zas! V tom je změna celého toho průmyslu. Musíš si toho fanouška získat, aby tě neopustil. To ještě spousta kapel nepochopila. Ty máš taky určité svou oblíbenou kapelu, kterou sleduješ od jejích počátků a nedáš na ni dopustit. Půjdeš na její koncert a každý rok do ní investuješ. Tak to dneska funguje. Co třeba teď ty posloucháš? U čeho tě píchá srdce?


Z folku teď poslouchám Night¬watchmana, sólový projekt Toma Morelia, přijde mi to vtipné a zábavné. Inspiroval se irskou lidovou hudbou, gospelem, Pogues...

Aha. Ale nějakou skupinu posloucháš od počátků, ne?

Tom Morello je kytarista Rage Against The Machine a je pravda, že ty sleduju od jejich začátků.

Tak vidíš! (smích) Deset a více roků se to musí vystříbřit. Podívej se třeba na Cohena, vždyť to je něco! Ten přežil všechno a dodnes plní haly. Furt je to úctyhodný starý pán, před třiceti lety byl skvělý, a je pořád.

 

Nezakomplexovaná hudba

Jaké máte oblíbené kapely nebo interprety?

Ted jsem měl plnou hlavu toho Mozarta... Ale počkej! Vlastně Springsteena! Normálně Bruce Springsteena, kterého jsem znal ledabyle, a teď jsem nadával komunistům, že mi ho vlastně vzali a jaká je to škoda! A to už tehdy hrál ty svoje hity. Kdybych před třiceti lety měl k němu přístup, ty moje písničky jsou dnes úplně jiné! Japonci teď vydali reedici všech jeho alb, já to nakoupil, na internetu jsem přejížděl jeho texty a musím říct, že je to úžasné. Včera jsem si koupil jeden jeho zpěvník a na hotelu jsem si přehrával Secret Garden. Ten to má v hlavě srovnané, poctivý muzikant!

Takže dneska budeme na koncertě možná překvapení, co uslyšíme?

Ne, to se neboj. (smích, mezitím kolem projel patrový londýnský autobus s upoutávkou na film.) Nebo teď vidím tu reklamu na Mamma Mia! Já na tom byl třikrát! Super, geniální! Postavili to na tom - neděláme umění, bud' odejdi, nebo se prostě bav! Po letech se nakonec ukázalo, že ta ABBA uměla psát písničky. Ať se ti to líbí, nebo ne, muzikantsky je to chytré! Hudebně je to dobře postavené. Sluníčko, moře, výborná choreografie, Streepová je úžasná, mihnul se tam i člen Abby u klavíru a pak na nebi... Nezakomplexované, někdy má člověk prostě chuť na sladký zákusek po tom všem honění a stresu. Po zdravém jídle si prostě dám takového indiánka. (smích).

Víte, že jste jeden z mála českých umělců, který si dovolí vystoupit v zahraničí?

Kdo z českých zpěváků má vyprodáno v Londýně a v Dublinu?

Tak kdysi třeba Lucie...

(skočí do řeči) Ty už to mají dávno za sebou. Víš, kde je základ: v publiku nejsou staří emigranti, ale mladí, co tady žijí a pracují, vyšli školu, vyrazili do světa a pak se vrátí domů. Tady je spousta děcek.



Mozart bez konkurence

V rámci hudební výchovy na školách jste snad nejhranějším interpretem.

Ted se mi ozvala právě učitelka z prvního stupně, že by chtěla udělat jednoduchou transkripci na kytaru. Znáš to. (brouká melodii Když mě brali za vojáka a směje se) Mám blízko k lidové písni, teď se ale vrátím ještě k té opeře. Když jsi muzikant, tak víš, jaká je to radost, ten Mozart! Cherubínek, to jsou takové krásné árie. Když se třeba zpívá: „Spadla klec, Cherubínku, ted' už máš modřinku na kolínku..." Já neříkám, že bych chtěl překládat jiné opery. Verdi,Wagner, to už je vážná věc, ale ten Mozart je odlehčený a má tak krásné melodie! Byl tak hravý! Ty víš, že v polovině 19. století na všechno padla ta wagnerovská duchna a ze všeho se dělalo velké umění, ale před tím ty Italové, to byla radost!

Právě že ten Mozart to posunul ještě dál, dodal tomu vtip, radost a zpěvnost...

Přesně tak! Lidi se při tom chtějí bavit a užít si to. Jen ty čtyři hodiny se budou muset zkrátit, proto se bude škrtat.

Podobná je taková Kouzelná flétna, ale ta postrádá správné libreto...

Taje pitomoučká... Krásné melodie, ale děj pokulhává. Tam není o čem psát. Figarka je jiná a vtipná. Ta da Ponteho libreta jsou k nezaplacení. Mimochodem, když se na mě valila ta vina „udavač z Těšína", jen jsem seděl, poslouchal Mozarta a velice mě to uklidňovalo. Tehdy mi bylo nejhůř, ale opera mě zachránila. Když média šílela z tohohle vyřizování účtů a všichni se na mě vrhali, seděl jsem tam v koutku a jen poslouchal. Ale abych to dokončil, šel jsem se teď'v Londýně podívat do opery a tam prodávali životopis da Ponteho! Hned jsem si ho musel koupit! Anglicky, aspoň se ten jazyk naučím.

Z českých skladatelů tipuju, že máte nejradši Janáčka...

Janáček je úžasný. Ale to neříkám kvůli mým ostravským kořenům. Vždyť Její pastorkyňa je úžasná, hraje se všude po světě, třeba tady v Londýně. Ale to i ten Dvořák, Smetana, Martinů. Prodaná nevěsta se hraje po celém světě. Kam se hrabou třeba Poláci, ti jsou oproti nám chudáci.

Je o vás známo, že jste velký fanoušek fotbalu. Podíváte se v Anglii na nějaký zápas?

Přiznám se, že jsem tady na turné, a není čas na poslední chvíli shánět lístky. To bych prostě nezvládl. Když jsem byl v Irsku v Dublinu, kde jsem se učil jazyk, viděl jsem rugby. Ted'v New Yorku - po velkých konexích - si půjčím oblek a zajdu určitě na La Traviattu. Ale abych se tady v Londýně během turné šel podívat na fotbal, to nejde. Já se informoval, je to ale tak narvané, že je těžké sehnat vůbec lístek. Raději budu doma u televize, je to stejně zábavné. Doma jdu s klukem na fotbal, to doma dělám. Ale řeknu to jinak: letos sice jedu turné po Anglii, za rok sem ale přijedu s Baníkem Ostrava na Ligu mistrů a podpořím ho. (smích)

 


Jaromír Nohavica
Významný písničkář se narodil 7. června 1953 v Ostravě, na kterou nedá dopustít. Skládá písně, zpívá, doprovází se na kytaru nebo heligonku. Ačkoli není přniš vidět v médiích, je to jeden z nejpopulárnějších českých umělců. Po maturitě (1971) šel na Vysokou školu báňskou, studium však přerušil. Dálkově studoval Střední
knihovnickou školu v Brně (1978-1981). Pracoval jako dělník ve Vítkovických železárnách, později jako knihovník. Na začátku kariéry publikoval básně a hádanky, psal texty pro jiné umělce (Majestic), z nichž nejslavnější vznikl pro Marii
Rottrovou (Lásko, voníš deštěm, původně od Black Sabbath). Od roku 1982 vystupuje veřejně. V roce 1988 vyšlo jeho nejznámější album Darmoděj. Následovaly desky V tom roce pitomém, Osmá barva duhy, Mikymauzoleum, Tři čuníci, Divné století (v Rock & Popu získala nejvyšší oceněnO, Moje smutné srdce, Babylon. Jarek Nohavica vystupuje občas i s doprovodnou kapelou. Absolvoval turné s Čechomorem, s nímž (a s Karlem Plíha¬lem) natočil soundtrack k filmu Rok ďábla (2002), kde hrál hlavní roli. Nedávno ho někdejší kolega z branže Jaroslav Hutka obvinil, že Nohavica spolupracoval s Sta pod krycím jménem Mirek. Zatím poslední koncertní album vyšlo v roce 2008 pod názvem Ikarus. Nohavica přeložil do češtiny Mozartovy opery Cosi fan tutte, Don Giovanni a Figarova svatba. V současnosti je na turné po Anglií a Americe, kde má vyprodané koncerty.

 

 

Martin Hošna
Foto: Jakub Deml                                                 

Zdroj: Rock&Pop


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu