JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Jsem alkoholik, který nepije
REFLEX - 30.4.2009
 

Naposled jsme se sešli, když přebásnil svou první operu. Ještě byl zadýchaný vzrušením po sedmiměsíční práci a snil o tom, že pro „vás, moji milí", dokončí mozartovský triptych. Během těch tří let, co jsme se neviděli, byl médii znovu donucen projít hlubokým lesem minulosti, kde „na stromech slzy jsou na kůře krvavé", napsal z té cesty reportáž pro své poslední album Ikarus, přeložil Dona Giovanniho a Figarovu svatbu a tak tak neprohrál majlant v kasinu v Las Vegas. S potěšením muže, jenž přemohl své zasuté závislosti, vstoupil v polovině dubna třikrát do pražské Lucerny. V lobby pražského hotelu Marriott bylo o čem mluvit až do chvíle, než se Jarek Nohavica (56) zvedl a odjel pendolinem domů

 
Včera jsem potkal Jiřího Černého, který se mi, když jsem mu řekl o našem rozhovoru, svěřil, že nezná jediného člověka, jenž by přestal pít a neztratil charisma. Kromě vás.

Já vím, Jirka mi říkal, že se bál, že když přestanu pít, přijdu o kouzlo. Ted' o sobě mluvím s lehkým úsměvem, protože tušíš, jak mi je, když mám hodnotit sám sebe. Fakt ale je, že když o tom přemýšlím, tak kardinální otázka je: „Kde je to kouzlo?" Ale já to taky nevím. Režisér záznamu těchto koncertů z Lucerny Adam Rezek ukryl v roce 1988 natočený pás mého koncertu v Řevnicích, jenž nemohl být odvysílán. Ted, po dvaceti letech, mi ho dal jako dárek. A když se zpovzdáli dívám na toho člověka, co tam zpívá a hraje, říkám si: v čem je to kouzlo? Jak to funguje? Já si pamatuju na skvělý dokument o Bobu Dylanovi, který o sobě s takovým jemným židovským odstupem tvrdí, že lidi zajímá jen takový písničkář, jenž jako by o tom všem tady věděl více než ty.


Alkohol vám už nikdy nechyběl?

Alkohol je legendou, na niž se nabalily kladné i záporné mýty, ale ve skutečnosti je to zřejmě jenom nedůležitá součást lidského života, ze které se udělala modla. Možná nějací kluci, Cobainové, mohou něco napsat v opojení, ale já nebyl schopen napsat opilý ani jednu píseň! A píseň je nejdůležitější! Koncert je až pak.


Nechal jste za sebou tři Mozartovy přebásněné opery a čerstvě i tři nabité Lucerny. Musíte mít dobrý pocit.

Čísla nerozhodují, ale spíš, když to takhle řekneš, uvědomuju si, že je to kus systematické práce. Ty tři opery, to je víc než deset hodin hudby, řekněme devět set padesát stran klavírních výtahů a pět let práce. Koncert, to je něco jiného. Prostě vejdeš do manéže a je to na tobě. Mimochodem, těch Luceren jsem plánoval osm v řadě, ale žena mi řekla, ať neblázním, že to bude vypadat, že se v Praze chvástám. Což jsem nechtěl.


Bylo těžké postavit se znovu sám tolika lidem? Tři vyprodané koncerty představují šest a půl tisíce lidí.

Vědomím povinnosti vytvořit jedinečnou chvíli je koncert. vždycky nesnadný, a navíc existují místa, jež v sobě mají náročnost doslova zakódovanou. To je Lucerna! K hraní tu člověk přistupuje s trémou. Pro tradici, pro vědomí, kdo všechno tu před tebou hrál, magii centra Prahy, labužnické publikum, které neodpouští, děsivé zákulisí, akustiku i horko, jež zabíjí. Člověk s tím dopředu počítá a to paradoxně vytváří kouzlo Lucerny.


Během třetího koncertu jste se v průvodním slovu několikrát dotkl jedné z recenzí na předešlý večer, kde Ondřej Bezr cosi hledal a nenašel.

To není problém Ondřeje Bezra, to je problém člověka, jenž se snaží o nemožné: neposlouchá mě, ale chtěl by se zadarmo dozvědět všechno; jedním šmahem, jednou
větou vyřešit celý svůj vesmír. Jaroslav Hutka a mnozí další, kteří ode mne stále čekají pokání, nebyl od devadesátého roku na mém koncertě. Takže o čem se mnou chtějí mluvit? O mých písních, jež neznají? O mém životě, který neznají? Vědí jenom to, co jim o mně napovídal někdo jiný, případně znají bulvární informace o výši mého konta. Co sis nimi můžu povídat, když já posledních pět let překládal Mozarta. Ať se mě zeptají, jaké to bylo.
Na druhou stranu, když někdo napíše, že mám sektu, již ovládám, že se na mém koncertu pískalo, že sena něj falšovaly lístky, znamená to, že nejsem mrtev, že pořád někoho zajímám. Myslíte, že jsem komunitní guru, který ovládá svou sektu? Co na to říct? Třicet let ježdění a zpívání. To je všechno.


Neříkáte si při pohledu do diváků „kolikrát ještě"? Ptám se proto, že když jsem poslouchal Ikara, získal jsem dojem, jako byste už neměl sílu se vrátit, že se loučíte.

Myšlenka o opouštění takového toho každodenního levného brnkání zaznívá s každou mou novou deskou. Poprvé zazněla v Mikymauzoleu. Lidi si mě ztotožnili s určitou lehkostí bytí, a když se jejich představě vymykám, uleví se jim, až když slyší Tři čuníky. Jenže já vzápětí přišel s Divným stoletím. A zase měli všichni jasno: zavírá se století, starý muž odchází a půjde tak dlouho, dokud to s ním nesekne. Jenže já natočil Rok ďábla. Nevím, co bude zítra, a v tom je život krásný.


Zatímco píseň je podle vás noc, o přebásnění oper mluvíte jako o denní práci. Završil jste mozartovský triptych: Cosi fan tutte, Dona Giovanniho a Figarovu svatbu. Nezůstane po nich nezaplněný prostor, chybějící řád chronologického vepisování veršů nesmazatelným inkoustem do klavírního výtahu?

Touto otázkou ale právě končíš me operní překládání, což já nikdy netvrdil. Ještě stojím, ještě jdu, ještě vidím, udržím tužku a ještě mě to baví. Kdyby bylo nějaké příště, držel bych se podobně zpěvných, konverzačně pestrých oper - třeba Donizettiho Nápoje lásky anebo Rossiniho Lazebníka sevillského.


Když srovnáte ty tři práce, jak to dopadne?

Všechno byl Mozart. S tichým údivem jsem ho poznával notu po notě, ruku v ruce jsem s ním prošel jeho díla a ptal se na jediné: jalo to mohl zvládnout? Neměl čas na to, skládat jako já, který si brnkám a půl hodiny přemýšlím o další frázi. On to neskutečně solil, ale pozor, neflákal. Musel být nutně jedním z těch, kdo mají nahoře na těch chodbách vodovodní kohoutky, kolem nichž chodí asistenti a sem tam z některého z nich upustí. Stalo se, že asistent kohout s nápisem Mozart urval a ono to teklo, a než přišli za třicet šest let opraváři, aby ho spravili, všechno vyteklo a bylo hotovo.


Co jste se naučil?

Co jsem se naučil? Úpině nejvíc číst z not. Upřímně, já u těch oper nepřekládal ani tak libreto, jako tu Mozartovu hudbu. Kdysi dávno, když jsem psal texty na cizí písně a neuměl jazyk, dohledával jsem spíš slova, jež odpovídala náladě písně, než abych se pídil po originálu. Jednou se mi stalo, že jsem textoval Arethu Franklinovou, byl to Most přes rozbouřené vody, ale zpívala to jinak. A já to nepoznal. Přesto byl můj text o tom, že skončila bouře a začala duha. To bylo me plus, že jsem našel původní smysl písně, ačkoli jsem nerozuměl jedinému slovu. Podobně u opery. Mozartova hudba je daleko barevnější než šedivé libreto. Ve vší úctě ke kolegovi Pontemu. Mozart hýří barvami, umí patos, legraci i výsměch a já nechtěl zůstat pozadu. Proto používám expresívní slova, lyriku i vulgarismy. Nic si nevymýšlím, všechno je v té hudbě. Například ve třetím dějství Figarovy svatby se Figaro a Zuzanka setkají v přestrojení a v hudbě je velké smíření: „Poznal jsem tě a mám tě rád." Ta melodie mi zněla jako česká lidovka. Nelenil jsem a napsal: „Slunko, sluníčko za hory zašlo, co se ztratilo, zase se našlo." A Zuzanka reaguje: „Jé ta je hezká." A Figaro dodá: „Bodejť, staročeská".


Takže je pravda, když o vás jistý operní kritik prohlásil, že když
jde na Dona Giovanniho s Nohavicovým libertem, nemůže si být jist, jak příběh dopadne?

Asi ano. Opakuji, nepřekládám libreto, nýbrž hudbu. Když jsem začínal pracovat na první opeře, na Cosi fan tutte, hledal jsem klíč, jímž bych otevřel dveře toho světa. U Koz (tak se té opeře říká mezi „operáky") se v úvodní scéně štengrují mládenci a jako první verš mě napadl tento: „Má krásná Dorka je věrnosti vzor." Tato zvukomalba mi otevřela celou operu a vlastně celý triptych. Bylo mi, jako když jsem kdysi v písni Lásko, voníš deštěm dal dohromady verš „jde déšť a já jdu s ním". Dveře se otevřely a já už to mohl jenom pokazit. Náhle jsem věděl, že to nebude jenom překlad, že to bude libreto českého člověka, který má za sebou dvě stě dvacet let po premiéře v knihovně Jungmanna, Palackého, Máchu, Nezvala, Voskovce, Seiferta, Suchého. Tím vším jsem se prokousal, abych mohl napsat „má krásná Dorka je věrnosti vzor" pro nás, pro Čechy.


Když jsme spolu mluvili minule, slíbil jste mi, že si přečtete libreto Prodané nevěsty s ohledem na to, zda by je nebylo možné oprášit a jazykově zmodernizovat.

Na některé věci nesahejme, aby se nezbortily. V libretu Prodanky jsou příšerné češtinářské chyby v přízvucích, jež dokazují, že Smetana byl sice Čech, ale měl velké problémy s češtinou. Necítil její rytmus, takže člověk má potřebu opravit, aby Jeník nezpíval „rozmysli si, Mařéénko". Prostě, aby to fungovalo tak, jalo čeština má. Zkoušel jsem vyčistit pár árií, ale nakonec jsem zjistil, že už to není Prodanka, ale patvar. Ostatně, co je to chyba? Jsou chyby, které se časem mohou stát předností. Když si žena zajde na plastickou operaci a nechá si odstranit znamínko na tváři, na něž sis za dvacet let zvykl, bude se ti zdát, že jí něco chybí, že už to není ona.


Árii Madamina z Dona Giovanniho jsem míval spojenou s překrásnou, nostalgickou scénou ze Svěrákova a Smoljakova filmu Kulový blesk, kdy starý operák vyřazuje před stěhováním klavírní výtahy a doopravdy z posledních sil zazpívá tuhle árii o láskách z celého světa. Prostě, mám ji, jakož i mnoho jiných písní, spojenou s místem prvního poslechu. Máte to taky tak?

Píseň je malá bílá koule, jež na sebe dokáže nabalit emoce tisíců. Takovou moc nemají obrazy ani knížky. Míval jsi rád písničku, která jde světem a žije svým životem a vrátí se k tobě po třiceti letech. Ty ji zaslechneš a vzpomeneš si na kalhoty, jež jsi na sobě měl v té dávno uplynulé chvíli, na hlas maminky, která ti ji zpívala, vidíš sám sebe, jakýs tehdy byl. Je to zázrak. Je to andílek, jenž letí časem světem a pomáhá lidem překlenout čas v tom, že nás udrží v časové posloupnosti. Písně jsou pro
mě zázračným andělem, nesoucím naše vzpomínky.


V Národním divadle při besedě o operním libretu jste prohlásil, že už nemáte fyzickou potřebu psát písničky.

Řekl jsem to možná příliš ostře, ale když napíšeš víc než dvě stě písniček, tak jsi zkusil všechno: od kupletu přes šanson, přes baladu, blues, dětskou písničku, časovou písničku, politickou písničku. A když to takhle všechno projdeš, můžeš se už jenom vracet: zase mohu napsat nějakou ostravskou píseň, ale už v tom nikdy nebude ta prvotní obrovská radost. Zato teď jsem se potkal s klukama z Pio Squad, a kdyby ses mě teď naostro zeptal, nakolik mě láká hip hop, tak bych ti řekl, že hodně. Když jsem pracoval na naší společné písni Já tam byl, kterou jsme uvedli
i v Lucerně, intenzívně mě to oslovilo, protože jsem po dlouhé době zase hledal způsob, jak něco udělat, aby to fungovalo. Švédský stůl světa je strašlivě široký. Někdy vidím, že jsem vyjedl rajčata, pomeranče, a najednou koukám, hele, tamhle je mango. To si dám.


V závěrečné písni z Ikara Mám jizvu na rtu zpíváte o tom, že nejlepší kávu mají v Hypernově u Rybiček. To zní jako doporučení. Je to pravda?

Vždycky se snažím o to, aby píseň byla nitkami svázaná se světem, v němž se pohybuju, aby vyvěrala z toho, co jsem kdy zažil. Pamatuju si, že jedním z prvních elpíček, jež jsem slyšel, byl Most přes rozbouřené vody, a hrozně se mi líbila písnička So Long Frank Lloyd Wright, kterou Simon s Garfunkelem vzdali hold geniálnímu architektovi. I když jeho stavby jsem tehdy vůbec neznal, přesně jsem cítil, jak je ta píseň usazena v jejich životech, do nichž zvou i mě. A já to pozvání přijal.


Loni na podzim jste byl víc než měsíc ve Státech. Podle vašeho webu to byla pánská jízda.

Já mám lepší termín: cestovní kancelář Bez bab tour. Přece když se chlapi někam vydají v tomto světě, měli by jet do Ameriky. Amerika je bratrem Evropy a je jedno, jestli mladším, nebo starším. Bez Ameriky Evropu nikdy nepochopíš. Byli jsme čtyři a na to, abychom do těch Států mohli odletět, museli jsme si koupit letenky, hotely, pronajmout auta, aparaturu. A na to bylo třeba si vydělat. Neměli jsme žádné státní dotace, žádný pivovar, který by nám za banner na pódiu daroval dvě stě tisíc. Prostě potřebovali jsme, aby přišli lidi a řekli: Jarku, tady máš dvacet dolarů, ty vydělám za půl dne, zazpívej mi. Bylo to po americku poctivé v tom smyslu, že jsem s nimi měl nepsanou smlouvu, a kdybych je zklamal, příště nepřijdou a já už se do Ameriky nepodívám. Nebylo by za co.


Úhrnem na vás ve Státech přišlo tři a půl tisíce lidí. Vydělal jste něco?

Ano, ještě nám zbylo.


Prý jste hráli v Las Vegas.
Hrál jsem tam, ale ne na kytaru. Hrál jsem ruletu. Kluci jsou spořiví, ale já je přemluvil k návštěvě kasina s tím, že ta prohra našich poctivě vydělaných peněz nás, chlapy, zlidští. Každý jsme si určili svoji malou částku a zajímavé bylo, že jsme ji prohráli velmi rychle. Já čekal, že s penězi, které jsem měl, vydržím tak tři hodiny. Takže když jsem po pětadvaceti minutách odcházel a neměl nic, bolelo mě srdce, ale věděl jsem, že jestli teď půjdu na pokoj a vytáhnu kreditní kartu, bude to cesta do pekel. Asi to tušíš, ale já mám v sobě geny závislosti.


Trošku.

Ne trošku! Já jsem prostě alkoholik nepijící a gambler nehrající. Mám to v sobě.


Prý si vás na americko-kanadské hranici spletli s cikánem.

Ano, byl to imigrační úředník tmavé pleti z Dillí, jenž byl Kanaďanem tak asi dvacet let. A zeptal se mě, když mě, zrzavého bělocha s kytarou, spatřil: Are you gipsy? Myslel jsem si, že se mě ptá, jestli mám čipsy. Rozesmál mě, ale vzápětí mi to dal sežrat. Tři zevrubné prohlídky, nekonečná buzerace. Takový je svět a já ho tím, že to tady říkám, nezměním. Takže ho přijmu. Jeho síly jsou silnější než můj okamžitý pocit diskriminace.


Jak na vás zapůsobila návštěva Metropolitní opery, kde jste jako milovník opery v páté řadě na Verdiho Traviatě určitě křičel: „Ještě, ještě!"

Když tě něco baví a děláš to dlouho, jdeš prostě cestou, která se dopředu nedá naplánovat. Prostě jdeš, protože tudy vede řeka do údolí. Já vím, že se na stadión Barcelony jednou podívám, a až přijde ta chvíle, uvidím hrát tento první klub světa.


Čili že uvidíte „Baník Ostrava, jak poráží Barcelonu" ... na jejich Nou Campu?

To bych - tuším - chtěl moc. Stejně jsem to měl s Metropolitní operou. To není tak, že je ti šestnáct a koupíš si zájezd a lístek do Metropolitní. Dostaneš se tam, ale nebude to ono. Všechno musí přijít v pravou chvíli. Já pochopil, že k téhle Mekce oper musím dozrát, jako potulný kejklíř dotáhnout vozík k místu, jež na mě čeká. Jak jsem tam po všech těch peripetiích s Mozartem seděl v páté řadě a viděl kolem sebe dva a půl tisíce lidí a obrovskou scénu, už nešlo o tu Traviatu, ale o takové to: „Mami, tak jsem tu." Je to jednoduché a lidské. Věděl jsem, co všechno tu už zaznělo a ještě zazní a že já tu mám své tři vyměřené hodiny, stop bus mého života, a pak jsem sešel dolů a uviděl obrovskou stěnu s obrazy těch, kdo tam kdy zpívali. Samozřejmě pivní, co hledáš, jsou lidi z tvého stáda. A je tam Ema Destinnová a ostatní a tys pyšný, skrze ně se stáváš součástí tohoto světa. Cítíš, že nejsi vyvrženec.


Tomu rozumím.

Proto se tak bojím islámu. Náš svět je puzzle, uvnitř něhož se můžeme hádat, být v rozporu, ale zapadáme do sebe. Jenže islámský svět - a já to tak cítím - se od našeho odtrhl, nechce s námi být zapisován do toho milostného klinče.


Zaplatili jste si let helikoptérou nad New Yorkem. Cítil jste se v tu chvíli malý, nebo velký?

První zážitek byl, že jsem poprvé letěl ve vrtulníku, a ten druhý, že jsem se vůbec nebál. Že letím nad mrakodrapy, mi přišlo naprosto přirozené.


Hledal jste Dvojčata?

Hledal. Ta hledá každý. To je, myslím, jizva na rtu našeho světa.


Jestli je album Ikarus dosti melancholické, tak asi nejsmutnější na něm je píseň Co se to stalo,bratříčku. Tu píseň jste v Lucerně snad jako jedinou z nového alba nezahrál. Její výklady jsou dobré i zlé, opět, jak je komu libo. Já sám v recenzi napsal: „Černou jámou alba je pak připomínka Karla Kryla ... Zpověd' plná vyděšených otázek je plna téměř bezrozměrného, koncentrovaného smutku ... dalšímu patru emocí se vystaví sám posluchač,
uvědomí-li si, že zpovědníkem, jemuž se Nohavica svěří, je zřejmě muž, který se stal důvodem k jeho denunciaci.” Zajímá mě, jestli je to tak, jak jsem si myslel.

Nerad vykládám vlastní písně, ale někdy je dobré cosi naznačit. Karel Kryl mi kdysi vyprávěl, že píseň Bratříčku, zavírej vrátka napsal někdy během roku 1968 po zážitku, kdy viděl dva malé kluky, kteří seděli na plotě a vykládali si .4 velkými a moudrými slovy o životě. Karlovi přišel zvláštní ten kontrast velkého světa a tanků a těch dvou capartů a jejich nadějí. Já jsem po čtyřiceti letech neudělal nic jiného, než si představil, jak tam sedí titíž dva, je jim kolem padesáti a mají za sebou duben 1969, Chartu, sametovou revoluci, divokou privatizaci, Havla a Klause. A co říkají. Jinak nic osobnějšího směrem ke Karlovi v tom nebylo. Otázkou je, jako tom přesvědčit lidi, kteří si kreslí na tabuli spletité sítě.


Z Ikara cítím tak trochu vzteklou únavu po těžkém období obvinění.

Ikarus je plný výzvy k pochopení; ne jednoho článku, aféry, ale současného, virtuálního světa. Je o nejistotě, co je lež, co je pravda, o té Zvětšenině, kterou jsi připomněl ve své recenzi na píseň Do dne a do roka, i o tom, jestli tam ten pes opravdu celou noc stojí a proč se ho bojíme.


Závěrečná píseň Ikara Mám jizvu na rtu mi jakousi bilancí připomněla vaši starou píseň Velká zpověď. Mají opravdu něco společného?

Neřekl bych. Možná metodou: řazením obrazů, kdy každý verš je jedna momentka, která střídá druhou. Propojení lze nalézt snad jedině v tom, že ve Velké zpovědi zpívám: „Víte, co mi můžete, a hádejte kam," a jev tom touha, zatímco v „Jizvě" je řečeno totéž, ovšem bez emocí, jako prosté konstatování. „Tak tedy dobrá."


Musela být jizva na rtu, protože je viditelná?

Jizva musí být na rtu, protože ji tam mám, ačkoli je schovaná za vousy. Podívej, třicet stehů


Co se vám stalo?

Nech mi to tajemství.

 

Milan Tesař
Zdroj:
Reflex


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu