JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Těším se, že třeba Emiru Kusturicovi daruju svoje Divné století
WWW.DENIK.CZ  - 23. 7. 2012
 

 

     Písničkář Jaromír Nohavica o účasti na dvacátém ročníku Benátské noci, o své novince Tak mě tu máš i lovu písniček na internetu.

Na festivalech moc nevystupuje, ale jednou za čas udělá výjimku, najde si takzvaně čas na výlet. „Vždycky ale musí jít o festival, který je něčím výjimečný, který mě něčím zaujme. Dám taky hodně na rady kamarádů a tak jsem se dostal i na Benátskou noc (uskuteční se 26. až 29. července v areálu Vesec v Liberci, pozn. red.)," vypráví jedna z jeho letošních hvězd, písničkář Jarek Nohavica. „Těším se, že se tam dokonce setkám i s lidmi, se kterými jsem se chtěl potkat – mám teď na mysli především pana Emira Kusturicu, jehož jsem nikdy v životě neviděl, znám jej jenom jako tvůrce. Tak se moc těším, že mu třeba – když se mi to jako fanouškovi podaří – daruju svoje Divné století s písní Sarajevo, odkud on je."

     Hlavní hvězdou Benátské noci je Bryan Adams – ten vás tolik nepřitahuje?

Budu se snažit dostat se spíš k panu Kusturicovi. Pana Adamse si cením, ale neposlouchám ho tolik, jeho písničky nehraju. Navíc, on zpívá lépe než já, takže si netroufám...

     Jste zbytečně skromný... Řekněte ale, jak bude váš program uzpůsobený?

Mám hrát víc než hodinu, tedy velký koncert. Je to pro mě krásná výzva. Na pódiu mě doprovodí kolega a kamarád, polský akordeonista a klavírista Robert Kuśmierski, já přijdu s kytarou a heligonkou. Máme nacvičených zhruba šedesát písní, dalších padesát umím zahrát sám, takže z tohoto množství budeme vybírat podle toho, jaká bude nálada, na co budeme mít chuť, na co budou mít chuť posluchači.... Určitě zazní písničky z mého nového alba, i ty, o kterých si myslím, že jsou dobré. Nikdy ale jejich sled nestanovuju dopředu, nechávám se inspirovat chvílí. Každý koncert je pak pro mě happeningem, příjemným zážitkem.

     Jaké vlastně máte ohlasy na vaše nové album Tak mě tu máš, které je tematicky přirovnáváno právě k Divnému století?

Myslím, že mí kolegové, kteří mi to album pomáhali točit, odvedli skvělou práci. Já jsem se také snažil ze všech sil a myslím, že výsledek je dobrý. Stojím si za tím albem. Už jsem si jej několikrát pustil v autě, jak to normálně nedělávám, a neměnil bych na něm vůbec nic. Od obalu po poslední tečku. Což se fakt stává málokdy.

     Divné století je deska z konce devadesátých let. Není tohle století ještě divnější? – To pro toho, kdo neslyšel vaši novinku.

Správně, kdo ji neslyšel, protože když se tak ptáte, tak jistě víte, že je na ní na tuto otázku odpověď... No je, co na to říct. Jestliže na konci dvacátého vyšlo Divné století, dvacáté první začíná albem Tak mě tu máš, které by mohlo mít podtitul Ještě divnější století.

     Nerad necháváte nahlédnout do vaší „hudební kuchyně", což chápu. Nutno říct, že jste velice plodný autor...

A mně se zdá, že jsem spíš lenivý. Tak jestli to zdání není způsobeno tím – a teď se nechci nikoho dotknout – že mí kolegové jsou málo pracovití... Předchozí album Ikarus jsem vydal před čtyřmi lety, nové vyšlo nedávno, ale to je běžné. Mezi nimi jsem psal Virtuálky, což byly spíš hudební fejetonky než písně – a byla to radost, zábava i výzva reagovat na téma, které tě zaujme. Je mi líto, jestli ještě můžu trošičku o svých kolezích, které mám hrozně rád, že musím na jejich desky čekat pět, šest, deset let, protože já bych chtěl poslouchat, chtěl bych se inspirovat, potěšit se...

     Když mluvíte o vašich kolezích, co říkáte na novou generaci písničkářů, konkrétně Tomáše Kluse?

Je talentovaný, ale ještě mladý. Počkám si, až vydá další desky a až napíše opravdu písně o svém životě. Ještě se taky musí rozhodnout, jestli chce být hercem, nebo zpěvákem, jestli chce zpívat jenom pro holky, nebo i pro kluky, to všecko je před ním. A já se těším, jsem zvědavý, co má před sebou.

     Přizpůsobujete se novým technologiím a šíříte své písně zdarma po internetu, zatímco někteří vaši kolegové přemýšlejí, jak to zarazit nebo aspoň zpoplatnit. Vidíte v tom budoucnost?

Vnímám to tak, že internet vytvořil moře, po kterém může člověk vysílat své písničky jako lodě. Ony si v něm tak plují a lidi si je stahují, poslouchají a posílají dál. Tím ty písně žijí. V tomto slova smyslu tedy internet definitivně změnil naše prostředí, ve kterém jsme poslouchali hudbu jenom tak, že jsme si koupili černou desku, doma jsme si sedli do křesla, pustili si ji a ani se nehnuli, aby nepřeskočila. Ta chvíle skončila ve chvíli, kdy si můžeš v tom oceánu hudby lovit, jak je libo.

     Taky lovíte?

Ano, stejně jako ty svoje lodě vysílám, tak je i přijímám. Jsem velmi spokojený, moc se mi to líbí. Druhá věc je, že tím končí ekonomická výlučnost. Že prostě když tu písničku jednou pustíte do světa, tak už ji nedostanete zaplacenou.

     A to se právě některým vašim kolegům nelíbí...

Tak je třeba být pilnější, abyste mohli některé písničky poslat jen tak a některé zpoplatnit.

     Co konkrétně lovíte, co vás zajímá?

Teď mi třeba kolegyně poslala z Polska odkaz na jednu píseň Jana Krzysztofa Keluse, člověka z generace, která mě minula. Za starých časů jsem se k němu nedostal, takže až teď jsem si na YouTube stáhl všechny jeho písničky ze sedmdesátých let, proposlouchal jsem si je a uložil si je do svého souboru... Ale ještě se vrátím k předchozí otázce – samozřejmě že muzikant musí platit složenky. A tak zbývá jediné: živé koncerty – ty nevypálíš, na ně tu vstupenku musíš koupit. O to víc si právě živých koncertů a faktu, že lidé chodí, cením. Protože to není jenom o tom, že musí vynaložit na lístek své těžce vydělané peníze, které jdou na můj plat, ale musí si udělat čas, musí dát děcka na hlídání, musí přijet autem, musí mi věnovat tři čtyři hodiny svého života... Stejné to bývalo i za časů Mozarta – vydělával si živým hraním. Kdeže desky, o nich zdaleka nemohla být řeč. A dnes, když jsou, je beru spíš jako bonus, nadstavbu.

     Písničkáři jsou spojováni spíše s kluby nebo úzkými skupinami posluchačů. Vy ale často vyprodáváte velké haly. Kladl jste si někdy otázku, co na vás lidi nejvíc táhne?

To je těžké, to se musíte zeptat těch lidí, já to jen trošku tuším. Co se týče velkých koncertů – jde jen o mediální zdání, protože o těch se píše. Já ale třeba každé první pondělí v měsíci hraju u nás v Ostravě v klubu Parník pro sto padesát lidí. Jako za starých časů, jako písničkář. A když mi někdo zavolá a zve mě na firemní akci za velký honorář, tak řeknu, že ne. Že jdu hrát do Parníku. Možnosti této volby, této nezávislosti, které se mi podařilo dosáhnout, si cením nejvíc.

     S Ostravou jste srostlý – v mnoha písních se vyznáváte ze své, byť komplikované, lásky k ní. V jedné například zpíváte o Ostravě jako o svém hořkém štěstí. Co pro vás znamená?

Nezapomeňte, že jsem narozený v Ostravě, o Ostravě zpívám, ale zpívám česky. To znamená, že jak jsem vrostlý do Ostravy, tak jsem vrostlý i do celé české kotliny. Když vyjíždím do světa, jsem hrdý na to, že zpívám české písničky, ať je to v Polsku, Americe, Itálii, ve Francii... Poslední písnička z mé nové desky Z minula do budoucna je holdem všem Čechům, Moravákům a Slezanům, kteří – když to řeknu pateticky – uprostřed té Evropy „drží" český jazyk. Prostě tady pořád jsme.

     Jste známý spoluprací s jinými hudebníky – co v tomto směru chystáte?

Nedávno jsem si zahrál s Janáčkovou filharmonií při otevírání vítkovického plynojemu, kde jsem kdysi pracoval jako dělník, před tím jsem spolupracoval s Čechomorem, s Karlem Plíhalem, s paní Hegerovou, Janou Kirschnerovou, s Kabáty, nazpíval jsem písničky Michala Horáčka. To všechno beru jako součást velké volnosti. A teď, před několika týdny, jsem natočil duet s Ríšou Krajčem, který vyjde na jeho albu. Pořád se něco děje.

 



Autor: Gabriela Kováříková
Zdroj: www.denik.cz


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu