Jizva na rtu
(Laudácio na Jaromíra Nohavicu)

 

    Akademie literatury české odměnila už prózu i poesii,  a protože má v programu hledačství, rozhodla pro svou třetí sezónu odměnit texty písní. Texty ne ledajaké, žádný pop, hop nebo trop, prostě poesii násobenou zpěvem a hudbou. Členové Akademie se většinově shodli udělit cenu Boženy Němcové Jaromíru Nohavicovi. Mám teď vysvětlit, proč.

     Nejdřív si dovolím pár slov o písničkách. Ne o písních, to je slovo zavánějící přílišnou předvádivostí, však Jaromír Nohavica nazývá písničkami i árie Mozartových oper. V Čechách a na Moravě jsou písničky nepominutelnou součástí literární minulosti, v dobách kutání českého jazyka a literatury toho o mnoho víc, než písničky a pohádky k dispozici nebylo. Jaromíru Nohavicovi však tento národní fenomén poskytuje pevný odraz pro vlastní tvorbu a kontakt s tradicí. Tlusté zpěvníky dnes asi nejlíp zná Ludvík Vaculík, a mě, když si chci Nohavicovu tradici ozřejmit, napadá písnička podle obsahu až z osmnáctého století, tklivá a vzdorovitá: „Sluníčko za hory zachází, pusťte nás z roboty, rychtáři.“ A verš vzdorovitý: „Však vždycky robota nebude, rychtáři, drábi a pánové.“

     Mluvíme ale o poesii, byť zpěvem podané.  Jaromír Nohavica má několik výrazných darů, nutných pro úspěšného písničkáře. Tak především neskládá a nezpívá agitky, nesvolává levně publikum pod své podium. Jeho publikum by ostatně agitky ani netáhly. V těchto dnech vysílala Česká TV Nohavicův velkolepý koncert v ostravské Karolině, a charakterizující byla i  přehlídka obecenstva.  Nejen mladinké milenecké páry, nestydící se za veřejná objetí,  krásné dívky znající text a přizvukující k  refrénu, mladíci vytleskávající souhlas, ale taky starší pánové, kteří si přišli zavzpomínat na ty minulé těžké časy, a dámy v toaletách opakující si texty svého mládí.

    A co tedy táhne stohlavá obecenstva na koncert, když to nejsou agitky?

     Je to několik výrazných rysů Nohavicovy tvorby.

     Tak především má každá píseň, v textu i v hudebním provedení, a taky ve způsobu zpěvu, vlastní tvář. Podobají se sobě, stále je to ten Nohavica, i nepodobají. Každá vypráví o něčem jiném, zvláštním, jedinečném. Vztahu, důvodu ke zlosti, důvodu k radosti, neopakovatelné situaci, letmém okamžiku. V jednom rozhovoru Nohavica řekl:„Písnička se rodí z momentální potřeby, z chuti si zazpívat...Vždycky jsem si představoval, že mám na zádech pytel, a jak jde život a já skládám písničky, tak je do něj házím.“  Obecenstvo si z  různorodosti může vybrat.

     Všem písním, ať se týkají čehokoli, je v textu i hudbě předepsáno provádět nečekané zvraty a skoky. Od lítosti k ironii, od radosti k neklidu, od smutku k lehkému posměchu, od epické šíře k razantní pointě, od velkoleposti k banalitě. Nohavica téměř zásadně vzdoruje patosu, a když ho téma donutí jej použít, okamžitě jej láme do civilního výrazu. Dělá to zejména s velkými historickými výzvami: někde až nesnesitelně jim připomene cosi současně lidského.Všechny druhy skoků jsou překvapivé, obecenstvo jim naprosto přesně rozumí, čeká na ně, směje se i jásá. A to i proto, že se v Nohavicových písních přitažlivá lidovost, zejména ona ostravská, naprosto přirozeně prolíná s vysokou intelektualitou.

     S tím pak souvisí další rys:  Nohavica v písničkách projevuje široce rozprostřený smysl pro malé lidské osudy. Pro drobné lidské příběhy. Pro človíčka, uchyceného dějinami, ale nemajícího možnost je přímo tvořit. Jistěže nerezignuje na to, pojmenovat dobu, tak jak se o to my všichni, prozaici a básníci, snažíme. Ale dělá to způsobem, kterému obecenstvo věří. Věří mu, protože jeho dílo je o nich. Je o mně, o tobě, o vás. Bída světa se potýká s radostí, smutek zrady s láskou,  ti malí dole s těmi velkými nahoře, muž se ženou, odvaha se strachem. Jestli bych jeho tvorbu chtěla charakterizovat nějakým společenským pojmem, řekla bych, že je nepředstíraně demokratická. Má smysl pro obyčejnost, tu krutou, nevybíravou, někdy až ponižující. Taky jen proto nám může vyprávět báječnou báji o těžké, málo dostupné, víc nadějné než reálné svobodě, nebo o pravdě vykradené chytrou lží.

     Současně ale nerezignuje na tak zvaná velká témata, nezalekne se silného obrazu, osudovým veršům vzdoruje jen do momentu, než se potřebuje přiznat k odpovědnosti písničkáře. I když i zde lze zaznamenat různost času a zkušenosti. Protože jak daleko či blízko jsou si uhrančivý Darmoděj od Jizvy na rtu, poslední písni posledního cédéčka? 

     Nesmím pominout i druhý důvod udělení ceny. Vytříbený Nohavicův smysl pro text písně, písničky, jak řekl, neodolal náročné výzvě. V ostravském divadle byly provedeny už dvě inscenace Mozartových oper, Cosi van tutte a nedávno Don Giovanni  s jeho překlady libret. Kritika nešetřila chválou a Nohavica takto vyložil jedné reportérce důvod velké práce: „Ano, já budu překládat operu pro těch pár pošetilých Čechů kolem Řípu. Už se to tu dělá dvě stě padesát let, tak já v tom budu s dovolením pokračovat. Jarek Nohavica, další z pošetilých obrozenců.“

     Kromě kytary se Jaromír Nohavica doprovází na heligonce, říká se, že po otci a dědečkovi, vystudoval dálkově knihovnictví, notové zápisy se naučil číst až při skládání. Písní napsal nekonečně mnoho, některé už zlidověly. A jako člověk nebojící se ironie nešetří ani sebe. Poslouchám z kazety: „Daleko máš, kamaráde, do Viléma Závady... daleko máš,  Jaromíre, do Františka Halase... v peněžence chybí kačka, daleko máš, kamaráde, do Jiřího Žáčka.“ Pane Nohavico, je nám ctí být s vámi v jednom cechu.

 

 

                                                                                                    Eva Kantůrková