|
BLÁZNIVÁ
MARKÉTA (1982)
Tak často se mne lidí ptají na konkrétní inspiraci k té
či oné písni, a já tak často banálně odpovídám, jak je
mi tou inspirací prostě jen život kolem mne, až to
vypadá, že nám písničkářům stačí jen chodit s otevřenýma
očima, zápisníkem a tužkou, a každý večer pak jen
zveršovat denní dávku reality. Vypadá to snadně: Světem
se poflakuju, tužkou ho obkresluju…, jak zpívám s velkou
mírou nadsázky v písni
Já neumím.
Pravda je taková, že mezi realitou A a výsledným dílem B
nevede rovná úsečka AB, natož nějaký vektor, přísná
souvislost či direktivní příkaz. Cesta od bodu A k bodu
B je plná zákrutů, které kopírují cestičky, stezky i
jámy v džungli naší hlavy. To nejdůležitější se totiž
skrývá v ní, tam nahoře, kam (naštěstí) tak úplně neumí
dohlédnout nikdo z nás.
A tady začíná jedna z kardinálních otázek.
Odpovídat či neodpovídat na otázky kolem skutečných
inspirací písní. Co když je píseň silná právě tehdy,
když ze střípků našeho pozemského světa vytvoří svět
jiný, mikrosvět, v němž se setkávají lidé a věci a slova
a činy, a setkávají se z jiných příčin než jen z těch
každodenně důležitých. Co když největším magnetem písně
je právě její tajemství.
K čemu Vám bude fotografie Bláznivé Markéty? Její data
narození, bydliště, příjem, výška hlasu, repertoár,
životopis, vztah k autorovi. K čemu Vám bude šmírovat ji
pod okny. Dozvíte se více, než jste se dozvěděli z mé
písničky ?
Obklopen světem bulváru, který odhrnuje peřiny, abychom
namísto doteků milování zahlédli velikost mužství,
zavalen dotazníky, v nichž je na každou otázku možná
jedna jediná odpověď, zahlcen PINY a hesly, bez nichž se
nedostávám za dveře svých sejfů a do svých truhlic, já
toužím v písni po nedovysvětlení. Chci matně tušit,
domýšlet si, nechat se nést, nevědět a vědět, pátrat a
nenacházet, ba dokonce trochu i věřit chci. Ve skutečně
podařené písni už pak nakonec ani nevnímáme význam
jednotlivých slov, obratů. Zničehonic do nás obsah celé
písničky vchází najednou, jedněmi dveřmi. Nikoliv jako
prvňáček slabikující jednotlivá písmenka, ale jako
pohroužený čtenář očima kloužeme po celých řádcích a co
víc, pak čteme i mezi nimi.
Ne náhodou se dnes má píseň objevuje v sousedství
fotografií mého přítele Jindry Štreita. Samozřejmě, že
každý z jeho snímků by šel realisticky a suchopárně
doplnit dlouhatánskou popiskou plnou údajů – kdo, kde,
kdy, proč, jak a s kým. Fotky by mohly byly nahrazeny
popiskami, ale kouzlo by se ztratilo.
V tom jsou mi Jindrovy fotografie tak blízké. Jindra mi
nechává skrze vikýř svého objektivu nahlédnout do světa,
který je přeci každodenně můj, ale je to svět zároveň
cizí, svět, v němž jsem byl i nebyl, který znám i
neznám. Výsek je důležitější než svět. Detail je celek.
V kapce rosy se skrývá pláč celého světa.
Podívejte se na slavnou Jindrovu fotku
Hasiči, kterou mi zapůjčil
počátkem devadesátých let na obal jednoho z mých
nejdůležitějších alb, na
Mikymauzoleum. Podívejte se a přemýšlejte, o čem všem se dá
nad takovou krásnou fotkou přemýšlet. Anebo to vezměte
po vzoru vyptávačů a zvědavců, kteří mermocí potřebují
vědět, jaké písně zpívala bláznivá Markéta a dumejte,
jestli ten druhý zprava na fotce je Kryl a čtvrtý zprava
Topolánek.
Hezkou zábavu, mí malí polykači dat.
|
