|
Z POÉMY DVANÁCT (1983)
Text: Alexandr
Alexandrovič Blok, překlad Václav Daněk, upravil Jaromír
Nohavica
Hudba: Jaromír Nohavica
Bylo to na vojně v 76.roce, když jsem pro sebe objevil
v malém uherskohra-dišťském antikvariátu dvě knížky,
které mne nadlouho ovlivnily nejen jako člověka, ale i
jako písničkáře. Mluvím o Saint Exupéryho Citadele a o
výboru ruské poezie počátku 20.století Kolo inspirace.
S tou Citadelou to bylo nejprve trochu složitější. Měl
ji ve své vojenské skříňce kamarád četař-absolvent a jen
tak zdálky mi do ní nechával nakukovat. V té době
vlastnit výtisk Exupéryho filozoficko společenský
traktát o dokonalé říši, bylo pro mne něco za hranicí
možného. To není jak dneska. Ve čtvrtek se v oněch
dobách stávaly fronty na těch pár knih co vycházelo.
Podobně na desky. Nebo mandarinky. Jen na ananasy se
fronta nestála. Ty nebyly vůbec.
Měl jsem ale štěstí. V onom již zmíněném antikvariátu
jsem v regálku při zemi na jedné ze svých vycházek
objevil prvorepublikové vydání Klímova Utrpení knížete
Sternenhocha. To bylo platidlo ! Já vím, že se dnes
budou mnozí znalci vzácných tisků tlouci do čela, jak
jsem se té vzácnosti mohl zbavit, ale mně v té době (a
vlastně i dodnes) jde více o obsah než o formu a Klímu
jsem jaksi nikdy nedopochopil. Prostě jsem ho
s kamarádem absolventem vyměnil za Citadelu. A udělal
jsem dobře. Ta knížka se mi stala ostrůvkem pozitivní
deviace jak ve vyvráceném světě socialistického
vojenství, tak potom v socialistickém civilu, ba co více
– čtu si v ní dodnes.
Kolo inspirace
(druhý můj úlovek z vojenských let) mi také leží na
poličce už celých těch 30 let. Bylo to pro mne zjevení.
Jeden z nejkrásnějších básnických sborníků, jaké jsem
kdy měl v ruce. Vyšel v roce 1967 ve Světě sovětů péčí
Václava Daňka a Hany Vrbové, znalců a překladatelů ruské
poezie. Když dnes čtu v tiráži jméno grafika Milana
Kopřivy, je mi jasné, proč na mne dodnes kniha tak silně
působí nejen svým obsahem, ale i vůní, barvou, písmem,
vzhledem čili, chcete-li, výpravou. Nezapomeňte, že jsem
knihu objevil v letech počínající normalizace, která
svou šedí a beztvarostí zaplavila všechny záhony. Vůně
a barvy 60. let jsou mi vůbec připomínkou mého
stříbrného větru mládí. Všechny ty Životy kolem nás,
Kluby přátel poezie, Plameny, Literární noviny, které
pak byly brutálně přelity hektolitry husákovského piva,
dodnes září v mé knihovně..
Je to zvláštní – kniha ruské poezie počátku 20. století
a objevila se na seznamech tzv. závadné literatury,
které jsme ještě za mých knihovnických začátků dostávali
společně s přípisem, abychom zmíněné knihy vyřadili
z knižních regálů a uzamkli do sklepů. Důvody nebývaly
jen čistě obsahové. Stačil autor, který emigroval,
stačil odpovědný redaktor, který dal facku nějakému
funckionáři, stačil překladatel jedné básně, jako tomu
bylo, myslím, v našem případě.
Poemu Dvanáct, o které je řeč, jsem znal samozřejmě už
ze školy,
ale nijak mne nezaujala. Že to bylo dáno jejím
překladem
(jinak skvělého Bohumila Mathesia) jsem si uvědomil až
nad knihou Kolo inspirace, kde jsem náhle
četl zcela jinou,
zpěvnou, hořkoironickou báseň o revolucích, které
všechny končí krví a nijak jinak. Tehdy to bylo mé první
setkání s překladatelskou prací Václava Daňka. Ostatně,
ověřte si sami, co dokáže překlad. Zde máte tři ukázky:
originál,
překlad pana Mathesia a
překlad pana Daňka.
Nápad zhudebnit tuhle poemu na sebe nedal dlouho čekat.
Byla to jedna z mých prvních velkých zkušeností, kde
jsem si v praxi ověřil, že píseň může fungovat jen
v jedinečném sepětí slova a hudby a to navíc jen tehdy,
když nejsou švy mezi obojím viditelné. Jakoby tu už ono
slovo i tóny žily spolu od věků, samosebou a autor je
jen objevil a vykutal. Nejde pouze o formální, řemeslnou
stránku věci, jako je frázování, délky, přízvuky, jde
taky o vnitřní melodii verše, o jazykové vrstvy, vůni
slov, zář či stín toho, co zpívám. Egyptský kněz zpívá
jinak a o jiných věcech než bluesman na svinovském
nádraží, ale oběma musíte věřit.
A tak jsem 2.zpěv
Tancuje vítr, bodá sníh
ladil jako „krylovský“ pochod i s těmi přiznanými
Karlovými akordovými přírazy, ve 3.zpěvu
Vyletěli chlapci z hnízda jsem se pokusil o lidovou píseň, 5.zpěv
Čí to byla kudla, Káťo jsem
psal a posléze i zpíval jako hospodskou odrhovačku (
takovou Jeseninovsko - Vysockého „balatnuju pěsň“ ),
Muko, mučenko
v 8.zpěvu jsem umístil do malého dřevěného kostelíka.
Myšlenku zhudebnit všech 12 zpěvů jsem opustil poté, co
jsem na jednom z koncertů zazpíval všechny čtyři zatím
hotové části. Po závěrečném Lehké odpočinutí dejž
jí, Ó Pane…Žalm… jsem pochopil, že jsem řekl vše, co
jsem říci chtěl a cokoliv dalšího by byla jen ta
pověstná kapka navíc. Jak říkal jeden můj kamarád o albu
Divné století:
Dobře jste udělali, že jste toho všeho včas nechali.
A tak toho pro dnešek nechejme taky.
|
