|
BUĎ VÍTÁN (1989)
Výlet do
Vídně v červenci 1989 byl pro mne jeden z nejkrásnějších
zážitků mého tehdejšího 36ti letého života. Někdy na
začátku prázdnin přišel
kamarád
Pepa, s kterým jsem už druhý rok jezdíval na
společné koncerty, (dělal mi řidiče, předskokana, a
parťáka na trudných folkových cestách) s tím, že jsme
dostali pozvání z vídeňského spolku krajanů na
koncertování, že to domlouvají nějací lidé kolem jeho
známého.Těšil jsem se velmi.
Všechno to
vypadalo velmi oficiálně a já měl naději, že se v té
gorbačovovské době perestrojky podívám za hranice. Že
snad potkám i toho, jehož písně jsem tak obdivoval, že
mu snad řeknu, jak si ho vážím.A snad ho potěším i tím,
že jsme na něho doma nezapomněli.
Co víc
povídat. Celé mé nadšení, zážitky i průběh jsou
zachyceny v autentickém fejetonu Vídeňský řízek s
ananasem, který jsem si sepsal po návratu domů.
Přečtěte si.
Musím
samozřejmě podotknout, že už v polovině srpna, po
návratu, si mne zavolali, jak to občas dělávali,
pracovníci z karvinského STB na pohovor. Odmítnout je
jsem se pokusil pod různými záminkami několikrát, ale
když mi naznačili, že se na některé věci, mohou zeptat i
někoho jiného, raději jsem na jejich schůzky chodil,
abych ty své před všemocným obávaným molochem ochránil.
Co jim řeknu, to jim řeknu a nic důležitého ze mne
stejně nevytáhnou.
A tak
existuje ještě jeden záznam z tohoto vídeňského výletu.
I ten si dnes můžete přečíst. Po 17 letech mi ho v malé
pražské hospůdce dal k přečtení novinář z Respektu,
který mne chtěl požádat o několik vysvětlujících slov
k chystanému článku o otevírání archivu státní
bezpečnosti. Nakonec z toho byl
velký
profilový článek o mně.
Když jsem
těmi šesti žlutými stránkami z archivu STB poprvé
nevěřícně listoval, pochopil jsem, jak hluboký a bezedný
je močál naší minulosti, močál lemovaný směrníky a
rozcestníky STB a jejich metodami.
Co tady
dnes někomu vysvětlovat, co jsem řekl, co jsem neřekl,
na co jsem odpověděl a co smlčel, jak jsem nebyl
úkolován, natož služebně vyslán. Co se tady zaklínat, že
bych některé věty v životě nevypustil z úst, co
popisovat, jak nemám tušení, kde a kdy ten záznam vznikl. Co tady vysvětlovat nad papíry sepsanými oním
kapitánem kdovíkdy pak v poklidu jeho kanceláře, už beze
mne, bez mého podpisu, papíry, které se objevují jako na
zavolanou z propadliště dějin. Jednou , před lety jsem
buď jak buď s tím člověkem seděl u jednoho stolu a basta
- dobře mi tak – a tomuhle všemu, co tu teď povídám,
lidé buď uvěří anebo neuvěří. Je to jako s tou pravdou,
co lež u ní přenocovala.
Vám všem, kteří jste mé písně poslouchali a
dodnes posloucháte, vám, kterým snad mé písně pomáhaly
nebo pomáhají, je věnován tento můj
Archiv pod lupou. Já
ho dopíšu, dá -li zdraví. Je to můj ústav národní
paměti. Archiv písní, vzpomínek, dokumentů, fotek,
článků. Vše podepsáno mým životem. Nechť se tedy stanu
ozvučnou skříní nejen sebe, ale i doby, v níž jsem žil.
Ať tedy zazním všemi tóny čistými i falešnými, když už
mne ten úděl potkal.
Bál jsem
se v 80. letech odmítat pozvání k pohovoru s kapitánem
STB, hrozilo mnohé vyslovené i nevyslovené. Obdivuji
hluboce ty, kdož se té hrozby nezalekli.. Dnes už se
nebojím. Hrozí jen poštěkávání chatujících čtenářů,
reportáže televizí skrytou kamerou zpoza plotu, komolení
mého jména v novinách a hanlivé písně. K žádnému
pohovoru, páni novináři, už s vámi nepůjdu. Až k tomu
poslednímu, s ním. A ten nemine nikoho z nás. |
